Michal Sevruk

* 1950

  • „[Řídil jsem se podle zkušeností] mých rodičů i prarodičů. Moji prarodiče byli zničení, protože jim všechen majetek vzali a nemohli se proti tomu naprosto bránit, protože kdyby se bránili, byli zabití. Můj táta říkal: ‚Já žil celý život ve stresu.‘ Říkal mi: ‚Neblázni.‘ Říkal: ‚Můj táta mi říkal, nesahej na politiku. A já ti říkám: ‚Nesahej na politiku. Měj řemeslo, pracuj, protože sovětská vláda, to je holicí strojek. Narostou ti vlasy a hned tě ostříhají. Když něco vybuduješ, budou se to snažit zničit, zlikvidovat. Měj řemeslo a toho se drž. A snaž se nemluvit, protože si sám uškodíš. Donašeči, co udávají, jsou všude. Mysli na to, co a komu říkáš.‘ Byli jsme ponaučení a nemělo to smysl. To nešlo, znal jsem ty mladé kluky disidenty, co si pak neměli šanci najít práci.“

  • „Stavěli okružní severní železniční trať přes čtvrť Darnica, ta trať šla přes Kyjev Petrovku, Serec a na hlavní nádraží, severní trať. A vozili písek, dělali výsypku pod trať a brali písek a na vozech s koňmi ho vozili ze sídliště Serec. I dnes se tak jmenuje, Serec, za války tam byl pak koncentrák, jmenoval se Babí jar. Odtamtud brali písek a viděli, že tam zvláštní oddíly vozí na autech i na vozech napůl živé lidi. A ti napůl živí lidé byli rolníci z vesnic, co přicházeli do Kyjeva. Nejvíc jich bylo, kde začíná Chreščatyk – tehdy tam byla naproti ještě socha Lenina, teď ji sundali – a celé náměstí vedle Besarabské tržnice bylo obsazené těmi napůl umírajícími lidmi, kteří byli oteklí, měli oteklé ruce, nohy, nikdo jim nedokázal pomoct. Říkal, že každý den ty zvláštní oddíly jezdily a sbíraly napůl mrtvé lidi a odvážely je tam a my je tam v té pískovně viděli. A ačkoliv nebyli mrtví, tak je automaticky zasypávali…“

  • „[Otec] celý život říkal: ‚Narodil jsem se v takovém období – otec byl ročník 1909 – že když jsem byl malým klukem, začala první světová válka. Potom revoluce, občanská válka na Ukrajině, potom Rusové začali ve dvacátých letech s okupací Ukrajiny, Sovětský svaz, kolektivizace, zabrali nám pozemky, baráky, vyhodili nás na ulici, hladomor, represe za Stalina, druhá světová válka… Zachránili jsme naši příbuznou Židovku a potom po druhé světové válce ještě naši příbuznou Němku, která se u nás také schovala, která spolupracovala s německou vládou. A potom zase represe, děti a nemoc. Až teď za Brežněva se to trochu uklidnilo.‘ A za Gorbačova zemřel. Sedmdesát sedm let mu bylo…“

  • „Od dětství jsem měl dvojitý život a dvojitý pohled na kulturu a dějiny, protože od rodičů jsme to znali jinak než ze školy. To bylo falešné. Stejně jako v šedesátém osmém roce byla okupace Československa a moskevská televize a rozhlas nám lhaly, že tam přijde armáda NATO a z Německa bude okupace bratrského československého národa a je potřeba je zachránit. My to věděli, že je to falešné. A ta stejná faleš byla i v knihách a učebnicích dějepisu a my to věděli a cítili. Každý člověk byl rozdělený na dva. Myslím, že v Čechách to bylo v té době stejné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 03.05.2023

    (audio)
    délka: 01:40:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 05.07.2023

    (audio)
    délka: 02:19:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 07.09.2023

    (audio)
    délka: 02:15:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 16.11.2023

    (audio)
    délka: 01:22:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Známý se zeptal mého malého syna, jestlipak ví, v jaké zemi se narodil. Odpověděl mu, že ve vězení

Michal Sevruk v době studií na hudební akademii, 1976
Michal Sevruk v době studií na hudební akademii, 1976
zdroj: archiv pamětníka

Michal Sevruk se narodil 1. září 1950 v Radomyšli na Ukrajině. Ze strany matky Marie získal do vínku český původ a díky otci Ivanovi přísluší k potomkům dřívější nižší šlechty, k rodu Sevruků. Generaci prarodičů i rodičů postihly jak represe spojené s tzv. Velkým terorem – obě rodiny citelně zasáhla kolektivizace a někteří příbuzní skončili v sovětských pracovních táborech –, tak i hladomor v 30. a 40. letech, v jehož důsledku zemřeli jeho prarodiče. Od mládí se u pamětníka projevovalo hudební nadání, které rozvinul nejprve na hudební konzervatoři Viktora Kosenka v Žytomyru (1967–1973) studiem hry na hoboj a dirigentstvím. Následně pokračoval na kyjevské Hudební akademii Pjotra Iljiče Čajkovského, kde studia zakončil roku 1978. Záhy započal i svou pedagogickou dráhu a od roku 1976 působil v Symfonickém orchestru Ukrajinského rozhlasu a televize jako hobojista a hráč na anglický roh, později zastával i místo asistenta dirigenta. Po vzniku samostatné Ukrajiny absolvoval s orchestrem evropské turné a poté přesídlil za matkou a sestrou, které získaly roku 1993 v rámci vládního programu repatriace potomků volyňských Čechů nárok na trvalý pobyt a usadily se v severních Čechách. S manželkou Marií vychovali dvě děti a navzdory ztíženým začátkům, kdy si museli osvojit nový jazyk, se úspěšně etablovali i v České republice. Pamětník vyučuje hru na hoboj na Základní umělecké škole Taussigova na Praze 8, manželka až do doby pandemie covidu-19 pracovala jako vychovatelka ve školní družině. Od roku 2007 se pamětník věnuje publikační činnosti – až do napadení Ukrajiny roku 2014 působil jako zvláštní český zpravodaj ruského hudebního časopisu Orkestr. Syn Alexej vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 2023 vydal v nakladatelství Argo román Evropanka inspirovaný rodinnými příběhy a osudem své babičky Marie. Roku 2024 žil pamětník v Praze.