Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Severa (* 1947)

• narodil se 24. října 1947 v Karlových Varech

• pocházel ze smíšené česko-německé rodiny, většina příbuzných žila v krušnohorském Rudném

• jeho dědečka Adolfa Schreibnera pronásledovali nacisti jako politického odpůrce

• většina příbuzných odešla po válce do odsunu, matka se ale z lásky k otci hned vrátila

• rok se tajně skrývala v domě, dokud se pamětník nenarodil

• v březnu 1948 matku i pamětníka opět nuceně vysídlili do Bergheimu u Augsburgu

• otci opakovaně zamítali žádost o repatriaci matky se synem i proto, že v roce 1948 vystoupil z KSČ

• až po třech letech umožnili sňatek na dálku a rodina se znovu shledala v Rudném

• pamětník převzal místní německý dialekt i tradice, odmala hrál regionální písně na harmoniku

• v roce 2023 žil stále v Rudném

František Severa přicházel na svět za dramatických okolností. Jeho matka se totiž tou dobou už více než rok tajně skrývala v Československu poté, co ji odtud nejdříve jako Němku odsunuli, ale vrátila se tajně zpátky. Když jí praskla plodová voda, otec zrovna pracoval, a tak se s bolestmi musela vydat z horské vesnice Rudné dolů do Nejdku.

„Došla tam a zaklepala u někoho, že by chtěla skleničku vody. Ale přibouchli jí dveře a řekli, že s Němci nechtějí mít nic společného,“ přiznává František Severa. Nakonec se matce podařilo dostat se do porodnice v Karlových Varech, ale radost z narození dítěte zastínily i obavy, co s rodinou bude.

Lidé z okolí začali naléhat, aby pro nelegální překročení hranice šla za mříže a dítě do sirotčince. Hrozil také opětovný odsun, kterému se sice nějaký čas úspěšně dařilo vyhýbat, ale nakonec musela s tehdy několikaměsíčním synem nasednout do vozu, který odvážel poslední německou rodinu z Rudného.

Otec Františka Severy v tu chvíli nejspíš zalitoval toho, že o měsíc dříve z nesouhlasu s takzvaným Vítězným únorem a nástupem KSČ k moci složil stranickou průkazku. Celé tři roky totiž chodil opakovaně žádat na prezidentskou kancelář o návrat své manželky a svého syna... Vytrvalost ale nakonec nepřišla vniveč a hranice – v té době pro naprostou většinu lidí nepřekonatelné – se Severovým ke shledání znovu otevřely.

Dědeček prchal před nacisty

Příbuzní Františka Severy ze strany jeho otce pocházeli ze Zlaté Koruny na Šumavě, ze strany jeho matky pak z Rudného v Krušných horách. Rodiny se spojily už dříve, protože pamětníkovy babičky byly sestry. Pamětníkovi rodiče se tak narodili a vyrůstali v Rudném jako bratranec a sestřenice.

Z vyprávění svých příbuzných František Severa zná detaily o tom, jak vypadal v krušnohorském pohraničí život mezi válkami. V Rudném tenkrát žili z naprosté většiny sudetští Němci, mezi Čechy patřili jen státní zaměstnanci – poštmistr, hajný a četník. Početná německá menšina tak neměla možnost obsazovat významné pozice ve státní sféře.

Panoval zde ale čilý společenský život, téměř v každé rodině podle pamětníka někdo hrál na hudební nástroj, a tak se často v místních hospodách pořádaly tancovačky. Rudné mělo několik fotbalových hřišť i skokanských můstků a sjezdovek, kam v zimě na lyžování přijížděli lidé i ze zahraničí. Veškeré činnosti úzce souvisely se spolky navázanými na politické strany, které v meziválečné době měly v pohraničí význam. Své hřiště provozovali henleinovci, své komunisti, sociální demokraté i obecní úřad.

V Sudetech nakonec získali převahu henleinovci, což souviselo se vzestupem nacistů v sousedním Německu a jejich snahou toto území připojit. To se v roce 1938 na základě podepsání mnichovské dohody podařilo a z pohraničí museli utéct nejen čeští státní úředníci, ale i sudetští Němci, kteří stáli proti Hitlerovi. Mezi ně patřil i pamětníkův dědeček Adolf Schreibner.

„Dědeček z Přebuzi byl velký sociální demokrat. Po příchodu nacistů spolu s mladším bratrem Erichem utekli; Ericha však chytili hned v Karlových Varech. Děda se dostal až na Šumavu k sestře mého táty a u ní strávil tři neděle. Poslali mu telegram, ať se kouká okamžitě vrátit, jinak zbytek rodiny půjde do Dachau. Při návratu ho čekali na nádraží, hned mu dali nakládačku, zavřeli ho a vyslýchali. Nakonec ho pustili,“ vypráví František Severa.

Hned po odsunu se vrátila

Po mnichovské dohodě, jež na podzim 1938 okleštila Československo, se Rudné stalo součástí německé říše, a když později Hitler rozpoutal druhou světovou válku, místní sudetští Němci museli rukovat do wehrmachtu. Oba bratři pamětníkovy matky Růženy Schreibnerové odešli bojovat na východní frontu.

Otec František Severa v té době byl ještě ženatý se svou první manželkou, s níž měl dceru Elišku. V roce 1943 ovšem jeho žena podlehla tuberkulóze a on ovdověl. Následně pak mezi ním a jeho sestřenicí vykvetla silná láska, která později dokázala překonávat i hranice.

S koncem druhé světové války a porážkou nacismu se totiž severočeské pohraničí opět vrátilo do Československa, ale tentokrát jej v hromadném odsunu museli opustit Němci, kteří zde žili po staletí. Do odsunu šla i celá matčina rodina, přestože Adolf Schreibner získal osvědčení protifašistického bojovníka.

„V srpnu 1946 dorazili do Bergheimu u Augsburgu. Jenže mezi mámou a tátou byla velká láska a máma se hned vrátila; v Aši překročila hranici, protože tehdy ji ještě nikdo nehlídal. Šla na poštu a poslala tátovi telegram, že se za týden mají sejít u kostela. Táta samozřejmě přijel, vzal mámu do Rudné do domu jejích rodičů, který Severovým po odsunu díky příbuzenským vztahům připadnul.“

Pak to prasklo

Svoji lásku museli rodiče ovšem nechávat skrytou za zdmi domu, kde pamětníkova matka tajně přebývala. Rudným i celým pohraničím se tehdy proháněly Revoluční gardy, raboval se majetek po odsunutých obyvatelích a i ti Němci, kteří legálně mohli zůstat, čelili šikaně a ohrožování.  

„Přes louku bydleli dva Češi, přišli k tátovi slavit masopust a ptali se, koho tam má. Máma byla v masce, šeptala tátovi, ať ty dva zabaví, a mezitím vylezla oknem a utekla,“ líčí František Severa. Utajování ovšem nevydrželo dlouho.

Jednoho říjnového dne v roce 1947 matce praskla plodová voda; pamětník se chystal přijít na svět. Matka musela vyjít z úkrytu a s předporodními bolestmi došla až do Nejdku na záchrannou stanici, odkud pro ni zavolali sanitku. Za převoz do porodnice v karlovarské vile Fink však musela zaplatit 260 korun jakožto nelegální imigrantka.

Jen co se Růžena Schreibnerová vrátila z porodnice, začali se lidé kolem šťourat v tom, jestli může v Československu jako odsunutá Němka zůstat. Někteří trvali na tom, aby novorozeného Františka Severu dali do sirotčince a ji do vězení. Rodiče chodili po doktorech shánět různá potvrzení o tom, že jejich syn není zdravotně způsobilý k odsunu, ale ani to se neukázalo jako trvalé řešení.  

„Dvacátého pátého března 1948 jel poslední náklaďák z Rudné, odkud odvážel ještě jednu německou rodinu. Zastavili u našeho domu a řekli, ať se máma kouká spakovat, že pojedeme do Německa a že táta, jestli bude dělat potíže, tak ho zavřou. Babička ještě běžela nahoru vzbudit sestru Elsu, která už spala, ale ani nepočkali a odvezli nás. Tak jsme se dostali do Bergheimu k prarodičům,“ vzpomíná František Severa.

Šel jsem přímo k tátovi

Zde se později matka shledala i se svým bratrem, když se v roce 1948 jako válečný zajatec konečně vrátil ze Sovětského svazu. Schreibnerovi měli to štěstí, že se ocitli alespoň na území západního Německa. Do okolí Augsburgu odešlo mnoho sudetských Němců z krušnohorských obcí.

Jako vyhnanci zde nezažívali vždy dobré přijetí a už po příjezdu na nádraží je místní vyháněli tam, odkud přišli. Cesta zpět pro ně ale neexistovala. Růžena Schreibnerová se svým synem ji přesto nakonec opět našla.  

Zatímco žili v Bergheimu, otec se v Československu snažil přesvědčit úřady o návratu matky se synem. Zpočátku mu příliš nepomáhala skutečnost, že po takzvaném Vítězném únoru a převzetí moci komunisty složil svou stranickou legitimaci. Opakovaně jezdil žádat na prezidentskou kancelář a opakovaně ho odmítali, až se nakonec jedné z úřednic otce zželelo a nabídla mu, aby se nechal s Růženou Schreibnerovou na dálku sezdat.  

„Táta zajistil, co bylo potřeba, musel mít zástupce nevěsty a dva svědky. Svatba se uskutečnila, ten den maminka šla do práce v Německu, jako by se nechumelilo. Osmého května 1951 se měli vrátit. Když jsme přijeli do Chebu a na nádraží stálo osm chlapů, šel jsem přímo k tátovi, i když jsem ho předtím vůbec neviděl a nemohl jsem si ho pamatovat,“ líčí pamětník šťastné shledání rodiny po třech letech odloučení.

Lidové milice dělaly šťáry

Návrat do Rudného pro Františka Severu ale také neprobíhal po všech stránkách hladce. Jako malé dítě nikoho neznal, z příbuzenstva zde zůstala pouze babička Severová. Jako navrátilci z odsunu navíc v komunistickém státě stále podléhali dohledu.

„Sestra se mnou chodila na procházky, jednou jsme se šli projít k domu tety Frídy a pak k nám domů přišla šťára. Mysleli si, že tam teta něco schovala a my jsme si to přišli vyzvednout. Těch šťár bylo několik, chodily Lidové milice ze vsi. Mámě se vždycky dělalo špatně, když viděla zespoda jet nějaké auto.“

Pamětník zažíval i situace, kdy na ně během procházek po vsi s matkou ostatní děti pokřikovaly a vysmívaly se jim, protože mluvili německy. U Severových doma se totiž mluvilo pouze německy, díky tomu si František Severa osvojil místní dialekt. V okolí Rudného podle něj existovalo mnoho jazykových specifik. „V různých částech se mluvilo pokaždé malinko jinak, maminka například poznala, když někdo byl z Vysoké Pece.“

Všichni tenkrát věřili, že se vrátí

Na rodinné a regionální tradice navázal pamětník i tím, že už odmala hrál na heligonku. Jeho pradědeček složil píseň o Slavkovském lese a jeho matka zase píseň o Rudném, která je mezi místními rodáky známá. František Severa tyto melodie hraje dodnes, i když tuší, že jazyková i kulturní tradice někdejších obyvatel Krušnohoří se postupně vytrácí.

Z velké části za to může poválečný odsun, přestože pamětníkovi a jeho mamince se podařilo to, co málokterým – většina jeho příbuzných se do Rudného a okolí už nevrátila.

„Všichni tenkrát věřili, že se do roka vrátí, ale nestalo se tak. Vyhnání Němců bylo špatné, spousta z nich tady s Hitlerem neměla nic společného. My jsme se s mámou vrátili a dodnes toho nelituju. Můj domov je nahoře na Rudné,“ uzavírá  své vyprávění František Severa.