Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Šícha (* 1967)

• narozen 9. května 1967 v Ústí nad Labem

• matka Brigita Šíchová, rozená Czeke, byla poloviční Němka a ústecká rodačka

• otec Jiří byl chemik

• dědeček Ernest Czeke sloužil jako Němec u wehrmachtu, po válce odešel do Německa

• od roku 1986 studoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• byl jedním ze tří vůdců studentské stávky v Ústí nad Labem

• do roku 2017 působil na ministerstvu zahraničí na odboru střední Evropy

• několik let žil a pracoval v Německu

• zakládal české centrum v Mnichově

Jan Šícha pochází z Ústí nad Labem a v tomto městě žil do svých dvaadvaceti let. V Ústí nad Labem se jeho otec seznámil se svou budoucí ženou Brigitou, když tam studoval chemickou školu. Janova maminka Brigita Czeke se narodila v roce 1938 do smíšené rodiny. Její matka byla Češka žijící v Ústí nad Labem a otec Ervín Czeke byl sudetský Němec, též ústecký rodák. Pracoval jako obchodní zástupce firmy Schicht, která vyráběla například proslulé mýdlo s jelenem. Za války musel Ervín narukovat do wehrmachtu. V Řecku padl do zajetí a po válce byl rovnou repatriován do Německa.

„Moje babička měla jít s ním, ale příbuzní ji přemluvili, aby zůstala v Čechách. Moje maminka tak viděla naposledy svého otce, když jí bylo sedm let, když přecházel hraniční potok u Hřenska. Na rozloučenou mu prý dala cigarety, babičce na rozloučenou mával. Odešel do východního Německa a kontakt s dcerou, která zůstala v Čechách, byl sporadický. Maminka si například nepřála, aby přijel na svatbu,“ říká pamětník.

Jeho maminka, byť se narodila před začátkem války, byla považována za nacistku, protože do svých sedmi let neuměla slovo česky. Jak prý sama říkala, tohoto stigmatu se zbavila až vstupem do KSČ. Celý život pracovala jako úřednice. Otec pamětníka Jiří pak pocházel z jižních Čech.

Staré míšeňské sošky na pískovišti

O válečném a poválečném Ústí se dozvídal pamětník z vyprávění svých předků již od útlého dětství a byla to první historická fakta, s nimiž se seznamoval. Bydleli kousek od mostu, odkud házeli německy mluvící obyvatele v roce 1945 do řeky při ústeckém masakru. „Vyprávěla o tom babiččina sestra Růža. Byla to Češka, ale měla nějaké šaty s bílým proužkem a měli ji za Němku. Už ji zvedali nad to zábradlí, ale řvala na ně česky tak věrohodně, že ji zase postavili a řekli, ať táhne,“ říká Jan, jehož úhel pohledu na to, co se v Ústí dělo a co je pohraničí, byl jiný než těch, kteří se tam začali po válce stěhovat a obsazovat domy po odsunutých Němcích.

Násilné roztržení národnostně smíšené rodiny a odsuny poznamenávají celé další generace. Pamětník to jako dítě vnímal poměrně nečekaným způsobem. „Mně to přišlo výhodné v tom, že si všichni němečtí sousedé nechali část věcí v bytě mé babičky. Takže moje oblíbená dětská zábava bylo rozebírat švýcarské hodinky, kterých měla babička opravdu hodně. A pak, když mi maminka odmítla ve východním Německu koupit malé gumové indiánky, babička mi místo nich jako útěchu dala na pískoviště staré míšeňské sošky. Zničil jsem tam takových sošek asi za 300 tisíc. Všechno má tedy své výhody. Nemáte dědečka, ale zase můžete rozflákat spoustu míšeňských sošek na písku. Ta doba byla naprosto pitomá,“ říká lakonicky Jan. Ten ze seznamů ústeckých členů NSDAP zjistil, že jména jeho přímých předků v něm nefigurovala. „Připadá mi, že to průmyslové Ústí, kde byla ta veliká chemička a Schichtova fabrika, kde pracoval dědeček, tolik nehajlovalo. Bylo to také poslední sociálně demokratické město, které padlo do rukou henleinovců.“

Vytvořil si vlastní svět

Své rodiště charakterizuje třemi jevy: ničení města, nedýchatelný vzduch a divní lidé. Za jeho dětství Ústí nad Labem procházelo velkými změnami. Mnoho starých domů, včetně jejich rodinného, a poetických míst vystřídaly novostavby. „Probíhalo to tak, že celé domy zakryli bílými rubáši a pak je odstřelili. Kromě toho se tam od října do jara nedalo dýchat a vzduch tam byl tak hustý, že když jsem si dal před sebe prst, měl jsem strach, že ho neuvidím. V takové atmosféře jsem tedy vyrůstal,“ vypráví pamětník.

Jak sám říká, jeho rodina byla poměrně dobře situovaná a na tehdejší dobu bohatá. Jezdil na vodu a dělal gymnastiku. Na základní školu vzpomíná rád, protože tam zažil divokost a klukovské rošťárny. „V zavřeném cukrovaru jsme skákali z jeřábu na střechu nebo jsme po skále lezli na hrad Střekov či jsme chodili po vršku ústeckého mostu,“ vypráví Jan.

Přechod na gymnázium do výběrové matematicko-fyzikální třídy nazývá kulturním šokem, protože na rozdíl od něj jeho spolužáci přišli z jazykové školy a navíc byli agresivní a tíhli k alkoholu. „Byla to podivná kultura a já jsem to řešil tím, že jsem se zahrabal do literatury a četl tři knížky týdně. Objevil jsem také zakázanou hudbu a knihy a začal jsem směřovat k humanitním oborům,“ říká pamětník.

Svobodný, záškolácký způsob života

Za školu jezdíval vlakem do Drážďan. Měl pas a mezinárodní studentskou legitimaci, na kterou si mohl kupovat jízdenky. Navštěvoval tam galerie, výstavy a koncerty, které prý byly v Čechách nevídané. Přivydělával si na brigádách ve fabrice na výrobu sudů. Sto dvacet korun za šichtu bylo tehdy dost peněz. Utrácel je v Praze v antikvariátech za knihy. Tam jezdil pro změnu stopem.

„Byl to docela svobodný, záškolácký způsob života. Měl jsem i osm omluvných listů. Podařilo se mi koupit vyřazené nemocniční razítko z kožního a to omluvilo všechno. Nikdo se vás ve škole na nic neptá,“ směje se Jan. Tento svůj svět si vytvořil sám pro sebe, jen občas k sobě přibral kamaráda Tomáše Mlejnka.

Po maturitě na gymnáziu se na matčino přání hlásil na medicínu do Olomouce, ale nevzali ho. Chtěl se vyhnout vojně, a tak šel učit na zvláštní školu. Odtud se po roce dostal na Vysokou školu pedagogickou v Ústí nad Labem, aprobaci čeština a dějepis. Psal se rok 1986. S kamarádem Michalem Kolečkem se rozhodli, že nebudou studovat, ale jen proplouvat a udělají si pět příjemných let. Jak říká, ve škole předstírali přítomnost a chytrost.

Chráněná technická inteligence

Na chmelové brigádě v Petrohradě u Loun, kde byl ještě jako gymnazista, šel jednoho dne na mši, kde se setkal s páterem Janem Zemánkem, redemptoristou. „Byl to Moravák, takový srdečný člověk, v padesátých letech byl mnoho let v base a pak dělal kameníka a opravoval kostely. Začal jsem s ním chodit na faru.“ Pro pamětníka byl páter Zemánek člověkem, který ho pozitivně ovlivnil. Dával mu číst literaturu a nabízel alternativu k prolhanému režimu.

Kontakt s disentem ale prý nebyl v Ústí nad Labem na pořadu dne. „Byla tam poměrně chráněná technická inteligence, kterou ti bolševici potřebovali a dávali jí privilegia. Ti lidé uměli jazyky a měli přístup k odborné literatuře. My jsme jezdili s tátou každý rok do Vrátné doliny a tam byla otcova parta lidí z jiného světa. Byl tam například geniální matematik doktor Veverka, který zpíval a měl hlasový rozsah několik oktáv, jezdil učit na univerzitu do Grenoblu. Na vleku mi přednášel nemarxistickou filozofii. Je to disent? Není. Disent jsem poznal skrze knížky,“ říká pamětník.

Nechtěl se nechat vyhodit z pedagogické fakulty. Vzpomíná, jak jeli na nějaké čtení Ivana Wernische na faru u Chomutova a cestou ve vlaku se začal připravovat na to, že když je posbírá Státní bezpečnost, vyhodí ho ze školy a bude to mít konečně za sebou. „Wernisch ale na akci nakonec nepřijel a my jsme se strašně ožrali v nějakém panelákovém bytě. V socialismu měl člověk velkou spoustu pocitů, které si vlastně vygeneroval sám. Strach byl všudypřítomný. Mě přešel až někdy dva roky po revoluci. Byl to zbytkový strach, který už neměl důvod. Bylo to něco, co máte pod kůží,“ vzpomíná Jan.

V lepší zítřky perestrojky nevěřil

Na konci osmdesátých let do Československa ze Sovětského svazu přišel závan Gorbačovovy perestrojky. Šlo o ekonomické reformy, se kterými se pojila i tolerance s jistou dávkou otevřené kritiky režimu (glasnosť). Pamětník v ni nevěřil.

„Perestrojka neexistovala. Vedli jsme o ní takový rozhovor s docentem Václavem Michovským, který udělal například učebnici pro šestou třídu o Řecku a Římě, kterou jsem měl moc rád. A ten nás, studenty, pozval na kafe a říkal, že máme číst noviny, zvláště ruské, protože se opakuje šedesátý osmý rok a hýbou se ledy. My jsme na něj koukali skepticky. Co se dělo v Ústí, bylo naprosto nevýznamné, protože tam vládl krajský tajemník Šípek, což byl stalinista se vším všudy. Co se dělo v republice, v nás nemohlo vzbudit jakákoli očekávání,“ říká Jan. Byl připraven na degradovanou existenci, na to, že nebude mít žádnou politickou moc, možná ho zavřou a nikdy nebude moci cestovat. „Když se vedly řeči o tom, jak by se dalo emigrovat, byl jsem přesvědčený, že na nás není nikdo zvědavý. Vyrostli jsme v mizerných hadrech, máme šílené školy, tam o nás nemůže být zájem. Dneska vím, že o člověka, kterému je dvacet dva let, je muž, má bílou kůži, je zájem všude. Může udělat kariéru.“

Němce odvezou na Západ a my tady shnijeme

Od léta roku 1989 na zahradě Lobkovického paláce, území tehdejšího německého velvyslanectví v Praze, pobývalo přechodně až 4000 uprchlých občanů tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kteří čekali na možnost vycestovat do západního Německa. Po zdlouhavých jednáních tehdejší spolkový ministr zahraničí 30. září 1989 oznámil, že jejich vycestování do Spolkové republiky Německo je možné.

Jan byl shodou okolností v Praze na cestě do antikvariátu v Dlážděné. Viděl, jak s Němci zacházejí příslušníci Státní bezpečnosti. „Vyváděli Němce z té ambasády. Vedli je po skupinkách od ambasády dolů do Karmelitské ulice, kde stály smrduté autobusy Ikarus. Do nich vodili ty východní Němce. Bylo to obstoupeno policejním kordonem. Zažil jsem tam charakteristickou příhodu, kdy jakýsi dědeček s holí říkal, že tam bydlí a aby ho pustili. Pustili ho tedy před ten kordon a on s tou holí nad hlavou začal tancovat a křičel: ‚Es lebe die Freiheit!‘ Praštili ho obuškem a odtáhli ho. Pak se ty autobusy zavřely. Byly tam taky obrněné transportéry s radlicí vepředu a několik antonů. Pak autobusy odjely a zbyl po nich smrad. Ti, kdo tam zůstali, dostávali nařezáno. Já jsem z toho měl pocit, že to je metafora pro to, co se s námi bude dít. Že prostě východní Němci odtáhnou do svobody ke svým svobodným bratříčkům a my tady s těmi bolševiky shnijeme,“ vypráví pamětník.

Ta demonstrace byla vnitřně nesvobodná

Dne 17. listopadu 1989 se s manželkou účastnili demonstrace na Národní třídě, kde se dostali do tlaku mezi policejní kordony. Museli odhodit batohy, aby jim nezlámaly klíční kosti. Mezi demonstrujícími zavládla panika, ale Jan strach o život neměl. Maximálně že si něco zlomí nebo že ho zatknou. Podařilo se jim utéct a dostat se na vlak zpět do Ústí nad Labem.

„Ta demonstrace byla, řekl bych, i vnitřně nesvobodná, protože velmi častý výkřik byl: ‚Netrhejte průvod!‘, když ti lidé chtěli jít domů. A to mi šlo na nervy, protože bylo jasné, že všechny nakonec seřežou, a bylo jasné, že je tam spousta lidí, kteří tam přišli proto, že je to povolená demonstrace. Držet je v průvodu atmosférou, aby neodešli, to mi vadilo,“ vzpomíná Jan.

Politicky jsme byli panny

Stal se jedním ze tří šéfů studentského stávkového výboru v domovském Ústí nad Labem. Okupovali tamní studentskou kolej, a měli tak přístup ke kolejnímu rozhlasu a k dispozici tělocvičnu.

„Spal jsem asi čtyři hodiny denně a pil jsem hodně oslazený čaj s mlékem. Mozek mi jel v úplně jiném režimu než za normálních okolností. Čas teče a vy musíte reagovat velmi rychle na velmi různé podněty a vyhodnocovat je. Bylo důležité zachovat si chladnou hlavu. Zvládal jsem to za pomoci katolické výbavy. Třeba když chtěli studenti dělat živý štít při pálení estébáckých materiálů, řekl jsem jim, že nikam nepůjdou, protože se nenechají kvůli nějakým papírům zastřelit. Měl jsem silný pocit zodpovědnosti, aby se nikomu nic nestalo. Jinak jsme byli politicky naprosté panny a požadavek na svobodné volby bylo něco, co jsme si prakticky neuměli představit,“ říká pamětník.

Zásadním momentem pro jeho konání v době revoluce bylo setkání s Václavem Havlem někdy ve tři hodiny v noci v Divadle Disk. „Říkal, že on je slavný, ale my ne. Nemáme tedy vylézat se svými jmény, ale máme dávat společenské impulzy. Tak jsem to dělal,“ vzpomíná Jan. Pocit, že studenti mají vyhráno a že se režim skutečně zlomil, měl ve chvíli, když už věděli, že tanky proti stávkujícím studentům nevyjedou, a také když si studenti z peněz na stávku začali kupovat whisky. Skutečně si oddechl až před Vánocemi. Jak říká, stres a aktivní účast na revolučním dění pro něj byly zároveň rehabilitací a vyrovnáním se s minulostí. Mohl začít od nuly a optimisticky.

Neničit lidi, a když je někdo ničí, tak řvát

Jan Šícha dostudoval pedagogickou fakultu a s manželkou se přestěhovali do Prahy na Břevnov, kde později koupili starobylý dům. Pět a půl roku pracoval v Památníku písemnictví. Do roku 2017 působil na ministerstvu zahraničí na odboru střední Evropy. Zakládal české centrum v Mnichově. Osm let byl také kurátorem a koordinátorem tvorby muzejních sbírek Collegium Bohemicum v Ústí nad Labem, které se věnují historii německo-českých vztahů.

„Pro někoho, kdo strávil osm let v Německu, což je můj případ, tak ten způsob zdejšího chování lidí považuji za naprosto nepřijatelný. Ta samozřejmost, s jakou se tady hází s trestními oznámeními, soudy, pomluvami, různým překrucováním úplně zřejmých záležitostí, které vedou k podřezávání existencí, to je hrubost postkomunistické společnosti. Když to vidím, vybavuje se mi možná krédo ‚Neničit lidi, a když je někdo ničí, tak řvát‘,“ uzavírá své vyprávění Jan Šícha.