Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Šída (* 1925)

• narozen 12. leden 1925 v Praze

• 1936 nastoupil na reálné gymnázium v Libni

• 14.–15. března 1939 zažil německou okupaci

• v letech 1941–1942 se zúčastnil ilegálního hnutí

• 1. dubna 1944 nastoupil do totálního nasazení

• začátek února 1945 útěk z Luftschutzu

• 24. května 1945 nastoupil v Měšicích u Prahy na zácvik na službu výpravčího

• 1. října 1947 šel na vojnu do Ruzyně

• začátek manželství

• odmítl vstoupit do strany

• nyní stále žije v Libni

Životní příběh pana Jaromíra Šídy započal 12. ledna roku 1925 v Libni. Jeho otec pracoval na dráze a syn po něm v dospělosti toto řemeslo převzal. V roce 1936 nastoupil na tehdejší reálné gymnázium v Libni do primy. Po mnichovské dohodě se vraceli do Čech Češi ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Tím narostl počet spolužáků pana Šídy v jedné třídě až na 74.

V roce 1941–1942 bylo na gymnáziu založeno takzvané ilegální hnutí. Účastníci této organizace, mezi které patřil také Jaromír Šída, měli za povinnost sdělovat, co kdo slyšel ze zahraničního rozhlasu. Bylo to velmi nebezpečné, protože to tenkrát bylo zakázané pod trestem smrti. Ilegální organizace v roce 1944 skončila a mnoho jejích členů bylo zatčeno. Pana Šídy se toto naštěstí netýkalo díky jeho spolužákovi, který ho před uvězněním zachránil.

Kruté časy ale neskončily a přišel 27. květen 1942 a s ním atentát na Heydricha. „U Vychovatelny oddělali Heydricha.“ Takto si to mezi sebou občané vypravovali. Následky byly kruté. Noc po atentátu byla celá Libeň obsazena. Ve dvě hodiny ráno se rozezvučel zvonek a k Jaromíru Šídovi a jeho rodině vrazili domu čtyři ozbrojenci, důstojník SS, esesmani a protektorátní strážník. Všechno hned prohledávali. Druhou noc se vše opakovalo. V novinách vycházely seznamy popravených lidí.

Na podzim roku 1943 přišlo nařízení, že všichni chlapci narození v roce 1924 jsou povoláni do pracovního nasazení. Tím to ovšem nekončilo a v lednu 1944 byla do totálního nasazení povolána též všechna děvčata. Pan Šída zůstal se svými zbylými osmi spolužáky. Začaly přípravy na maturitu a po složení ústních zkoušek měly následovat písemné zkoušky. Nečekaně však Jaromír Šída a jeho kamarád dostali předvolání k totálnímu nasazení k Luftschutzu.

Poslední den v březnu složil Jaromír Šída úspěšně maturitu a druhý den nastoupil k sanitní službě. Byl tam však jen do listopadu a pak byl povolán do Kobylis. Najednou byli v noci vzbuzeni a bylo jim oznámeno, že mají být přiřazeni ke své jednotce a že mají odevzdat všechny věci. Proslýchalo se, že je odvezou do rajchu, do říše. Měli to štěstí, že se dostali do Račic, kde se budovala nová továrna na tanky. Byl začátek února, když se rozhodl, že uteče.

Na 14 dní se mu povedlo zmizet, ale potom zaklepal strážník a pan Šída musel nastoupit do trestného transportu a v Hradci se hlásit na pracovním úřadě, tam ovšem nešel a jel zpátky do Račic. Mohl znovu nastoupit, avšak po měsíci opět utekl. Pak už ho nikdo nehledal. „Němci už na to neměli čas.“ Potom co se Jaromír Šída podruhé navrátil domů, se ozývaly každý den letecké poplachy. Rozezněla se siréna a Jaromír Šída vzal svou mladší sestru a běžel s ní do krytu. Vrátil se hned pro matku, aby jí pomohl odnést potřebné věci s sebou.

Jediná zábava, jež byla povolována českým občanům, byly návštěvy kin a divadel. Tancování bylo povoleno pouze v tanečních hodinách. Když se chtěl český občan dostat do kina na německý film, musel mluvit pouze německy. Kdyby kdokoliv z českých obyvatel promluvili česky, byli by vyhozeni.

Během květnové revoluce se v pondělí 7. rozneslo, že nějaký místní pekař peče nedaleko pro všechny chléb. Domovní rada rozhodla, že Jaromír a pár dalších mladých chlapců vyrazí s taškami a batohy nakoupit bochníky chlebů pro celý dům. Cestou zaslechli občasné střílení na ulicích, ale nevšímali si toho. Když se vrátili s chleby do domu a vyndávali je, zjistili, že jeden z chlebů v batohu pana Šídy je prostřelený. Blížil se konec války a Němci začínali pociťovat prohru. Lidi se přestávali bát.

Nakonec přišel konec války. Jaromír Šída vyšel ven 9. května zkontrolovat, jak to vypadá. Viděl rozpadlé barikády a spatřil přibližující se vojenské auto a tank. Nebyl si jistý, zda to jsou Rusové nebo Američané. Schoval se, ale když z dálky viděl červenou hvězdu, opadl z něj strach. Lidé kolem něj začali vybíhat a mávat. Otvírala se okna, lidé se smáli a plakali.

Když skončila válka, Jaromír Šída chvíli pracoval ve studentské legii, hlídal objekty. Zůstal tam jen týden a potom následovalo rozhodování, zda jít studovat techniku nebo jít do zaměstnání. Rozhodl se pro zaměstnání, aby mohl finančně pomoci rodičům. Zkusil konkurz na výpravčího na dráze a povedlo se.

Dne 1. října 1947 dostal předvolání na nástup do Ruzyně na vojnu. Při službě na vojně byli všichni muži velmi izolování od informací, které se týkaly politiky. Jaromír se vše dozvídal jen díky svým rodičům a své dívce, kterou si později vzal za ženu. Když se vrátil z vojny, zjistil, že po něm pátrala místní uliční organizace KSČ. Jako bývalého sociálního demokrata ho považovali za budoucího komunistu. Jaromír ale odmítl vstoupit do strany, později na něj přišlo udání předsedy uličního výboru Prahy 8.

Pan Šída nadále žije ve své rodné Libni a je amatérským spisovatelem, autorem padesáti literárních děl.