Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Šik (* 1928)

• narozen 2. února 1928 v Litovli

• vyrůstal v rodině, kde se mísily křesťanské a židovské kořeny

• kvůli otcovu židovskému původu se rodiče rozvedli a otec se rozhodl nepřihlásit k registraci, roku 1941 náhle zemřel

• roku 1944 matku na udání kvůli ilegálnímu obchodu zatkla policie, s trestem 6 let skončila v zabraném Polsku ve vězení v Jauer bei Liegnitz, poté přežila pochod smrti

• Lubomír se sestrou Jitřenkou zůstali v Litovli od ledna 1944 do června 1945 sami

• po válce si Lubomír doplnil vzdělání a po maturitě na šumperské průmyslovce nastoupil do podniku Křižík, později Tesla Litovel, kde strávil celý produktivní život

• v čase sametové revoluce vstoupil do Občanského fóra, stal se radním a kronikářem města

• je autorem řady publikací, žije v Litovli

Do života Lubomíra Šika zasáhly velmi citelně události spojené s druhou světovou válkou. Roku 1941 přišel o otce, který se nedostavil k registraci při soupisu osob k transportu a ukrýval se. Po matčině zatčení a uvěznění v Polsku, zabraném tehdy Němci, strávil coby dospívající rok a půl společného života jen se sestrou Jitřenkou. S matkou se znovu shledali v červnu roku 1945 v Ženských domovech na Smíchově, kde se zotavovala po pochodu smrti, který přežila. I tuto rodinnou historii pak v dospělosti zpracoval ve svých pamětech nazvaných Otisky let.

Lubomír se narodil v roce 1928 ze svazku Karla Šika (užívajícího počeštěnou variantu svého původního příjmení Schick) a Anny, rozené Staňkové. Seznámili se nejspíše v Sokole, kde otec působil jako činovník a cvičitel. Jeho cesta do Litovle vedla z rodného Hronova přes Uherský Brod, kde se uchytil jako obchodní zástupce. Lubomírovi rodiče se vzali roku 1925 navzdory rodičům. „Nevůle mezi babičkou a maminkou trvala po celou dobu mého dětství a skutečně jsem k ní neměl takový vztah, který se dnes běžně předpokládá. Pro mne byla babička usedlá matrona, která seděla v křesle a dirigovala celou rodinu,“ přibližuje Lubomír vztahy v rodině v čase svého dětství.
Oba jeho rodiče se vzdali příslušnosti k původním náboženstvím. Otec Žid a matka křesťanka pak společně vstoupili do Církve českobratrské evangelické. Ve svých pamětech se k začátkům svých rodičů Lubomír vyslovuje takto: 

„Novomanželé Šikovi si pronajali v přízemí Staňkova domu malý byt, kuchyň a dva pokoje po perníkáři Heitlovi. Jeden pokoj byl současně ložnicí i obývákem, druhý proměnili na dílnu a obchod s vchodem do ulice. Bydlelo se v kuchyni, která měla vchod ze dvora.“

Dne 3. dubna 1925 pak vyšel v novinách první inzerát nové firmy: „Strojové ažurování a předtiskování ručních prací dle nejnovějších vzorů.“ Žili tedy v domě na hlavní třídě, v nájmu u matčiných rodičů, kteří měli obchod a pekařství.

Otec se měl ztratit z myslí litovelských

Když od druhé poloviny 30. let sílily protižidovské nálady, rodiče uvažovali o emigraci do Argentiny, kterou jim nabídl příbuzný cestovatel Alois Nerušil. Nakonec se však rozhodli od cesty do neznáma upustit. Otcův židovský původ pak rodině přitěžoval především v době protektorátu. V polovině roku 1940 se proto rodiče formálně rozvedli, ale žili společně dál. Otec se nejspíš nepřihlásil k registraci a rozhodl se „zmizet z veřejného života“. Bylo to však značně obtížné, protože Lubomírova matka dál provozovala obchod s potřebami a službami pro švadleny a on převzal čistírnu peří, aby nemohl být nařčen z příživnictví. Ukrýval se doma v bytě a pro jedenáctiletého Lubomíra a o dva roky mladší sestru Jitřenku nastalo neradostné období.

„Nechodil vůbec na ulici a nikdo nesměl chodit k nám. Doma se vybudoval úkryt pod výkladem, kde byla prostora, která vypadala jako zazděná. Když se v krámě ukázala nějaká uniformovaná osoba, tak se hned schoval. A toto se už nás dětí dotýkalo bezprostředně, protože jsme si nesměli domů vodit žádné kamarády,“ vypráví Lubomír. Kvůli vypjaté situaci docházelo mezi rodiči i k rozmíškám a neshodám. V roce 1941 otec nečekaně zemřel na následky mrtvice.

Žili jsme z peněz z poslední tržby a mojí učňovské výplaty

Po otcově smrti přibyly Lubomírovi nové starosti a povinnosti. Nejprve s vyřizováním pohřbu a posléze s provozem maminčina obchodu. To ještě studoval na gymnáziu, ze kterého však byl záhy roku 1942 jako židovský míšenec vyhozen. Nastoupil tedy do učení na strojního zámečníka.

Roku 1944 ale přišlo udání. „Měli jsme zprávy, že německá armáda už nevítězí na všech frontách, tak jsme si říkali, že bychom to do konce války mohli už vydržet. Zdálo se nám, že naši rodinu nic neohrožuje, ale přišel rok 1944 a krátce po Novém roce se v lednu najednou objevila v obchodě kontrola. Udělali velkou inventuru a zjistili, že maminka prodala nějaké zboží bez lístků. Někomu vyhověla, druhý se o tom dozvěděl a udal to. Tehdy to byl velice velký prohřešek,“ vysvětluje Lubomír. Maminka putovala do Olomouce a bez šance uspořádat věci doma tak, aby zabezpečila své děti, najednou zmizela z života Lubomíra a Jitřenky.

„Pak ji bez rozloučení už odvezli definitivně. Nikdo nám neřekl, co bude dál, ani se nezajímali, jak a z čeho budeme žít. K nám do Litovle přijel strýček Karel, jestli může pomoci, radil nám, ať se před policisty moc neukazujeme a neděláme plačtivé scény. Udání řešila hospodářská kriminálka a nezajímali se o árijský původ, maminka ho měla v pořádku. Pokud by přišli na to, že jsme židovští míšenci, vyšetřování by nabralo jiný směr a mohli nás zařadit do transportu. Snad měl pravdu, chovali jsme se podle jeho rady. Přijela i teta Tonička z Hronova, že jí můžeme v kufru posílat špinavé prádlo, Staňkovi nám začali vařit oběd a večeři,“ uvádí v pamětech Lubomír. Jejich hlavním příjmem byl v prvních týdnech bez maminky jen Lubomírův učňovský plat. Pak objevili, že kontrola nechala v kase celou poslední tržbu, a nakonec padly zasvé i rodinné úspory.

Maminka si od soudu odnesla trest odnětí svobody ve výši šesti let a až do podzimu 1944 si ho odpykávala v Jauer bei Liegnitz (Javor u Lehnice) v zabraném Polsku nedaleko Vratislavi, tehdy Breslau. S dětmi se jí dařilo udržet alespoň písemný kontakt. Vánoce roku 1944 ale samozřejmě prožili odděleně. To nejhorší ji však čekalo až na samém sklonku války. Několik měsíců šla pochodem smrti až do Lübecku, kde je pak konečně osvobodila spojenecká americká armáda. Se svými o rok a půl staršími dětmi se shledala až v červnu 1945 v Praze v Ženských domovech na Smíchově, kde se zotavovala po měsících vysilujícího pochodu s minimem jídla, oblečení a odpočinku.

Mosty jako symbol konce války

„Hlavní přístupy do města na Olomouckém předměstí i na Starém Městě byly již od počátku roku opevněny dřevěnými palisádami a protitankovými příkopy. Od května město obsadilo frontové vojsko, velitelství skupiny armád generála Schörnera se usadilo v gymnáziu. Na náměstí i v postranních ulicích bylo plno vojenských vozidel, ve městě život ustal, dílny zastavily práci. Vyhlášen byl výjimečný stav a zakázáno vycházení z domu od 20.30 do 5 hodin ráno. Muži byli komandováni na noční civilní hlídky u křižovatek a mostů. Také já jsem v pondělí 7. května od půlnoci do rána hlídal u Svatojánu telefonní vedení a pozoroval unavené německé vojáky, ustupující od Tří Dvorů k Mohelnici. V noci městem stále ustupovaly německé jednotky. Silnice byly přeplněny, paniku stupňovaly útoky hloubkových letců. Velitel německého dělostřelectva se usadil se svým štábem ve vile Ed. Brosingera (v Lidické ulici). Celý den 7. května bylo slyšet dělostřelbu, později se nad městem objevila dvě ruská letadla, prudce ostřelovaná německými flaky. Když bylo jedno zasaženo, rozevřela se pod ním bílá kopule padáku a od ní se snesla takřka k mým nohám kožená přílba s brýlemi, mikrofonem a sluchátky. Stál jsem na louce, padák s letcem, po němž Němci stříleli, se mi ztratil za stromy a vzápětí se od Komárova ozval výbuch zříceného stroje. Ze své dětské pozorovatelny na smrku u řeky jsem pak ještě sledoval plameny hořícího letadla a výbuchy munice,“ popisují poslední okamžiky války Lubomírovy paměti. Definitivní tečkou se pak stalo vyhození několika litovelských mostů do povětří a válka skončila nadobro. 9. května v brzkých ranních hodinách byla Litovel osvobozena.

Šumperské skautování

Bylo třeba zatlouct výklad obchodu a pár dní využít azylu u strýcovy pekařské pece, ale pak konečně nastala doba, kdy se mohl Lubomír vrhnout do toho, co ho bavilo a zajímalo. Nejprve si dokončil základní vzdělání, které mu po vyhazovu z gymnázia roku 1942 chybělo. Poté složil přijímací zkoušky na nově otevřenou střední průmyslovou školu v Šumperku. Zde našel prostředí, které mu vyhovovalo. Společně s přáteli ze školy vystupoval s voicebandovou skupinou a s Jiřím Bajerem zvaným Bye Gan také v Šumperku založili skautský oddíl. Ve stejné době také založil a redigoval skautský časopis Pětka a pak i školní časopis Průmyslovák.

Jak se pár let po válce postupně obracela karta na poli politické situace Československa, měnily se i podmínky pro skauting. „Únorem 48 to skončilo. Každá organizace v Československé republice musela mít akční výbor. To byla skupina komunistů, která dozorovala všechny činnosti, a akční výbor měli i skauti. Jestli si představujeme skauting jako něco, co bylo politicky vyhraněné, tak to vůbec není pravda. Mezi skauty byla řada lidí, kteří byli komunisticky zaměření. Místo náčelníka Plajnera se dostal do čela vedoucí akčního výboru Preininger a podobně takovéto akční výbory vznikaly na všech podřízených složkách. Tak vznikl i výbor v Šumperku, který mě vyřadil,“ glosuje pamětník situaci, ve které se ocitl řízením politické výměny v rámci republiky i svazu Junáka. Po formálním odstavení z pozice oddílového vedoucího však nakonec nikdo na skutečném naplnění jeho odchodu netrval a oddíl vedl až do maturity v roce 1949.

Ke skautování se ještě vrátil v čase politického uvolnění v polovině 60. let. Pod hlavičkou Turistického oddílu mládeže (TOM) – už v Litovli – dál vedl děti a organizoval pro ně tábory. V době pražského jara se stal okresním náčelníkem oddílu Junák-Zálesák náležejícího pod litovelský Svazarm. Po obratu, který nastal po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968, se kvůli členství v Junáku stal opět nežádoucím a po druhé likvidaci organizace neprošel ani podnikovými kádrovými prověrkami v Tesle Litovel.

Éra gramofonů

Ačkoliv strávil v Tesle (dříve Křižík, pak Gramozávody) celý svůj produktivní život a později dokonce sepsal podrobnou historii podniku, bral své zaměstnání na pozici plánovače výrobně dispečerského oddělení výroby gramofonů skutečně „jen jako obživu“. Realizoval se především ve svých zálibách. Fotil a vedl podnikový fotokroužek, rád a hodně cestoval a ze svých výletů komponoval večery u diapozitivů. Od vojny kreslil a psal poezii. Hrál s ochotnickým divadelním spolkem. A v době normalizace společně s přáteli utvořil tzv. Kvíz klub. Během pravidelných týdenních setkání se soutěžilo ve znalostech z různých okruhů a na vymýšlení a formulaci otázek se podíleli sami členové. Vznikla tak přátelství, která přetrvala desetiletí a stala se pro členy společenství východiskem z jinak neutěšené společensko-politické situace. Této etapě však předcházela ještě dvě šťastná období.

Ve dvou

Roku 1957 se oženil s Marií Doleželovou, kamarádkou své sestry Jitřenky, se kterou se znal již z dřívější doby. Jak sám říká, dětství a životní peripetie jeho ženy stojí za románové zpracování. Jako malá osiřela a coby mrzáček byla odložena v klášteře. Teprve tady rozpoznali, že její hendikep není trvalého rázu, ale špatné postavení kyčlí jde trvale upravit. Díky odborné péči se její stav dostal do normálu, a dokonce se pro ni našli i pěstouni. Z opomíjeného děvčátka se stala dívka s rozhledem a ctižádostí. V době, kdy se s Lubomírem poznali blíže, si právě dodělávala maturitu a pracovala v městské knihovně v Litovli. Spojovala je láska ke knihám a zájem o kulturu a turistiku. Po svatbě získala místo v knihkupectví na náměstí. V Knize, která se roku 1968 stala místem, odkud se šířily výzvy k podpisu petic proti sovětské okupaci, místem oportunistů, řečeno tehdejším slovníkem.

Když Lubomír vzpomíná na dobu, která předcházela okupaci Československa, není to pro něj jen čas pražského jara. Uvolnění poměrů posouvá až do roku 1964, kdy začal působit jako cvičitel turistiky ve výše zmíněném litovelském TOM. Ten spolu s ním později vedli v junáckém duchu i další dva bývalí skauti. „Skauting nezačal v Litovli v osmašedesátém roce, ale roku 1964. V rámci TOM jsme udělali tři družiny. Nazvali jsme je jen žlutí, zelení a modří. Dostali i šátky, formálně jsme to stylizovali do trochu jiné podoby, ale na 1. máje jsme vyrukovali v těchto našich krojích,“ vzpomíná s radostí v hlase pamětník.

Akce komunistů

Samotné období pražského jara, dobu pokusu o demokratizaci totalitního režimu, ale tehdy chápal jen jako akci komunistů, a proto jako bezpartijní stál stranou a věc nazíral s nedůvěrou. „Byl jsem v předsednictvu závodního klubu, kde byla snad většina mých kamarádů a přátel komunistů. A na veřejném předsednictvu jsme se velmi ostře hádali právě na toto téma, jestli má cenu se do toho zapojovat, nebo jestli je to jenom jejich soukromá záležitost... Přitom je pravda, že ti, co se se mnou o tomto nejvíc hádali, to potom také nejvíce odnesli...“ přibližuje Lubomír. Ve dnech okupace se pak svým podpisem připojil pod petici, k jejímuž signování vybízel reproduktor z knihkupectví, kde pracovala jeho žena Majka.

Vzpomíná si také na vysílání rádia Ječmínek, litovelské vysílačky pro šíření meteorologických dat. Zajišťovala signál „Svobodného legálního vysílání Československého rozhlasu, stanoviště Dubček – Císař ABX“, jež vysílalo od večera 22. srpna až do 28. srpna 1968 z mnoha míst po Olomouci. V době, kdy rozhlas představoval nejvíce rozšířené médium, byla jeho role nezastupitelná. Pokud došlo k rušení nebo vypnutí jeho signálu, získat objektivní informace z jiného zdroje (kromě omezeného televizního vysílání) bylo téměř nemožné. Lubomír si vybavuje i příspěvky Pavla Dostála, pozdějšího porevolučního ministra kultury, který se v době vysílání Ječmínku stal jedním z hlasů, které bylo ve vysílání možné zaslechnout. Vysílání rádia Ječmínek zajišťovali technici Vysílače a Tesly a k programu přispívali i dobrovolníci Závodního klubu. Vedle informací o aktuálním dění se vysílala i provolání proti okupantům v ruštině, němčině i maďarštině.

Situaci v Litovli nepopisuje jako dramatickou, tanky se neobjevily a nakrátko se dokonce podařilo během veřejného vystoupení přimět vedení národního výboru k protiokupačnímu prohlášení, které pak bylo zasláno na ústřední výbor Komunistické strany Československa. Po čase se ukázalo, že šlo pouze o formální připojení k opozici, a když se 27. srpna 1968 vrátila tehdejší politická reprezentace z Moskvy, postupně vyšlo najevo, že ideje pražského jara odvál vítr a opět nastupuje režim tvrdé ruky i na komunální úrovni. Za rok už bylo zcela jasné, že slovo svoboda se znovu stalo abstraktním pojmem.

Skutečným obratem k demokracii se pro Lubomíra stala až doba sametové revoluce, i když i ji zprvu vnímal s rezervou. Už od počátku se ale účastnil všech veřejných shromáždění. První, v den generální stávky 27. listopadu 1989, se uskutečnilo na náměstí, ale bez nezbytného ozvučení, což vedlo především k tomu, že se na další den domluvilo setkání v litovelské Záložně. Zde už veřejně vystoupily osobnosti ve jménu Občanského fóra a svůj projev si odbyl i Lubomír. Projevy se potom staly na dlouhá léta jeho parketou, přibral si vedení redakce Litovelských novin a po volbách se stal i zastupitelem a také členem kulturní komise. Převzal vedení kroniky, a ačkoliv funkci zastával oficiálně až od roku 1990, dopsal pojednání o revolučních událostech podzimu 1989. Svou roli kronikáře složil až roku 2005.

V posledních letech se věnoval především úctyhodné rozsáhlé práci – psaní svých pamětí, které nazval Otisky let. Souběžně s prací kronikáře napsal několik publikací z historie města, např. Litovelské gramofony, Litovelské paměti, 100 let muzejnictví v Litovli, Litovel v datech, trilogii Litovel ve 20. století. Roku 2005 se stal jedním ze zakládajících členů Muzejní společnosti Litovelska – v jejím výboru působil až do roku 2009 a v lednu 2010 byl jmenován jejím doživotním čestným členem.