Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oskar Georg Siebert (* 1942)

• narozen 23. června 1942 v Berlíně

• po otcově narukování k wehrmachtu (1944) vyrůstal v Československu

• dědeček Antonín Bartoš politickým vězněm 50. let

• v 60. letech působil v Československém svazu mládeže a Svazu klubů mládeže

• účastník a organizátor protestních akcí po srpnu 1968

• v lednu 1970 zatčen StB, následně držen ve vazební cele

• roku 1976 legálně emigroval do západního Německa

• autor románů a dokumentárních filmů s autobiografickými prvky (Nežádoucí, 2022; Jak se stal Bruno špiónem, 2019; Jednou cizincem, provždy cizincem, 2017)

Otázka identity a problémy s ní spojené – nejen ty formální, ale hlubší související se ztotožněním se s určitým národem, jeho zvyky i jazykem, neoprávněné trestání za kolonku „národnost“ v dokladech, to je červená nit, která se táhne životním příběhem Oskara Sieberta. Narozen jako Němec, od roku 1944 žil s matkou v Československu. Osudy této země, kterou si zamiloval i skrze jazyk, mu nebyly lhostejné – aktivně se během šedesátých let zapojil do protikomunistických aktivit, byl za to stíhán i vězněn StB, nakonec pod tlakem emigroval do západního Německa, kde se však opět ocitl v roli cizince bez občanství, které mu rodné Německo zpočátku odmítalo uznat.

Rozděleni válkou, spojeni láskou k filmu – rodiče Oskara Sieberta

Oskar Siebert se narodil do smíšeného manželství – maminka pocházela z Prahy, tatínek z Berlína. Přes rozdílné jazyky i národnosti, politické ovzduší okupovaného Československa, je propojovala láska k filmu. Marie Bartošová a Ludwig August Richard Georg Siebert – se setkali při natáčení v Praze v roce 1940, kam tehdy třiceti osmiletý asistent produkce ateliéru Babelsberg vyjel spolu s režisérem Gézou von Bolvary natáčet zfilmování operety Ptáčník. Najali tehdy i české statisty, včetně dvacetileté slečny Marie Bartošové, která pracovala pro pražské Ateliéry Barrandov. Lásce o dost staršího muže, navíc Němce, nebyl nakloněn nikdo z rodiny Bartošů. Situace se vyhrotila ještě poté, co Marie s Ludwigem otěhotněla a jednotky SS odvedly bratra Václava na nucené práce do Berlína do továrny na výrobu zbraní. To nakonec přivedlo Marii k rozhodnutí přestěhovat se za otcem svého dítěte a bratrem do Berlína, tam se jí 23. 6. 1942 narodil syn Oskar. V roce 1944 byl Ludwig Siebert povolán na frontu a Marie záhy obdržela zprávu, že je nezvěstný. Zanedlouho zmizely i její dvě děti – malý Oskar a jeho sestra: Když byl v roce 1944 bombardován Berlín, zasažena byla i továrna, v níž pracoval bratr Marie – Václav. Spolu s dalšími vězni se rozhodl chaosu využít k útěku zpět do Čech, a vzal s sebou i synovce a neteř. „Věděli, že když budou mít dvě malé děti, nebudou je tolik kontrolovat. A navíc Václav chtěl, aby šla sestra Marie do Prahy, protože ta, na rozdíl od Berlína, nebyla bombardována.“ Vypráví rodinou historii Oskar Siebert. V Praze pak zažila Marie Siebertová i konec války, její sňatek s Němcem ji Češi neodpustili: Během květnových dnů se připletla do jednoho z nemilosrdných květnových „honů na nepřátele“ a spolu s dalšími německými ženami a dětmi byla Rudou gardou zadržena nedaleko Staroměstského náměstí a odvezena i s malým Oskarem do věznice na Pankrác.

Na tašku mu kreslili „hakenkreuz“

Revoluční soud odsoudil Marii Siebertovou za kolaboraci s Němci a nuceně vystěhoval do pohraničí obce Modrá (německy Riegersdorf) nedaleko Děčína. Rodina se rozdělila – zatímco Oskar šel s matkou, jeho mladší sestra zůstala u babičky v Praze. Až později se opět potkali – Bartošovi opustili Prahu a v Modré obnovili hospodu, která tam zůstala po vyhnaných Němcích. Vyrůstat po válce v pohraničí s německým příjmením Siebert a matkou odsouzenou za kolaboraci nebylo vůbec jednoduché. Ponižování a diskriminaci zažíval Oskar Siebert jak ze strany spolužáků, tak učitelů: seděl v poslední lavici i přesto, že byl nejmenší ze třídy, docházel do organizace pionýr, ale slib z důvodu, že je Němec, složit nesměl, nemilosrdné byly i děti ve třídě: „V první třídě jsem měl problémy, křičeli na mě, že jsem Němec a malovali mi hakenkreuzy na tašku...,“ vzpomíná pamětník. Po neúspěchu v přijímačkách na gymnázium se v roce 1956 rozhodl přihlásit na vojenskou akademii, při nástupu do Hradce Králové jej však čekalo překvapení: „Vytáhli mě na pohovorech jako prvního, seděli tam důstojníci, jeden od kontrarozvědky. Ten na mě začal křičet, že jsem chtěl být špión, že mě navedl táta.“ Oskar Siebert se tehdy z úst důstojníka dozvěděl, že jeho – v roce 1944 ztracený – otec se dostal do anglického zajetí a dosud žije, kde, tomu však neprozradili. Nakonec se začal učit strojním zámečníkem, touhy po studiu se ale nevzdal a opětovně se hlásil na střední školu – neúspěch se opakoval, důvodem tentokrát nebyl otec, ale děda, který v letech 1947–1948 pomáhal na hranicích u Mariánských Lázní utíkat lidem na západ. Za tuto protistátní činnost byl odsouzen k patnácti letům vězení.

Šlo nám hlavně o svobodu slova

Oskar Siebert v sobě nezapřel geny rodičů – ke kultuře, zejména filmu a divadlu, jej to táhlo od mladých let.  V továrně, kde pracoval jako zámečník, založil dramatický kroužek a začal režírovat divadelní hry. Vstoupil do Československého svazu mládeže (ČSSM), později jej okresní výbor této organizace pověřil vedením celého odboru kultury a sportu. V kulturních aktivitách naplno pokračoval i po návratu z vojny v roce 1963 – zapojil se jako elév do městského divadla v Děčíně. Během svého působení se setkal s předními českými dramatiky a spisovateli včetně Václava Havla, Eduarda Pergnera či Ludvíka Vaculíka. Zejména díky svým divadelním aktivitám stále palčivěji vnímal negativní zásahy politiky do oblasti kultury – cenzuru her, zákaz vystupování režimu nepohodlných herců. Postupně v něm sílil odpor, který vyústil v roce 1966 v jeho zapojení se do aktivit proti režimu. V roce 1967 stál u zrodu Svazu klubů mládeže – organizace do jisté míry konkurující ČSSM. Pod vlivem politického tání šedesátých let a postavy Alexandra Dubčeka, kterého si vážil, rozhodl se požádat o členství v KSČ (členství byl v roce 1970 zbaven). Později se aktivně zapojil do protestů proti okupaci Československa 1968 – rozšiřoval Dva tisíce slov, protisovětské letáky, v roce 1969 zorganizoval výjezd lidí z Děčínska na pohřeb Jana Palacha.

Pod přísným dohledem StB

Aktivity Oskara Sieberta ovšem nezůstaly stranou pozornosti Státní bezpečnosti (StB)[1]. Koncem ledna po premiéře jedné divadelní hry v Praze jej zatkli, přetáhli čepici přes hlavu, naložili do auta a odvezli do vyšetřovací vazby, kde zůstal až do května 1970: „Vyslýchali nás, mlátili, byli jsme v jedné místnosti bez okna, nechali nás o hladu, snažili se, abychom prozradili další lidi, kteří se angažují proti režimu“, přemýšlel jsem i o sebevraždě… vzpomíná na chvíle ve vazbě pamětník. Svoji roli – tentokrát však pozitivní – sehrál fakt, že byl veden jako německý občan: „Přišel právník, řekl, abych nic nevypovídal a odvolal se na mezinárodní právo. Za tři týdny mě propustili – dostal jsem jízdenku a poslali mě domů.“ Nastupující normalizace nemilosrdně trestala ty, kteří se dříve rozhodli režimu protivit – na Oskara Sieberta po návratu z vazby vyhazov z práce a zákaz veškerých kulturních, sportovních i veřejných činností: „Nemohl jsem pracovat ani jako řidič autobusu, protože bych se dostával do styku s lidmi a mohl je politicky ovlivňovat,“ vzpomíná na začátek sedmdesátých let. Státní bezpečnost jej chtěla mít pod svým dohledem: Snaze poslat Oskara Sieberta do jáchymovských dolů zabránil jeho rodinný přítel – lékař, který mu diagnostikoval klaustrofobii, StB mu nakonec našla jinou práci – nastoupil jako zásobovací řidič a vozil vojenské pohraniční posádky z Bukové Hory.

Emigrace – cizinec a „Herec“ v rodné zemi

Neutěšená situace, v níž se v sedmdesátých letech nacházel, jej v roce 1975 přivedla k radikálnímu rozhodnutí: „Můj kamarád Jirka Novotný mi poradil, abych si podal žádost o vystěhování, já totiž nesměl nikam jezdit a pořád jsem se musel hlásit na policii, to trvalo od roku 1970 do 1975.“ Po intervenci Organizace pro lidská práva se mu podařilo spolu s tehdejší manželkou odejít do západního Německa. Usadil se v bavorském Regensburgu. Začátek nebyl jednoduchý, vedle těžkých podmínek v lágru pro uprchlíky v Regenburgu, kde byl nucen nějaký čas žít, zde byla i jazyková bariéra: „V tom čtyřicátém pátém nám bylo vyhrožováno, že když budeme mluvit německy, pošlou nás do dětského domova... Mluvili jsme jen česky. Pro mě byla čeština mateřská řeč.“ Vedle toho se mu zpočátku nedařilo sehnat práci – při příchodu na úřad se totiž dozvěděl, že je bez občanství – z ČSSR byl propuštěn bez státní příslušnosti s tím, že se na území zdržoval „pouze přechodně“, a německé mu odmítali uznat: „Tak jsem žil tři roky bez dokladů a státního občanství.“  Dohledu se ovšem nevyhnul ani zde: Oskar Siebert byl prověřovaný i za hranicemi, a to od července 1976 do března 1982 (spis se signálním číslem 12727 „Herec“ – výňatek viz Dodatečné materiály). Cílem bylo zjistit, zda Siebert není ve styku s cizí speciální službou v NSR a zda pro ně neplní zpravodajské úkoly na území ČSSR. Sám tuto skutečnost zjistil až v roce 2018 a stala námětem jeho druhé knihy – autobiografického románu Jak se stal Bruno špionem (2020).

Fyzioterapeut, kameraman a spisovatel v jedné osobě

Oskar Siebert si později doplnil vzdělání v oblasti fyzioterapie a chiropraxe (studoval též ve Švédsku a Belgii) a otevřel si v Regensburgu svoji praxi. A naplno se opět začal oddávat svým kulturním zálibám. Stále více jej to táhlo k filmu, po přestěhování do Německa si pořídil svoji první videokameru a učil se filmovat.  Od roku 1989 byl zapojen do česko-německé spolupráce v oblasti amatérského filmu, zaměřoval se především na mladé lidi, které se snažil pro film získat stejně jako svoji dceru z druhého manželství – Danielu. V březnu 1995 spolu s ní založil VideoAktiv Regensburg – skupinu neprofesionálních filmařů zaměřenou na filmy v česko-německé koprodukci. V nejrůznějších soutěžích na poli neprofesionálního filmu získal během svého působení mnoho cen v Německu i ve světě. Když jej úraz ruky zbavil možnosti nadále držet kameru v ruce, rozhodl se pro dráhu spisovatele. Oskar Siebert je autorem dvou románu z autobiografickými prvky, k jejichž napsáni ho vedla snaha vyrovnat se s tím, co prožil a v jakých situacích se ocitl – na hranici mezi Čechy a Němci, dvěma jazyky, dvěma národnostmi, dvěma proti sobě stojícími státy. V době natáčení 2021 žil v Regensburgu.

[1] Do styku s StB přišel však již dřív, a to během svého pobytu na vojně – 1961–1963. Oskar Siebert je evidován 25. listopadu 1961 jako tajný spolupracovník VKR (r. č. 38526 krycí jméno Anča). Svazek byl ukončen 4. listopadu 1963 a skartován. V rozhovoru se o této skutečnosti krátce zmiňuje.