Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Šik (* 1953)

• narozen 7. března 1953 v Praze

• jeho otec Ota Šik byl představitelem komunistické nomenklatury a ekonomem spjatým s reformami šedesátých let

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se rodina rozhodla pro emigraci

• útočiště zpočátku našla na soukromém ostrově Josipa Broze Tita v Jugoslávii

• od roku 1968 žil s rodiči ve švýcarské Basileji, kde vystudoval gymnázium

• v letech 1972-1979 studoval architekturu na ETH v Curychu

• od roku 1988 vede vlastní architektonické studio

• je představitelem tzv. analogové architektury

• v letech 1990-1992 působil na Fakultě architektury ČVUT

• od roku 2018 vede Ateliér architektonické tvorby na pražské AVU

• žije střídavě ve Švýcarsku a v Čechách

Ta smrt se dala oddálit

Miroslav Šik se narodil 7. března 1953 v Praze. „Podle Hitlerových zákonů jsem se narodil míšencům. Mám dva židovské dědečky a dvě nežidovské babičky,“ vypráví pamětník. Jeho otec Otto Shick (od roku 1952 známý pod jménem Ota Šik) byl v roce 1941 zatčen pro ilegální distribuci komunistických letáků a převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde jej zpočátku zařadili jako Žida. „Když jste tam byl jako Žid, poslali vás do kamenolomu, kde vás přinutili skočit i s kamením dolů, nebo jste šel rovnou do transportu smrti. Když jste byl jako komunista, mělo to výhodu. Ta smrt se dala oddálit. Největší nevýhoda v Mauthausenu bylo buďto být Žid, nebo ruský voják. To byli většinou lidi, kteří po dvou týdnech zmizeli.“ Otovi Šikovi se během prvních dvou měsíců v táboře podařilo deklarovat se jako komunista. Odebrali mu Gelber Stern, žlutou židovskou hvězdu, a namísto ní dostal Roter Winkel, značku červeného trojúhelníku, kterou na šatech nosili političtí vězni. Díky obstojné znalosti německého jazyka a těsnopisu získal pracovní zařazení jako zapisovatel ve Schreibstube. „Tím se dostal pryč z lomu, získal boty a měl třikrát denně polévku. Měl i čistou vodu na hygienu, a to ho zachránilo před nemocemi. Měl tam všechna jména a kartotéku vězňů. Jako členovi komunistického odboje mu strana tajně vydávala rozkazy, aby někoho za někoho vyměnil. To znamená ty baráky, které se měly likvidovat. On z toho vytahoval kartičky živých komunistů a měnil je za mrtvé. Takto zachránil život pozdějšímu prezidentovi Antonínu Novotnému,“ líčí pamětník vzpomínky svého otce.

Maminka pracovala u Marie Švermové

Lilly Grünfeldová, maminka Miroslava Šika, byla v roce 1939 pro svůj židovský původ jako jedna z prvních vyloučena z gymnázia a o dva roky později totálně nasazena v jedné z pražských továren. Na počátku roku 1945 se zapojila do komunistického odboje, kde působila jako spojka v blízkosti Josefa Smrkovského. Díky svému mládí, půvabu a blond vlasům mohla před okupačními úřady snáz skrýt svoji identitu. Během Pražského povstání si ji ale našla nepřátelská kulka a konec války strávila na nemocničním lůžku. Po válce začala pracovat u Marie Švermové na sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Právě zde potkala Otu Šika, pamětníkova otce.

Synem funkcionáře

Hvězda Oty Šika strmě stoupala. Již v roce 1961 se stal ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Pro jeho syna Miroslava to znamenalo mimo jiné to, že měl vůči svým spolužákům na základní škole nemalé materiální výhody. „První vzpomínku na dětství mám, když jsme jezdili do NDR. Byl to pro mě zážitek, jet někam, kam normálně kluci ze třídy nejezdili. Viděl jsem Západní Berlín. Měl jsem nová trička,“ vypráví Miroslav Šik.

Rodina bydlela na Letné, v luxusním funkcionalistickém obytném bloku, známějším pod pejorativním označením Molochov. Před válkou v něm žili bohatí obchodníci, během protektorátu nacistická smetánka a po Vítězném únoru jej začali obsazovat vysocí komunističtí funkcionáři. „Ve škole jsem se chtěl stát předsedou pionýrské organizace. Jenomže tomu předcházela volba na záchodě, kde se soutěžilo v tom, kdo dočůrá nejdál. A já jsem prostě čůral nejdál, tak jsem se stal předsedou. Jenomže to vyšlo najevo, někdo si asi stěžoval. Byl jsem sesazený a vyloučený z Pionýra, za což by normální děti asi měly velký škraloup, ale díky tomu, že můj otec byl vysoko ve straně, si na mě netroufli. Dostal jsem trojku z chování, ale měl jsem co vypravovat. Začal jsem využívat toho, že jsem dítě nomenklaturního člena. A to se rok od roku zhoršovalo. Ve škole jsem v tom nebyl sám. Vedle mne byl Moučka a Doubek. Ti vrazi z procesů. Ale já jsem nebyl nejvýš, to byl Honza Koucký, jeho tatínek byl sekretář,“ líčí pamětník a pokračuje ve vyprávění: „Byl jsem ale nejodvážnější sígr. To bylo to neštěstí, protože se to furt stupňovalo. Začal jsem na základní škole plánovat krádež. Hned první den, co jsme viděli film o Beatles, jsme se rozhodli, že budeme bigbíťáci. Koupili jsme si snímače na kytary a pojmenovali jsme se The Sharks. Ale neměli jsme reproduktory. V každé třídě byl vedle portrétu Antonína Novotného velký reprák. Vůbec se to nepoužívalo. Tak jsem to naplánoval. S klukama jsme asi z deseti tříd vykradli všechny ty kovové věci a udělali jsme si reprobedny. A zase se na to přišlo. Jeden byl vyloučený ze školy, a já jsem měl zase jenom trojku z chování.“ 

Hierarchie uvnitř komunistické nomenklatury

Zatímco jeho syn si výhod dítěte vysoce postaveného funkcionáře užíval plnými doušky, Ota Šik nomenklaturu rád neměl. „Všímal si toho. Chování lidí od chvíle, kdy se do té nomenklatury dostali. To je něco, co zažil na vlastní kůži. Od poskoka v sekretariátu k předsedovi vlády. Podle toho, jak jste byl vysoko, měl jste určité výhody. Když se někdy v roce šedesát stal členem ústředního výboru, mohli jsme jezdit do Doks, kde byl krásný hotýlek u Máchova jezera. Když jste byl výš, jezdilo se na Hvozdy a potom byl už jenom Orlík. Můj kamarád Honza Koucký od tajemníka strany jezdil na Orlík. Když se jelo do NDR a vystoupilo se z autobusu, každý dostal obálku. V ní bylo peněz podle toho, jak byl kdo vysoko. Bydleli jsme na Molochově na Letné, kam vám vozili jídlo podle toho, kdo jste byl. Vysoce postavený soudruh si mohl na večer objednat chlebíčky a džus. Pak byla ještě jiná zásilková služba, to procházelo přes Pražský hrad. Když jsem přišel ke Kouckým, na stole bylo hroznové víno a mandarinky, což normální lidi vůbec neměli. Toho si táta hrozně všímal,“ vypravuje Miroslav Šik.

The Times They Are a-Changin‘

Šedesátá léta se kvapem blížila k Pražskému jaru. Miroslav Šik cítil, že se něco děje. Intenzivně prožíval pocit svobody. Svobody slíbené jen na okamžik. Na Karlově mostě kdosi hrál na kytaru písničky Boba Dylana a mládež, která se scházela v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, žila naplno. V té době Ota Šik vycestoval do Velké Británie, odkud svému synovi přivezl desku Between the Buttons od Rolling Stones. „To bylo moje Pražské jaro. Ale otec to vzdal už v dubnu šedesát osm, když si odvezl do Rakouska svoje manuskripty a peníze. Něco dopředu tušil. V srpnu jsme byli na dovolené v Jugoslávii. V noci dvacátého prvního nás vzbudila kontrarozvědka a vrtulníkem jsme letěli na Titův ostrov. Tam jsme se dozvěděli, že je okupace a že jsme hosty jugoslávské vlády. Tito nás pozval k opulentní švédské tabuli, všude byl veliký luxus, exotická zvířata. Měl maršálskou uniformu, bílou se zlatými doplňky, a vypadal impozantně. Celou dobu kouřil havany,“ líčí pamětník pobyt na soukromém ostrově u jugoslávského prezidenta. Ota Šik prohlásil, že do Československa se rodina již nevrátí. Po krátkém pobytu v zapůjčené vládní vile v Jugoslávii se Šikovi dostali do švýcarského Curychu. Několik měsíců zde žili inkognito. „Otec měl paranoiu, že ho chtějí Sověti zlikvidovat. Podle archivů za ním jednoho agenta poslali. Tak nás schoval do kopců do Alp a odjel. Žili jsme tam u jednoho sedláka. Pak přijel a řekl, že jedeme do Basileje, že tam má práci na univerzitě. V Basileji jsme měli byt vybavený Červeným křížem. Půjčená lehátka, oblečení. Táta tam měl nachystané nějaké peníze, tak je zaktivoval a žilo se. Musel jsem nastoupit do kurzu němčiny a v listopadu jsem měl nastoupit na gymnázium. Dostal jsem ale nějakou kožní nemoc a šli jsme do nemocnice. Táta řekl, že to maminka zvládne, že zná dobře jazyk, ale ona tu němčinu moc neovládala, takže vždy kývala na všechno, na co se jí tam ptali. Ležel jsem nahý pod dekou, vezli mne na lehátku. Najednou se otevřely dveře, tam jsme vjeli a bylo tam to anatomické pódium, kde byla kopa dvacetiletých studentů. To byl můj první den v Basileji, úplně gigantickej vstup do nového světa,“ líčí pamětník.

Samota v emigraci

Zpočátku nesl Miroslav Šik emigraci velmi těžce. Mezi vrstevníky z gymnázia se cítil osamocený. „Ve Švýcarsku zatím nebyla vůbec rozjetá ta mládežnická emancipace, která v té době naplno zasahovala Prahu. Všichni tam byli hrozně slušní, žádné diskotéky, koncerty musely končit v deset. Doma s rodiči jsem být nechtěl. Máma pořád brečela a otec už se chystal na další kariéru a mluvil jen o sobě. S českými emigranty to také nešlo, protože jsem byl Šik. Neprošel jsem utečeneckým lágrem. A táta byl Šik. Ti, kteří šli do Švýcarska, byli jednak proti komunismu, ale i proti reformním změnám, jejichž tváří můj otec byl. Ty děti emigrantů byly proti mně naočkovaný, nechtěly se se mnou bavit,“ vzpomíná Miroslav Šik na první měsíce v emigraci. Pocit odloučení vedl až k tomu, že pamětník začal utíkat do Čech. Jeho diplomatický pas stále platil a přejet hranice nebyl žádný problém. Navíc hranice se definitivně uzavřely až v říjnu 1969 a poslední z útěků Miroslava Šika do Československa se odehrál dva měsíce předtím. „Naposledy jsem tu byl v srpnu. Když se rodiče dozvěděli, že jsem zase utekl, požádali tajnou službu a mě pak odvezli dva špioni násilím do Vídně. Na ulici v Praze mě čapli do nějaké volhy a řekli: ‚Chlapečku, chovej se slušně.‘ No a vezli mě přes celou Moravu až do Vídně,“ líčí pamětník své útěky z emigrace do rodné země.

Začal jsem se odcizovat svému původu

Přestože měl díky svému otci silné znalosti v ekonomii a politologii, rozhodl se Miroslav Šik po maturitě pokračovat na Spolkové vysoké technické škole v Curychu ve studiu architektury. V Basileji u rodičů se již necítil dobře. Měl pocit, že žijí ve zlaté kleci, izolovaní od všeho živého. Přestal číst v češtině, zajímala jej západní literatura. „Začal jsem se odcizovat svému původu, hledal jsem svoje kořeny v židovství. Ale zjistil jsem, že vlastně žádný Žid nejsem. Byl to můj koncept dostat se někam jinam, a jedinou cestou byla levicovost. Během sedmdesátých let jsem se přeměnil z intelektuála-hippíka na postmoderního relativistu-pankáče. Na začátku osmdesátých let jsem se podílel na anarchistickém hnutí kolem Autonomes Jugend, byl jsem šéfredaktorem jejich časopisu Stiletto. Bojovali jsme za emancipaci žen, legalizaci marihuany a chodili jsme rušit marxistická jednání studentských spolků. Kritizovat společnost mi pomohlo víc se do té společnosti integrovat. Byl jsem i zatčený, na Vánoce jsem s ostatními anarchisty strávil dva dny ve vězení. Hrozilo mi vyhoštění ze země. Pak se ze mě stal pracující slušný pán,“ vzpomíná Miroslav Šik. Pocit vykořenění prožívali i jeho rodiče. Maminka, která prvních patnáct let nesla emigraci velice těžce, krátce po sametové revoluci pronesla: „Já se nemám kam vrátit, já jsem tady doma.“ Ota Šik, který byl již v listopadu 1989 pozván do Prahy Václavem Havlem, aby se zúčastnil ekonomických diskusí, zde po několika krátkých pobytech rovněž dospěl k závěru, že jeho domovem zůstane Švýcarsko.

Nevěděl jsem, co tu mám dělat

Během studií Miroslava Šika silně ovlivnil Aldo Rossi, italský architekt a designér, který na Spolkové vysoké technické škole v Curychu přednášel. Po promoci pracoval pamětník tři roky jako asistent v Institutu historie a teorie architektury při své alma mater a poté působil na stejném místě až do začátku devadesátých let jako vědecký asistent známého švýcarského architekta Fabia Reinharta. Sametový listopad roku 1989 jej zastihl na přednáškovém turné po skandinávských zemích. „Moje přednáška sedmnáctého listopadu byla v Norsku. Najednou přišel jeden z těch Norů, a jestli mám rádio, že Luxembourg hlásí, že se v Praze něco děje. Celou noc jsem poslouchal Svobodnou Evropu a dozvídal jsem se to. Byla šedivá noc, hučel fjord. Já jsem stál před domem, poslouchal to rádio a najednou jsem si vzpomněl, že jsem Čech. Objevil jsem se tam až druhého prosince, přijel jsem na hranici a neměl jsem vízum. Ve sněhu tam v polobotkách stáli špatně oblečení čeští pohraničníci a všem dávali vízum. Přijel jsem tam a lekl se. Vrátil jsem se proto do Bavorska a teprve až druhý den ráno jsem se odvážil a jel do Prahy. Přijel jsem na Václavák, šel do Světozoru a dal jsem si tam to, co naposledy před emigrací. Zmrzlinu s nějakýma příšernýma borůvkama. Seděl jsem tam a nevěděl, co tu mám dělat. A tam začala moje odysea s Českem,“ vypráví Miroslav Šik.

Váš domov je tam, kde si to protrpíte

Přestože Praha byla počátkem devadesátých let centrem uvolněné morálky a divoce prožívané svobody, necítil se v ní Miroslav Šik doma. Zjistil, že s lidmi, se kterými se znal před emigrací, si už nerozumí. Chybělo mu prožití normalizačních let a neznal důležité mezilidské vazby a předrevoluční příběhy. Přestože v letech 1990–1992 učil na Fakultě architektury ČVUT, říká: „Do Prahy jsem jezdil jenom řádit. Je to otázka, kde zemřít. Doufejme, že mě to nedonutí se zase nějak rozhodnout, kde už zůstanu navždycky. Váš domov je tam, kde si to protrpíte. Ale já si vždycky jen sednu na tu druhou židli.“