Michal Sevruk

„Stavěli okružní severní železniční trať přes čtvrť Darnica, ta trať šla přes Kyjev Petrovku, Serec a na hlavní nádraží, severní trať. A vozili písek, dělali výsypku pod trať a brali písek a na vozech s koňmi ho vozili ze sídliště Serec. I dnes se tak jmenuje, Serec, za války tam byl pak koncentrák, jmenoval se Babí jar. Odtamtud brali písek a viděli, že tam zvláštní oddíly vozí na autech i na vozech napůl živé lidi. A ti napůl živí lidé byli rolníci z vesnic, co přicházeli do Kyjeva. Nejvíc jich bylo, kde začíná Chreščatyk – tehdy tam byla naproti ještě socha Lenina, teď ji sundali – a celé náměstí vedle Besarabské tržnice bylo obsazené těmi napůl umírajícími lidmi, kteří byli oteklí, měli oteklé ruce, nohy, nikdo jim nedokázal pomoct. Říkal, že každý den ty zvláštní oddíly jezdily a sbíraly napůl mrtvé lidi a odvážely je tam a my je tam v té pískovně viděli. A ačkoliv nebyli mrtví, tak je automaticky zasypávali…“

„[Otec] celý život říkal: ‚Narodil jsem se v takovém období – otec byl ročník 1909 – že když jsem byl malým klukem, začala první světová válka. Potom revoluce, občanská válka na Ukrajině, potom Rusové začali ve dvacátých letech s okupací Ukrajiny, Sovětský svaz, kolektivizace, zabrali nám pozemky, baráky, vyhodili nás na ulici, hladomor, represe za Stalina, druhá světová válka… Zachránili jsme naši příbuznou Židovku a potom po druhé světové válce ještě naši příbuznou Němku, která se u nás také schovala, která spolupracovala s německou vládou. A potom zase represe, děti a nemoc. Až teď za Brežněva se to trochu uklidnilo.‘ A za Gorbačova zemřel. Sedmdesát sedm let mu bylo…“

„Od dětství jsem měl dvojitý život a dvojitý pohled na kulturu a dějiny, protože od rodičů jsme to znali jinak než ze školy. To bylo falešné. Stejně jako v šedesátém osmém roce byla okupace Československa a moskevská televize a rozhlas nám lhaly, že tam přijde armáda NATO a z Německa bude okupace bratrského československého národa a je potřeba je zachránit. My to věděli, že je to falešné. A ta stejná faleš byla i v knihách a učebnicích dějepisu a my to věděli a cítili. Každý člověk byl rozdělený na dva. Myslím, že v Čechách to bylo v té době stejné.“