Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Selucká (* 1924)

• narozena 28. března 1924 v Bratislavě

• pochází ze zámožné židovské rodiny

• 1938 se rodina přestěhovala do Zvolena a později do Piešťan

• za války se ukrývala u Bratislavy

• matka krátce internována v táboře v Žilině

• na podzim 1944 byla celá rodina deportována do Osvětimi

• po týdnu v Osvětimi vybrána na práci

• deportována do koncentračního tábora Flossenbürg

• na jaře 1945 evakuována vlakem do Mauthausenu

• duben/květen 1945 – osvobozena v Mauthausenu

• návrat do Bratislavy, přežila jako jediná z celé rodiny

• stěhování do Brna, seznámení s prvním manželem

• druhý manžel Egon Weinberger se účastnil Norimberského procesu

• v 50. letech politický vězeň

• Eva Selucká je vdova, žije v Brně

Eva Selucká, rozená Bokovová, pochází z Bratislavy, kde se 28. března 1924 narodila. Vyrůstala v zámožné rodině. Její rodiče pocházeli z Nových Zámků a Zvolena, seznámili se po první světové válce. Dědeček, matčin otec, pocházel z Oravy, byl Žid a přitom nadšený Čechoslovák a Slovan. Otec byl členem zednářské lóže, a to hlavně kvůli přesvědčení a víře v bratrství lidí. Pamětnice prožívala bezstarostné mládí, ale postupně mohla sledovat příliv antifašistů z Rakouska a Německa i utěšování, že situace se zase zlepší. Docházela do německé evangelické školy, i když pocházela z židovské rodiny.

Strach z deportací

Atmosféra před válkou v Bratislavě byla zvláštní. Bylo slyšet hlasy slovenských a maďarských nacionalistů, jejichž troufalost rostla, nicméně ve městě žilo i mnoho Němců, kteří tuto dobu vnímali po svém. Kromě nich zde v meziválečném období žilo mnoho chudých Židů původem z Haliče. Po obsazení Rakouska Německem na jaře 1938, tzv. anšlusu, se rodina pamětnice přestěhovala do Zvolena. Báli se, že se Bratislava stane terčem případného bombardování. Ve Zvolenu se dozvěděli o mnichovské dohodě. Na Slovensku ji přivítali Němci, Maďaři i Hlinkova lidová strana. V zimě 1938–1939 mnoho lidí ze Slovenska odešlo. I rodina pamětnice zvažovala odchod, nicméně otec usoudil, že je příliš starý a neumí cizí řeči, proto zůstali.

Začaly řádit Hlinkovy gardy, překotně se arizoval židovský majetek a tatínek přišel o práci. Od jara 1942 pak odjížděly transporty slovenských Židů. Eva Selucká vypráví: „Nejdříve šli mladí a svobodní, holky i kluci, zhruba od šestnácti do pětatřiceti let. Rodiče jim říkali, že budou pracovat, takže je sbalili, jako by šli na letní tábor. Tak začaly první transporty, to bylo koncem března 1942, potom následovaly další, už celých rodin.“ Na Slovensku vznikl pro Židy jeden tábor v Žilině, další pak vyrostly v Seredi a v Novákách. Rodina se poté odstěhovala do Piešťan, v lázeňském městě byli zvyklí přizpůsobovat se vládcům, a tak zde Hlinkovy gardy vládly pevnou rukou, pořádaly hony na Židy a sbíraly je do transportů. Rodina pamětnice měla prozatím ochranu, i když bylo jasné, jaké národnosti jsou.

Za čas dostal otec příkaz hlásit se do tábora v Žilině. Zbytek rodiny se schoval, ale byli vyzrazeni a do tábora v Žilině musela nastoupit i maminka. Onemocněla tam v hrozných podmínkách úplavicí, ale otec dosáhl díky svým kontaktům jejího propuštění do nemocnice. Podařilo se mu také zajistit, aby rodina do koncentračního tábora neodjela. Eva Selucká dramatickou dobu prožívala v relativním bezpečí nedaleko od Bratislavy, kde se skrývala. Když se otci podařilo dostat maminku a bratra z transportu, společně navštívili u Bratislavy pamětnici. I když maminka strávila v táboře v Žilině jen krátkou dobu, byla vyhublá na kost. Do transportu ale musela babička Evy Selucké a měsíc po odstranění prsu kvůli rakovině i teta.

Přes Osvětim do Flossenbürgu

Válka pokračovala, Němcům se postup nedařil, přesto byly vypravovány další židovské transporty. Po vypuknutí Slovenského národního povstání bylo na jeho potlačení povoláno německé vojsko. Rodina pamětnice se stále schovávala a dařilo se jí vyhýbat se transportu. V září 1944 ale byli gardisty odvedeni. Připravené kufry si nesměli vzít, a tak s sebou měli jen to nejnutnější, hlavně teplé oblečení. Byli odvedeni do městského vězení, kde už byly internovány další rodiny. Mimo jiné se zde setkali s parašutistou, který ale mluvil pouze anglicky a německy. Ostatní vězni mu doporučili, aby utekl do hor, kde operovali parašutisté. Eva Selucká na něj často vzpomíná a přemýšlí o tom, jak to s ním dopadlo, zdali se mu útěk povedl...

Z vězení pokračovali do tábora v Seredi, kde přenocovali a byli transportováni na východ. V Osvětimi byla rodina rozdělena. Pamětnice přešla do tábora Osvětim-Birkenau, kde se setkala s kamarádkami, které zde věznili již od roku 1942. Dívky ze Slovenska šokovalo to, že přijel další transport ze Slovenska, další známé tváře. Některé z nich již měly funkce v táborové byrokracii, starost o správu bloků a například Tora Fuchsová byla táborovou písařkou. Ta si předsevzala, že se musí dostat ven a přežít všechno to spaní po deseti na jedné posteli, ostnaté dráty, bahno, latríny...

Po týdnu v Osvětimi proběhla selekce, kterou prošla i Eva Selucká. Všechny ženy, jež nacisté uznali práce schopnými, odjely transportem do Flossenbürgu, koncentračního tábora nedaleko českoněmeckých hranic. Původně měly vhodné šaty do říjnového počasí, ale na cestu dostaly jen letní šaty bez prádla. Po dalších sprchách na ně čekalo teplejší oblečení a s přídělem jídla se dostaly do vagonu. Noc, den, noc a den strávily na cestě a tmou, zatemněným městem, byly hnány do tábora nedaleko továrny. Čekaly je třípatrové palandy a první nástup. Tábor byl určen pouze pro ženy, tři sta jich přivezli ze Slovenska a dvě stovky z Terezína. Mezi těmi terezínskými byly především Češky, ale i nějaké Němky a Holanďanky. Eva Selucká zmiňuje nepochopení, které mezi nimi bylo: „Začaly vyprávět o Terezíně a začaly po něm toužit. Už ani nemluvily o svém domově, ale o Terezíně. Také pořád mluvily o jídle a já jsem si říkala, proč se o tom tak inteligentní holky pořád baví. To jsme ještě neměly hlad. Tělo potřebuje nějaký ten týden, aby se zbavilo toho, co má navíc, a zůstala jen holá podstata. Pak jsme pochopily, proč se o jídle mluvilo. Na snídani nám dávali jenom kávu, v poledne jsme měly pár brambor, k tomu byla taková divná omáčka nebo zelí, něco divného, vodového, a večer jsme fasovaly kousek chleba. Nejdříve to byla čtvrtina, pak pětina a pak to ubývalo. Až do nuly.“

Po měsíci vězeňkyně nastoupily do práce v továrně na komponenty letadel. Nýtovaly křídla pro stíhací letouny. Potkaly zde další vězně, Židy z lodžského ghetta. Mezi nimi bylo hodně dětí i starší lidé. V továrně pracovali také zbídačení ruští váleční zajatci a Belgičané a Italové, ti jako jediní dostávali balíčky od Červeného kříže, které se stávaly předmětem různého obchodování. Nejhorší byl však pro pamětnici nedostatek spánku kvůli dlouhé pracovní době a rannímu apelu pro spočítání všech vězňů. Kvůli rozšiřování fabriky se musely přestěhovat do vzdálenějšího tábora. V továrně ale byly vězeňkyně spokojené, protože tam se k nim Němci zle nechovali, spíše se divili, co tam dělají, a litovali je. Často se snažili vězeňkyním pomoci a již přijímali, že válku Německo prohraje.

Mauthausen a osvobození

Některé ženy byly těhotné, a dokonce v táboře nebo během transportu, ve vlaku, porodily. Naštěstí o ně většinou bylo postaráno a děti přežily. Během zimy mnoho vězeňkyň onemocnělo, včetně pamětnice, která dostala žloutenku. Popisuje situaci na marodce: „Tam byla nějaká dětská lékařka z Prahy, což byla chyba. My jsme měly furunkulózu a vředy a ona chudák nikdy nic neřezala, takže si tak netroufala, aby udělala slušný řez. Mě to postihlo, taky jsem měla vředy a hlavně bolavé nohy. Já jsem se poranila a dural, se kterým jsme pracovaly v továrně, byl jedovatý a já dostala infekci. Tady na noze se mi to prožralo až ke kosti a měla jsem tam úplnou díru. Jednou, když mě ta lékařka ošetřovala, byl nálet, musela jsem sedět na tom revíru, tak hrozně to bolelo, že mi tekly slzy. Týden mě nechala na tom revíru ležet. Jak měl člověk mladé tělo, tak to vydrželo a rána se začala postupně zavírat.“ Nemocnice zůstávala vždy plně obsazená. Mezi další časté choroby patřil tyfus. Pamětnici pomohly Vánoce, kdy měly vězeňkyně i přes pokračující válku volno. Navíc dostaly do kávy cukr nebo lžíci masové konzervy.

Na jaře se přiblížili Američané. Tábor byl evakuován a z německého podhůří hraničních hor se vězeňkyně dostaly do Čech. Jely přes Karlovy Vary do Klatov, kde od místních a železničářů mohly dostat nějaké jídlo. Ti jim také vypravili vlaky se střechou, místo otevřených nákladních vagonů. Pokračovaly do Českých Budějovic, pak do Rakouska do koncentračního tábora Mauthausen. V táboře už nevládli příslušníci SS pevnou rukou. Tento transport byl první ženský transport do Mauthausenu, což byl možná i důvod, proč se k nim tehdejší táborová správa chovala dobře. Po příjmu musely všechny nově příchozí do sprchy. Z růžic opravdu tekla voda, a byla dokonce teplá. Jen únava si vyžádala své a Eva Selucká ve sprchách omdlela. Pak znovu přišla k vědomí a odvedli ji k lékaři. V Mauthausenu se v ní mísilo několik pocitů – ve vzduchu byl cítit konec války a po všech útrapách transportu byl Mauthausen s teplou sprchou a výhledem na Alpy při zapadajícím slunci vlastně idylickým místem, na druhou stranu při odvozu k doktorovi viděla bezduché vězně, kteří apaticky přijímali rány bičem od svých věznitelů.

Poté se dostaly na barák, který sdílely s Ukrajinkami a německými Romkami. Ty ještě nebyly tak zesláblé, a tak měly nad Židovkami navrch. To pro pamětnici a ostatní znamenalo horší místo na spaní nebo třeba méně jídla. K nepříjemnostem se přidal průjem, který vězeňkyně soužil. Zapříčiněn byl především jediným zdrojem vody na bloku, ze kterého se pilo, ale také se v něm pralo. Nakonec nad táborem zavlála bílá vlajka, jenže Eva Selucká již necítila nic. Vyčerpáním nebyla schopná se z konce války radovat. Do tábora přišli Američané. Od nich vězni dostali chléb a cukr. Další dva tři dny po osvobození pamětnice i ostatní chodili po okolí tábora a snažili se najít něco k jídlu, nebo se jim dokonce podařilo od vesničanů sehnat oblečení. Panovala chaotická situace. Bylo zde stále mnoho nemocných; pamětnice onemocněla až po návratu v Bratislavě lehkou formou tyfu. Někdo v táboře zůstával a někdo se již vydal na cestu domů. Mnoho vězňů se podobně jako ona potulovalo po okolí. Návrat k normálnímu stravování trval relativně dlouho. Mnoho potravin nebylo pro tento přechod vhodných. To vězni poznali z vlastních zkušeností.

Potíže s navracením majetku

Návrat do vlasti každý musel prožívat odlišně. Ženy se vrátily víceméně všechny, avšak většina mužů, které Eva Selucká ze Slovenska znala, v táborech skončila. Do Bratislavy se vrátila po Dunaji. Ze Slovenska totiž lodě do Lince vypravili bratislavští Němci, a aby měly upotřebení i na zpáteční cestě, někteří vězni se nalodili. Dopluli do Bratislavy, jenže pamětnice vlastně nevěděla, kam jít. Nějaký čas tak strávila se spoluvězeňkyněmi.

Po osvobození se snažila získat zpátky arizovaný majetek, vše, co patřilo rodině, nyní vlastnil někdo jiný. Bydlela nuzně po známých a s nikým z rodiny se již nesetkala. Až v roce 1947 mohla začít bydlet v původním domě své rodiny. Vyřizování dědictví blokovaly formality, neměla například doklad o tom, že ostatní dědicové jsou mrtví. V roce 1948 uvažovala o odchodu do Izraele, ale přežívání rodiny v Slovenském státu až do roku 1944 bylo vykoupeno tím, že otec musel za války odejít z židovské obce a dělat další ústupky, a tak se tato varianta jevila čím dál více nereálná. Nakonec odešla do Brna a Bratislavu nechala za sebou. Asi po týdnu tam potkala svého budoucího manžela.

Eva Selucká kreslila pro filmová studia, ale ta byla později v Brně zrušena. Pak pracovala jako referentka. Musela dohánět, co zameškala kvůli válce, dokončit středoškolské vzdělání a složit maturitu. Maturitu si doplňovala už se dvěma dětmi, které vychovávala s manželem. Kvůli manželovým problémům s režimem se manželství rozpadlo. Později se seznámila se svým druhým mužem, Egonem Weinbergerem. Ten byl soudcem Nejvyššího soudu, který ale po válce přesídlil z Brna do Prahy. Působil na krajském brněnském soudu. Také byl přizván k pozorování Norimberského procesu a z určitých kruhů tušil, jak se bude vyvíjet vnitrostátní situace v Československu. Osobně mluvil i s prezidentem Edvardem Benešem, který ale již byl na podzim 1947 velmi unavený.

Manžela Evy Selucké zatkli v roce 1953 nebo 1954, naštěstí komunisté neodhalili všechny jeho kontakty, které měl například v britském parlamentu. Po výsleších se dostal na samotku, kde strávil celý rok. Již byl zlomený a rozhodnutý říct i to, co neví, ale po chvilce na rozmyšlenou, světlém okamžiku hrozného věznění, toto rozhodnutí změnil. Nakonec ve vězeních strávil čtyři roky a vystřídal několik věznic, nicméně byl rád, že po zkušenosti se samotkou může být s někým na cele. Spoluvězně si většinou pochvaloval. V roce 1963 byl jeho proces obnoven a Egon Weinberger byl rehabilitován. Pracoval poté jako skladník v dětské nemocnici. Od toku 1965 mohl opět vykonávat povolání právníka. Dožil se 91 let. Po smrti svého druhého manžela zůstala Eva Selucká v Brně.