Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Šída (* 1944)

• narozen 5. února 1944 v Lomnici nad Popelkou

• dětství prožil v Liberci-Harcově, kde měli jeho rodiče do roku 1948 pekařství

• vyučil se elektromontérem u ČSD, závodně provozoval judo

• na vojně sloužil u utajovaného raketového vojska v Terezíně

• dne 21. srpna 1968 byl sedmkrát postřelen sovětskými vojáky u liberecké radnice

• v 70. a 80. letech pracoval jako pokrývač pro přidružené výroby JZD

• po roce 1990 soukromé podnikání s bratrem Josefem – čištění průmyslových nádrží

• v roce 2021 žil v Liberci

U liberecké radnice do něj začal ráno 21. srpna 1968 střílet ze vzdálenosti jednoho a půl metru sovětský voják. „Nejdříve mi prostřelil kolena, takže jsem upadl na zem, a pak pokračoval,“ popisuje nepřiměřenou reakci Sovětů na protesty Liberečanů proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Čtyřiadvacetiletého Petra Šídu zasáhlo sedm střel – kromě kolen měl dvakrát postřelenou levou holeň a levé chodidlo. Lehké zranění měl na paži, nejvážněji byl zraněn v oblasti pánve, ve které mu navždy zůstaly desítky střepin. Zachránili ho liberečtí horolezci. Před další střelbou ho odtáhli za lešení, které tehdy pokrývalo radnici.

Když přijely sanitky, přenechal místo mladíkovi, kterého při focení z lešení zasáhla střela do plic. Při příjezdu do nemocnice zjistil, že bohužel zemřel. Léčení trvalo přes dva roky a Petr Šída velkými bolestmi trpí dodnes. Velké zklamání zažil 21. srpna 1969. „Přibelhal jsem se z nemocnice a viděl, že policie radnici obklíčila. Květiny shrnuli a naházeli na traktor.“ Památka devíti obětí invaze vojsk Varšavské smlouvy se nesměla v Liberci připomínat dalších 20 let.

Dětství prožil v Harcově

Petr Šída se narodil 5. února 1944 v Lomnici nad Popelkou do rodiny pekaře Josefa Šídy a švadleny Anny Šídové, rozené Císařové. Po válce se s rodinou přestěhovali do Liberce. Zde si rodiče otevřeli pekařství. To jim na počátku padesátých let znárodnili komunisté. Otec Josef posléze pracoval jako kalič v libereckém podniku Liaz, matka Anna několik let u Československých státních drah v kuchyni a následně u obráběcího stroje ve stejném podniku jako manžel. 

Na své dětství v Harcově vzpomíná Petr Šída s úsměvem: „Bylo to nesmírně radostné a krásné dětství. Měl jsem správného dědu, Petr Císař se jmenoval. Zažil jsem s ním toho hodně, hlavně legraci. Měl spoustu nápadů, vymýšlel mnoho veselých situací. On byl velmi zajímavý člověk. Patřil mezi zakládající členy KSČ v Liberci. Na ustavující schůzi byl zvolen jednatelem. Vstoupil tam z počestných důvodů, chtěl dělat pro lidi. V padesátých letech ze strany vystoupil. Říkal, že se k moci dostali gauneři a hodní, slušní lidé jsou na druhé koleji. Přijeli za ním dokonce z ministerstva a chtěli s ním promluvit. Děda se opřel o vrátka a křičel na ně: ,Vy lumpové, vy grázlové, vy mi nesmíte překročit práh! My jsme pro lidi něco dělali, ale vy s nimi děláte takové psí kusy, že to nemohu přejít.‘ Tenkrát jsem si myslel, že za tohle dědu zavřou, ale nestalo se tak.“

Základní školu navštěvoval Petr Šída v Liberci-Harcově. Začal se intenzivně věnovat judu. Coby syn bývalého soukromníka nemohl studovat střední školu. Byl rád, že mohl vstoupit do učení jako elektromontér. Učební obor studoval v Semilech, kde žil na internátu: „Bylo důležité vybojovat si tam své místo, aby si na mne nedovolovali starší učni. Judo mi pomohlo.“ Po vyučení pracoval přibližně dva roky u Československých státních drah jako elektromontér, nedlouho před základní vojenskou službou jako studnař.

Na vojně sloužil u utajovaného raketového útvaru

V polovině šedesátých let nastoupil základní vojenskou službu na poddůstojnické škole ve slovenském Martině. Po roce se přesunul do svého mateřského a tou dobou utajovaného raketového útvaru v Terezíně: „V té době se tvrdilo, že nemáme nosiče jaderných hlavic ani hlavice samotné. Ale to nebyla pravda, já u toho sloužil. Náš útvar se silně utajoval. Nesmělo se vědět, že máme v republice raketová vojska. Jeden kolega to prozradil své dívce a okamžitě ho zavřeli. Nepřipadalo v úvahu se o tom někde zmínit.“ Družstvo Petra Šídy se stalo v nabití raket nejlepším v Československu: „Rusové měli nabití jaderné hlavice za 21 minut, my to dokázali přibližně za sedm minut. Přišli jsme totiž na různé zlepšováky a sestrojili je. Přijel se na to podívat i maršál Žukov, který mi osobně coby veliteli čety technického zabezpečení poblahopřál.“

Kvůli zaučení nováčků strávil Petr Šída na vojně dva a půl roku (práce u raketového vojska vyžadovala utajení, ale byla rovněž náročná na vycvičení obsluhy). Po odchodu do civilu Petra Šídu armáda kontaktovala znovu: „Snažili se mě naverbovat zpět. Zavolali mi, jestli bych nechtěl být důstojníkem z povolání. Když jsem přišel na vojenskou správu, měl jsem vlasy na ramena a vousy dlouhé tři až čtyři centimetry. Podívali se na mne a řekli: ,Je nám to jasné, vy asi důstojníkem nechcete být, že?‘ Měli pravdu.“

Po základní vojenské službě pokračoval v práci studnaře. Začal se učit na studnařského mistra. V republice zůstat nechtěl. S kamarádem měl naplánovanou emigraci do Kanady. Přišel 21. srpen 1968 a všem těmto a dalším plánům byl rázem konec. Petru Šídovi bylo 24 let. Na začátku vyprávění o tomto dni, tragickém nejen pro něj, říká: „Byl jsem v nesprávný čas na nesprávném místě.“

Ráno 21. srpna 1968 vjely do Liberce sovětské tanky

Zprávy o tom, že vojska armád Varšavské smlouvy prolomila hraniční závory, dorazily do Liberce krátce po půlnoci 21. srpna 1968. Již před jednou hodinou ranní Libercem rachotily tanky, obrněné transportéry, nákladní automobily a další vojenská technika v plné bojové pohotovosti. Jednalo se o sovětské jednotky dislokované v NDR a Polsku. K prvnímu střetu obyvatel s okupanty došlo mezi divadlem a zadní částí radnice krátce po třetí hodině ranní. Na střechu projíždějící volhy vhodil kusy prken z lešení dvacetiletý Miroslav Vlček, bratr spolužačky Petra Šídy. Dávka ze samopalu ho zasáhla do hlavy. Těžké zranění zázrakem přežil.

Petr Šída šel se svým kamarádem, kolegou z práce a přeborníkem republiky v boxu Karlem Špeciánem, objednat skruže. V centru města se nacházeli mezi šestou a sedmou ranní: „Vůbec jsme nevěděli, že se něco děje. Dozvěděli jsme se to až od lidí ve městě. Zamířili jsme ihned nahoru k radnici. Skupinka několika kluků běžela kolem divadla na most, pod kterým projížděly tanky. Přidali jsme se k nim. Tanky byly zavíkované, hodili jsme na ně pár malých dlažebních kostek a běželi k radnici.“

Nedlouho po sedmé ranní došlo k nejvážnějšímu střetu s okupanty. Událost se odehrála v prostoru boční strany radnice, kde se kromě dalších lidí nacházel i Petr Šída. Ten na celou situaci hořce vzpomíná: „Lidi se postavili u pošty tak, že zatarasili výjezd nahoru k Šaldovu náměstí. A tanky tak byly směrovány podél divadla k radnici. Já stál u bočního vchodu radnice, který vede do jejího nádvoří. Když kolona přijížděla, vedl ji gazík, za ním jel tank, obrněný transportér, tank, obrněný transportér.“ Z lešení obestavujícího radnici pokřikovali na kolonu rozhořčení civilisté. Z chodníku plného lidí vlétla do otevřeného okna gazíku rajčata.

A začala zběsilá střelba do civilistů

Petr Šída pokračuje: „Přijíždějící gazík v čele kolony zastavil na rohu náměstí, na úrovni radnice, protože nevěděl kam dál. Kluci do toho auta hodili pár rajčat. Důstojníka v gazíku nenapadlo nic jiného než vystrčit ruku se samopalem z okýnka a začít střílet do vzduchu. Za ním jel tank a ten prudce zabrzdil právě ve chvíli, kdy jeho velitel vylézal ven. Spadl zpět dovnitř, vyškrábal se ven a slyšel, že se střílí. Sebral samopal a vtom do něj zezadu najel hakl [tzv. kořistní hakl = polopásový obrněný transportér]. On znovu zapadl, znovu vylezl, a protože slyšel, jak důstojník před ním stále střílí nahoru, začal střílet po oknech. Seshora se začala sypat omítka. Hakl za tankem se rozvíkoval. Krčili se v něm vojáci. A protože na ně padala omítka a slyšeli střelbu, tak se zvedli a začali do nás, co jsme tam stáli, bez jakéhokoliv varování střílet. 

Mě zasáhli z necelých dvou metrů. První dávkou mi prostřelili obě kolena. Upadl jsem na zem, zaštítil jsem se trochu taškou. Od té doby to bylo takové malé peklo. Postupně jsem schytal další rány. Lidé křičeli, do toho řinčely samopaly, celá řada těch vozidel na sebe narážela, vojáci ze svých vozidel stříleli, kde se dalo. Nebylo to nic hezkého.“

Přibližně po třech minutách střelba utichla, přijížděly první sanitky. Vedle Petra Šídy ležel raněný mladík Jindřich Kuliš. Zdravotníci přispěchali na pomoc Petru Šídovi: „Chtěli mě naložit a odvézt. Já jim řekl: ,Ne, ne, vezměte tohohle kluka! Ten je na tom mnohem hůř. Já mám jenom rozbité nohy, vezměte jeho!‘ On si držel plíce, chrčel krev a mezi prsty se mu dělaly takové osmi- deseticentimetrové krvavé bubliny. Tak ho naložili do sanity. A v ten moment nějaký tank narazil do sanity a znovu začalo být dusno. Z druhé strany, z prodejny Kniha, vyběhli dva kluci, chytli mě za ramena a táhli mě ke dveřím k radničnímu sklípku. Jenže po nich začali střílet. Jak byla radnice pod lešením, tak tam byly složené trubky. Ti kluci mě dovlekli za ně, abych byl krytý, a rychle utekli do sklípku. Ale bohužel levá noha mi z těch trubek vyčnívala. Trefili mě do ní dvakrát. Jedna ze střel mi proletěla nártem, druhá šla skrze špičku boty. Ta mě v podstatě nezasáhla. Když střelba opět utichla, odplazil jsem se po loktech na místo, kde jsem to schytal poprvé. Tam jsem si dal do kapsy pár prázdných nábojnic a čekal na pomoc.“

Petra Šídu zasáhlo celkem sedm střel. Měl prostřelená obě kolena, dvakrát levou holeň, levé chodidlo, lehké střelné zranění měl i na paži. Nejvážněji byl zraněn v oblasti pánve, jejíž průstřel mu zničil značnou část pravé poloviny zadnice. Dodnes mu zranění připomínají také kalhoty a boty, které měl 21. srpna 1968 na sobě, a pracovní taška, která dostala též několik zásahů (viz fotogalerie, resp. dodatečné materiály). Na otázku, jaké to je, když člověka zasáhnou projektily samopalu, Petr Šída odpovídá: „Vcelku to nebolí, jsou to tupé údery. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem si, že je to špatný sen, ze kterého se probudím. Byl jsem takový otupělý, asi díky adrenalinu nebo ztrátě krve, se vším smířený, bylo mi vcelku jedno, jestli zemřu, nebo ne. Život mi přede mnou skutečně, jak se říká, probíhal jako pomalý film, vzpomínky se aktivovaly. Velké bolesti přišly až v nemocnici po operacích.“

Po operaci málem vykrvácel

Do nemocnice přivezla Petra Šídu sanita. „Všichni jsme na příjmu leželi na zemi na nosítkách, živí i mrtví. Lékaři, včetně zubařů, tam běhali, pomáhali. Jak tam ležím na zemi, tak s hrůzou vidím, že tam jsou někteří lidé přikrytí, to znamená mrtví. Nadzvedl jsem deku člověka, který ležel vedle mě, a vidím toho chlapce, kterého jsem pustil do sanity před sebou. Byl mrtvý. (…) Prohlédli mě a viděli, že mám rozstřílené nohy. Musel jsem na operační sál. Ale v nemocnici náhle vypadl proud. Neměl jsem se jak dostat nahoru. Stálo při mně velké štěstí. Mezi zřízenci byl můj kamarád. On a ještě jeden mě na nosítkách vytáhli po schodech nahoru a říkali: ,Neboj, neumřeš, my se o tebe postaráme!‘ To bylo poslední, co jsem slyšel, ztratil jsem vědomí,“ vypráví pamětník.

„Probral jsem se odoperovaný na chodbě. Ležel jsem přikrytý na nemocničním vozíku. Chodila tam sestřička a najednou přišla ke mně a řekla: ,Ježišmarjá, vy mi špičatíte, máte nějak ostřejší rysy.‘ Odkryla prostěradlo a já ležel ve velké kaluži krve. Prvotní operaci mi provedli na tomto vozíku. Nejspíš jsem měl během ní ucpanou díru na zadnici a nikdo si toho nevšiml. Měl jsem tam veliký průstřel, který vytrhl ohromný kus masa, nebýt té sestřičky, která si toho včas všimla a odtáhla mě zpět na sál, tak jsem skončil mezi těmi mrtvými. Měl jsem štěstí.“

Potřetí v onom dramatickém dopoledni tak někdo zachránil Petru Šídovi život. Poprvé dva stateční kluci, kteří ho kolem létajících kulek odvlekli za trubky u radničního sklípku, podruhé saniťáci, kteří ho vyvláčeli po schodech na operační sál. Do dnešního dne je za to všem z nich velmi vděčný. Stejně tak i MUDr. Pohanovi, který jeho operaci vedl: „Měl jsem kliku, byl to ortoped a chirurg. Kousky kostí byly před operací stále v džínách. Naštěstí mi cestou nevypadly a doktor mi to mohl z asi 24 kusů poskládat.“  

Na dramatické chvíle v liberecké nemocnici vzpomíná v knize Srpen 1968 v Liberci MUDr. Václav Cihlář, který prožil noc z 21. srpna 1968 na chirurgickém oddělení: „Bylo nutné ošetřit desítky lidí, objevily se průstřely hrudníku, břicha, střev, končetin. Operace byly velmi náročné. (…) Za běžné situace se dá zlomenina sešroubovat, ale v těchto případech nikoli. Střely totiž v sobě měly jedovatý fosfor, protože vojáci používali i svítící střely, a tak poranění byla devastující. Končetiny jsme tedy pouze srovnali, poraněné měkké části vyřízli, dali sterilní vazelínu a celé to zasádrovali na řadu týdnů. (…) My starší lékaři jsme prakticky šest dní neopustili nemocnici.“ Petr Šída ke slovům MUDr. Cihláře dodává: „On kromě doktořiny tenkrát i přednášel na liberecké střední zdravotní škole. S okupací nesouhlasil. Komunisté mu přednášení zakázali.“

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy zemřelo v Liberci devět lidí a dalších 45 bylo zraněno. Jedna z devíti obětí, Bohumil Kobr, byl vzdáleným strýcem Petra Šídy. Vojenská cisterna ho přimáčkla na sloup podloubí v místech, kde krátce předtím narazil tank. Vážným zraněním podlehl po půl hodině.

V nemocnici strávil rok a půl

Petr Šída se po operaci probral v nemocničním pokoji vedle dalších dvou vážně zraněných mladých mužů. Tím prvním byl teprve čtrnáctiletý Miroslav Bernard, který se v září chystal do deváté třídy základní školy. Dostal osm zásahů. Rusové mu prostřelili plíce, koleno, ruku, ustřelili triceps, pažní kost měl napadrť. Druhým vážně zraněným byl devatenáctiletý slovenský student liberecké VŠ strojní Jan Šoltys. Petr Šída popisuje jeho zranění: „Přiskřípl ho tank v podloubí, rozdrtil mu pánev, přelomil nohu, obě klíční kosti apod. Když chytly Honzu velké bolesti, tak se dokázal zakousnout do hrazdičky nad postelí tak, že na ní viselo celé jeho tělo. A ačkoliv měl přelomené klíční kosti, tak zároveň rukama bušil do postele a křičel bolestí.“

Petr Šída popisuje i svůj stav. Nešlo jen o střelná zranění: „Jak stříleli do dlažebních kostek a omítky, tak jsem měl od odštěpků odřené oči. Tři neděle jsem je měl zavázané a jen ležel. Levou nohu jsem měl až po zadek v sádře. Jen v prostřeleném koleni jsem měl vyříznutý otvor. Prostřelený bérec a chodidlo jsem měl též přístupné. Na druhé, pravé noze jsem měl sádru do půl stehna. Vzadu jsem měl onen průstřel, to zadělat nemohli. Denně jsem dostával asi 12 injekcí, a sice na levou stranu zadnice. Ta z toho byla rozpíchaná celá dočerna. Třikrát denně se chodili dívat, jestli mi amputují levou nohu, nebo ne. Měl jsem ji hodně poničenou.“

Všichni tři si poskytovali vzájemnou oporu: „Na pokoji jsme si sedli. Když někoho z nás chytly veliké bolesti, tak jsme začali zpívat písničky jako Tři kamarádi apod. Tím jsme si ulevili, dostali jsme se z toho, vzájemně jsme se podporovali.“ Asi po třech měsících pamětník poprvé na levé noze hýbnul prsty: „Zajásal jsem, přiběhli se podívat všechny sestřičky a doktoři. Bylo to něco neuvěřitelného.“

Po nějaké době začala pozvolná rehabilitace. Bolesti byly trvale přítomné: „Nejhorší bolesti byly při úplňku. Jednou jsem si při něm sedl do zubařského křesla na chodbě a proseděl a prokouřil jsem na něm celou noc. Coby velký sportovec a nekuřák jsem vykouřil přes 50 cigaret. Druhý den mně z toho bylo nesmírně špatně, šlo to ze mne horem dolem. Věděl jsem, že tudy cesta nevede. Bratr Honzy Šoltyse mi koupil tabák a dýmku jménem kapitán. A já tehdy začal svoji dýmkařskou kariéru. Kouřením jsem tlumil obrovské bolesti. Od té doby jsem kuřák a milovník dýmek.“ Petr Šída tak poprvé okusil kouzlo dýmek a krátce po propuštění z nemocnice se stal viceprezidentem libereckého Pipe Klubu.

Když mu sundali přibližně po roce sádru z nohou, byl jejich stavem zděšen: „Chtělo se mi strašně brečet. Říkal jsem si, že již nikdy v životě nebudu moci nosit krátké kalhoty. Koleno bylo jako dětská hlava, pod kolenem to bylo silné jako zápěstí. Sval zmizel, zůstala tam ohnutá kost.“ Ze zraněných zůstal Petr Šída v nemocnici nejdéle. Chtěl se léčit doma, ale měl horečnaté stavy: „Abych se dostal domů, začal jsem sklepávat teploměr.“ Během svého nemocničního pobytu se rozešel se svojí přítelkyní: „Nevěděl jsem, co se mnou bude, vzdal jsem se jí a dal jí volnost.“

Velké zklamání zažil v srpnu 1969

Velké zklamání zažil v roce 1969, kdy si lidé poprvé připomínali oběti okupace. Kytky dávali i na místo, kde okupanti Petra Šídu a další postřelili: „Přibelhal jsem se z nemocnice. Pamětní deska byla tehdy umístěna vlevo od místa, kde jsem byl zraněn. Ležela tam velká hromada květin. Policie celé prostranství obklíčila a lidi vytlačila. Pak přijel traktor a kytky naházeli na valník. Jeden civilista si poté sundal kalhoty a na místě, kde umírali lidé, udělal přede všemi velkou potřebu. Považuji to za daleko větší zneuctění než to, co se nám tam v šedesátém osmém roce stalo.“ Podle něj někteří lidé stále nevěří, že se před 48 lety v Liberci střílelo. Jedna žena ho například před pár lety zastavila v centru města a nadávala mu do lhářů, gaunerů a křičela: „Byla jsem tehdy na náměstí a nepadl ani jeden výstřel. Vše jste si v rámci propagandy vymyslel.“

Po odchodu z nemocnice strávil Petr Šída přibližně půl roku v domácím léčení. Tou dobou chodil se svojí novou láskou Alenou Pecovou, kterou si namluvil během vycházky z nemocnice. V roce 1969 se vzali: „Chodil jsem tehdy o berlích a nevědělo se, jestli je vůbec někdy odložím nebo neskončím dokonce i na vozíčku. Přesto si mě vzala. Jsem a do konce života jí za to budu velmi vděčný. Mnoho dívek by něco takového neudělalo. Byl jsem mrzák, nebyl jsem na tom dobře. Nevěděl jsem ani, co budu dělat. Bylo zřejmé, že elektrikařina ani studnařina nepřipadaly v úvahu.“

Po svatbě strávil Petr Šída necelé tři měsíce v Rehabilitačním ústavu Kladruby. Léčebný pobyt mu velmi prospěl. Seznámil se zde se zajímavými lidmi. Na pokoji byl s pánem, který trpěl svalovou atrofií: „Byl to ležák, nezvedl ani ruce.“ Petr Šída mu pomáhal se sebeobsluhou, hygienou, přesuny, bral ho cvičit, plavat apod. Po čase k nim byl na pokoj umístěn nový klient:

„Při první vizitě řekl: ,Soudruhu primáři, já jsem okresní tajemník KSČ Praha-střed. A já s tímto reakcionářem [Petrem Šídou] v jedné místnosti nebudu!‘ Pán, kterému jsem pomáhal, se lehce nadzvedl a řekl: ,Soudruhu primáři, já jsem generální ředitel Kovospolu a rok dělám velvyslance v Německu. (…) Jestli někdo z tohoto pokoje odejde, bude to soudruh tajemník.‘ Na pokoji jsem zůstal.“ Když Petr Šída kladrubský ústav opouštěl, komunistický tajemník se s ním rozloučil a omluvil se mu: „Řekl mi: ,Promiň, poznal jsem, že nelze soudit člověka podle toho, co se mu stalo, ale podle toho, jaký je.‘“

Navzdory zraněním tvrdě manuálně pracoval

Po návratu z léčebného pobytu v Kladrubech se manželům Šídovým narodila v roce 1970 dcera Alena. Petr Šída zažíval pocity radosti a štěstí: „Byl jsem v sedmém nebi!“ Po více než dvou letech léčení se zapojil také do pracovního procesu. To vše navzdory silným bolestem, potížím při chůzi a hnisavým ranám po střelných zraněních. Se svým bratrem Josefem pracovali v přidružených výrobách JZD. Hlavně počátky nebyly vzhledem ke zdravotním limitům Petra Šídy snadné. Oporu měl v bratrovi: „V kritických situacích jsem se o bratra mohl opřít. Moc mi pomáhal a ulehčoval celý život. Zaplaťpánbůh, že s ním mám celý život nadstandardní vztahy. Kdykoliv jsem cokoliv potřeboval, tak mi pomohl. I po něm Rusové při invazi stříleli, a sice u České Lípy. Rozvážel autem letáky a vylepoval je. Naštěstí ho netrefili.“ 

Pro přidružené výroby JZD dělali různé práce v Čechách i na Slovensku. Natírali a dělali střechy, haly, protipožární postřiky, značili silnice, betonovali podlahy a další práce, které si museli najít a zařídit sami. Jejich hlavní činností se stalo čištění velkých ropných nádrží: „Když jsme s bráchou čistili nádrže, tak tam bylo kolem 70 až 80 °C. Při takových teplotách se dobře stojí, ale špatně pracuje. Jednou jsme tady v Liberci čistili nádrž, levá noha mi otekla, průstřel mi hnisal, měl jsem ji rudou. Pomohla mi bylina kycol.“ 

V roce 1979 se manželům Šídovým narodila druhá dcera, Petra. Inteligentní, hezká, nadaná dívka milující koně. Na otázku, zdali byl 21. srpen 1968 jeho nejhorším dnem v životě, odpovídá Petr Šída jednoznačně: „Nikoliv. Mým nejhorším dnem v životě byl 9. květen 1993, kdy nám po pádu z koně tragicky zemřela dcera Petra. Bylo jí 14 let.“

Petru Šídovi se tehdy zhroutil svět: „Na ten čas nechci ani raději vzpomínat. Kdybych neměl dceru Alenku, nechtělo by se mi dál žít. Dělala mi odmalička velkou radost.“ Dcera Alena se vyučila v oboru zlatnictví a stříbrnictví. Odcestovala do Řecka, zamilovala si ho a začala se učit řecky. Ve znalosti řečtiny dosáhla výborné úrovně. V Liberci si založila úspěšnou cestovní kancelář, která se specializovala na zájezdy do Řecka. Po rozvodu s manželem a ukončení podnikání v cestovním ruchu si se svým stávajícím řeckým přítelem – kromě jiného vynikajícím kuchařem – založili v centru Liberce řeckou tavernu. Ta je v soutěži Mattoni hodnocena jako jedna ze 100 nejlepších restaurací v České republice. To potvrzuje i Petr Šída: „Jejich restaurace má vynikající pověst a vysokou kvalitu. Mají pravidelné štamgasty, kteří za nimi jezdí z celé republiky, například z Plzně, Ostravy, ale i z Mnichova apod.“ Na svou dceru má jen slova chvály: „Své dceři jsem velmi vděčný za vše, co pro mě v životě udělala. Moc mi v životě pomohla. Dělá mi obrovskou radost, jsem na ni velmi pyšný.“

Po roce 1990 se bratři Petr a Josef Šídovi osamostatnili a čištění ropných (průmyslových) nádrží prováděli jako soukromá firma. Šlo o velmi náročnou práci, při které se z obrovských nádrží (i několik desítek metrů co do průměru i na výšku) za vysokých teplot (40–80 °C) čerpaly zbylé ropné produkty (benzin, nafta, olej, mazut apod.). Petr Šída popisuje: „Po odsátí všeho tekutého takzvanou savicí jsme tam vlezli a špachtlemi jsme oškrabali stěny, vše odshora dolů, hezky dočista. Poté se nádrž opět zahřála, znovu se odsálo, co se dalo. Následně jsme odstranili a vyčistili usazeninu na dně, tj. převážně písek s parafínem. A tato kaše šla do spalovny. Nakonec jsme vzali trochu nafty a tou omyli a vyčistili zbytky. Nádrž musela být zcela prázdná a čistá, připravená ke kontrole spárů, rzi a k následnému použití.“ Bratři Petr a Josef Šídovi odešli do důchodu současně v roce 2008.

Rusům odpustil, i když se mu nikdy neomluvili

Na otázku, jak vnímal listopadový převrat v roce 1989, Petr Šída odpovídá: „Měl jsem velkou radost. A byť se někteří moji kamarádi do listopadových a polistopadových událostí zapojili, já jsem nechtěl. Na základě mnoha špatných zkušeností po roce 1968 jsem se rozhodl, že do ničeho zasahovat nebudu. Když jsem například po roce 1968 přišel do pojišťovny a tamější pracovnice zjistila, o co jde a co jsem zač, tak řekla: ,Zastřelit vás měli!‘ Řekl jsem si proto, že se chci podobných invektiv od lidí, kteří sympatizovali pouze s jednou stranou, vyvarovat. Také jsem již nebyl nejmladší, navíc by se mi špatně utíkalo, chytli by mě po třech krocích [smích], už to prostě nešlo.“

Petr Šída se ohlíží nad okupací v roce 1968: „Nedá se zapomenout na to, co Rusové udělali. Ale odpustil jsem. Kdyby teď tady přede mnou stál člověk, který po mně tenkrát střílel, tak bych mu asi ani sprostě nevynadal. Člověk musí jít životem dál a umět chyby odpouštět. S křivdami se totiž žije špatně. S tím, co se tenkrát stalo, jsem se smířil, beru to tak, že se to stát mělo.“ 

Následky četných, nejen střelných zranění si Petr Šída nese do dnešního dne: „Mám bolesti, občas velmi silné. Hlavně střepiny v zadnici, někdy je to hodně špatné. Jsem citlivý i na změny počasí, úplněk apod.“ Odštěpky z olověných kulek, které se roztříštily o kosti nebo vnikly do těla po nárazu o dlažbu, nosí stále v sobě: „Když člověk do sebe dostane tolik olověných střepin, tak to dobré není, olovo v těle v žádném případě neprospívá. Často se to zanítilo, hnisalo, dodnes se občas nějaká střepina objeví. Je-li to možné a dostanu se k tomu, tak si je vyndavám sám.“

KSČ ani Sovětský svaz, později Ruská federace, se mu nikdy neomluvily. Po roce 1990, resp. 2000 dostaly oběti srpnových událostí z roku 1968 ve dvou částech odškodné. Petr Šída obdržel celkem 70 000 Kč. S úsměvem dodává: „V mém případě je to vlastně deset tisíc za jeden průstřel.“ 

Při vzpomínkové akci konané 21. srpna 2014 obdržel Petr Šída od tehdejší primátorky Martiny Rosenbergové Pamětní medaili města Liberec. Ocenění a poděkování se mu dostalo za vskutku ryze lidský a statečný čin z 21. srpna 1968. Ač byl tehdy sám těžce zraněn, přenechal místo v sanitce neznámému raněnému muži, pětadvacetiletému Jindřichu Kulišovi: „Za hrdinství to nepovažuji, považuji to za zcela normální věc. Když člověk vidí, že je na tom někdo hodně špatně a sám je na tom lépe, měl by pomoci. Vždycky bych dal přednost tomu, kdo to potřebuje víc.“

Jindřich Kuliš přispěchal osudné ráno do centra, aby nafotil veškeré dění. Než však došel k automatu koupit si film, zastřelili ho. Jeho manželka Nina Vaňková se rázem stala vdovou se čtyřletým chlapcem. Při vzpomínkové akci Petru Šídovi poděkovala a předala kytici. Se slzami v očích sdělila: „Manžel to bohužel nepřežil. Že dal Petr Šída přednost více zraněnému člověku, mému muži, jsem vydedukovala díky svému vnukovi až v roce 2013. Nikdo o tom nevěděl. Pro mě jsi, Petře, hrdina!“

Generálporučík Ing. František Šádek (1921–2015)

Příbuzným pamětníka (syn bratra babičky, který se odstěhoval do Žiliny) byl generálporučík Ing. František Šádek, československý generál ČSLA. Účastnil se Slovenského národního povstání coby velitel 2. pluku Jana Švermy. V letech 1968–1969 zastával funkci velitele Západního vojenského okruhu v Příbrami, mezi roky 1969–1981 velitele Pohraniční stráže. V březnu 1982 se stal místopředsedou Ústředního výboru Československého svazu protifašistických bojovníků, kde působil do konce osmdesátých let. Během normalizace sloužil jako poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění.

Petr Šída přidává své vzpomínky na svého strýce: „Byl to slušný a veselý člověk, který vyprávěl hodně zajímavé příhody. Narukoval do Martina, čili stejného útvaru, kam jsem později narukoval i já. Během války byl v partyzánském oddílu. Coby náctiletý vyhodil do povětří úřadovnu gestapa v Žilině. Při útěku přes Rajčanku [řeka v Žilině] dostal z kulometu dvě kulky do zad. Za tuto akci byl povýšen do praporčického stavu. O politice jsme se nebavili. Na vojně se mu říkalo český Bond, uměl létat letadlem, vrtulníkem, řídit tank a další techniku, byl všestranný. Svatební cestu trávil u nás v Liberci, to naši měli ještě pekárnu. Na vojně jsem měl malér, hrozil mi prokurátor. Strýc se za mě zaručil, z prokurátora sešlo.“