Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Ševčík (* 1962)

• narodil se 8. srpna 1962 v Liberci

• jeho dědu Josefa Ševčíka komunisté ve vykonstruovaném procesu odsoudili na 16 let vězení

• pamětník od dětství navštěvoval skautský oddíl Mustang pod vedením Karla Švehly

• vyučil se brusičem skla v národním podniku Železnobrodské sklo

• na vojně měl absolvovat poddůstojnickou školu, z kádrových důvodů mu ji ale neumožnili dokončit

• dále pracoval v Železnobrodském skle, odmítl vstup do KSČ

• po sametové revoluci jej z firmy vyhodili, s manželkou Jitkou začali soukromě podnikat

• od roku 1990 vybudovali úspěšnou firmu Bohemia Crystal se světovým věhlasem v oboru broušeného a rytého skla

• sklo dodávali například japonskému císařskému dvoru, bahrajnské či malajsijské královské rodině, ale i všem porevolučním českým prezidentům

• v roce 2024 žil pamětník v Železném Brodě

Rodina pamětníka Ladislava Ševčíka zažila za komunismu těžké chvíle. Po uvěznění dědečka Josefa Ševčíka se ocitli na společenském dně a tehdy by si asi nikdo z nich nepomyslel, že jejich příjmení získá věhlas na královských a císařských dvorech v Asii.

Ladislav Ševčík se o to zasadil díky své práci s broušeným a rytým sklem. Když ale během normalizace nastupoval do učení v podniku Železnobrodské sklo, příliš nadějně to s kdysi bohatou tradicí sklářského řemesla nevypadalo.

„Komunisti znásilnili celý sklářský průmysl, když ho sjednotili pod jednu střechu a rozdělovali práci do fabrik. Všechno se vyrábělo stejné a na kvalitu se tolik nehledělo,“ vzpomíná Ladislav Ševčík.

Možnost věnovat se uměleckému zpracování skla s důkladnou péčí měl poté v demokratickém státě, ale i tehdy v souvislosti s privatizací a tvrdým konkurenčním bojem musel na cestě k úspěchu překonávat četné překážky.

Šestnáct let vězení

Ladislav Ševčík se narodil 8. srpna 1962 v Liberci. Oba jeho rodiče pracovali v textilním průmyslu a seznámili se ve Vysokém nad Jizerou, odkud pocházela rodina pamětníkova otce. Pamětníkův dědeček Josef Ševčík tu už před válkou působil jako správce nemocnice.

V roce 1952 jej komunisté odsoudili za velezradu a vyzvědačství na šestnáct let vězení. Jednalo se o jeden z vykonstruovaných procesů, kterými se v té době komunistický režim snažil zbavovat svých odpůrců. Společně s Josefem Ševčíkem stanulo před soudem dalších deset mužů z Jilemnicka, kteří měli údajně spolupracovat se západním agentem Josefem Zemanem. Důvody však byly jiné.

Josef Ševčík byl předsedou okresního výboru Československé strany národně socialistické, která měla v podkrkonošském regionu silnou podporu, a proto proti jejím představitelům komunisté zasahovali. Někteří obžalovaní v procesu dostali i doživotní tresty, většinu později osvobodila prezidentská amnestie v roce 1960. Po svém předčasném propuštění Josef Ševčík pracoval jako výběrčí elektřiny a neustále byl pod dohledem Státní bezpečnosti. 

V době věznění žila jeho manželka s pěti dětmi v těžkých podmínkách. „Z vlastního bytu museli všichni do pronájmu, babička pracovala v textilce a sháněla si i domácí práce, aby mohla uživit rodinu. Chodila každý rok žádat na výbor o předčasné propuštění, a vždy to zamítli. O takových věcech tehdy rozhodovali lidi, kteří vám byli nejblíž – denně jste je potkávali a tvářili se, že je všechno v pořádku. Bylo to náročné po všech stránkách, ale rodina se semkla a zvládla to.“

Ve Skautu se mohli realizovat

Pamětníkovu otci se navzdory takto špatnému postavení rodiny v komunistickém zřízení podařilo profesně uspět. V textilním odvětví začínal jako seřizovač stavů a poté se stal mistrem textilky v Hrádku nad Nisou, kde Ladislav Ševčík prožíval své první roky. Začátkem sedmdesátých let 20. století se Ševčíkovi přestěhovali z Hrádku do Liberce, kde otec získal místo ve Výzkumném ústavu textilním.

Jedním z jeho kolegů a přátel se tam stal Karel Švehla, kterého jako syna prvorepublikového generála pronásledovali komunisté. Odešel proto z Prahy na sever Čech a stanul zde u zrodu skautského oddílu Mustang. Skauting v tehdejším Československu povolený nebyl, ale neoficiálně jej v Liberci vedli pod záštitou turistického oddílu TJ Dynamo Liberec.

Ladislav Ševčík se k Mustangům připojil a přivedl i svého dlouholetého kamaráda a pozdějšího úspěšného podnikatele Petra Kellnera. Díky skautingu získali zcela jiné obzory, než bylo za normalizace zvykem. Kromě Karla Švehly, který jim předával svůj nadhled a zkušenosti z cest na Západ, byl pro ně dalším vzorem i spisovatel a přírodovědec Miloslav Nevrlý. Po stopách jeho knih se vydávali například do Rumunska.  

„Nebylo to ale jen o přírodě, ale i o celkové výchově. Každý z nás měl také možnost se realizovat v tom, co mu šlo. Vyráběli jsme tkané věci, pletli košíčky, pracovali s hlínou, vyřezávali totemy, postele a týpí. Ruční tvorba nás od dětství ovlivnila,“ líčí pamětník. Právě během jednoho ze skautských táborů vytvořil vlastní zdobenou hliněnou vázu. Byl to jeho první krok k práci brusiče skla.     

Vývoj sklářství se zbrzdil

Koncem sedmdesátých let 20. století pak nastoupil Ladislav Ševčík do učení v Železnobrodském skle. Tento národní podnik vznikl po roce 1948 násilným sloučením menších soukromých firem zabývajících se různými způsoby uměleckého zpracování skla – od výroby figurek až po lustry. V předválečné době železnobrodské sklářství stejně jako jablonecké dosahovalo světového věhlasu, pak ho ale citelně poškodil odsun německých mistrů a obchodníků a dále právě komunistické znárodňování.

„V Železnobrodském skle pracovali fachmani, kteří těžce nesli, že přišli o veškerý majetek. Jejich děti měly zakázáno pracovat ve sklářském průmyslu, čímž komunisti zlikvidovali celé generace sklářských rodin. Ti chlapi se snažili fungovat, ale brusy, co se tam dělaly, to pro ně byly tak jednoduché záležitosti... Vývoj se zbrzdil a vrátil zpátky, je to bolestivé místo v naší historii,“ vysvětluje pamětník.

Nebylo pro něj tak vždy jednoduché se od starých mistrů učit. Ne vždy chtěli své umění předávat dál, brusné kameny si hlídali a nosili domů, učňům nenechávali koukat pod ruce jen tak a využívali je spíš pro nošení svačiny a piva. K některým z mistrů si ale Ladislav Ševčík cestu našel, a podílel se tak například na výrobě trofeje pro hokejové mistrovství světa v roce 1978.

Po vyučení čekala pamětníka vojna. V rámci útvaru protivzdušné obrany státu jej poslali do poddůstojnické školy do Karviné, kde se měl během půlročního výcviku stát četařem. Při testech a závodech patřil mezi nejlepší, ale nakonec ho zde přece jen dohnala rodinná historie.

„Tři týdny před dokončením náročného výcviku zrušili veškerou mou činnost a poslali mě na bojový útvar do Vranovic s tím, že doživotně budu jen vojín. Odůvodnili to tím, že jsem politicky nespolehlivý, ale mně to spíš vyhovovalo.“

První dílnu si zřídili v garsonce

Po návratu z vojny Ladislav Ševčík dále pracoval v Železnobrodském skle. Sklářské výrobky z této firmy se vyvážely do celého světa. Za komunismu to obstarával především Skloexport, jehož pracovníci působili často i jako agenti režimu v zahraničí, kde sbírali zpravodajské informace. Skloexport také centrálně řídil rozdělování zakázek do různých skláren po Československu.

„Když třeba přijel zákazník ze zahraničí, tak ho dílnou provázel někdo ze Skloexportu a my jako brusiči jsme měli zakázáno s ním mluvit. Zákazník viděl jenom to, co mu strana dovolila, aby viděl,“ říká pamětník.

Tato doba ovšem už spěla ke svému konci. Ladislav Ševčík a jeho manželka Jitka, kterou poznal během učení, změnu vyhlíželi a zatoužili k broušení a rytí skla už přistupovat po svém. V roce 1988 si zřídili v garsonce improvizovanou dílnu a vlastní výtvory tajně prodávali výtvarnému družstvu v Praze. Krátce nato přišla sametová revoluce a pád komunistického režimu.

„Se ženou jsme byli tenkrát od rána do večera na náměstí. Čekalo se vždy, až někdo přiveze z Prahy informace, které chodily jen útržkovitě, telefonní linky byly odpojené. Skandovalo se, že svrhneme vedení Železnobrodského skla, šlo se do ulic a najednou nás nechávali být. Přitom podnik do poslední chvíle hájil barvy komunistů. Vedoucí pracovníci se pak snažili obhajovat a chránit svá místečka, na vlastní oči jsme zažili převlékání kabátů,“ vzpomíná Ladislav Ševčík.

Vyhodili je krátce po revoluci

Ne všechno se tak po roce 1989 změnilo k lepšímu, zvláště v případě Železnobrodského skla (ŽBS). Pamětník se svojí manželkou se tak na prahu nové, svobodné éry brzy ocitli bez práce. Ve státní firmě chtěli přitom zůstat a současně soukromě podnikat, tak jak to tehdy začali dělat i ostatní kolegové. Hned v prvních měsících po revoluci už však začal tvrdý konkurenční boj.

„Chtěli jsme prosadit nějaké novinky a nepohodlných zaměstnanců bylo lepší se zbavit hned, aby se pak nezmátořili a nestihli si zařídit vlastní dílnu. Většinou to pak byli právě lidi z vedení firmy, kteří si posílali malou domů a sklo odkupovali za korunu. ŽBS mělo tehdy ve skladech přehršel surovin a strojů, ale radši se to rozmlátilo, než aby se to dalo sklářům,“ popisuje tehdejší poměry Ladislav Ševčík.

Tímto způsobem Železnobrodské sklo přišlo o mnoho schopných zaměstnanců. Dalším hřebíčkem do rakve se stala privatizace, která skončila krachem tohoto velkého podniku. Podobný osud stihl například novoborský Crystalex, ten se ale nakonec na rozdíl od Železnobrodského skla podařilo ještě znovu vzkřísit.

Vázy na svatbu japonské princezny

Ševčíkovi v roce 1990 začínali téměř od nuly. S pomocí pamětníkových rodičů postavili dílnu a podařilo se jim přivést i bývalé kolegy z ŽBS. Své broušené a ryté výrobky se pak snažili prodávat v Praze do luxusních hotelů, restaurací a výstavních prodejen. Všechno kolem obchodování a administrativy se museli učit sami, bez předchozích zkušeností.

Důležitou úlohu v tomto ohledu sehrály osobní kontakty, částečně i díky nim se podařilo Ševčíkovým získat přelomovou zakázku pro svou firmu. Jednalo se o osmdesát rytých váz do Japonska, které bylo potřeba vyrobit v krátkém čase a za dodržení přísných podmínek.

„Tehdy to bylo na hraně možností, ale spojili jsme síly s více skláři v Železném Brodě a dali to dohromady. Věděli jsme jen, že to je pro Japonsko, a až poté jsme zjistili, že to šlo na císařský dvůr japonské princezně na svatbu,“ přiznává pamětník.

Dveře na japonský trh se tímto otevřely doširoka. Firma se dále rozrůstala, získala nové, větší prostory a nabrala další zaměstnance. Sklářský průmysl je nicméně svojí podstatou náchylný k častým krizím, Ševčíkovi to poprvé citelně zažili v roce 2001.

„Proběhly teroristické útoky v USA a najednou se ze dne na den uzavřel veškerý kontakt se světem. Cizinci přestali létat do Prahy a prodej v luxusních obchodech klesl o osmdesát procent. Japonsko se zablokovalo a lidé tam začali uvažovat o skle trochu jinak. Poznamenalo nás to hodně, částečně jsme se rozešli s polovinou zaměstnanců a dva roky byly pro nás kritické,“ vysvětluje Ladislav Ševčík.

Obětovali jsme sklu celý život

Z této krize se firmě podařilo nakonec dostat. Tou dobou začínala přebírat místo hlavního odbytiště Čína, trh s českým sklem se tam přeorientoval ještě více po zemětřesení a havárii jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku v roce 2011. 

V průběhu let přicházely další ekonomické recese, Ševčíkovi si ovšem vytvořili na trhu silnou pozici a širší síť odběratelů, takže se jim vždy dařilo krušné chvíle českého sklářství překonávat. Kromě japonského císařského dvora dodávali sklo například bahrajnské či malajsijské královské rodině, ale i všem českým porevolučním prezidentům.

Není proto divu, že také stáli u zápisu českého sklářství na seznam nehmotného dědictví UNESCO v roce 2023, když se v jejich dílně natáčel propagační film k nominaci. Navzdory další probíhající krizi spojené s vysokými cenami energií tak tuzemské sklářství získalo další vzpruhu.

„Je to obrovský úspěch pro Českou republiku. Dnes jsou ale skvělé možnosti z hlediska technologií i propagace. Je potřeba dát nové generaci veškerý prostor, aby to mohla vést dál. Záleží na nich, jestli budou ochotni sejít ze svého pohodlí a obětovat tomu celý svůj život, tak jako jsme to udělali my,“ říká na závěr Ladislav Ševčík.