Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Jan Setvák (* 1915  †︎ 2012)

• narodil se v roce 1915 v Bošáci na Slovensku

• 1935–1938 studoval pilotní školu v Prostějově

• sloužil v československé, později ve slovenské armádě jako stíhací pilot

• se slovenskou armádou byl nasazen proti SSSR na Kavkaze

• 1944 přeletěl a vzdal se sovětské armádě

• bojoval v československém 1. stíhacím pluku

• účastnil se bojů o Ostravu

• po válce se stal malířem

• zemřel 25. září roku 2012

Jan Setvák se narodil roku 1915 ve vsi Bošáca poblíž Trenčína na Slovensku. Měl sedm sourozenců, sám byl pátý nejstarší. Oba jeho rodiče pracovali jako obuvničtí dělníci, a tak život rodiny nebyl jednoduchý. Jan Setvák vychodil židovskou obecnou školu a poté měšťanku v Novém Mestě nad Váhom.

Velmi toužil stát se letcem, a proto si pro další studium vybral pilotní školu v Prostějově. Jak ale sám říká, nebylo vůbec snadné se tam dostat. Přijímací zkoušky byly velmi náročné a on uspěl jen díky tomu, že byl vynikající sportovec. Rád chodil do Sokola a věnoval se atletice. Přijímací zkoušky měly dvě části – nejprve teoretické zkoušky v Bratislavě a potom letecké zkoušky přímo v Prostějově. V souvislosti s leteckými zkouškami vzpomíná pan Setvák na humornou historku. Všechny uchazeče – jednoho po druhém – vzali instruktoři do letadla a vzlétli s nimi. Každého se ptali, zda se nebojí. Pokud se uchazeč nebál, udělali s ním ve vzduchu několik „kotrmelců“ a znovu se ptali: „Nebojíš se?“ a pan Setvák vzpomíná, že – přestože tehdy poprvé seděl v letadle – učiteli odpověděl: „Nebojím. Proč bych se měl bát, když se nebojíte vy?“ A tak ho přijali.

Studium na pilotní škole bylo dvouleté. První rok absolvovali žáci teoretickou přípravu a druhý rok probíhal praktický výcvik. Pan Setvák vzpomíná, že žáci nosili na škole uniformu. Nešlo však o oděv poskytovaný školou, ale museli si ho sami pořídit. Na pilotní školu se nakonec dostal i jeho nejmladší bratr. Dokonce spolu sloužili nějaký čas v Brně.

Po absolvování pilotní školy v roce 1939 vstoupil do československé armády. Stal se pilotem v 1. leteckém pluku M. R. Štefánika v Piešťanech. Po rozpadu první Československé republiky zůstal ve slovenské armádě. Chtěl létat, a tak měl na vybranou mezi slovenskou armádou a útěkem, rozhodl se pro první možnost. Absolvoval další výcvik na moderních německých letadlech. Za tímto výcvikem dokonce piloti odcestovali až do Dánska.

Po návratu z Dánska v roce 1942 byl nasazen na východní frontě. Bojoval v oblasti Kavkazu jako stíhací pilot. Nejprve piloti pobývali na letišti v Majkopu, pak v Grozném a nakonec v Anapě. Právě Anapa se stala místem mnoha soubojů německých a sovětských letadel. Jan Setvák vypráví, že byla neustále pohotovost a letiště bylo stále bombardováno. Všude padaly pumy. Jednou spadla i velmi blízko něj. Německé stíhací letouny se utkávaly se sovětskými. Setvák vzpomíná, jaké byly messerschmitty skvělé stroje. Mohly letět rychlostí až 600 km/h, a tak dávaly svým pilotům převahu nad sovětskými zastaralými stroji. Pan Setvák ale nechtěl střílet po sovětských letadlech. Nebyl nacionalista a nebyl zapálený pro válečné cíle své armády. Nevrhal se do bojů proti sovětským letadlům, a pokud se přece jen střetl s letouny nepřítele, střílel do země a uprchl. Útěk mu umožňovala právě famózní rychlost messerschmittů. Sám také přiznává, že pokud by do boje dával všechno, pravděpodobně by padl. Z jeho kolegů zahynuli čtyři letci, všichni Josefové.

Při pobytu v Sovětském svazu se naučil výborně rusky. To se mu později hodilo při přeběhnutí k sovětské armádě v roce 1944. Vzpomíná také na výborné vztahy s místním obyvatelstvem v SSSR. Získal tam velmi dobrého kamaráda Jurku, který na letišti dělal mechanika. Těšil se, jak ho po válce pozve do Česoslovenska, ale jejich vzájemné kontakty se po válce přerušily. Dostal od Jurky jeden dopis a pak už o něm nikdy neslyšel. Možná ho za spolupráci s Němci poslali do gulagu. Panu Setvákovi se nepodařilo zjistit, co se s jeho kamarádem přesně stalo.

Po určité době byl letecký pluk vyměněn o Setvák se vrátil zpět do Piešťan. Právě k pobytu v Piešťanech se váže následující historkaⁱ: „To ještě bolo ze začátku, to jsme chtěli uletět. Bylo domluvené, že preletíme celý pluk, na jih, do Jugoslávie, z Piešťan že preletíme. Někdo to prezradil a pět letadel uletělo do Polska. ... Tak pět letadel z Piešťan uletělo, nás prezradili. Tak nás pochytali a dali nás do basy. Tak to skončilo. Tak som bol v Bratislave zašpérovaný. Mal som šťastí, že ten dozorca bol moj súsed zrovna z našej dědiny! Tak mi nosil různé veci, aj dobroty mi dones, aj knížku mi dones, aby som si prečítal.“ Nakonec ale museli všechny piloty z vězení pustit, protože měli nedostatek vycvičených letců.

Z Piešťan byl pan Setvák převelen do Trenčína. Právě tam pobýval v roce 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. A tehdy se s dalšími pěti kamarády leteckými techniky rozhodli, že uletí. Vybrali si velké letadlo, se kterým ale Setvák jako pilot neměl žádnou zkušenost. Následující historka popisuje, jak odstartovali:

„Celej slovenskej stát bol vyhlášaný, že bolo to povstání. Bolo to všude, nedalo sa to utajit nikde. No a tak si hovoríme, ty chlapi, že uletíme, tím Focke Wulfom, z toho Trenčína až do ... Bolo to v létě, bolo přes oběd, a ty piloti byli v jedálně ... bol tam klid a my sme mezitým odštartovali. ... Já som jako pilot a ty ostatný, to boli technici. ... Bolo to těžko, já som s tou mašinou nelétal v životě a odhodlal som sa, že s tim poletím. ... Dvoumotorový Focke Wulf, to bola … mašina ohromná! Jenže já som s tím nelétal! Tak som sa ptal teho kamaráda... ten tam chodil. Oni zakázali – sme nesmeli do toho letadla chodit. Ale on bol mechanik, on tam furt chodil, okukával, co je kde. Já jsem sa ho ptal: »Gejza, tak co? Všecko si si okouknul? Podíval jsi se na to letadlo?« On jako: »Všecko, všecko vím!« Nevěděl nic! Odstartovali sme a hovorím mu: »Gejza, zatáhni podvozek!«. A on: »Kde je to, co je to? Kde budem zatahovat? To já nevim!« Hned ruky hore...“

Nakonec se ale podařilo uvést letadlo do řádného chodu a Jan Setvák se svými kamarády mířili za frontovou linii. Orientace ale nebyla jednoduchá:

„Já som veděl, že na východ, to som už veděl, že musím letět tam. Tak, kde je fronta, to som približně veděl, kde je to, na východě tam až za Košicemi. To bolo jednoduché. Tam byl kompas výborný, naletěl jsem do kurzu devadesát, na východ. ... Až som sa dostal do Polska. To území bolo už obsazené Sověťmi. Ale já som to neveděl z vrchu! Až som sa dostal nad jedno letiště. Jmenovalo sa to Mielec. To letiště ale bolo obsaděné Němci, predtým ještě. To bylo letiště, obsadili to Němci, letadlá tam zostaly, nechali tam německé letadla. Já som myslel, že som uletěl, že som zblúdil a že som v Německu. Ale to bylo jinak! Já som zjistil, že to letiště bylo obsaděné sovětskou armádou, sovětskými letadlami. A samozrejme som myslel, že buděm tam pristávať, dával som znamení, ale stíhačky byly schované, zamaskované, ale kanonýrů bylo plno a viděl som, že všecko beží k těm kanonýrám a že budú po mně strielať, aj tak sa stalo. Som zamával a utek. Z toho letiště odstartovali na mňa šest stíhačov, to boly Jaky a ty a chtěli – protože to bylo německé letadlo – mysleli, že som Němec – tak ma chtěli dohnat. Já som uhýbal, jak som mohl, až som našel jedno místo, a že pristanem na tom, takové místo, vhodné. Nebolo to vhodné! Z vrchu to vypadalo dobre, ale potom … Som pristal, letadlo som rozbil, protože proti mně bola taková dráha, železničná. A proto už nemohlo odštartovat, to bolo rozbité. Boli všeci zdraví, ale potom prišli... Oni stíhači létali nad náma a stříleli po nás aj po té mašině. Potom sa objevili tam pěšáci, rota pěšáků, a ty po nás stříleli, mysleli, že jsme Němci. Potom nás zajali.“

Jan Setvák vysvětlil sovětským vojákům perfektní ruštinou, kdo jsou a že chtějí přeběhnout. Sovětští vojáci obrali zajatce o vše cenné, především o hodinky, a odvezli je na svoji základnu. Tam je pěkně ubytovali a pohostili. V noci si pak Jana Setváka, který jako jediný mluvil rusky, zavolali na pohovor. Právě tam se setkal s politickým pracovníkem 18. armády – plukovníkem Leonidem Iljičem Brežněvem. Maličkost ale způsobila, že se rozhovor stočil nepříjemným směrem:

„Já som tam seděl. Ten plukovník bol tam a nějaký generáli. A plukovník hovorí – on viděl, že mám prsten, takový obyčejný prstienek, co vysoustružili mechanici na letišti z duralu. A tam bola taková štítka, na tej štítke bolo ... napsané... A on ten plukovník seděl takto … a hovorí »Slušaj, ljotčik, pokaži kalco!« Ukaž ty kalco... Tak som mu dal to kalco – to bylo jako prstýnek. A on sa dívá... »Anapa!« A hned na mě: »Ty si lítal v Anape!« Hovorím: »Lítal som.« »A ty jsi lítal messery! A skolko jsi našich sbil?« Pána Boha... to byl chlap, který nás mohl všecky nechat zastrelit! A já hovorím: »Ja ani odnovo nesbil, nesbil ani odnovo!« »Eto nevazmóžno! Něsbil a lítal v messere! A kaks to...?« »No, ja som uběžal vždy. Vaši strielali po mně a ja som uběžal.«“

Plukovník Brežněv Janu Setvákovi uvěřil. Nechal ho ještě nakreslit znaky slovenských letadel, aby se ujistil, že je opravdu Slovák. Prověření přeběhlých vojáků tím skončilo. Byli přijati. V závěru pohovoru ještě Jan Setvák apeloval, aby se Rudá armáda chovala vstřícně ke slovenským letadlům:

„Prosil som ho, toho Brežněva, aby nestrielali ty slovenské lietadla. »Protože,« hovorím, »priletí velká skupina slovenských letadel, preletí na vašu stranu.« ... A predstavtě si, on to zařídil! ... To by nebyl nikdo uletěl! Ale já jsem to zařídil, de facto tak. ... Prišli za mnou plukovník, velitel toho letiště, odkud štartovaly ty stíhačky na mě, to bol velitel pluku: »Slušaj, ljotčik, vašich počti peděsiať štuk vašich samoljotov« – lietadel vašich slovenskych – prelietělo na našu stranu!« A ja mu hovorím: »A skolko vy jich sbili?« – Kolik jste jich zostrelili? – A on hovorí: »Ni odnovo! Vsjo v poriadku, ni donovo!« A ja hovorím: »Tak já blahoželám vašim ljotčikam.« To nebolo maličkost! Tam bolo padesát aeroplanov, tam bolo sto lidí! Boli by jich všeckych zabili. Sověti by jich boli postrielali, predstavte si! A já som to de facto zařídil, že ty chlapi ještě žijú, mnohý doteďka.“

Jan Setvák a jeho kolegové byli z Mielce převezeni do Przemyslu. Tam probíhal výcvik československých jednotek. Setvák byl rychle přeškolen na sovětské stíhací letouny a pak v rámci 1. stíhacího pluku působil v bojích o Ostravu. To byly jeho poslední bojové akce.

Po válce odešel Jan Setvák z armády a stal se malířem.

iZ nahrávky není patrné, ve kterém roce se historka stala, zda před odjezdem na frontu, nebo až po návratu z fronty.