Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Selner (* 1946  †︎ 2020)

• narozen 30. dubna roku 1946 v Praze

• syn generála Jaroslava Selnera a herečky Věry Skálové (později Selnerové)

• otec Jaroslav po okupaci členem Obrany národa

• v listopadu 1939 útěk Jaroslava přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie

• na Středním východě Jaroslav Selner pravou rukou plukovníka Karla Klapálka

• obrana Tobruku

• v Anglii ve zpravodajském oddělení pod vedením Františka Moravce

• s Klapálkem na východní frontu 1944, náčelníkem štábu 3. čs. samostatné brigády

• Jaroslav Selner velitelem osvobození Liptovského Mikuláše

• po roce 1949 vyhazov z armády, odebrání důchodu, nucená práce v dolech a další perzekuce

• Jaroslav Selner částečně rehabilitován 1964, plně 1968; zemřel 1973

• Jaroslav Selner ml. vychován ve stínu komunistické perzekuce

• vstoupil s otcovým požehnáním do armády

• později se stal novinářem

• zemřel 14. dubna 2020

Jaroslav Selner byl jedním z nejvýznamnějších českých důstojníků v bojích druhé světové války. Československou vojenskou akademii vystudoval v roce 1939, krátce před tím, než musel paradoxně svou vlast opustit a začít bojovat ilegálně. Krátce poté, co 15. března obsadila zbytek Československa nacistická vojska, se začal angažovat v ilegální odbojové skupině Obrana národa. Přestože mu byly nabízeny pozice ve státní správě, odmítl a své aktivity napínal na odboj. Když viděl, že bude muset uprchnout ze země, aby se přidal k ostatním vojákům, kteří se nacistům v rámci zahraničních sborů staví otevřeně, snažil se nejprve zajistit, aby nebyli perzekvováni jeho rodiče. Proto se s nimi domluvil, aby několik měsíců před jeho útěkem začali mezi sousedy rozhlašovat, že jejich syn začal pít, zajímá se jen o děvčata a zábavu a že ho už téměř nevídají. Jakmile Jaroslav Selner odešel ze země, tato snaha se vyplatila, protože nacisté od sousedů a jeho rodičů dostali pouze tyto informace a nemstili se na nich. Naopak jeden německý důstojník za jeho rodiči průběžně chodil a cíleně jim vyzrazoval, jaké o jejich synovi mají jeho kolegové informace. Byl tam totiž posílán na pravidelné výslechy, které ale vedl tou formou, že rodičům vždy řekl, kde se jejich syn nacházel či nachází, a že oni to jistě také ví.

V listopadu 1939 došlo k dopředu dohodnutému útěku z protektorátu do Bratislavy. Zatímco jeho kolegu nacisté chytili, při Jaroslavu Selnerovi stálo štěstí. Vyšel totiž na domluvený sraz na nádraží přesně v okamžiku, kdy před jeho domem projížděla tramvaj, do které rovnou naskočil. Hlídkující auto gestapa ho proto nevidělo a došlo k závěru, že z domu vyšel už předtím, než před ním v noci zaparkovali. Po krátkém skrývání na Slovensku se pan Selner vydal do Budapešti, kde se měl setkat s dalšími členy československých jednotek. Tehdy ho zachránila jednak výborná slovenština, díky které zcela zapadl mezi místní, a také taxikář, který v něm okamžitě poznal důstojníka, který se snaží uprchnout. Sám od sebe ho pak vezl na hranice s Maďarskem okresními silnicemi, kde nebyly žádné kontroly, a nakonec za celou cestu ani nechtěl zaplatit. Z Budapešti Jaroslav Selner zanedlouho odjel do Jugoslávie, kde začal spolupracovat s rozvědnou skupinou MARIE. Při jedné z akcí, kdy převáželi zbraně, však byl odhalen a zatčen. Z vězení ho tenkrát dokázali kolegové dostat úplatkem. Téměř okamžitě poté se vydal na Střední východ, kde se připojil k jednotkám plukovníka Karla Klapálka.

S Karlem Klapálkem se jako jeho pravá ruka účastnil dvojí obrany Tobruku. Na tuto dobu vzpomínal především kvůli extrémně nehostinnému prostředí a špatným stravovacím podmínkám, které tam všechny provázely. Poté byl převelen do Londýna, kde pracoval pod jedním z nejslavnějších zpravodajců druhé světové války, Františkem Moravcem. Tento pobyt byl jediným úsekem války, během kterého si mohl dovolit i trochu zábavy a odpočinku. Přesto se ale na vlastní žádost nechal převelet na východní frontu za generálem Klapálkem k 3. československé samostatné brigádě. Po bojích na Dukle se stal kvůli Klapálkově zranění náčelníkem jejího štábu. Pod jeho velením také tato brigáda v rámci československých a sovětských vojsk osvobodila Liptovský Mikuláš. Po konci války se s osvobozeneckými vojsky slavně vrátil do Prahy. Jeho hruď tehdy zdobil Řád britského impéria, Řád bílého lva, čtyři Československé válečné kříže, vyznamenání Za statečnost, Za chrabrost, rumunský královský řád, Řád Slovenského národního povstání a mnohá další vyznamenání.

Po bitvě o Liptovský Mikuláš za ním přišel generál Boček a řekl mu, že na jeho zásluhy vlast nikdy nezapomene. Jaroslav Selner pak na tato slova dlouho vzpomínal. Těsně po válce ale vše vypadalo dobře. Brzy se oženil s herečkou Věrou Skálovou a v roce 1946 se jim narodil syn Jaroslav. Jako velitel 3. dělostřelecké divize jel studovat vyšší vojenskou akademii v Moskvě, kterou dokončil v roce 1947, a začal učit taktiku na Vysoké škole válečné v Praze. Ještě v lednu 1949, kdy jeho kamarádi začali mizet z armády a mířili do vězení, byl povýšen do hodnosti brigádního generála. O to hlubší byl pak následný pád.

Nejprve byl vyloučen z armády a zakázali mu nosit uniformu. Následně mu byl mu odebrán nárok na důchod a později i byt. Nakonec byl poslán na nucené práce do ostravských dolů. I přes hrozné ponížení a odloučení od rodiny zde ale byl pozitivně překvapen. „Myslím, že ten důl se jmenoval Zárubek. Když tam přišel, ze skupiny okolo procházejících horníků slyší: ,Pane generále, co tady děláte?‘ Táta odpověděl, že tam bude pracovat. Ukázalo se, že to byl jeden jeho bývalý voják ze třetí brigády. Byl to předák nějaké stachanovské brigády na tom dole. A vzal ho a šel s ním znovu na personální oddělení, které ho předtím někam přidělilo. Jednomu z šéfů oddělení řekl, že táta půjde k němu, že to je jeho bývalý velitel. Tak ho dali k němu. Když poprvé fárali, posadil ho k dopravníku a před všema z té brigády řekl: ,A jestli šáhnete na práci, pane generále, tak Vám ty ruce zpřerážím! Váš jediný úkol bude tady sedět a vyprávět nám o tom, co jste prožil, kudy jste všude šel, protože já Vás znám jen z té východní fronty. A vy nám budete všechno vyprávět.‘ Táta říkal, že to vydržel dva dny. Tam se sice třídilo, což byla těžká práce, ale nemohl akceptovat, že si tam bude hrát na někoho privilegovaného. Takže dokud mu to zdraví dovolilo, šel si zkusit i sbíječku. Ale opravdu ho chránili a bránili a dělali mu společnost. Takže jestli bylo na té nucené práci v dolech něco světlého, tak to byli ti lidé, kteří tam s ním byli a kteří si ho vážili, protože věděli, kdo je.“

Dopady na rodinu byly hrozné. Maminka Jaroslava Selnera, která o něm proti své vůli rozhlašovala pomluvy a vytrpěla během války léta nejistoty, zemřela na následky žalu z toho, co jejímu synovi komunisté provedli. „Ale hlavně pro moji mámu to bylo něco příšerného,“ vzpomíná Jaroslav Selner ml. „My jsme byli sami v bytě s kamennou podlahou, kde máma v zimě nosila svázané brikety, abychom si mohli alespoň nějak zatopit. Ale hlavně musela jít dělat, i když byla v šestém měsíci těhotenství. Vedle byly pečivárny, kde si sice mohla vzít nějaký ten chleba a perník, ale proto tam musela tahat padesátikilové pytle s moukou. Tak se strhla a v sedmém měsíci předčasně porodila, takže děťátko za tři dny zemřelo.“

Po několika letech bylo Jaroslavu Selnerovi dovoleno vrátit se blíže k rodině, a tak začal pracovat v kladenských ocelárnách jako posunovač na dráze. Na rozdíl od dolů se zde ale setkal především se škodolibou radostí svých spolupracovníků, že někdo tak vysoko postavený je nyní tak ponížený. „Když dělal v těch ocelárnách, vstával dennodenně ve tři hodiny ráno (mimo neděle, kdy se nepracovalo) a šel pěšky z Hostivaře do Zahradního města, protože v té době tam nejezdila tramvaj. Odsud jel tramvají do Průběžné, kde byl přistavený autobus pro ,poldováky‘, který odjížděl tak, aby byli v šest hodin na směně. Po směně, která končila v půl třetí, se dostal stejnou cestou zpátky a domů dorážel kolem šesté. Takto to dělal každý den několik dlouhých let. A už nebyl tak mladý, bylo mu přes čtyřicet šest let, navíc se zraněným kolenem, do kterého se mu trefili v Tobruku. Pro něj muselo být samozřejmě těžké už to, že ho zbavili povolání, které ho živilo, ale když viděl kolem sebe, jak trpí jeho rodina, muselo to pro něj být hrozné. Člověk si někdy klade otázku, jestli to bylo těžší ve vězení nebo v práci; ale já si odpovídám, že vězení pro ty jeho kamarády bylo ještě mnohem horší, protože táta alespoň nějaký ten kontakt s rodinou měl. I když byl v Ostravě, tak pořád dostával propustky a mohl jednou za měsíc přijet domů. Takže to bylo dobrý, ale celkově to bylo skutečně hrozný.“

Snad nejhorší bylo, jak se od něj distancovali všichni kamarádi a demonstrativně přecházeli na druhý chodník, když ho potkali. „To samé dělaly mámě její bývalé kamarádky. Máma šla tehdy prosit paní Lomskou, protože ta byla tehdy také v jiném stavu s druhým dítětem, jestli by jí nemohla pomoct. A ona jí řekla, že nemohla. Což mohla být pravda, že Lomský jako ministr národní obrany pomoct nemohl, ale co si budeme povídat – pomoct prostě nechtěl. Všichni tihle jeho kamarádi, s kterými jezdil na ryby, ho najednou neznali. Až po tom roce ’64 (po rozsáhlé vlně amnestií) to najednou bylo ,Jardo sem, Jardo tam‘, ale pouze tak blahosklonně. Ale že by pro něj něco udělali, to nikdy…“

Až rok 1964 přinesl Jaroslavu Selnerovi minimální zadostiučinění. Mohl opět nosit uniformu a získal místo učitele na učilišti. „V té době ho navštívil jeden plukovník, když táta žádal o to, aby mu byla poskytnuta i určitá finanční satisfakce za ta léta, která strávil na nucených pracích. Ten plukovník mu tehdy řekl: ,Ale soudruhu generále, práce pro vlast se neplatí.‘ A táta mu odpověděl: ,Ano, máte pravdu, soudruhu plukovníku, ale práce pro vlast by se taky neměla trestat.‘ V tom je motto všeho toho, co za komunismu cítil.“ Plné rehabilitace se dočkal až v roce 1968. Začal přednášet na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a dokonce se o něm krátce uvažovalo jako o možném ministrovi obrany. Tyto myšlenky ale přetrhla srpnová invaze. Po ní odešel konečně do důchodu a v roce 1973 zemřel.

Jaroslav Selner ml. si ze svého dětství pamatuje především to, jak si dokázali oba rodiče navzdory těžké životní situaci udržet hrdost a smysl pro čest. Když například nechtěla třídní učitelka Jaroslava přijmout do pionýrského oddílu, zašel jeho otec za ředitelem. Řekl mu, že jako dělník vykonává stejné zaměstnání jako prezident Gottwald a že proto nevidí důvod, proč by jeho syn nesměl navštěvovat pionýra. Ředitel musel souhlasit. Nejvíce na svém otci Jaroslav oceňoval, že při něm vždy stál, když se zapletl do nějakého konfliktu nebo hádky. I když věděl, že jeho syn něco skutečně provedl, tak se ho zastával, a teprve doma, v soukromí, mu vyčinil. V první třídě pamětník například prohodil plotem kluka, který napadl jeho spolužačku. Když přinesl dvojku z mravů a musel vysvětlit, za co ji dostal, otec se ho opět zastal a řekl mu: „Pamatuj si, když někdo ublíží slabšímu, a natož děvčeti a zvlášť takovýmto zákeřným způsobem, tak si nic jiného nezaslouží. Udělal jsi dobře!“ Stejně tak ho podpořil, když se v dospělosti chtěl hlásit do komunistické armády. Tehdy mu zdůraznil, že není tolik důležité, kde nebo jakému režimu člověk slouží, ale co dělá pro to, aby pomáhal své vlasti.

Poselství a odkaz generála Selnera v sobě jeho syn nese dodnes. Jeho příběh je nepochybně z těch, které by neměly zapadnout, jak tomu bylo po čtyřicet let komunistické vlády. „Lidé jako on nechtěli žádné hmotné statky, ale chtěli, aby se jim dostalo vděku národa v tom smyslu, že národ jim poděkuje, že díky nim (a nebyly jich desítky ani stovky, ale tisíce) se stala naše vlast vítěznou mocností druhé světové války. Toho bychom si měli vážit a měli bychom si to uvědomovat, protože to není vůbec málo.“

 

Zpracoval Tomáš Kopečný