Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Podívejte se na ní, ta to nikam nedotáhne
narodila se 9. července 1967 v Kroměříži
jejím otcem byl scénárista Petr Koudelka
v šestnácti letech první výslech u Státní bezpečnosti
přepisovala a šířila samizdaty
členka pražského disentu
účastnice Palachova týdne
v roce 1989 emigrovala do Ameriky
Státní bezpečnost ji poprvé vyslýchala v šestnácti letech. Byli na ni dva chlapi a jeden jí zezadu neustále strkal do židle. Měla strach, ale žádná ze jmen, co po ní chtěli vědět, neprozradila. Několik let na to už měla neustálé šikany dost – Gabriela Kumar Sharma se ve svých dvaadvaceti letech rozhodla, že emigruje. Čtvrt roku poté propukla v Československu sametová revoluce.
Gabriela Sharma se narodila v Kroměříži rok před tím, než do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Její tatínek Petr Koudelka pracoval tehdy jako novinář Mladé fronty. „Během té srpnové okupace ho a několik jeho kolegů drželi Sověti celou noc pod samopaly. Nakonec se jim podařilo uprchnout a ukrýt se v jakési rozestavěné budově,“ říká Gabriela Sharma. Nejen díky tomuto zážitku měla její rodina ve vztahu vůči komunistickému režimu jasno. „Moc o tom nevím, ale myslím, že obě rodiny, z tatínkovy i maminčiny strany prožily během tvrdých padesátých let nějakou perzekuci,“ dodává k tomu.
Gabrielu již v dětství formovalo intelektuálské prostředí, v němž vyrůstala. Její otec Petr Koudelka byl tehdy publicista, novinář a televizní scénárista, který se snažil pustotou normalizace proplout tak, že se pohyboval v „šedé zóně“ - kterou například disidentka a socioložka Jiřina Šiklová definuje jako názorově politicky vyhraněnou skupinu lidí, jež sice nepatří k disentu, ale v podstatě s ním souzní. Nejen pro to si doma u Koudelkových podávali dveře zajímaví lidé, kteří sem chodili na časté návštěvy a večírky. „Pamatuji si třeba Kurta Gebauera nebo filosofa Ivana Chvatíka, který kdysi po smrti Jana Patočky zachránil jeho archiv před Státní bezpečností. Také k nám chodíval Martin Stropnický,“ vzpomíná Gabriela Sharma, která tehdy jako malá nadšeně nasávala intelektuálsko – uměleckou atmosféru. Později ji to přivedlo až k disentu.
Gabriela Sharma již v dětství cítila odpor ke všemu socialistickému. Jako dvanácti – třináctiletému děvčeti jí přišel komický neustálý tlak na to, aby se děti staly Pionýry: „Vybavuji si takového deváťáka, svazáka, který jako svazák vypadal a také se tak choval. Chodil k nám do třídy dělat nábory. Já jsem se tomu jen smála, věděla jsem, že pionýrem nikdy nebudu.“
Skutečné problémy vyvstaly až později na gymnáziu, kam Gabrielu – po odvolání – přijali na čtyřleté studium. Patnáctiletá dívka tehdy již běžně chodila do jednoho z kulturně – intelektuálských pražských center, do legendární kavárny Slavie, kterou navštěvoval i disident a pozdější prezident Václav Havel. Do místa, kde vznikaly povídky Miloslava Šimka a Jiřího Grossmana a kam na skleničku chodili i herci z nedalekého Národního divadla. „Někdy ve čtrnácti, patnácti letech jsem se seznámila s tehdy o rok starší Markétou Novákovou. Přišla mi obrovsky zajímavá, poslouchala Janu Kratochvílovou a zajímavě se oblékala. Padly jsme si okamžitě do noty a ona mne v podstatě uvedla do světa mániček a undergroundu,“ vzpomíná Gabriela Sharma, na kterou pak před gymnáziem často v džínových bundách čekali její starší přátelé s dlouhými vlasy. „Podívejte se všichni z okna, kdo zase na Koudelkovou čeká. Podívejte se pořádně, protože ta to s takovou nikdy nikam nedotáhne,“ glosovala situaci Gabrielina profesorka jazyka českého a dějepisu. „Nenáviděla mne. Schválně jsem seděla až vzadu ve třídě, abych si mohla pod lavicí číst,“ dodává k tomu pamětnice.
Lidé skalního undergroundu se často mísili s jinou skupinou – s těmi, kdo se vydali na nějakou duchovní cestu. Pro Gabrielu toto znamenalo seznámení se s rodinou Kaplanových. S rodinou, která byla během totality známá svou angažovaností v pomoci potřebným, včetně spolupráce s politickým disentem a podzemní církví. Kaplanovi rádi pořádali večírky a vedle toho i bytové semináře a přednášky, kam jako hosté jezdili ikoničtí a perzekvovaní kněží, jako byl například teolog Josef Zvěřina. „U Kaplanů bylo úžasně. Pořádali pravidelné pátky – bytová setkání, kde jsme my všichni mladší dvaceti let seděli na schodech a poslouchali všechno, o čem se mluví. Několikrát tam přišel Václav Havel, Jiří Dienstbier, Vlasta Chramostová, Josef Zvěřina. A my mladí jsme seděli a ani nedutali,“ vzpomíná Gabriela Sharma.
Kaplanovi byli pochopitelně v hledáčku Státní bezpečnosti. Po celý čas vždy stávalo v ulici alespoň jedno policejní auto, které sledovalo, kdo k rodině přichází. Jednoho dne dostali Kaplanovi varování, že se na ně chystá domovní prohlídka: „U toho jsem byla. Marie Kaplanová mě vzala do koupelny a řekla: ,A teď budeš do záchodu splachovat všechno, co ti sem přinesu. A já jsem splachovala – byly to samé samizdaty na tenkých průklepových papírech, a díky tomu to šlo dobře. Nicméně policie nakonec nepřijela a všechno to dopadlo dobře.“
Do tvorby a distribuce samizdatu se Gabriela zapojila téměř okamžitě poté, co potkala lidi svého kmene. „To bylo takové pevné společenstvo. Zakázané koncerty, zakázané výstavy, zakázané semináře. To všechno mne fascinovalo, přitahovalo. Člověk pak už nic jiného ani dělat nechtěl, prostě nechtěl být v tom diktovaném normalizačním životě,“ vzpomíná.
Samizdat měl svá pravidla – když Gabriela v mnoha kopiích přepsala text, který byl většinou náboženského či filosofického charakteru, šla jej odevzdat někomu, kdo dokument poté šířil dál. Často, v rámci konspirace ani neznala jeho jméno: „Prostě jsem jen zazvonila, otevřely se dveře, ani jsem nešla dovnitř a jen jsem texty předala. Rozhodně tak platilo pravidlo, kdo nemusí vědět, nesmí vědět.´“
Protože Státní bezpečnost měla dobře zmapované, kdo navštěvuje například kavárnu Slavii, a také se všemožně snažila odhalit ohniska tvorby samizdatu, dostala se Gabriela již v šestnácti letech do jejího hledáčku. „Jednoho dne si pro mě přijeli domů. Zazvonil zvonek a za dveřmi dva pánové. To už mi bylo jasné, o co jde. Ani jsem se nijak nevzpěčovala, nechala se naložit do auta a odvézt na policejní služebnu. Tenhle první výslech trval mnoho hodin. Chtěli, ať jim řeknu jména a chtěli, ať jim řeknu místa, kde se disent schází. Neřekla jsem nic a nic jsem jim nepodepsala. Přesto, že to bylo traumatizující, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych se vším přestala. Spíš to pro mne bylo takové memento, že příště si musím dát větší pozor,“ říká pamětnice, která později prodělala výslechy ještě dva.
Skutečný, dusivý pocit strachu prožila Gabriela Sharma ve chvíli, kdy ji na jeden z tajných seminářů zaměřený na východní filosofii a buddhismus, přišel varovat kamarád: „Chystají se na tebe. Budeš mít domovní prohlídku!“
„V tu chvíli jsem prožila opravdovou hrůzu. Okamžitě jsem letěla domů, kde jsem měla buddhistický oltář a hromadu rozepsaného samizdatu. Všechno jsem to naházela do popelnice a čekala, až zazvoní.“ Nezazvonili. Gabriela Sharma se domnívá, že to byla jedna z praktik tajné policie – dát falešné echo za účelem člověka vystrašit, zdeptat.
Když byla Gabriela ve třetím ročníku gymnázia, přetekl symbolický pohár žluči a msty. Profesorka dějepisu a českého jazyka ji nachytala, jak si vzadu pod lavicí čte duchovní texty Východu. Dívka dostala dvojku z chování a nepodmíněné vyloučení ze školy.
„To mi v podstatě otevřelo další dveře. Musela jsem si najít práci a poštěstilo se mi. Získala jsem místo garderobiérky v Hudebním divadle Karlín. Moje práce se odehrávala spíše večer, a tak jsem přes den měla hodně času na samizdat a setkávání se s mými lidmi.“
Gabriela Sharma byla sledována Státní bezpečností i pro to, že podepsala několik protikomunistických petic – například za propuštění Ivana Martina Jirouse z vězení. Když dozrál čas, rozhodla se také k podpisu Charty 77. „Je to vážně hloupé, ale nepodepsala jsem ji jen proto, že jsme s kamarádem cestou do bytu, kde jsem chtěla Chartu podepsat, potkali další lidi a zamířili na pivo na Klamovku [jedno z ohnisek, kde se scházeli „máničky“ včetně členů The Plastic People od the Universe],“ říká Gabriela Sharma, která se v roce 1988 zúčastnila masivní protirežimní demonstrace, o níž stranický tisk napsal, že šlo o „rušivou akci skupin osob“ – lidí, kteří se tehdy na Václavském náměstí shromáždili, bylo přes deset tisíc. Rudé právo tehdy také psalo, že „výtržnostem zabránil rozvážný a rozhodný přístup příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Gabriela se tak poprvé setkala s davovou psychózou a vodními děly.
I přes silný zážitek se pamětnice v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne znovu vydala demonstrovat na náměstí. „Pamatuji si, jak se lidé pomalu scházeli. Postupně nás přibývalo a všechno to bylo za přítomnosti policajtů.“ Najednou se odkudsi vynořily siluety vodních děl. Dívka, která neměla ráda dav, se ocitla v jeho sevření. Dostala pořádnou dávku z vodního děla. Policejní vozy s radlicemi začaly do lidí najíždět. Nakonec se jí podařilo vymanit se ze sevření davu a utéct jednou z postranních uliček. Už toho měla dost.
„Po tom zážitku během Palachova týdne jsem si řekla, že už to nemám zapotřebí a rozhodla jsem se odejít z Československa. Podařilo se mi získat výjezdní doložku do západního Německa a odtud jsem brzy na to odletěla do Ameriky,“ říká Gabriela Sharma, která si ve Spojených státech vynahradila všechno, co jí až dosud v nesvobodném Československu chybělo, a dodává k tomu: „Vrhla jsem se do studií.“
Během devadesátých let se jí podařilo vystudovat dějiny umění – obor fotografie, a také získat diplom z moderní hebrejštiny a dějin Blízkého Východu. V době natáčení rozhovoru žila Gabriela Sharma v New Yorku, kde pracovala jako programová koordinátorka na Kolumbijské univerzitě.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (František Vrba)