Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Šibík (* 1963)

• narodil se 15. dubna 1963 v Praze

• od dětství se věnoval fotografování

• v roce 1986 se stal fotoreportérem Mladého světa

• od roku 1988 se s fotoaparátem účastnil pravidelných protirežimních demonstrací

• 10. listopadu 1989 fotil v Berlíně pád Berlínské zdi

• 17. listopadu 1989 fotil studentský průvod od Albertova po Národní třídu

• jeho fotografie sametové revoluce vešly v obecnou známost

• po revoluci pracoval jako fotoreportér pro časopis Reflex

• fotil válečné konflikty, hladomory, epidemie a další situace z celého světa

• za své fotografie získal řadu ocenění

• po roce 2000 pořádal dvě humanitární sbírky

Maminka mu koupila první fotoaparát, ještě když chodil na základní školu. Na školním výletě v liberecké zoo pak vyfotil slona. Prošel všechna „povinná“ fotografická stadia: přes pavučiny v oknech a suky v lese se dostal k focení lidí. Koncem 80. let s fotoaparátem vyrážel na protirežimní demonstrace a své nejslavnější fotografie pořídil 17. listopadu 1989. Jan Šibík zdokumentoval sametovou revoluci v Československu, ale i hroucení komunistických režimů jinde v Evropě. Po roce 1989 proslul svými fotografiemi z válečných konfliktů, reportoval o hladomorech, zemětřeseních, epidemiích a dalších podobách lidské bídy z mnoha míst po celém světě.

Chtěl dělat umění

Narodil se v roce 1963 v Praze. Jeho otec byl prý „kovaný komunista“, který to v podniku Stavokonstrukce dotáhl z dělníka na kádrováka. Podle syna však šlo o „poctivce“, který členství ve straně nevyužíval pro vlastní prospěch, zato bezmezně věřil komunistické myšlence. Janova maminka naopak s komunisty nesympatizovala – a právě ona prý byla v rodině dominantní. Z Jana chtěla mít inženýra, to se jí ale nepodařilo.

Jan se od dětství věnoval fotografování, na gymnáziu toužil „dělat něco zajímavého“, nejlépe umění. Sbíral – a také pěstoval – motýly, poslouchal muziku. Gramofon si pořídil sám, když se mu podařilo sbírku motýlů odprodat muzeu. Kupoval si Mladý svět, tehdy výjimečně kvalitní a mimořádně oblíbený časopis nejen pro mládež – obdivoval fotografie v něm uveřejněné a snil o studiu FAMU.

Místo toho ho odvedli na vojnu. „Nechtělo se mi, samozřejmě. Hledal jsem způsob, jak se z vojny dostat pryč,“ říká Jan Šibík s tím, že po odvedení začal mít částečně skutečné, částečně přihrávané psychické problémy. Po pár dnech putoval na ošetřovnu, záhy pak do plzeňské nemocnice, kde mu lékař naznačil, že chápe, o co jde, a že mu pomůže. Do tří měsíců se z vojny dostal na modrou knížku. Docházel na terapie a kvůli „papírům na hlavu“ nějaký čas nemohl získat řidičák – to se změnilo asi po třech letech, kdy lékaři přezkoumali jeho zdravotní stav a dospěli k názoru, že se zlepšil.

Začal chodit s dívkou, která pracovala jako produkční v Československé televizi, ta mu dohodila místo asistenta kamery v redakci publicistiky a dokumentaristiky. „Bylo to v době bolševika, takže se často natáčely dokumenty, které pomáhaly režimu. Ale mně to bylo jedno, protože jsem nejednou dělal něco uměleckého.“ Práce ho bavila, nepříjemné ale bylo, že byl závislý na drahé kameře, kterou si sám nemohl pořídit, a na množství dalších lidí. Fotografie byla svobodnější.

Fenomén Mladý svět

Šibík zároveň navštěvoval fotografickou “školičku” Jána Šmoka při základní umělecké škole (ZUŠ), kterou prošly pozdější velké osobnosti jako Tomki Němec, Jan Šilpoch, Karel Cudlín či Radovan Boček. Také Jan pod Šmokovým vedením umělecky vyrostl. Když v roce 1986 Mladý svět vypsal konkurz na místo fotografa, pamětník ke svému překvapení v prvním kole zabodoval s fotografickými soubory sparťanských fotbalových fanoušků a lidí v metru.

Úkolem pro druhé kolo byla aktuální fotografická reportáž: “Tenkrát poprvé přijel Gorbačov. V Rusku byla perestrojka, lidi toužili, aby přišla i k nám. Gorbačov představoval naději na změnu, takže všude po Praze bylo ohromné množství lidí. Když jsme se dozvěděli, že se Gorbačov půjde projít po Příkopech, nemuseli tam nikoho nahánět jako jindy. Tisíce lidí tam šly dobrovolně.” Šibík fotil přípravy v ulicích, zdobení výloh karafiáty a nápisy ‚Vítáme soudruha Gorbačova’. A samozřejmě lidi: davy spoluobčanů toužících na tři vteřiny spatřit reformního sovětského vůdce. Se svou reportáží uspěl a stal se fotografem Mladého světa.

Mladý svět byl v 80. letech fenomén. Oficiálně šlo o časopis Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, přesto – nebo právě proto – mohl přinášet témata, o kterých jiné časopisy psát nesměly. Kontroverzní články ovšem musel vyrovnávat propagačními reportážemi – tato daň, kterou “Mlaďák” za relativní svobodu platil, ale podle Šibíka byla akceptovatelná. “Nemám pocit nějaké prostituce nebo využívání. Myslím si, že naprostá většina lidí to tenkrát chápala, protože bylo hrozně důležité, aby Mlaďák mohl napsat o tom, že jsou tady narkomani nebo že jsou ve společnosti různé sociální problémy. Protože ostatní časopisy tu možnost neměly,” tvrdí s tím, že redakce Mladého světa byla jednoduše kvalitní. “A kvalitní byl i obrazový doprovod, který byl nedílnou součástí vyznění reportáží.”

Koncem 80. let si splnil další velký sen. Na několikátý pokus konečně získal výjezdní doložku a poprvé mohl vyjet na západ – a hned na tři měsíce do USA, kam ho pozval “kamarád kamaráda”, bývalý československý emigrant, u něhož mohl bydlet. Odjel téměř bez peněz, zato se stovkou plakátů Jana Saudka, které pak na Manhattanu prodal. Přivydělával si i sběrem plechovek v newyorském parku, hlad občas zaháněl ne zcela čerstvým ovocem, které místní zelinář odhazoval do popelnic. Přesto projel Ameriku křížem krážem. “Pro mě to bylo ohromující. Uměl jsem asi dvacet anglických slov: ‚I´m a journalist from the Czech Republic, give me some materials.’ Ale měl jsem drajv, byl jsem drzý, asi neomalený. A oni tenkrát byli hrozně vstřícní, všude jsem se dostával zadarmo.”

New York si zamiloval, o emigraci ale prý tehdy ani na okamžik neuvažoval. “Viděl jsem, v jakých podmínkách tam živoří čeští emigranti. Život tam byl opravdu drsný, tam nikdo nikomu nic nedal. Viděl jsem, jak žili v různých garážích a sklepech. Mluvili sice o svobodě, ale měli hlad a svobodu si neužili, nikdy nikde nebyli.” Chtěl se vrátit a o své cestě smět doma vyprávět, což se podařilo – jeho fotky z USA pak vycházely v Mladém světě.

Přitahovalo mě focení zakázaného

V roce 1987 přešel z Mladého světa do časopisu Vlasta, s Mladým světem ale zůstal v kontaktu. Nejraději beztak tvořil “do šuplíku”, nezveřejněné zůstávaly třeba fotky z protirežimních demonstrací, jichž se účastnil od léta 1988. Politika ho zajímala, poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, takže účast na demonstracích pro něho měla i politickou rovinu. Nejpodstatnější ale i při těchto příležitostech zůstávalo focení: “Mě to hrozně nervovalo. V té době už jsem měl fotoaparát Leica a bylo velice obtížné použitou Leicu sehnat. Já jsem se o ni hrozně bál. Ale přitahovalo mě fotografování těch událostí, toho zakázaného. To pro mě bylo důležité.”

Při demonstracích měl štěstí, chytili ho jen jednou – a zase pustili, když řekl, že fotí pro Vlastu, “časopis svazu žen”. Nikdy nebyl u výslechu, na vlastní kůži nepocítil násilí. Byť násilí na ostatních samozřejmě viděl – a snažil se ho fotit. Štěstí měl i během Palachova týdne v lednu 1989, kdy Veřejná bezpečnost opakovaně vyklidila Václavské náměstí, aby se protestující neměli kde sejít. Šibík podplatil cigaretami číšníka v Administrativní budově ČKD v dolní části náměstí a podařilo se mu odtamtud pořídit působivé fotografie prázdného Václaváku jen s příslušníky VB.

10. listopadu 1989 nečekaně padla Berlínská zeď. Když se o tom Jan ze Svobodné Evropy doslechl, sedl na první vlak a vyrazil do Berlína. Východoněmečtí občané už volně přecházeli na západ, jeho ale jako československého občana pustit nechtěli. Zkoušel to na více místech, na jednom z přechodů ho dav “ilegálně” protlačil s sebou. Byl nadšený, vše důležité se totiž odehrávalo ze západní strany – odsud mohl fotit euforii lidí, východní Němce rozbíjející nenáviděnou zeď kladivy a krumpáči, západní Němce rozdávající příchozím kávu i marky.

“Paradoxem je, že v Berlíně nebyl žádný novinář z Československa. Ukazuje to, v jakém stavu žurnalismus u nás byl. Nikoho nenapadlo tam jet,” myslí si Šibík, kterému jedinečná dějinná událost, odehrávající se u sousedů, umožnila nejen vytvořit skvělé fotky, ale dala mu i naději ohledně politického vývoje v Československu. Po pádu Berlínské zdi už věděl téměř jistě, že se něco stane i u nás.

Revoluce jedinečná nenásilím

17. listopadu 1989 dorazil s fotoaparátem na studentské shromáždění na Albertově. Hned viděl, že tentokrát se sešli jiní lidé než obvykle, ne disidenti, ale studenti – a skrz objektiv podvědomě hledal studentské tváře. Vyfotil dívku se svíčkou – jeden z ikonických snímků sametové revoluce. Další slavný snímek, “vytřeštěné oči” focené přes policejní štít, vznikl ve Vyšehradské ulici, kde bezpečnost poprvé průvodu zatarasila cestu.

“Lidi si sedli a skandovali: ‚Máme holé ruce!’ Bylo to hodně emocionální. A já jsem si říkal: pokud ta fotka má fungovat, musím tam mít obě strany. Měl jsem strach, nicméně v jednom okamžiku jsem přiskočil za ty policisty – byl jsem opravdu několik desítek centimetrů od nich – a udělal několik fotografií. Pomohla mi náhoda, protože nějaký televizní štáb tam zrovna posvítil a přetáhl pozornost na sebe.”

Také na Národní třídě se mu podařilo dostat se do těsné blízkosti policejního kordonu. Znovu riskoval a přímo zepředu vyfotil příslušníky seřazené za pásmem svíček. Pro policisty podle něho situace byla viditelně “nekomfortní”. “Byli velice vzteklí. Sem tam nějaký vyběhl a někoho plácnul obuškem. Bylo vidět, že mají strach, že se bojí. A když se někdo bojí, tak je agresivní,” říká Šibík. Studenti naopak podle něho byli čím dál odvážnější – byť skutečně měli “holé ruce”.

“Nikdo nevzal kámen nebo tyč – to, co se normálně při demonstracích ve světě používá. Rozumím tomu, proč západní svět naši revoluci pojmenoval Velvet Revolution – sametová revoluce. Protože ona ze strany těch studentů opravdu byla sametová. Takže ono je to patetické: ‚Máme holé ruce,’ ale bylo to tak na sto procent! Nikdy poté, i když jsem se věnoval podobným událostem ve světě a zažil a fotografoval stovky různých demonstrací a revolucí, nikdy jsem neviděl, že by si demonstranti počínali tak sametově. V tom je česká revoluce zcela jedinečná – v nenásilí, které studenti projevili.”

Poté, co na Národní třídě několikrát zmáčkl spoušť, dostal prý strach – o fotky i o sebe. S myšlenkou, že štěstí si toho dne již vybral a nebude ho dál pokoušet, odešel z Národní zřejmě několik minut před zásahem. Později večer se však na místo, kde se zažehla jiskra sametové revoluce, vrátil a fotografoval krev a kusy oděvů rozházené po zemi i kapotách zaparkovaných aut.

Do redakce Vlasty, kde v té době pracoval, v prvních dnech revoluce příliš nechodil. Fotil v ulicích, teprve asi po týdnu na poradě s kolegyněmi prosadil speciální číslo Vlasty, celé věnované revoluci. V něm pak uveřejnil své dosud nepublikované reportáže. Mimořádný náklad 800 tisíc výtisků se rychle vyprodal. Své fotografie dával k dispozici i Občanskému fóru, takže se objevovaly na plakátech. Studenti a herci je s sebou brali na výjezdy po republice.

Zdokumentovat pravdu, za kterou lidé bojují

V prosinci 1989 fotil krvavý pád komunistického režimu v Rumunsku. Do Bukurešti se přitom dostal dřív než většina zahraničních novinářů a byl u toho, když na bukurešťském náměstí tanky začaly střílet do lidí. O tyto fotky přišel, domů ale přivezl obrázky rumunské euforie ze dnů, kdy armáda ohlásila, že se přidává k protestujícím.

Tou dobou se Šibík vrátil do Mladého světa, který pro něj zůstával symbolem prvotřídní fotoreportérské práce. Šéfredaktor Luboš Beniak ale podle jeho slov příliš nepodporoval jeho cesty do míst, kde se lámaly dějiny. Do Litvy, která v roce 1991 dramaticky hájila svou nezávislost na SSSR, proto Šibík odjel na vlastní pěst: “Asi nejsilnější moment byl, když se Litevci vzdávali svých sovětských pasů. Kolem parlamentu byly mříže a zábrany a oni ty pasy na ně napichovali. A bylo jasné, že se Sovětským svazem už nechtějí mít nic společného.”

Silné fotky pořídil i v Moskvě během pokusu o komunistický puč v srpnu 1991 nebo v první rusko-čečenské válce v letech 1994-96. Do čečenského hlavního města Groznyj poprvé přijel na Nový rok 1995, když zde probíhala rozhodující bitva o prezidentský palác. “Rusové už v té době zdárně a často manipulovali informacemi. Vím, že před Novým rokem tvrdili, že už dobyli Čečnu. A přitom to nebyla pravda,” vysvětluje Šibík, proč se chtěl dostat do prezidentského paláce, který stále ještě drželi Čečenci – byť to znamenalo přeběhnout volné prostranství před palácem, kam každých pár vteřin dopadla raketa. “Přiběhl jsem k náměstí, tam bylo několik čečenských bojovníků. Řekl jsem jim, že bych se chtěl dostat do prezidentského paláce. Oni řekli: ‚Pomůžeme ti.’ Z obou stran mě čtyři chránili, já byl v prostředku, a naponěkolikáté jsme tak doběhli do prezidentského paláce.” V paláci pak jako jediný novinář fotil asi dvě hodiny, než požádal o doprovod zpět. Jako i v jiných konfliktech mu i zde místní lidé obětavě pomáhali – protože viděli, že nasazuje život, aby zdokumentoval pravdu, za kterou bojují.

Od konce roku 1992 Šibík fotil pro časopis Reflex, který díky své dravosti nahradil Mladý svět, jenž si “nedokázal poradit se svobodou”. V Reflexu pod šéfredaktorským vedením Petra Bílka dostával prostor publikovat velké reportáže a lidé na ně reagovali. “Jestli mě něco proslavilo, jsou to právě tyto reportáže. Byla to skvělá doba, na kterou už pouze vzpomínám a která se nemůže vrátit. A nic na tom nemění, že jsem měl daleko méně peněz než západní novináři. Měl jsem absolutní svobodu a mohl jsem jet, kam jsem chtěl, a fotit, co jsem chtěl,” říká Jan Šibík.

Jeho fotografie byly mnohokrát oceněny, zejména v soutěži Czech Press Photo, ale v roce 2004 i třetím místem ve World Press Photo. Po roce 2000 také dvakrát organizoval humanitární sbírky v souvislosti s tématy, která fotil: Podejte ruce dětem ze Sierry Leone a Chci ještě žít na podporu nemocných AIDS na Ukrajině.