Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Arjana Shameti (* 1959)

• narodila se 10. dubna 1959 ve Slaném

• její otec Servet Shameti byl osobním lékařem albánského diktátora Envera Hodži

• vyrůstala s českou matkou v Československu

• otci se v roce 1962 podařilo uprchnout z Albánie a získat v Československu azyl

• po maturitě na gymnáziu studovala herectví na Lidové konzervatoři

• byla členkou Recitační skupiny Vpřed a součástí společenství Pražská pětka

• vystudovala speciální pedagogiku a pracovala ve školství

• v roce 1986 se vdala za sochaře Čestmíra Sušku

• po sametové revoluci konvertovala ke křesťanství

• vede Divadlo Bubec, které je součástí Studia Bubec

• v roce 2013 s manželem založila Nadaci Suška-Shameti

• je matkou tří synů

• v roce 2024 žila v Praze

Pedagožka a herečka Arjana Shameti má částečně albánské kořeny. Její otec byl osobním lékařem albánského diktátora Envera Hodži, v roce 1962 se mu podařilo utéct z Albánie do Prahy za svou československou manželkou a tříletou dcerkou. Ta vyrůstala v Česku a věnovala se divadlu. Od konce 70. let byla členkou Recitační skupiny Vpřed, jednoho ze souborů pražských alternativních divadel sdružených v legendárním společenství Pražská pětka.

Albánská babička pletla otci copy

Historky z romantické a tvrdé Albánie, které slýchala od svého otce, na Arjanu Shameti v dětství silně působily a staly se součástí její identity. Sama v Albánii pobývala před rokem 1989 jen krátce jako velmi malé dítě, v paměti jí však zůstal obraz albánské babičky Rahime, černě oděné ženy s tmavými copy. Až později se dozvěděla víc o jejím životě: že ji příbuzní provdali jako čtrnáctiletou dívku za výrazně staršího Karafela, který vydělal peníze jako strojník v dolech v Americe. Podle Arjany byl nejspíš zapojený i do albánské mafie, protože Rahime si vzal už jako velmi bohatý člověk – mohl si dovolit koupit celé náměstí ve střední Albánii a na něm postavit první albánský obchodní dům.

Karafel a Rahime měli tři syny. Arjanin otec Servet z nich byl nejmladší, narodil se v roce 1928 nebo 1929 – přesné datum svého narození neznal – v jihoalbánském Gjirokastëru, ležícím asi 20 km na severozápad od řecké hranice. Když bylo Servetovi půl roku, Karafel zemřel po neúspěšné léčbě v Paříži. Karafelův pohádkový majetek pak zdědil jeho bratr, zatímco Rahime ani její synové nedostali podle muslimského práva nic. Negramotná Rahime, která se podepisovala jen třemi křížky, měla co dělat, aby své syny vůbec uživila.

„Byla velmi jednoduchá. Až tak, že mému otci, který se narodil jako třetí syn – a ona hrozně chtěla holčičku –, pletla copy. Nechala mu narůst vlasy, oblékala ho do holčičích šatů. Takhle spontánně – nechci říct ‚jednoduše‘, prostě tak, jak to cítila – si z toho mého otce udělala holčičku. Táta vyprávěl, že když šel potom do první třídy, byl překvapený, že musel mít kalhoty, ostříhali ho a šel na klučičí záchod. Protože předtím si i hrál s holčičkami, čůral jako holčička…,“ vypráví Arjana Shameti a dodává, že podobné příběhy ji v dětství fascinovaly.

Servet a jeho bratři museli tvrdě pracovat na latifundiích svého strýce. Servet měl studijní nadání, ale platit mu gymnázium v Gjirokastëru si Rahime nemohla dovolit. Arjanin otec se proto nejdřív vyučil truhlářem a teprve později získal díky podpoře vzdáleného příbuzného možnost studovat.

Z partyzána osobním lékařem diktátora Hodži

Za druhé světové války byl Gjirokastër okupován nejprve Italy a poté Němci. Servet úspěšně dostudoval gymnázium v italštině a zároveň spolu s bratry napomáhal albánským partyzánům, kteří v září 1944 město od okupantů osvobodili. „Měl otrávit šéfa Gjirokastëru, což byl Němec. Táta si totiž přivydělával jako pingl v kavárně, kde si ten důstojník objednával kafe. Můj otec mu ho už nesl, ale stál tam jenom nějaký bodyguard a říkal: ‚Ne, šéf tady není. Tak mi to kafe dej, já si ho vypiju.‘ Otec to kafe pustil a nikoho díkybohu neotrávil.“

V čele partyzánského hnutí, které si v roce 1944 získalo mezi Albánci obrovskou autoritu, stála krajně levicová Albánská strana práce a její generální tajemník Enver Hodža – stejně jako Arjanin otec zároveň rodák z Gjirokastëru. Enver Hodža se stal na dalších téměř 40 let neomezeným vládcem Albánie, kormidlujícím zemi de facto stalinistickým směrem. Rozsáhlé poválečné znárodňování mimochodem zasáhlo i majetek Servetova strýce, sám Servet – zbavený podle muslimského práva jakéhokoli podílu na něm – to prý přivítal se zadostiučiněním. Byl rád, že bývalý majetek jeho otce získal namísto strýce „albánský lid“.

Servet Shameti tedy sympatizoval s komunistickým směřováním země a po válce začal „budovat kariéru v komunistické straně“ – stal se předsedou komunistické mládeže Albánie. Když se pak Hodža, usilující o „výchovu nové inteligence“, rozhodl podpořit zahraniční studia vybraných kádrů, byl Servet jedním z těch, na něž padla volba. Namísto jím preferované matematiky mu sice byla přidělena medicína, zato si sám mohl vybrat, zda chce studovat v Moskvě, anebo v Praze – a zvolil si Československo.

Během pražských studií, která úspěšně završil v roce 1956, se pak Servet Shameti seznámil se svou budoucí ženou a Arjaninou budoucí matkou – také ona vystudovala medicínu. Ještě než si ji však vzal, vrátil se po svém absolutoriu do Albánie. Krátce pracoval na dětském oddělení nemocnice v Tiraně a poté se stal osobním lékařem samotného Envera Hodži.

„Musel fungovat jako taková sestra, která se kompletně stará o jeho zdraví. Hodža byl diabetik a musel podle tehdejších představ dostávat sklenici mléka. Táta mu ji jednou zapomněl dát a Hodža ho za to na chodbě zfackoval. Otec musel držet. To mi připadalo strašné. Protože kdyby si nenechal ty facky dát, zřejmě by ho asi nechal zlikvidovat,“ popisuje Arjana Shameti, co také obnášela služba jednomu z nejbrutálnějších diktátorů Evropy.

Předstíral nemoc a utekl do Prahy

Svatba Arjaniných rodičů se konala v Albánii v roce 1958. Enver Hodža byl prý mezi pozvanými, omluvil se ale a poslal místo sebe své syny. Podle dcery se matka, jež měla o rodné zemi svého muže dosti romantické představy, už během svatby zalekla patriarchálního a autoritativního prostředí, v němž se ocitla. Servet ji pak raději poslal zpátky do Prahy, kde využil své známosti s komunistickým ministrem vnitra Rudolfem Barákem, aby jí zajistil místo lékařky na Bulovce.

Pak se v roce 1959 v Československu narodila Arjana. Matka ovšem musela jakožto lékařka nastoupit už po roce rodičovské dovolené zpátky do nemocnice, a protože Servet stále žil v Albánii, poslala dcerku za ním a jeho rodinou. Právě z tohoto pobytu pocházejí Arjaniny vzpomínky na černě oděnou albánskou babičku. Nezůstala však v zemi svého otce dlouho, Servet si byl vědom, že albánský režim je čím dál tvrdší a do budoucna neslibuje jeho rodině dobrý život. Po půl roce proto odeslal dceru zpět do Prahy a začal pomýšlet i na svůj odchod.

To ovšem vzhledem k jeho exponovanému postavení nebyla tak snadná záležitost. Když Hodža začal popravovat své nejbližší spolupracovníky, domluvil se Servet se svou ženou v Praze, že kdyby něco – kdyby Hodža zavřel hranice –, bude jí posílat dopisy, kde jí oznámí svou údajnou rakovinu močových cest. „V Albánii na to nebyla žádná diagnostika ani tam nebyli žádní odborníci, kteří by řekli: ‚Ne, ty rakovinu nemáš.‘ Takže on začal popisovat symptomy, psal mámě, že asi brzy umře, že už ji nikdy neuvidí,“ vysvětluje Arjana Shameti.

„Doufal, že ten dopis bude cenzurovaný – a doufal správně. Hodža si ho zavolal a řekl: ‚Hele, ty jsi nemocný?‘ ‚Jo, já jsem nemocný, asi umřu.‘ Hodža řekl, že ho potřebuje jako doktora. Táta řekl: ‚Tady na to nejsou prostředky, aby mě někdo mohl léčit.‘ A Hodža mu říká: ‚Tak si vyber, já tě pošlu někam do zahraničí.‘ A nabídl mu Vídeň nebo Paříž a táta řekl, že pojede do Vídně.“

Ani pak ještě nebylo vyhráno, do Rakouska s ním Hodža poslal dva „tajné“, kteří ho všude sledovali. Nakonec se mu však podařilo Hodžovým agentům uniknout. Přímo z ordinace, kam docházel na údajné léčení a kam jedině s ním tajní nemohli, si zařídil vše potřebné a poté z hotelu uprchl na nádraží a vlakem dojel do Prahy. Arjana Shameti si vzpomíná na radostný okamžik shledání s otcem, ke kterému došlo v roce 1962. „Byl šťastný, že přijel. Ale myslím si, že i když nám to neříkal, měl celý život strach, že ho unesou nebo že nás unesou. Nebo že ho někdo přijde zabít.“

Recitační skupina Vpřed působila jako UFO

Servet pak pracoval jako běžný obvodní lékař na poliklinice na Praze 3. Od československé vlády dostal garsonku, kterou později vyměnil za větší byt. V roce 1963 přivítal se ženou na svět další dceru, Arjaninu mladší sestru. O rok později jeho žena, tehdy matka dvou malých dětí, převzala endokrinologii na Bulovce.

Arjana Shameti směla za normalizace studovat a po základní škole nastoupila na Gymnázium Na Pražačce. Zaujalo ji divadlo, navštěvovala dramatický kroužek v „lidušce“ a připravovala se na DAMU. Tam ji však nevzali, nebyla prý „typ do českého herectví“. Přihlásila se tedy na Lidovou konzervatoř, kde potkala „ty správné lidi“, s nimiž později spolupracovala.

Začínala v A studiu Rubín, záhy se však propojila s Lumírem Tučkem, básníkem, performerem a „principálem“ Recitační skupiny Vpřed (RS Vpřed). Ta se zabývala mimo jiné parodováním patetického přednesu poezie. „Lumír psal tyhle ‚voicebandy‘, jak tomu říkal – my jsme tomu říkali ‚šlapačky‘. Příležitostně jsme vystupovali jako předvoj různých kapel s asi čtyřmi takovýmihle rapovými recitacemi. Pak se k nám přidali Tomáš Hanák, Fero Burda, David Vávra, Eva Holubová, František Váša ze Sklepa…“

Počátkem 80. let RS Vpřed pobouřila porotu festivalu Šrámkův Písek svou nezařaditelnou tvorbou. „Bylo to pro ně nekoncepční, bez obsahu, bez sdělení, nemělo to žádnou správnou divadelní linku. Působili jsme tam jako úplné UFO. Snažili jsme se to nějak obhajovat. Byla to prostě naše šílená mladistvá energie, byl v tom pohyb, tanec, rytmus. Bylo to pro nás strašně důležité,“ říká ke spolupráci s lidmi, s nimiž pak strávila mnoho „perfektního“ času a s nimiž se cítila „svobodná v nesvobodném režimu“.

Byť divadlo pro ni bylo důležité, Lidovou konzervatoř nakonec nedokončila a místo ní vystudovala speciální pedagogiku. Pracovala ve školství: jako družinářka, učitelka dyslektiků i dětí v dětských domovech. V roce 1986 se vdala za akademického sochaře, performera, organizátora kulturního dění a zakladatele Výtvarného divadla Kolotoč – dalšího ze souborů Pražské pětky – Čestmíra Sušku.

Být permanentně ironičtí

Největší vlnu úspěchu zažila Pražská pětka v druhé polovině 80. let. „Všichni z toho měli obrovskou radost, lidi se na nás chodili dívat, pravděpodobně je to bavilo, mně to připadalo skoro jako nějaký boží zázrak,“ komentuje Arjana Shameti nejúspěšnější období, završené legendárními filmy Tomáše Vorla Pražská 5 (1988) a Kouř (1990). „Ale po devadesátém roce najednou přišel střih, každý se někam rozprchl. Lumír dostal angažmá v budějovickém divadle, kde se snažil nějak navázat – a ono to nešlo! Najednou tam nebyly ty ingredience, najednou to nefungovalo.“

Po roce 1990 se RS Vpřed i společenství Pražské pětky rozpadlo. „Skončil komunismus a kouzlo imaginární svobody se vytratilo,“ glosuje Arjana Shameti, pro niž však „jiskření“ divadelního zázraku Pražské pětky uhaslo již o něco dříve: vzhledem k těhotenstvím a péči o děti „z toho vypadla“ a ve filmech Tomáše Vorla se již neobjevila. Namísto toho se v té době divadelně dala dohromady s Markou Míkovou, která také již byla matkou a přizvala ji ke svému absolventskému představení na DAMU s názvem Matky. „Bylo to téma, kterým jsem se i já zaobírala: jak matky můžou fungovat ve společnosti, aby nějak ukojily své ambice a zároveň se staraly o děti.“

Kromě zájmu o tematiku žen a mateřství ji s Markou pojil i vztah k víře, počátkem 90. let, po narození třetího syna, konvertovala ke křesťanství a stala se evangeličkou. Konverze ji podle jejích slov vzdálila od ironie a „zesměšňování“ typických pro Pražskou pětku a svým způsobem zřejmě i pro 80. léta jako taková. Texty Lumíra Tučka ve své době potřebovala, dokonale se vysmívaly situaci, v níž Čechoslováci za normalizace žili. „Ale zároveň – vy to přijímáte, nasáváte a jste permanentně ironičtí. A když pak vidíte něco, co je vážné, prostě to zase musíte shodit.“

Ji naopak po konverzi víc zajímal „opravdový život“ bez nutnosti neustálého ironizování. S Markou Míkovou nastudovala mimo jiné hru Autobus na motivy křesťanského pojetí očistce, nebe a spásy podle knihy C. S. Lewise Velký rozvod nebe a pekla. Společně vytvořily také projekt Loutky v nemocnici, improvizovaná divadelní představení pro dětské pacienty. Kromě toho spolupracovala také s tanečním a pohybovým divadlem Niny Vangeli, byla moderátorkou rádia Limonádový Joe. V současnosti (2024) vede Divadlo Bubec, které je součástí Studia Bubec v pražských Řeporyjích, jež v roce 2000 spolu s dalšími umělci založil její manžel Čestmír Suška. V roce 2013 také s manželem založili Nadaci Suška-Shameti, jejímž posláním je správa a šíření díla manželů i podpora dalších umělců. Společně vychovali tři syny, žijí v Praze.