Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Antonín Sekyrka (* 1971)

• narodil se 7. října 1971 v Písku

• jeho otcem byl Ota Sekyrka, politický vězeň v letech 1953–1967

• v roce 1990 pamětník maturoval na gymnáziu v Písku

• v letech 1990–1995 studoval na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

• od roku 1996 učitel na Střední škole obchodu, služeb a podnikání v Českých Budějovicích, od roku 2001 zástupce ředitele

• roku 2011 vítězství v mezinárodní soutěži Microsoft Partners in Learning Innovative Education Forum

• od roku 2012 ředitelem Gymnázia Česká v Českých Budějovicích

• připravuje knižní zpracování příběhu svého otce pod názvem „Ještě jsme tady“

Když se Antonín Sekyrka narodil, jeho otec měl za sebou čtrnáct let v komunistických věznicích. Byl počátek normalizace a malého Toníka při návštěvách chovali v náručí tatínkovi „přátelé“, kteří s sebou přinášeli, jak zjistil o mnoho let později, i odposlouchávací zařízení. Když bylo Antonínovi osmnáct, nastala vytoužená svoboda a s ní i naděje na lepší život. Otec se okamžitě zapojil do mnoha aktivit, ale jeho podlomené zdraví tuto náročnou změnu neuneslo a již o rok později zemřel svému nejstaršímu synovi v náručí. Tehdy alespoň s vírou, že to všechno mělo smysl. A s touto vírou Antonín Sekyrka příběh svého tatínka Oty nese dál.

Obvinění z přípravy třetí světové války

Politický vězeň Ota Sekyrka se narodil 16. ledna 1928 ve slovenské Rimavské Sobotě. Tam se jeho otec, plukovník Zdeněk Sekyrka, dostal díky svému působení v armádě a tam také poznal  Otovu matku Etelku, která pocházela ze starého uherského rodu Fekete de Galantha. Ze Slovenska se rodina brzy přesunula do Čech a po rozpuštění československé armády odešla do otcova rodného Písku, kde stála krásná rodinná vila. Ota byl výborný student a úspěšný sportovec. Po maturitě na píseckém gymnáziu se po otcově vzoru rozhodl věnovat vojenské kariéře a nastoupil na známou Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Psal se ale rok 1948. Již o dva roky později byl Ota spolu s dalšími šesti spolužáky vyloučen pro nepřátelský původ a smýšlení. Devět měsíců pracoval u útvaru PTP v kladenských dolech a další dva roky jako lesní dělník v Písku. A tehdy se začal psát příběh, který navždy změnil několik lidských životů.

Otův bývalý spolužák Ladislav Fiala, který s kamarádem utekl z vojenské služby, požádal o pomoc své písecké přátele. K nim patřila i Dagmar Šimková, která zběhy později ukrývala ve stájích u rodinné vily. Odtud se sice přesunuli do Prahy a Brna, již ale sledováni Státní bezpečností. V říjnu 1952 byli zběhové zatčeni a s nimi postupně všichni, kdo jim pomáhali. K zatčení Oty Sekyrky došlo cestou do práce 16. února 1953. Tehdy se ještě pokusil o útěk, ale byl střelen do nohy. Následky tohoto špatně ošetřeného zranění ho pak provázely celý život. O průběhu vyšetřování jeho syn Antonín vypráví: „Vyšetřovací metody StB byly nelidské, založené na odpírání spánku, jídla i brutálním fyzickém násilí. Bylo jen otázkou času, kdy postupně jednotliví zadržení formou absurdních přiznání souhlasili s tím, že připravovali základy pro třetí světovou válku a napomáhali imperialistům, aby zničili lidově demokratické zřízení v komunistickém Československu.“ Ota Sekyrka byl odsouzen v říjnu 1953 za velezradu na deset let a zároveň došlo ke konfiskaci jedné třetiny majetku. Do rodinné vily, kde žili rodiče s bratrem, byl nastěhovaný příslušník Státní bezpečnosti. K dalším odsouzeným patřila nejen Dagmar Šimková a její přítelkyně Věra Černá, ale i její maminka Marta Šimková. Ta byla souzena ve stejné skupině jako Ota a odešla s jedenáctiletým trestem.

O tom, co všechno se během věznění odehrálo, Ota své budoucí rodině příliš nevyprávěl. Až několik let po jeho smrti se jeho synovi Antonínovi podařilo tento příběh velmi detailně rekonstruovat, a tak o něm může barvitě vyprávět: „Po několika týdnech pobytu ve valdické věznici usedl taťka do autobusu spolu s dalšími odsouzenými. Ten byl tragikomicky označen nápisem ‚Zájezd‘, aby si běžná veřejnost udělala představu, jak se mají pracující dobře. Ale vězni, co seděli uvnitř, k sobě byli připoutáni, měli vyndané tkaničky z bot a z ulice nebylo vidět, že na ně po celou dobu míří ozbrojenci se samopaly.“ Cílem cesty byl vězeňský tábor v jáchymovských uranových dolech, který připomínal koncentrační tábory. Očekával se zde nadprůměrný výkon: „Ve spise byly posudky na taťkovu osobu a bylo vidět, že pro nízký výkon, který byl způsobený i jeho zraněním, byl například krácen na stravě. Postupně pracoval až na 115 procent, ale nikdy nebylo vyhověno žádostem rodiny o milost.“ Po třech letech věznění podal Ota Sekyrka žalobu na prokurátora Kapouna s tím, že mu vyhrožoval trestem smrti. Z toho důvodu byl odsouzen na dalších šest let za křivé obvinění veřejného činitele, na odvolání mu byl trest snížen na tři roky. Ota Sekyrka prošel v prvních letech věznění na Jáchymovsku tábory Mariánská, Nikolaj a Barbora. Později byl přesunut na Příbramsko do táborů Bytíz a Vojna, kde pracovali vězni nejen v dolech, ale i ve stavebních četách. Tam měl 4. září 1959 těžký úraz nohy, po kterém mu musely být amputovány prsty na levé noze. Ani to však nebyl důvod vyslyšet žádost o milost, kterou jeho maminka opět poslala.

„Fanatik“ jako fanatický odpůrce režimu

Propuštění se Ota Sekyrka dočkal až na amnestii 11. května 1960. Po návratu přišlo rozčarování z toho, že lidé se s komunistickým režimem smířili a žili v relativní spokojenosti. Začlenit se do běžného života bylo obtížné a nakonec na to ani nebyl čas: „Už pár měsíců po tatínkově propuštění si sedá příslušník StB k psacímu stroji, aby založil nový spis „Fanatik“, tedy fanatický odpůrce tehdejšího režimu. Již po roce byl taťka zatčen podruhé a v září 1961 odsouzen na čtyři a půl roku za takzvané podvracení republiky na základě absurdních obvinění. A protože byl předtím amnestován, byl mu trest, který ještě nevypršel, připočten. Byl tak odsouzen na dalších osm let. Druhé věznění pak trávil v kobkách valdické věznice, kde navíc převažovali kriminálníci.“

Život v malém prostoru cely považovali vězni za obtížnější než práci v uranových dolech. Ota Sekyrka nacházel posilu v dopisech domů, ve vzpomínkách na dětství a také ve víře, kterou během jeho dlouhého věznění posilovali jeho věřící spoluvězni. Jedna z mála historek, o kterou se s rodinou rád podělil, byla o tom, jak neustále hledal znamení, zda přežije; a toho se nakonec dočkal: „Ve snu se mu zjevila již nežijící spolužačka, která mu na otázky odpovídala: ‚Tři sta čtyřicet tři.‘“ Nakonec byl nečekaně propuštěn 13. prosince 1967 a ještě to ráno si ve vězeňské kantýně koupil Rudé právo s číslem výtisku 343. Nakonec tedy přežil, ale komunistická převýchova trvala dlouhých, předlouhých čtrnáct let. Po propuštění přišla i naděje v konec komunistického režimu. Jakmile byl v Písku roku 1968 založen Klub 231, začal se na jeho činnosti podílet i s propuštěnou Dagmar Šimkovou. Naději ale rychle vystřídala srpnová okupace; Dagmar Šimková s matkou na podzim emigrovala. Malou satisfakcí Oty Sekyrky byla rehabilitace v listopadu 1968, kdy byl uznán nevinným v procesu z roku 1953 a získal finanční odškodnění, které použil na opravu chátrajícího domu. Po propuštění pracoval jako dělník a v roce 1970 se oženil. Manželka Marie musela záhy opustit zaměstnání úřednice. Mnoho let lepila doma pytlíky a starala se o čtyři syny, kteří se jim postupně narodili.

Agenti StB mě chovali na klíně

Jejich nejstarší syn Antonín se narodil 7. října 1971. Na své dětství vzpomíná rád, i když rodina měla velmi omezené finanční prostředky. Brzy nestačily peníze na další údržbu chátrajícího domu a dlouho ani na auto. V době normalizace byl navíc zrušen rehabilitační rozsudek a otec musel odškodnění 20 000 korun vrátit. Znamenalo to z již tak malých příjmů pravidelně splácet dluh. Tomu malý kluk nemohl rozumět: „Záviděl jsem svým spolužákům, že bydlí v moderních panelácích, zatímco my žijeme ve staré barabizně.“ Rodina nesměla cestovat ani do socialistických zemí a z archivů Státní bezpečnosti Antonín Sekyrka zjistil, že od poloviny sedmdesátých let byl otec opět intenzivněji sledován, často i lidmi z okruhu jeho přátel: „Mezi agenty StB figurovalo několik ‚přátel‘, kteří nás navštěvovali. Byli to lidé, k nimž měl taťka naprostou důvěru, a o to trpčejší by pro něho bylo, kdyby k tomu poznání došel. Někteří z nich se rekrutovali i z okruhu duchovních. Nechci hodnotit tu dobu, ve které jsem žil jako malé dítě, ale přesto se těžko vžívám do pozice těch agentů-‚přátel‘, kteří k nám přišli na nedělní oběd, chovali nás na klíně, a v klopě saka měli zašité odposlouchávací zařízení. Museli dobře vědět, že to, co tam právě provádějí, může vést ke třetímu zatčení mého otce. A jsem přesvědčený o tom, že by třetí věznění v době, kdy už měl silně podlomené zdraví, nepřežil.“

Z dochovaných dokumentů je totiž patrné, že v období Charty 77 se připravovalo třetí zatčení Oty Sekyrky. K tomu naštěstí nedošlo, ale Státní bezpečnost se snažila přátele mezi sebou rozeštvat, její aparát byl obrovský a sledovala každý detail. Antonín Sekyrka vzpomíná, jak k nim jednou přišli příslušníci StB domů a maminka mu před nimi řekla, že jsou to zlí pánové. To jako malé, k úctě vedené dítě nedovedl pochopit. Stejně jako když tatínek při výročí říjnové revoluce nechválil Lenina tak jako soudružka učitelka ve školce: „Nadšeně jsem ukazoval na výlohu: ,Tatínku, to je soudruh Lenin.‘ A k mému velikému překvapení taťka utrousil: ,To byl taky pěkný gauner, Toníčku.‘“ Když byl Antonín starší, chodíval s tatínkem na ryby. Tam spolu v sovětském rádiu poslouchali Hlas Ameriky a tam se také dozvídal nejvíce vzpomínek z doby před jeho narozením. Tatínek vedl syny k víře a všichni bratři ministrovali v kostele. Dnes Antonín chápe, že i to byl kousek otcovy vzpoury, ale v pubertě se podvoloval jen proto, aby otce nezklamal. Dnes již s úsměvem vzpomíná také na pravidelné rodinné cesty na Svatou horu u Příbrami: „Jezdili jsme vlakem, protože auto jsme dlouho neměli. Společně s mými bratry už jsme dopředu věděli, co nás bude čekat, až se budeme k Příbrami blížit, a vůbec jsme se na to netěšili. Protože můj tatínek, jak mu trošku pulzovala v žilách uherská krev, v momentě, kdy se začaly na obzoru objevovat haldy vytěžené hlušiny z uranových dolů na Příbramsku, začal na celé kupé nekontrolovatelně vykřikovat: ,Mizerové komunistický, gauneři, tady jsme chcípali!‘ A lidé chvatně opouštěli kupé, protože se báli, že je to nějaká provokace.“ I k návštěvě dalšího poutního místa se vážou rodinné vzpomínky: „Když jsme jezdívali na Lomec, tehdy už trabantem, často nás provázelo auto plné příslušníků policie. Vícekrát to tatínek nevydržel, vystoupil z auta a říkal, že vůbec nechápe, proč mají pořád tu potřebu nás doprovázet. Byl to ale způsob, jak mu stále připomínat, že o něm vědí, znejistit ho. Aparát StB pracoval nepřetržitě, jen změnil metody od nejprimitivnějšího hrubého násilí po sofistikovanější způsoby, které člověka ničily psychicky a podlamovaly mu zdraví. A přesně to se stalo i mému tatínkovi. V roce 1983 prodělal první těžký infarkt a pak další tři.“

Byli šťastní, že jejich vzdor a boj nakonec pomohly k tomu, že se režim zhroutil

V polovině osmdesátých let se situace začala uvolňovat a Antonín Sekyrka byl v roce 1986 navzdory všem výhrůžkám přijat ke studiu na gymnázium. Někdy v té době mu tatínek půjčil knihu Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“, která se jako samizdat dostala do Československa a jeden výtisk se šířil i v Dagmařině rodném městě: „Každá rodina na ni měla jeden den. Taťka tu knihu přečetl a dal ji právě mně, bylo mi kolem sedmnácti let, a řekl: ,Teď výjimečně tu svoji přípravu do školy přeruš a přečti si tuhle knížku, protože je hrozně důležité, abys měl tu možnost.‘ Taťka mě také upozornil na to, že zhruba na straně čtrnáct je odstavec, který se týká právě jeho. A je pravdou, že Dagmar Šimková, když byla potom převezena z pražské StB na českobudějovickou, tak tam uvádí, že najednou nesli na nosítkách muže, který byl zsinalý a celý zakrvácený po výslechu a kterého velice dobře znala. A to byl právě taťka.“

Se 17. listopadem 1989 konečně přišlo to, co již dlouho viselo ve vzduchu. Postupně se začalo demonstrovat i v Písku. Antonín byl studentem čtvrtého ročníku a vzpomíná, jak ve třídě sundali obraz Gustáva Husáka, a také na generální stávku, kdy ještě někteří studenti, spíše na přání svých rodičů, vyčkávali a raději zůstali ve škole. Antonín se svými kamarády také brzy vyrazil na Západ, tak jak o tom roky před revolucí snili. Euforii ale při zpáteční cestě vystřídaly veliké pochybnosti: „Bylo nám v tu chvíli jasné, že to nemůžeme nikdy dohnat. Když jsme z prosvětleného Rakouska vjeli do Čech, byl to obrovský rozdíl, kontrast a také poznání, že jsme byli odmalička neskutečně obelháváni. I když jsme z rodin věděli, že život na Západě je výrazně příjemnější, než jak je nám vykreslován s žebráky a miliony nezaměstnaných, byla to obrovská deziluze.“

Přesto to bylo období velkých nadějí. I otec Ota Sekyrka se navzdory svému podlomenému zdraví vrhl do víru života. Účastnil se řady akcí, vyřizoval rehabilitaci a navrácení majetku, mluvil do rozhlasu, připravoval televizní dokument. Bohužel ani on, ani jeho okolí nevnímali, jak ho tato horečnatá aktivita připravuje o zbytek sil. „Snad jsme věřili v jeho Boží ochranu,“ uvažuje zpětně syn Antonín a zároveň vzpomíná na jeden z nejsilnějších okamžiků té doby, na návštěvu Dagmar Šimkové: „Najednou přede mnou stál nesmírně ušlechtilý zjev. Když mi podala ruku, pevně ji stiskla a podívala se mi do očí takovým hlubokým pohledem, že jsem byl v rozpacích. Byla nesmírně charizmatická a byl to silný moment, který se mi vryl do paměti. Potom jsem ji odvedl za tatínkem, který ji už vyhlížel a očekával. Dlouze se objali a paní Dagmar byla šťastná jako on a říkala, že to tedy nakonec všechno k něčemu vedlo, už kvůli nim… a podívala se na mě jako na takového zástupce mladé generace. Věřili, že ten jejich vzdor a ten jejich boj nakonec přece jen pomohly k tomu, že se režim zhroutil nejenom u nás, ale ve všech komunistických zemích. Takže z toho byli nesmírně šťastní.“

Oživlé příběhy

Oba měli ještě velké plány a těšili se na další setkání. Bohužel o pár měsíců později, 19. října 1990, Ota Sekyrka již nepřežil další infarkt a zemřel svému synovi Toníkovi v náručí. Ten jen pár dnů předtím nastoupil ke studiu vysoké školy a jako nikdo v rodině nečekal v tuhle chvíli nic zlého. Později mu otcův přítel věnoval dopis, který otec napsal v den své smrti: „Z dopisu nebylo patrno nic, co by nasvědčovalo, že taťka vnímal blížící se odchod. Měl naopak velké plány, a i když věděl, že jeho zdravotní stav je špatný, psal, že věří, že se z toho zase vykřeše. Že už obešel dům jednou a zítra ho obejde dvakrát. Nic z toho se už bohužel nestalo... Tatínek mi vydechl v náručí v mých osmnácti letech, a to už člověka provází celoživotně. Lidská mysl je ale milosrdná a časem připomíná spíše ty radostné momenty z našeho života.“ Tehdy také Antonín Sekyrka začal probouzet tatínkův příběh znovu k životu a od konce devadesátých let shromažďuje materiály k jeho případu. První cesta vedla do archivu Státní bezpečnosti v Pardubicích a dál do vojenského archivu v Trnavě, v Olomouci a v Praze-Karlíně. Navštívil i vězeňský archiv v Leopoldově, kde ho přijal ředitel věznice, a v současnosti získal celý okopírovaný spis. Za nejzásadnější považuje materiály z ministerstva vnitra, kde je popis otcova zatčení v padesátých letech i jeho sledování po amnestii. Čerpal také ze vzpomínek spoluvězňů, z dopisů i otcových zápisků, sám oslovil lidi z otcova diáře. A stále objevuje nové informace, které ho zas a znovu udivují. Inspirace tatínkovým životem je tak dnes možná silnější než v mládí, kdy nedokázal domyslet všechny souvislosti: „Vážím si tatínka za to, že ho StB nikdy nedostala na druhou stranu. Vím, že řada dříve odsouzených se spolupracovníky StB stala. Nechci je hned odsoudit, protože jejich psychologické metody byly natolik propracované, že někteří z nich prostě zakolísali a často pod snahou zachránit svoji rodinu se spolupracovníky stali. Odsuzuji ale ty, kteří byli velice aktivní nebo to dělali z finančního prospěchu.“

Antonín Sekyrka nakonec vystudoval na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity obor dějepis – německý jazyk a od té doby se učitelství věnuje stejně jako jeho tři sourozenci Ladislav, Pavel a Michal. Svým žákům se snaží podávat historii tak, aby to nebyla jen prázdná fakta, ale aby za ní byl i lidský příběh a autentický prožitek. O tom, že se mu to daří, svědčí i úspěch v mezinárodní soutěži Microsoft Partners in Learning Innovative Education Forum, která hodnotí učitele z celé Evropy podle toho, jak kreativně využívají moderní metody a technologie při výuce. Jeho projekt zaměřený na holocaust „Zmizelé a nalezené osudy, mementa světových válek pro člověka 20. století“ v roce 2011 zvítězil na evropském finále v Moskvě a postoupil do světové soutěže ve Washingtonu. Od té doby má za sebou podobně zajímavých projektů celou řadu a stále plánuje další. Tady vidí cestu, jak pomoci mladým lidem uspořádat si hodnoty a dát prostor tomu dobrému, co v každém člověku je: „Jsem přesvědčený o tom, že v našem bytí na Zemi jde o neustálý souboj dobra a zla, kdy na konci má dobro vždy větší sílu a zlo přemůže. Zlo ale nezmizí, vyčkává na další příležitost. A tak musíme být ostražití, aby se síla zla po určitou dobu nezvětšila. To nebezpečí tady pořád je, i když dobrá stránka v nás převažuje.“