Anna Sičová (* 1932)

1. Dinja / Dije

„Tamo je to bilo veselo. Žabe kunjkali, ja sam dětem povidala sevaljek, kot su bili maljunki: ´Viš…´, kot su vlizli va puostel, tako sam jim htila povidat, ´Tamo va Frielištofi, tamo je to bilo tako lipo!´ Tamo su bili, tamo ta pringlgram, ča je odzad ta voda tekoucí, tamo su bili žábe, a čápi. A ti žábe kuň kuň, furt to šlo, viečer… A tamo su bili pri toj vodi, tamo je se holt kupalo v lieti, te robe, pak šli aj ti hlapi se kupat, ća su dielali na lapti, tako t´onda su bili viečer. T´onda ti kupelne oš nisu bile a se,  tako su se v Dinju šli kupat. No tako, večer, kot sam usinala, tako ta žabi koncert sem konc čula tamo za našim. No je to bilo lipo zkratka.“

„Tam bylo veselo! Žáby kuňkaly… když byly mé děti malé, tak když šly spát, tak jsem jim povídala: ´Víš, tam ve Frélichově, tam to bylo pěkné…´ Ve slepém ramenu, co bylo vzadu, byli čápi, žáby… A žáby kuňk, kuňk, kuňk, pořád to večer šlo. V létě se v Dyji koupalo, jak ženy, tak muži, když se vrátili z pole, tehdy ještě koupelny tak moc nebyly… A tak večer, když jsem usínala, tak jsem hned za naším slyšela žabí koncert. Prostě pěkné to bylo.“  

2. Kad su došli Rusi / Příchod Rusů

„Kad su došli Rusi?“ „No, ja si to pametim, ti si to takaj pametiš? Kako sme bili va toj pivnici. Moj stric su bili prvotřídní Čech. Ta su bili policajt v Brnji. ´O, o, Rusi su došli, radujme se, veselme se.´ Rano su šli, su šli pak z baraka, tam Rusi na tih pivnicah, kako sme bili, tako ti su pili, su njim davali, umivali su se, no a sotva su vilizli ta stric s kuolom, oni su bili par metrov, a ´davaj, davaj,´ to kuolo. Tako to je bilo lipo přivítání. Su se tiešili na ti Ruse, a kot su došli…“

„Když přišli Rusové? To si pamatuji. Byli jsme schovaní ve sklepích. Můj strýc byl prvotřídní Čech, četník v Brně, a pořád říkal: ´Rusové přišli, radujme se, veselme se!´ Ráno vyšel z domu, na sklepích byli Rusové, pili tam, lidi jim nalívali, umývali se, a sotva přišel strýc s tím kolem, tak už to bylo: ´Davaj, davaj!´, to kolo. To bylo ale pěkné přivítání. Těšil se na Rusi, a když přišli…“ 

3. Malí námořníci

„Denn wir fahren, denn wir fahren, gegen Engelland…“ „Ale znaš zač? Zato su bili ti kre.Bila velika vuoda jedno lieto, a to je pomrzlo, ta Dinje, aj na Dinji, to je biv takov dibok lied. Ale tamo, kadien bivate, ta potok tečie, tamo je to plulo se. Te kri, nebo kako se to jmenuje, te ledi, a oni si na teh ledah šli a voda pod njimi. A wir fahren gegen Engelland. Takova dica, no pruosim te, dyť ćete se utopit, zato da tamo je bila vielika vuoda na jari. Tako už je to začinalo praskat, no a oni na tih krah se tamo furt, juskot dica, no. Se mohli utopit aj tamo.“

„Denn wir fahren, denn wir fahren gegen Engelland…“ „Ale víš, jak to tenkrát bylo? To byla jeden rok velká voda, všechno zamrzlo a i na Dyji byl hluboký led. A tam, jak teče ten potok, tak všechny ty kry po něm pluly. A na krách pluly děti a zpívaly, ´denn wir fahren gegen Engelland´. Prosím vás, vždy´t se mohly utopit, to byla velká voda toho jara. Už to začínalo praskat, no ale děti prostě.“ 

4. Selienje / Stěhování

„A oš je me napalo, kad su vas selili, kuoliko rodin z Frielištofa ur je bilo kraj?“ „Ur je bilo kraj? No jako čuda ne.“ „Dost vrieda su vas selili.“ „My jsme byli jedni skoro z prvních. Vrieda sme se viselili.“ „A ste na to bili pripravljeni? Ste to znali brže, da ćete puojt kraj?“ „No tako, je hodiv jedan hlap, a ta je nam morav zajistit nikakovu pracu, nebo bydlení, kot su nas selili. Tako su nam nabizeli puojt na Huzovu. Tamo su bili ti baraki po tih Nimcah prazdni niki, A tamo nisme htili puojt. Tako sme bili ovo u toga paura, a pak sme se dostali na kratku dobu. No, ćaća su, kenj su ta ćaća pak dielali ja ni znam. Su dilali nigde… no dugo jako nisu dielali, v osamčetrdesietom lieti sme se sem naselili, a v třiapadesátém su umrli.“ „A tako, to je bilo tako, da to je biv někdo, kdo je rekav: ´Vi morate puojt tamo.´To ni bilo tako, da bi se vaš ćaća šav pokuknut…“ „Ne, to su došli, ´Podívej se, tady máš toto, a půjdeš ven. Nachystej se, přijede toto, náklaďáky, a jede se. Naložit všechno, co máš, a jdeme.´ Naša jalovice je tamo ostala, je si ju ziev nikakov… pri cimitieri va toj uličke. To bila jalovica, pěkná, tusta takova, lipa, no a je si ju ziev zadarmo.“   

„A ještě mě napadlo, když vás stěhovali, kolik rodin z Frélichova už bylo pryč?“ „Kolik už bylo pryč? No, moc ne.“ „Hodně brzo vás stěhovali.“ „My jsme byli skoro jedni z prvních, co stěhovali.“ „Byli jste na to připraveni? Věděli jste dopředu, že půjdete pryč?“ „No, chodil nějaký chlap, a ten měl za úkol zajistit pro nás nějakou práci a bydlení, když nás vystěhovali. Nabízeli nám jít na Huzovou, tam bylo mnoho prázdných domů po Němcích, ale to jsme nechtěli. Nějakou dobu jsme pracovali u sedláka, pak se dostali na krátkou dobu … co otec přesně dělal už ani nevím. V roce čtyřicet osm nás vystěhovali a v roce padesát tři zemřel.“ „Takže to bylo tak, že někdo přišel, řekl: ´Vy musíte jít tam a tam.´ Nebylo to tak, že se otec šel podívat?“ „Ne. Přišli, ´Podívej, tady máš toto, a půjdeš ven. Nachystej se, přijedou náklaďáky, a jede se. Naložit všechno, co máš, a jedeme.´ Naše jalovice tam zůstala. Vzal si ji jeden, co bydlel v uličce u hřbitova. Pěkná jalovice to byla, tlustá, pěkná… tak si ji zadarmo vzal.“