Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všechno jsme se dozvěděli až v dospělosti...
narozen 14. prosince 1967 v Ústí n. Orlicí
vyrůstal v rodině syna Josefa Serinka, romského partyzána
s rodiči žil na Vysočině, do školy chodil v Bystrém u Poličky
vyučil se strojním zámečníkem
vojenskou službu absolvoval v letech 1987–1989 u železničního vojska
podrobnosti o osudu svého dědy J. Serinka se dozvěděl až roku 2016, když vyšla Česká cikánská rapsodie Jana Tesaře (vydání Serinkových vzpomínek se nedožilo žádné z jeho tří dětí)
před rokem 1989 a v 90. letech pamětník jezdil po štacích se světskými
pamětník se podílí na připomínání obětí romského holokaustu a účinkoval v dokumentu Very Lackové „Jak jsem se stala partyzánkou“
roku 2022 žil v Kopidlnu
O tom, že jeho děda působil v odboji, se Zdeněk Serinek dozvěděl během besedy s „živým partyzánem“ na základní škole v Bystrém u Poličky. Doma se o dědově partyzánství za první i druhé světové války nemluvilo. Tabu byla i jeho příslušnost k českým Sintům. Detaily z života Josefa Serinka, Černého partyzána, si mohl přečíst jeho vnuk Zdeněk až roku 2016, kdy v nakladatelství Triáda vyšly pod jménem Česká cikánská rapsodie. Ani Zdeňkův otec, ani jeho sestry Marie a Květa se vydání pamětí již nedožili.
Samotný osud Josefa Serinka by vydal na román a bez nadsázky by vystačil na několik lidských životů. Možná se v budoucnu dočkáme i nového zpracování jeho bohatých životních peripetií. V pozůstalosti se totiž nachází dosud nezveřejněný materiál, ve kterém Serinek sepsal své dětství s kočujícími Sinty. V procesu přípravy je také vznik animovaného filmu na motivy jeho života, který by ráda realizovala dokumentaristka Apolena Rychlíková. Na základě České cikánské rapsodie vzniklo deset dílů rozhlasových Osudů v Českém rozhlase na stanici Vltava, kdy svůj hlas Josefu Serinkovi propůjčil Hynek Čermák.
Samotná Česká cikánská rapsodie je pak skutečným „opus magnum“ historika Jana Tesaře – čítá 1 344 stran – tři svazky obsahují autentické vzpomínky vycházející z přepisů audionahrávek pořízených v letech 1963 až 1964, komentáře, dokumenty, mapy. „Za Serinkovým vyprávěním je bolestná životní zkušenost a z ní pramenící moudrost,“ píše Jan Tesař v úvodu prvního svazku, „(...) podrobit kritické konfrontaci text, který si zasluhuje pietu, je ovšem dosti troufalé. Soudím, že pečlivá kritika je za všech okolností nejlepším projevem úcty. Kritiku Serinkových vzpomínek jsem považoval za potřebnou, přiměřenou a bohdá prospěšnou za podmínky pečlivé detailní práce s textem. Kniha vznikala nakonec po dobu více než deseti let, v jejichž průběhu jsem se stále znova k textu vracel. Snažil jsem se objevit nejautentičtější tvář toho pozoruhodného člověka, a porozumět, co on sám považoval ve svém poselství za nejnaléhavější (...).“
Josef Serinek se narodil v Bolevci u Plzně 25. února 1900. Vyrůstal v péči své dospělé sestry (o oba rodiče přišel v raném dětství) a společně s širokou rodinou kočovali. Ve čtrnácti letech se osamostatnil a pracoval na statku. Připojil se ke společenství zběhů, které vedl jeho dospělý bratr Eda. Oba byli ale zatčeni a Josef, ačkoliv neplnoletý (v šestnácti letech), byl v době první světové války odveden. Ocitl se na italské frontě, kde utrpěl zranění. Po zhojení si požádal o dovolenou a následně dezertoval. Připojil se k tzv. Zelenému kádru na Šumavě a poprvé si vyzkoušel, jaké to je stát se partyzánem – naučil se zacházet s trhavinou a provádět diverzní akce. Znovu byl zatčen, a tentokrát už i odsouzen na tři roky odnětí svobody. Díky vzniku republiky a získání milosti opustil pankráckou věznici, kde se během výkonu trestu teprve naučil číst a psát. Roku 1922 se oženil a s rodinou spíše z nutnosti začali kočovat a živit se sezonními pracemi. Pronásledovala ho totiž pověst člověka, který střílel na četníka (coby partyzán za 1. sv. války), a měl proto problém udržet si zaměstnání. Ve 30. letech putoval za prací i do Německa a seznámil se s tamějšími komunisty (tehdy již v ilegalitě). Kvůli incidentu na hranicích, kdy zastřelil udavačku komunistů, byl zatčen a vězněn v Norimberku a Chebu. Roku 1938 se dostal pro nedostatek důkazů na svobodu.
Osudným se pro Serinkovu rodinu stala evidence Romů v červenci roku 1942, která je zastihla na statku v Bohách, kde se usadili. „Proslýchalo se, že budou naše lidi brát, ale ne do koncentráku, říkalo se, že budou v internačním táboře, že tam budou drženi přes válku pod dozorem, aby nemohli provádět špionáž. Byl jsem zaražen, a já jsem nevěděl, a to nevěděl nikdo, že to sbírají masově a vraždí. To [kdyby] lidi věděli, bylo by to hitleráky stálo moc životů, protože [Romové] byli lidi nebojácní a nebylo by jim záleželo na ničem,“ přibližuje Josef Serinek v páté kapitole, jak se tehdy uvažovalo o smyslu evidence Romů a Sintů v protektorátu a o tom, jaké bude mít pro ně důsledky. Již 2. srpna okusili, že se stali čísly v evidenci, dehumanizovanými položkami projektu, který měl za cíl vyhladit romské etnikum. Serinkovi (společně se švagrem, dcerou a vnukem) podstoupili internaci v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku. Sem a také do tábora v Hodoníně u Kunštátu na Blanensku (kde končili zase moravští Romové a Sintové) byli na základě protektorátního nařízení o preventivním potírání zločinnosti, jenž zavádělo preventivní policejní vazbu pro zločince a osoby, jež ohrožovaly veřejnost svým „asociálním chováním“, sváženi „Cikáni a osoby žijící po cikánsku“, což v praxi znamenalo, že zde končila také řada světských a „pocikánsku žijících tuláků a osob práce se štítících“. Ani jedno se netýkalo Serinkových, přesto se nenašla vůle – když se ještě před odjezdem na nádraží ozvali, aby byli z transportu vyjmuti – která by jejich životy zachránila.
V Letech je ihned po příjezdu čekala ulička českých četníků a bití důtkami a kusy kabelů. Rance s jediným majetkem vězňů byly podrobeny prohlídce. I přesto se Josefu Serinkovi povedlo do Let propašovat pistoli, se kterou měl v plánu bránit svou rodinu. Až do doby svého útěku (v táboře strávil asi šest týdnů) se Josef Serinek stal svědkem sedmnácti veřejných výkonů trestů, na jejichž následky zbití vězni zemřeli. Když se naskytla příležitost práce mimo tábor, Josefovi se podařilo uprchnout. Všichni jeho nejbližší příbuzní ale zahynuli v Letech nebo později v Auschwitz.
Spolu s Vilémem/Wilhelmem Vrbou a spoluvězněm a nejspíš Serinkovým vzdáleným příbuzným „Jarkem“ (Karlem Serynkem) se protloukali krajem a více či méně úspěšně se skrývali. Během nevydařeného pokusu o proškolení druhů v přípravě trhavin pro diverzní účely se Serinek vážně popálil v obličeji. Na Vánoce roku 1942 se pak na Vysočině poprvé připojil (už sám) k odboji a členům Přípravného revolučního výboru (později odb. skup. Jaro a od léta 1944 Rada Tří) s velitelem generálem Vojtěchem Lužou, Serinkem nazývaným Velkým Ferdou (Serinek však podléhal přímo pouze Josefu Svatoňovi). Nedaleko Nového Města na Moravě našel útočiště a později i vybudoval partyzánskou skupinu (oddíl Černý/Čapajev). Stal se jedním z prvních českých partyzánů a jedním z mála romských v Čechách, o kterých se ví (např. vedle Antonína Murky, který operoval na Valašsku) – pokud pomineme velké množství romských partyzánů na území Slovenského štátu. Vybudoval rozsáhlou síť spojek, získal a rozšířil řady spolupracovníků odboje, vybudoval a organizoval život v lesních bunkrech a u podporovatelů (převážně evangelíků) na Českomoravské vrchovině. Po prozrazení skupiny gestapu se rozdělili – sovětští členové oddílu se připojili k Jermaku (jádro skupiny tvořili členové sov. paravýsadku) a zbytek k oddílu Dr. Miroslav Tyrš (oba operovaly na Blanensku). V té době se členkou skupiny stala i pozdější Serinkova poválečná manželka Marie Zemanová (roz. Kudová). Společně s Lužou mladším se Serinek podílel na akci v Přibyslavi, která měla pomstít smrt generála Luži. 6. května 1945 se také významně zasloužil o osvobození Bystřice nad Pernštejnem. Po válce se angažoval ve Svazu protifašistických bojovníků, provozoval hospodu „U Černého partyzána“ ve Svitavách a spolu s Marií Zemanovou založil novou rodinu.
Úděl výjimečného partyzána dobře vystihují slova Roberta Krumphanzla, člověka, který stojí za vznikem České cikánské rapsodie: „Život Josefa Serinka je příběhem člověka, který se během čtyřiceti let svého života dokázal vymanit z nejnižšího postavení naprosté společenské spodiny, dosáhl svým jednáním všeobecného respektu a zapsal se do dějin Československa. Serinkův životní příběh může pomoci korigovat některé historické stereotypy, zejména však ukazuje, že i ve zdánlivě bezvýchodných situacích je možné jednat čestně a aktivně se stavět proti zlu, jakkoli je člověk ve své povaze křehký a omylný.“
„Většinu věcí jsme se všichni dozvěděli až díky těmto pamětem, které vyšly, a já za sebe můžu říct, že jsem vděčný panu Janu Tesařovi, který je sepsal, a panu [Robertu] Krumphanzlovi, který je vydal, protože v tomhle smyslu pro mě osobně tyhle dva pánové udělali víc než moji rodiče. Myslím tím povědomí nebo vědomosti o dědovi – čím byl, nebo čím se zabýval, jak fungoval za druhé světové války,“ říká úvodem svého vyprávění pamětník Zdeněk, vnuk Josefa Serinka. „Dá se říct, že nejvíc mě zarazilo, kde našel sílu utéct z tábora [Lety u Písku], protože musel vědět, že to přinese nějaké důsledky pro jeho rodinu. Ale on neutekl sám, utekl se svým synovcem a ještě s jedním s tím, že měli plán ty lidi osvobodit. Ale bohužel jak je ti lidé štvali, protože je honili jak obyvatelé vesnic, myslivci, četníci, Němci, tak se pořád vzdalovali od Letů. A došlo to až tak daleko, že postupem času zůstal sám, a už byl daleko a neměl sílu, změnil svoje plány. Ale to, že jeho rodina nepřežila, to zjistil oficiálně až po válce,“ připomíná Zdeněk Serinek jeden ze silných momentů, který mu během četby memoárů jeho dědy utkvěl v paměti a který ho provokoval k přemýšlení nad dědovým tehdejším rozhodnutím. „Když jsme natáčeli v lese nad Spělkovem, kde jsou ještě do dneska pozůstatky těch [partyzánských] bunkrů, které tam děda budoval se svými spolubojovníky, tak tenkrát mi Vera Lacková [autorka dokumentu Jak jsem se stala partyzánkou] položila podobnou otázku [Jestli by se zachoval stejně jako děda?] a já jsem řekl: ‚Kdyby to šlo, rád bych se vrátil do té doby, ale jen jako utajený pozorovatel, protože nevím, jestli bych chtěl takovou dobu prožít.‘“
Ačkoliv se sám Romem necítí, jelikož tak nebyl vychováván a ani jeho otec nikdy doma romsky nemluvil (i když nejspíš pasivně romštině rozuměl), zajímá se o vše, co s Josefem Serinkem souvisí. Jako svou cestu k porozumění jeho odkazu zvolil předávání dědových vzpomínek především svým dětem a vnukům, aby se prolomilo mlčení, které sám jako dítě zažil. Jako malý má na něj jen pár vzpomínek – Josef Serinek zemřel, když mu bylo šest let. Jako dospělý si ale tak trochu vyzkoušel to, co žil jeho děda jako dítě, kočovný život, ale se světskými. „Poznal jsem je už ve škole. (...) Navštěvovali naši vesnici dvakrát do roka, takže jsme se znali od dětství. (...) Znal jsem se s Frantou Lagronovým a s Pepikem Doležalem. Už jako děcko jsem tam chodil, líbilo se mi to, opravovali jsme něco a vymýšleli, jak by šly jejich atrakce vylepšit,“ vzpomíná na první kontakty, které se ale zpřetrhaly po základní škole. Znovu se s nimi setkal během učení, v polovině 80. let. „Od šestnácti let jsem se začal živit sám. (...) Jezdil jsem s nimi přes víkendy, někdy i přes týden. (...) Postupem času jsem zjistil, že to není jen přivýdělek, ale že mě tenhle způsob života i baví. Někdy jsme stáli týden, někdy i dva týdny. Bavilo mě jet na nové místo, stavět to, bourat. (...) Když se to pak dozvěděla moje třebovská babička, usoudila, že to mám vlastně v krvi,“ směje se. K světským se pak vrátil ještě jednou po revoluci v 90. letech, když přišel o práci. „Byla to pro mě životní zkušenost a docela jsem se tam naučil vyznat a číst v lidech,“ říká pamětník.
Zdeněk Serinek se účastní připomínkových setkání, jako třeba zasazení památných stromů Josefa Serinka nebo pouti, kterou zorganizovala Iniciativa Černý partyzán. Za svého dědečka převzal i vyznamenání pro významné plzeňské rodáky. Nebojí se ale také projevit nesouhlas, například když byla na domě ve Svitavách, kde Josef Serinek provozoval hospodu, umístěna pamětní deska odkazující k jeho činnosti za války, a v textu chybí jeho romská příslušnost i funkce velitele skupiny.
„Bohužel mě mrzí, že se na světě stále odehrávají genocidy (...), že se to v 21. století stále děje,“ říká závěrem, „mrzí mě i připomínky a komentáře politiků k Letům. Jednou jsem někde četl jeden citát a trošku jsem si ho poupravil: ‚V průběhu života se lidé naučili žít mezi ptáky. Já bych dokonce řekl, že se naučili žít ve vesmíru. Lidé se naučili žít s rybami ve vodě. A lidem k dokonalosti chybí jenom jedna jediná věc – aby se lidé naučili žít mezi lidmi.‘“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Helena Kaftanová)