Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Demeter Senický (* 1917  †︎ 2016)

• plukovník, volyňský Čech

• narozen 27. 11. 1917 v Edvardovce na Volyni

• od dubna 1941 sloužil v sovětské armádě

• v letech 1941-42 internován v sovětském pracovním táboře ve Čkalovu

• od listopadu 1942 v čs. jednotce v SSSR (protitanková rota)

• účastník bojů u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerekve i jinde

• pro své úspěchy v boji u Kyjeva vyznamenán vysokými čs. i sovět. vojenskými vyznamenáními

• v roce 1944 přechodně závodně běhal v Rusku

• během útoku na ves Zindranowa zraněn, na frontu se již nevrátil

• od roku 1949 žil v Teplicích

• zemřel 1. srpna 2016

Demeter Senický se narodil 27. listopadu 1917 v jedné ze dvou českých rodin v převážně polské obci Edvardovka na Volyni v okrese Vrba, mezi městy Dubno a Rovno. Otec Anisjevič s matkou Pavlou, roz. Volfovou, hospodařili na 10 hektarech zemědělské půdy, aby uživili své čtyři děti: Demetera, Fedora, Annu a Evu.

Základní školu navštěvoval malý Demeter v rodné obci. Po jejím ukončení začal pracoval s otcem na rodinném hospodářství. Z dětství rád vzpomíná na boje, které vedl spolu s ukrajinskými a polskými chlapci. Přes tyto klukovské hry hodnotí předválečné vztahy mezi jednotlivými národnostmi jako bezproblémové. V Edvardovce žily před válkou i dvě židovské rodiny.

Místní Češi byli ekonomicky úspěšným etnikem. Pěstovali všechno možné, hlavně obiloviny, brambory, ovoce a zeleninu. Jinde na Volyni tolik oblíbenému chmelu se v Edvardovce moc nedařilo.

Sovětská okupace

V září 1939 začaly pro Volyni zlé časy, když v rámci sovětsko-německého paktu zabral rozsáhlé oblasti východního Polska sousední bolševický stát. „Sovětští vojáci vypadali hrozně. To se s polskou armádou nedalo srovnat. Měli špatné uniformy. Jejich velitelé byli nedisciplinovaní.“

Rudí okupanti hned začali s terorem namířeným zejména proti bohatším sedlákům polské národnosti. „Vzpomínám si na rodinu Oborských a Bočkovských, které vyvezli na Sibiř. Jen mladý Bočkovský utekl a zůstal na Volyni. Starý Bočkovský to přežil a po válce se dostal s dcerou do Čech.“  Také Seničtí přišli o rodinné hospodářství a museli pracovat v kolchozu.

Vojákem Rudé armády

V roce 1940 se Demeter Senický oženil s Věrou Žáčkovou, ale již v dubnu následujícího roku musel narukovat do sovětské armády. Stalo se tak ve městě Achtirka v Sumské oblasti, kde začal s dělostřeleckým výcvikem. Za pouhé dva měsíce napadli Němci Sovětský svaz a výcvik nováčků se citelně zrychlil. Projevoval se však nedostatek ručních zbraní. „Já jsem zbraň nechtěl. Když se rozdávaly pušky, vždy jsem šel dozadu. Nebyl jsem sám, takových nás bylo víc. Volyňáci, Poláci i Rusové. Nakonec jsme šli na frontu a ještě jsme neměli zbraně.“

Zaostalá a nepřipravená sovětská armáda zpočátku nemohla zadržet rychlý postup německého agresora. „Pořád jsme ustupovali přes Bělorusko. Jednou jsme viděli Němce na motorkách, jak přijeli a zase odjeli. V srpnu pak Rusové stáhli všechny vojáky ze západu do pracovních táborů. Čechy, Poláky, Ukrajince… Nevěřili nám. Vezli nás tři nebo čtyři dny zavřené ve vagonech. Po cestě jsme nedostávali žádné jídlo.“

V pracovním táboře

Demeter Senický se dostal do pracovního tábora ve Čkalovu (dnes Orenburg). Tam až do svého útěku v říjnu 1942 pracoval většinou jako truhlář-tesař. „Byl tam jeden politruk, co neměl rád Čechy. Když jsme chtěli za naší jednotkou do Buzuluku, říkal nám: ,Já vám dám Buzuluk, tady na té řece býval most, ten vaši Češi rozbili.‘“

Po čase mu pomoc při útěku nabídl kamarád Šeda, který z tábora utekl již dříve a v říjnu 1942 přijel z Buzuluku do Čkalova nákladním vozem pro pivo. „Řekl mi, ať si jdu ještě koupit svačinu. Šel jsem na trh a samo sebou Rusové zrovna udělali zátah, a kdo neměl papíry, musel na služebnu NKVD. Stojím tam na dvoře a říkám si, to snad není možný, oni tam na mě čekají, jak jsme domluvení… No nakonec se mi podařilo utéct. Byla tam vysoká zeď, tak jsem ji přelezl a rychle pryč.“

Do Buzuluku dorazil Demeter Senický v dobré fyzické kondici. Většina Čechoslováků uprchlých nebo propuštěných z jiných sovětských lágrů takové štěstí neměla. I vzhledem k jeho kondici ho hned po příjmu jmenovali velitelem karantény. Po skončení karantény se na přání kamaráda Šedy přihlásil k němu do kulometné roty. Brzy po začátku výcviku byl ale na vlastní žádost přeložen k protitankové rotě.

Sokolovo

Prvního křtu ohněm se dočkal v březnu 1943 ve slavné bitvě u Sokolova, kde českoslovenští vojáci dlouho odolávali velké přesile nepřítele. „Velitelem mého kanonu byl nějaký Šimáček, ale ten se před bojem ztratil. Myslím si, že ho ,uklidili‘, protože věděli, že to tam bude špatné a on byl velký komunista. Velení jsem pak jako miřič převzal já. Sedmého můj kanon odstěhovali za řeku do zálohy. Jinak bych tady asi nebyl. Když to druhý den začalo, přiletělo letadlo a zasáhlo nám oba koně i povoz. Jen dělo a nějaké střelivo nám zůstalo. Kanon jsme odtáhli sami až k lesu, protože jsme počítali s tím, že Němci do lesa nepůjdou. Najednou přijel na koni velitel Janko a začal na nás křičet: ,Jak to, že jste tady? Němci už jsou tam a vy jste tady… Bez kanonu vás nechci vidět, jinak vás všechny postřílím.‘ Vozka kanonu, to byl ruský Čech, mu povídá: ,Z koně dolů, nebo tě taky zastřelím.‘ Janko viděl, že je zle, pobídl koně a ujel.  Osmého večer jsme vystříleli všechny zbylé náboje na Sokolovo. Tenkrát nás zachránila ta řeka, protože Němce zpomalila. Jinak jsme byli všichni v hajzlu.“

Vzhledem k tomu, že se při rychlém ústupu od Sokolova nepodařilo zajistit odtah děla, zničil ho Demeter Senický ručním granátem. V mrazivém podnebí pak museli v plné polní přeplavat místní říčku, protože ustupující Rusové vyhodili do povětří most. Obsluha děla Demetera Senického se se svým praporem nakonec šťastně shledala ve vsi Veseloje.

Zanedlouho po bojích u Sokolova byl Demeter Senický vybrán do poddůstojnické školy. Hned po ukončení kurzu v květnu 1943 onemocněl v Novochopiersku žloutenkou. Po uzdravení dostal desátnickou hodnost a stal se velitelem čety v protitankové rotě, kde mezitím velitele Sedláčka nahradil Scharf. „Ten byl dobrej, ale hodně křičel.“

Boj o Kyjev

Dalších těžkých bojů se Demeter Senický zúčastnil u Kyjeva, kde z vlastní iniciativy zničil několik německých kulometných hnízd a protitankových postavení a zlomil tím do té doby tuhý odpor nepřítele v daném úseku. Po tomto úspěchu o něm ve vojenských novinách vyšla krátká zpráva s fotografií:

„Rotný D. Senický zničil přesnou střelbou svého děla několik fašistických pevnůstek, kulometných hnízd. Za své činy byl vyznamenán mnoha sovětskými řády a medailemi.“ (Mimo jiné Rudou hvězdou SSSR, a Čs. válečným křížem, pozn. aut.)

Bílá Cerekev

Na konci roku 1943 u Bílé Cerekve vedl do útoku četu „Zakarpaťáků“ s protitankovými puškami. „To byli bojovníci! Z těch protitankových pušek udělali takový rámus, že Němci mysleli, bůhví kolik nás není, a utekli ze zákopů. Ani jeden z nás nepadl. Vběhl jsem tam do budovy nějakého sovchozu a vidím, jak se mi tam vzdává německý důstojník v kožichu. Povídám si, nebudu se s tebou párat, a chtěl jsem ho zastřelit. Zasekl se mi ale automat. On viděl, že mi to nestřílí, shodil ze sebe ten kožich a utekl. Tak jsem si ho vzal a přijel s ním až domů na Volyň.“

Demeter Senický začal na místě čistit zaseklý automat. Vtom ale došlo k německému protiútoku. „Jak jsme utíkali, půl automatu jsem tam nechal. Přede mnou běžel náš voják. Dostal ránu od kanonu a padnul. Tak jsem si říkal: ‚Ten je pryč‘. Ale on se zvednul, měl roztrhané kalhoty a zadek celý modrý, ale utíkal dál.“

Buzovka

Později u Buzovky se četa Demetera Senického marně snažila zničit strategicky důležitý most. „Tři dni jsme tam stříleli, ale nešlo to. Rusové už byli naštvaní, že jsme to ještě nezničili, a odpoledne tam poslali celý prapor pěchoty. Viděli jsme, jak Rusové sestupovali z kopce dolů a Němci do nich samo sebou řezali z kulometu, Rusové padali... ale někteří se dostali až k nám do zákopů. Nakonec stejně ten most nezničili.“

Návštěva domova

Když se fronta přiblížila k Volyni, dostal Demeter Senický přímo od generála Svobody svolení navštívit domov. Jel s ním kamarád Mikeš. Při první cestě se ale museli vrátit, protože u Dubna ještě byli Němci. Teprve na druhý pokus byli úspěšní a dostali se až domů.

„Přišel jsem na náves a koukám, támhle spálený barák, támhle spálený barák... Tak se doma ptám: ,Tady byl nějaký boj, nebo co?‘ – ‚Ty to nevíš? To udělali banderovci.‘ Veškeré polské domy spálili a jejich obyvatele povraždili! Rodiče mi radili: ‚Hochu, raději se moc neukazuj a zase rychle odjeď.‘  Taky jsem se hned druhý den vrátil na frontu.“

Armádním běžcem

V březnu 1944 byl společně s kolegy Dudou a Mikešem vybrán na cvičení do důstojnické školy v Rjazani u Moskvy. „Nechtěl jsem, chtěl jsem raději dál bojovat. ‚Ne, musíš jet!‘ povídá Kratochvíl. Když mě zkoušel, tak jsem schválně dělal, že tomu nerozumím, ale nebylo mi to nic platné.“

V důstojnické škole, na atletických závodech, se u Demetera Senického projevil nevšední běžecký talent, když vyhrál dva závody za sebou. Z důstojnické školy byl stažen a stal se z něho závodník ruského armádního týmu.

„Měl jsem zvláštní jídlo, pořád jsem jen běhal a nic jiného nedělal. Mně se to líbilo. Pak už jsem nic nevyhrál, ale vždy jsem byl vepředu. Na vojenských závodech v Murmansku jsem byl druhý v běhu na tři kilometry s překážkami. To byl tenkrát velký úspěch.“

Zranění u Zindranowé

V červnu 1944 však toto idylické sportovní mezidobí skončilo a Demeter Senický se vrátil zpět na frontu. K dělostřelectvu se už nevrátil, 20. srpna nastoupil jako velitel pěší čety a zástupce slavného samopalníka Arnošta Steinera. Již 10. září byl vážně zraněn v boji.  „Během útoku na ves Zindranowá mě zasáhli do ruky a do nohy. Když jsem se dostal k zákopu, Steiner tam seděl ještě s jedním a nic je nezajímalo. Steiner vždycky někoho poslal do boje, sám nešel a pak telefonoval, že to udělal on. Proto u něho velitelé čet tak padali. Taky jsem to pak Svobodovi řekl. Svoboda to uznal. Steiner měl být hrdinou Sovětského svazu a nedostal to.“ 

Ze svých zranění se Demeter Senický léčil daleko od fronty v nemocnici v kavkazském Tbilisi. Hrozící amputaci ruky se sice podařilo sovětským lékařům odvrátit, ale když byl v únoru 1945 propuštěn, poslal ho československý vojenský lékař znovu do nemocnice, tentokrát do slovenských Vyšních Hágů. Zranění totiž ještě nebylo doléčené a začalo se znovu podebírat.

Po vyléčení už se na frontu nevrátil a působil jako instruktor ve výcvikovém středisku v Levoči, kde ho v květnu 1945 zastihl konec války.

Poválečné osudy

Po válce sloužil Demeter Senický nejdříve u strážního oddílu na Žatecku, potom si vzal hospodářství v Blažimi u Žatce. V Blažimi hospodařili s manželkou až do vzniku JZD v roce 1949. Poté s úspěchem uplatnil svůj nárok na trafiku. Sehnal ji v Teplicích, kam se také s celou rodinou brzy přestěhoval.

V roce 1953 mu komunisté trafiku sebrali a ještě si jednu noc poseděl ve vězení. „Když u nás doma dělali prohlídku, manželka vytáhla moji uniformu a začala s ní policajty mlátit. Tak zjistili, že nejsem ,zápaďák‘ ale ,výchoďák‘ a ráno mě pustili.“

Od roku 1953 pracoval nejdříve v Prioru a pak u lesního závodu v Dubí u Teplic. S první manželkou Věrou měli dva syny, kteří dnes již bohužel nežijí. V roce 2003 se podruhé oženil s Janou Lincovou.

„Musím říct, že jako válečný veterán si v žádném případě nemohu naříkat. Kdykoli jsem o něco zažádal, vždy mně vyhověli. Kolikrát mi i sami poslali poukaz do lázní, aniž bych o to žádal.“