Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Bedřich Seliger (* 1920  †︎ 2012)

• narodil se v židovské rodině v Prostějově na Moravě

• 7. září 1939 zatčen gestapem

• transportován do tábora v Nisku, odkud utekl do SSSR

• zbytek rodiny zavražděn nacisty v okolí běloruského Baranoviči

• pracoval na Ukrajině a v Uzbekistánu

• jeden z prvních Čechoslováků v Buzuluku

• účastník bojů u Sokolova, Kyjeva, Rudé a na jiných místech SSSR

• velitelem minometné roty na Dukle

• třikrát zraněn v boji

• držitel tří Československých válečných křížů, Rudé hvězdy ČSSR a Rudé hvězdy SSSR

• po válce působil ve vedoucích funkcích v krajkářské a textilní výrobě a ve sklárnách

• zemřel 27. listopadu 2012

Dětství a mládí

Bedřich Seliger se narodil 19. června 1920 v Prostějově na Moravě. Otec Ignáz byl „obchodním cestujícím v konfekční branži“. Matka Anna, rozená Hellerová, pracovala nejdříve jako účetní, když se však rodina rozrostla o tři děti, zůstala v domácnosti. Ekonomicky na tom rodina nikdy nebyla nejlépe, což vyvrcholilo v roce 1935, kdy se Seligerovi dokonce museli stěhovat do menšího bytu.

Rodina přesto díky otcovým obchodním kontaktům na Balkáně strávila několik radostných dovolených v Jugoslávii.

Bedřich Seliger měl dvě mladší sestry, Ruth (*1922) a Ethel (*1927).

„Vzpomínám si, jak jsem jako malý chlapec hlídal obě své sestry a nechtěl nikoho pustit ke kočárku.“

 „V šesti letech jsem začal chodit do houslí. Jak bývalo tehdy zvykem, koncem školního roku byla taková veřejná produkce. Já jsem si tam utržil strašlivou ostudu. Když jsem dohrál a lidé mi plácali, tak jsem na ně vyplázl jazyk. Učil jsem se asi sedm let, ale když rodiče koupili sestře Ruth pianino, zamiloval jsem se do klavíru a vymohl si, že přestanu chodit do houslí a začnu chodit na klavír. Tam jsem dělal skutečně rychlé pokroky. V sedmnácti jsem už hrál na určité úrovni a představoval si, že budu hrát se setrou čtyřruční skladby. Bohužel k tomu nedošlo, válka tomu zabránila.“

Bedřich Seliger díky svému nadání odešel již ze čtvrté obecné třídy na gymnázium. Běžně se chodilo o rok později.

Stihl tak ještě odmaturovat na jaře 1938.

 „Maturoval jsem v sedmnácti letech. To bylo štěstí. Kdybych maturoval o rok později, když jsme již byli tím prokletým protektorátem, nejspíše bych nebyl k maturitě připuštěn.“

Bedřich Seliger se v mládí aktivně věnoval různým sportům. Především tenisu, stolnímu tenisu, fotbalu, lyžování a plavání.

V roce 1938 se nad předmnichovským Československem začaly stahovat černé mraky. Protože doma neměli rádio, chodil Bedřich Seliger poslouchat špatné zprávy k obchodu s rádii, odkud hráli dostatečně hlasitě, že to bylo slyšet po celém náměstí.

„Tam jsme také vyslechli tu Hitlerovu řeč, ve které nestoudným způsobem zaútočil na prezidenta Beneše. Tam jsme se také později dozvěděli, že jsme to vzdali a souhlasili s odstoupením dohodnutých území. Byly to strašné časy. Jako bychom tušili, co se všechno ještě stane.“

V prvních dnech po 15. březnu 1939 se německá vojska usídlila v Prostějově v městském parku.

„Byl jsem se tehdy večer projít okolo parku. Vzpomínám si, že mě velmi zklamalo a pobouřilo, jak některé dívky z takzvaných lepších rodin navazovaly přátelské styky s německými oficíry.“

„Dokud směli Židé do restaurací, chodili jsme s kamarádem Greifem hrát kulečník. Jednou se kluk, kterého jsem znal, přišoural ke stolu, kde seděli němečtí oficíři a popíjeli pivo, a povídá: ‚Tamti dva, co hrajou kulečník, jsou Židi‘. Němci to nebrali na vědomí a odbili ho, aby je neobtěžoval.“

Zatčení gestapem a pobyt ve vězení a v koncentračním táboře v Nisku

Rodiče se snažili Bedřicha dostat za každou cenu ven z protektorátu. V létě 1939 proto na jejich přání navštěvoval rychlokurz angličtiny.

„Jednou, když jsem se vrátil večer z kurzu domů, mohlo to být krátce po vypuknutí války s Polskem, dostal jsem hned za dveřmi pár facek a kopanců. Byli tam dva gestapáci v doprovodu českého kolaboranta, kterého jsem znal (jmenoval se Průša, po okupaci si změnil jméno na Pruscha). A prý abych jim hned vydal tu marxistickou literaturu, kterou přechovávám.“

„Když žádnou literaturu nenašli, alespoň ukradli zlaté hodinky, které se v naší rodině předávaly několik generací. Že prý si zjistí, jestli někomu nechybí, jestli jsem je neukradl. Pak mě zatkli a odvedli v poutech do asi sto metrů vzdálené budovy okresního soudu. Ten večer byla doma jen maminka. Rodiče, ani své dvě sestry jsem už pak nikdy neviděl.“

Během své internace na brněnském Špilberku byl spolu s jinými využíván pro úklidové práce v německých kasárnách.

„Tam jsme často museli drhnout záchody holýma rukama, uklízet všechny ty svinstva a vynášet odpadky. Zajímavé bylo, že když nebyl nikdo nablízku, často se některý německý voják pečlivě rozhlédl a podstrčil nám pečivo, kus chleba, čokolády nebo salámu. Nebyli to všichni ničemové. Jindy nás zase nějaký oficír na Špilberku nenápadně varoval: ‚Je tady nový dozorce a rozumí česky.‘“

Někdy na přelomu října a listopadu 1939 dostali převážně mladší Židé rozkaz napsat si domů o teplé šatstvo a zimní obuv, protože budou odvezeni na práci.

Do tábora v polském Nisku nad Sanem dorazil Bedřich Seliger okolo 10. listopadu. Provizorní tábor nebyl ohrazen a vězně střežili vojáci wehrmachtu. Ovšem pouze ve dne. Vězni mohli zůstat ve svých oděvech, nebyli označeni žádným tetováním a jejich práce spočívala hlavně v kácení stromů a úpravách terénu. Židé dostávali stejné jídlo jako němečtí strážní. Většinou se jednalo o různé „eintopfy“ s chlebem.

„Němečtí vojáci byli prakticky neustále naloženi v lihu. Hulákali, zpívali, pořád slavili rychlé vítězství nad Polskem.“

„Když začaly chodit zásilky pilotů a drátěného plotu, hned jsme pochopili, k čemu se schyluje. Že budeme stavět koncentrák sami pro sebe. Dali jsme dohromady partu asi šesti lidí, já jsem byl nejmladší. Nikoho z nich jsem dříve neznal. Zjistili jsme, že Němci v noci nehlídají, tak jsme si sbalili své věci a jednou v noci z lágru odešli. Mohlo to být někdy okolo 18. prosince 1939.“

Časem se uprchlíci přidali k větší polsko-ukrajinské skupině, která také směřovala do Sověty okupované části Polska. Během cesty narazili na německou jízdní hlídku. Jeden z Poláků zachránil situaci, když slušnou němčinou označil všechny za obyvatele jedné vesnice, kteří jdou za příbuznými do Lvova. Němci je po kratším váhání nechali jít. Okolo páté hodiny večerní se skupina rozptýlila na menší části, a tak samostatně překročili sovětskou hranici. Bedřich Seliger šel ve skupině šesti lidí.

„Jen jsme překročili potok, hned se vynořil sovětský voják s automatem a rusky křičel: ‚Nělzjá, davaj obratno‘. Báli jsme se, že bude střílet.“

Uprchlíci tedy zalezli do křoví, kde trpělivě čekali, až voják, který „nepouští“, vystřídá.

„Pak jsme byli překvapeni, když se objevil jiný voják a kýval na nás, abychom šli.“

Život na Ukrajině

Vlakem se dostali bez jízdenek díky lidskému průvodčímu do Lvova, města přelidněného tisíci utečenců. Po registraci u dobročinné organizace dostávali chudou stravu a malé kapesné.

Doklady neměli žádné, ty jim zabavili Němci.

„Já měl hroznou kliku, že jsem narazil na židovskou rodinu, která mě zvala třikrát týdně na oběd. Mluvili jsme spolu německy. Na revanš jsem vždy musel zahrát pár skladeb na klavír. Učil jsem i jejich dceru, abych si to jídlo odpracoval.“

Po čase se Bedřich Seliger musel zaregistrovat na NKVD. Službu konající major si zapsal všechny jeho osobní údaje a odešel.

„Po deseti, patnácti minutách se vrátil a začal prověřovat, jestli jsem mluvil pravdu. Dal mi tři otázky. Kdo měl v Prostějově největší fotozávod? To jsem věděl, že to byl nějaký Ševčík, protože nám dělal maturitní fotky. Potom se ptal, kdo měl u radnice knihkupectví? Nějakej Buček. A nakonec, v které ulici byl soud? To jsem věděl nejlíp. To byla Havlíčkova, sto metrů od našeho bytu. On pokýval hlavou nad všemi odpověďmi a řekl:‚Pravilno, pravilno, pravilno‘.

Po čtrnácti dnech dostal Bedřich Seliger zelenou legitimaci – povolení k pobytu pro osobu bez státní příslušnosti, která zároveň sloužila jako pracovní povolení. Ve Lvově ale práce nebyla. Nechal si poradit a odjel do nedalekého Bolechova.

„V Bolechově v nádražní restauraci jsem si objednal polévku s kusem chleba. Jak tak mluvím s číšníkem, člověk u vedlejšího stolu brzy poznal, že jsem Čech. Přisedl si ke mně a ptal se, co tu hledám. ‚Práci, povolení mám.‘ On povídá: ‚Já ti pomůžu, já pracuju v podniku, kde je vedoucím člověk, který má rád Čechy.‘“

„Ten vedoucí se jmenoval Vilgelmskij, byl to fešák z Moskvy, který chodil zásadně v rajtkách a holinkách. Fajnovej chlap. Když si ověřil, že jsem Čech, dal mi skutečně práci.“

Bedřich Seliger se ubytoval u židovské rodiny a začal pracovat v pekárně, kde jak sám říká, hlady ještě nikdo neumřel. Měl na starosti sklad mouky. V Bolechově měl platonickou známost s hezkou židovskou dívkou, která mu pomáhala překonávat osamělost a maloměstskou nudu. Zanedlouho se již domluvil slušně rusky.

„Když měl vedoucí Vilgelmskij narozeniny, vždycky zval zaměstnance do restaurace. Když jsem se tehdy zúčastnil oslavy poprvé, povídá mi: ‚My víme, že se v Čechách dělá nejlepší pivo, tady máš pohár (asi litrový ‚bakal‘) a ukaž, že jsi opravdu Čech. Musíš to vypít.‘ Já nebyl zvyklý na alkohol, Ale zavřel jsem oči, nadechl se a vypil to na ex. Během deseti minut jsem byl v bezvědomí. Oni mi namíchali půllitr vodky s půllitrem piva. To dělal každému novému zaměstnanci a nikdo to nesměl prozradit. Tři dny jsem tehdy bojoval s otravou alkoholem.“

„Když jsem se jednou zeptal Vilgelmského, proč má tak rád Čechy, odpověděl: ‚Velmi zajímavá otázka. My víme, že Češi jsou velmi kulturní národ. Jsou skoro tak kulturní jako my.‘ Ovládl jsem se a ještě mu poděkoval za tu odpověď.“

Když byl Bedřich Seliger v Bolechově asi patnáct měsíců, napadlo Sovětský svaz fašistické Německo. Masivní a překvapivý útok zcela znemožnil nepřipraveným Sovětům účinně se bránit. Nepřítel rychle postupoval na východ, kam před ním utíkaly statisíce běženců.

Bedřich Seliger už pozapomněl na trápení pod německou okupací a z lásky se rozhodl zůstat se svou milou, které rodiče zakázali odejít. Život mu tehdy zachránila podniková účetní Nestěrenková, která mu vynadala a donutila ho k evakuaci.

Po cestě byl evakuační konvoj napadám ukrajinskými nacionalisty, kterým se ubránil jen díky dvěma kulometům na povozech.

V sovchoze v Uzbekistánu

Přes ukrajinskou Vinici se dostal s malou skupinou běženců až na Kavkaz do města Miněralnyje Vody. Pak již sám putoval přes Stalingrad, Astrachaň, Baku, Krasnovodsk, Ašchabad, Samarkand do Taškentu. Odkud byl poslán asi 50 km zpět do obce Mirzačul, kde pro něho konečně byla práce. V místním sovchoze převážně sklízel bavlnu nebo kopal zavodňovací kanály v poušti.

„Byla tam bída s jídlem. Maso jsme tam vůbec neviděli. Většinou jsme dostávali jen chléb s neslazeným čajem, ke kterému jsme místo cukru žvýkali hrozinky. A melouny. Takže o trvalý průjem bylo postaráno důkladně.“

Ačkoli mohl Bedřich Seliger zůstat v sovchozu až do konce války, od samého počátku se snažil získat informace o tvořící se československé jednotce v SSSR. Jeho dopisy adresované československým zastupitelským úřadům v Moskvě a v Kujbyševu však zůstávaly bez odpovědi. Začátkem prosince 1941 se proto rozhodl, že rovnou odjede do Kujbyševa a tam vstoupí do naší armády.

Už na přestupu v Taškentu ho ale čekalo nemilé překvapení. Jízdenku do Kujbyševa si mohlo koupit pouze dvacet lidí denně. Po týdnu nepohodlného čekání na nádraží mu navíc v noci někdo ukradl všechny peníze. V nezáviděníhodné situaci musel prodat kufr a všechny slušnější šaty, které měl ještě z domova. Peníze, které utržil, mu sotva stačily na jízdenku a skromné jídlo na cestu. Naštěstí ho ve vlaku „vzali na stravu“ vysocí sovětští důstojníci, kteří cestovali ve stejném kupé. Protože neměl potřebné povolení ke vstupu do Kujbyševa, na poslední stanici před městem ho důstojníci dokonce ukryli mezi svá objemná zavazadla a ještě mu poradili, jak nejlépe obejít kontrolu na nádraží.

V Kujbyševě se ocitl v šest ráno, všude tma, teplota okolo třiceti stupňů pod nulou. Chatrné oblečení ho nemohlo dostatečně zahřát. Znovu pomohli dobří lidé. Když se v místním holičství ptal na cestu, zaměstnankyně mu uvařily čaj, namazaly chleba marmeládou a přesvědčily ho, aby s nimi zůstal do půl deváté, kdy už bude trochu světla.

Ještě téhož dopoledne se dostal na místní československý konzulát, kde se mohl důkladně umýt, odvšivit a dostal nové oblečení.

Na několik dnů, které zde prožil, dodnes rád vzpomíná.

„Strávil jsem tam s členy našeho zastupitelského úřadu i Štědrý večer, jeden z nejkrásnějších v životě.“

V Buzuluku. Boje na území SSSR.

Dne 27. prosince 1941 odjel vlakem do 200 km vzdáleného Buzuluku, kam dorazil jako teprve šestý československý dobrovolník.

Z prvních šesti Čechoslováků byli minimálně čtyři židovského původu.

„V Buzuluku jsem dostal za úkol vyhledat ty čtyři, co už tam byli přede mnou. Po dlouhém hledání jsem našel tu ulici a domek, zabouchal na dveře a otevřel mi můj bratranec. Jmenoval se Bedřich Samet. Odjel z Československa už v roce 1937. Působil na Volyni jako učitel. Dnes má pamětní desku na gymnáziu v Prostějově.“

V Buzuluku byl už tehdy i podplukovník Ludvík Svoboda, ten ale bydlel na jiném místě v hotelu. Své první vojáky ale každý den navštěvoval. První skupina dobrovolníků tehdy trávila dny čištěním místních kasáren, které zanechali odcházející Poláci v hrozném stavu.

„Pan podplukovník Svoboda nás v Buzuluku naučil štípat dřevo. To je do určité míry věda. Člověk musí vědět, jak si má ten špalek postavit a kam má seknout sekyrou. My jsme byli samí městský kluci a nevěděli jsme to.“

Zbraně dostali Čechoslováci až na konci léta 1942, do té doby cvičili s atrapami. Do paměti se Bedřichu Seligerovi vrylo zejména náročné zimní cvičení, ze kterého se naši vojáci vrátili vyčerpaní a promrzlí, snad polovina z nich s propálenými botami, jak si v noci hřáli prokřehlé nohy u ohně.

Na jaře 1942 vypukla v buzuluckých kasárnách epidemie úplavice. Nakazil se i Bedřich Seliger, který si už z Uzbekistánu přivezl malárii. Jako by toho nebylo dost, dostal ještě tyfus. Trpěl tak třemi nebezpečnými nemocemi najednou. Život mu zachránilo podávání sulfamidů.

„Já jsem to schytal tak, že jsem z těch horeček na několik dní oslepl. V nemocnici mi hodně pomohlo, že jedna mladá nemocniční sestra u mě proseděla každou volnou chvíli, držela mě za ruku a něco mi vyprávěla. Že mají dobré doktory, že se z toho dostanu...“

Po uzdravení byl díky středoškolskému vzdělání přidělen k obsluze minometu. Se sovětskými minomety ráže 82 mm bojoval celou válku. 

Prvního „křtu ohněm“ se dočkal ve slavné bitvě u Sokolova v březnu 1943. Byl tehdy velitelem minometného družstva a celou bitvu viděl ze svého pozorovacího stanoviště na stromě.

„Měli jsme štěstí, že říčka Mža nebyla dost zamrzlá, aby po ní mohly přejít německé tanky. Jinak jsme to nemohli zvládnout.“

U Sokolova také bojoval pozdější slavný spisovatel Ludvík Aškenazy.

„On samozřejmě nebyl voják. Válku bral jako ‚švejkárnu‘. U každého nástupu byl poslední. Říkalo se o něm, že s ním byla velká legrace.“

Po těžkých bojích u Sokolova odpočívali naši vojáci ve vsi Veseloje, která byla prakticky nedotčena válkou. Následoval přesun do Novochopiersku, kde se začala formovat brigáda.

„Tam jsme si užívali svobody. Bylo tam málo mužů a hodně dívek. Byly to hezké časy.“

Z Novochopierska jeli naši vojáci zpět na frontu. Čekal je boj o Kyjev.

„Naše jednotka byla mezi prvními, které se dostaly do města. Ze skrýší začali vylézat domorodci a mohutně nás vítali.“

Po Kyjevu následovala celá řada těžkých bojů. Bedřich Seliger si vzpomíná zejména na nelítostnou bitvu o strategicky položenou vesnici Rudá v prosinci 1943.

„Sovětské jednotky nemohly vesnici dobít. Přišel tedy rozkaz, aby se úkolu ujala naše brigáda. Byl třeskutý mráz. Nedokázali jsme zakopat naše minomety tak, aby měly potřebnou stabilitu. Zem byla zmrzlá snad půl metru do hloubky. Nakonec se naši tankisté nějakým obchvatným manévrem vesnice zmocnili a Němci se vzdali nebo utekli. Když jsme pak pochodovali s našimi minomety po rovné pláni k vesnici, viděli jsme ty oběti. Kompletní družstva našich pěších rot. Tak jak byli seřazeni, tak tam leželi, protože kulometná palba byla na té rovině opravdu smrtelná. I my jsme museli střílet miny vleže. To byla jedna z nejhorších bitev.“

Při bojích u Bílé Cerkve se museli naši vojáci po silném německém protiútoku stáhnout z předmostí.

Bedřicha Seligera dodnes trápí křivda, která se mu po ústupu stala ze strany velení. Bližší okolnosti případu ale nechce s ohledem na zúčastněné osoby zveřejnit.

U Bílé Cerkve také padl bratranec Bedřich Samet.

Mezi lednem a březnem 1943 velel Bedřich Seliger četě pěchoty složené z příslušníků jeho bývalé minometné čety.

„Pamatuji se, jak jsme stáli v zákopech proti ukrajinské jednotce, vzdálené asi padesát nebo šedesát metrů. Jak někdo vystrčil na bajonetu přilbu, hned do ní z druhé strany pálili. Každý večer přišel rozkaz vyslat průzkumnou hlídku, aby se zjistilo, kolik vojáků na té druhé straně je. Taková pitomost! To by byla jistá smrt. Nikdy jsem proto ten rozkaz nesplnil. Vždy ráno, když jsme se v zemljance probudili plavající ve vodě, tak jsem na štáb hlásil, že úkol byl splněn, že počet vojáků na druhé straně se nezměnil. Nemohl jsem přece poslat kluka na smrt.“

Od března 1943 cvičil Bedřich Seliger nové minometčíky pro 3. brigádu ve městě Jefremov pod Moskvou. Tam si měl vycvičit svojí minometnou rotu pro další boje. Rota se skládala takřka výhradně z volyňských Čechů.

„Výcvik dopadl dobře. Kluci byli šikovní. Všechno dělali pod časovou normu. Mohl jsem je směle vzít na Duklu.“

Sada Gura, Černovice

Ještě než se ale dostali na Duklu, strávili českoslovenští vojáci nějaký čas v Sada Guře.

„V asi pět šest kilometrů vzdálených Černovicích byl život jako za míru. Byly tam moc krásné holky a celá řada našich oficírů se tam oženila. Když jsem se dozvěděl, jaký je tam báječný život, nechal jsem si od pucáka připravit koně a jel se tam podívat. Na náměstí jsem jako kovboj přivázal koně ke sloupu, rozhlédl se a koukám cukrárna. Něco, co jsem neviděl kolik let. Tak jsem se osmělil, vešel dovnitř a oni tam měli moje oblíbené žloutkové řezy. Byly jak od maminky. Postupně jsem jich ‚sežral‘ asi deset. Ono se to pak na zpáteční cestě projevilo.“

„Bydlel jsem v domku v Sada Guře, kde žila stará paní, její dcera a malá vnučka. Měl jsem tam svůj pokoj. Už třetí nebo čtvrtý večer mi ta dcera vlezla do postele. Já ji přitom vůbec nezval.“

„Byla v té válce i legrace.“

„Krátce po válce se ty ženy, které tam s našimi oficíry trávily intimní okamžiky a čekaly s nimi děti, nějak daly dohromady, vzaly si autobus a odjely do Československa. Chtěly přimět naše důstojníky, aby si je vzali. Generál Svoboda se to nějak dozvěděl a dal přísný rozkaz, aby ten autobus nepouštěli přes hranice.“

Jinde v Evropě ale zuřily těžké boje a tak příjemný život v Černovicích nemohl našim vojákům trvat dlouho. Brzy je čekaly nelítostné boje o Dukelský průsmyk.

Dukla, Slovensko

„Hned první den jsme dostali ránu. Došli jsme do obce Machnówka, kde nás zasypaly miny a granáty. Já jsem měl kliku, že z mé roty nikdo nepadl, ani žádná újma na zbrani nenastala. Ale zařvalo tam hodně lidí, ještě než vůbec vstoupili do boje.“

Bedřich Seliger byl během bojů na Dukle a na Slovensku třikrát zraněn. Poprvé ho na pozorovatelně u Dukly střepina zasáhla do ruky. Tehdy odmítl ošetření v nemocnici a s rukou v dlaze dál řídil palbu své minometné roty. Podruhé, opět na Dukle, mu granát z německého minometu zabil v zákopu tři telefonisty. Nedaleko ležící Bedřich Seliger byl zasažen několika střepinami do horní části zad. Tentokrát již musel do nemocnice, kde strávil asi dva týdny. Když se vrátil ke své jednotce, stála již nad slovenskou obcí Komárník. Po krvavých bojích o kopec Obšár mohli naši postupovat dále na západ. Ve Smokovci se Bedřich Seliger seznámil s krásnou dívkou českého původu, kterou si později vzal za ženu. S Jitkou Lamplotovou se brali v červnu 1945. První syn Jiří se jim narodil v roce 1948, druhý syn Vladimír v roce 1950.

Třetí zranění postihlo Bedřicha Seligera 30. ledna 1945 u slovenské Štrby.

„Šel jsem vedle našeho vozu s minami a najednou kůň najel na nášlapnou minu. Šílený oheň. Tehdy šlo opravdu o milimetry. Jak jsem měl ten vojenský šnel (kabát), tak ten šnel byl rozpáraný naskrz a já jsem silně krvácel. Tehdy to vypadalo vážně. Krvácení mi zastavili, obvázali mě a sanitka mě odvezla do sanatoria Vyšné Hágy. Tam mně vybrali všechny možné střepiny, které jsem měl v těle.“

Zapomenutou střepinu pod bradou mu lékaři vyndali až v roce 1965. Střepinu v pohrudnici má dodnes, což zaujme lékaře při každém rentgenu.

Z nemocnice ve Vyšných Hágách často utíkal bez vědomí primáře za svou milou do minimálně deset kilometrů vzdáleného Smokovce.

„Samozřejmě jsem na to doplatil zdravotně. Jednou se mi udělalo tak  špatně, že jsem málem umřel. Po té operaci byly takové výlety náročné.“  

Po rekonvalescenci se již na frontu nevrátil a až do konce války cvičil minometčíky v Popradu.

Po válce

Po návratu do rodného Prostějova se Bedřichu Seligerovi potvrdilo hrozné tušení. Jeho rodiče již nežili. Věřil, že alespoň sestry měly šanci přežít. Pátrání přes různé mezinárodní organizace však bylo bezvýsledné. Jak se později ukázalo, šanci od esesáckých vrahů nedostaly žádnou.

„Rodiče, obě sestry a dalších osmnáct blízkých příbuzných zahynulo ve vyhlazovacím táboře. Z Terezína na východ odjeli 28. července 1942.“

(v transportu AAy z Terezína do Baranoviči 28. 7. 1942 bylo celkem tisíc osob, nikdo z nich se nezachránil, dle zjištění poválečného soudu v Koblenci byli všichni Židé krátce po příjezdu postříleni v lese u obce Kolpenice asi pět kilometrů od baranovičského nádraží, pozn. aut.)

Po válce byl Bedřich Seliger až do roku 1947 zaměstnán na sborovém velitelství v Olomouci. Bydlel v Prostějově v přiděleném bytě po Němcích, neboť původní byt jeho rodiny byl již obsazen českou rodinou.

„V Olomouci na sborovém velitelství mně jednou pan generál Beránek pozval na pohovor, který se konal za přítomnosti plukovníka generálního štábu Srpa. Bavili se se mnou o válečných zkušenostech, jak žiju, jestli bych něco nepotřeboval... Generál Beránek mi najednou povídá: ‚Víte, pane kapitáne, spousta vašich spolubojovníků si počešťuje německy znějící příjmení. Neuvažujete taky o něčem takovém?‘ – ‚No já o tom budu jednou uvažovat.‘ – ‚A kdy, kdy o tom budete uvažovat?‘ – ‚To je jednoduché, až si počeští jméno pánové Gottwald a Fierlinger.‘ A byl klid...“

Dost času strávil i na Slovensku v rámci boje proti banderovským bandám.

Na posledním vojenském cvičení byl ještě v roce 1956.

Po odchodu z armády v roce 1947 odešel za kamarádem z minometné roty Alfrédem Hlaváčem do Aše.

„Spojovaly nás společné zájmy. Oba jsme fandili vážné hudbě. On byl znalec Mozarta. Jak začala nějaká Mozartova skladba, hned věděl, co to je. Já jsem zase znal převážně klavírní, romantickou hudbu, Schumanna, Chopina, Liszta...“

Hlaváč vedl v Aši jako národní správce a později jako ředitel dvě továrny na tyl a krajky. Bedřich Seliger se po zaučení odcházejícím bývalým ředitelem, sudetským Němcem Krautheimem, stal jeho zástupcem. V továrně stále pracovalo i mnoho jiných odborníků německého původu, kteří nebyli z pragmatických důvodů hned odsunuti.

„Po převratu v roce 1948 jsem přišel ráno do fabriky a polovička Němců byla pryč. Taková to byla doba. Z okna naší vily v Aši jsme viděli silnici, která vedla k hranicím. Šly po ní davy lidí do Německa a nikdo je nezastavoval.“

Když Alfréd Hlaváč na jaře 1949 emigroval se ženou přes Izrael do Austrálie, převzal po něm vedení podniku. Už v červnu téhož roku byl ale jmenován podnikovým ředitelem nového národního podniku Krajka v Kraslicích.

„V mladickém zápalu jsem si říkal, sakra, jsem podnikový ředitel, no to je něco. Neuvědomil jsem si, že jako nestraník budu mít strašně těžkou pozici. Všichni na mě koukali jako na raritu. Nebyli zvyklí, že ředitel může být mimo partaj.“

V Kraslicích se mu podařilo získat důvěru německých zaměstnanců, což mělo velmi pozitivní vliv na hospodářské výsledky provozu. Ve městě však byla špatná atmosféra, a tak si Bedřich Seliger vymohl odchod za podmínky, že si sežene kvalifikovaného nástupce.

Z Kraslic odešel do Teplic, kde společně s manželkou nastoupili v Teně (později Závody Boženy Němcové). V Teně měl na starosti rozpočty, plánování a kalkulace. V souvislosti s rozvodem s první ženou odešel z osobních důvodů v lednu 1955 do skláren, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1975 jako ekonom.

V roce 1956 se podruhé oženil s Jarmilou Bínovou, magistrou farmacie, se kterou již neměl další děti.

V důchodu se intenzivně věnoval hře šachu. Účastnil se šachových turnajů a vykonával různé funkce v tělovýchově. Absolvoval také trenérský i rozhodcovský kurz.

Často navštěvoval kulturní pořady, jezdil s manželkou do lázní. Rád cestoval, podíval se do USA, Kanady, Izraele, SSSR a na spoustu dalších míst.

Motto:

„Dnešním mladým lidem bych chtěl říct, že způsob života, který vedou, nevede k ničemu dobrému. Hrozně mě překvapuje ten alkoholismus, drogy, výtržnictví, hanobení hřbitovů...

Mladí lidé si sami ztěžují svůj život. Vždyť život dává tolik krásných příležitostí a zasluhuje si, aby byl prožit v lásce, porozumění, poctivosti a čestnosti.

I našim politikům bych přál, aby k sobě konečně našli cestu. Vždyť politické myšlenky by měly směřovat k jedinému cíli, k blahu a spokojenosti občanů i k jejich kulturnímu vyžití a slušné životní úrovni.

Také mě trápí ta naše česká vlastnost – závist, která se často proměňuje až v nenávist. Stát se u nás úspěšným ve svém oboru vždy vzbuzuje závist a nenávist těch méně úspěšných.“