Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Melchior Sikora (* 1937)

• narozen 24. ledna 1937 nedaleko polských Wadowic

• v červnu 1939 následovalo stěhování do těšínského Fryštátu (dnešní Karviná)

• v září 1939 Těšínsko obsazeno německou armádu

• rodina se v rámci tzv. Volksliste přihlásila k polské národnosti

• od roku 1961 pracoval na šachtě

Nemohl jsem se přihlásit k jiné národnosti

Melchior Sikora se narodil 24. ledna 1937 v Polsku nedaleko Wadowic. Jeho otec zemřel před jeho narozením, takže vyrůstal jen s maminkou a bratry. „Když Polsko získalo zpátky Těšínsko, tak se tam 1. června 1939 maminka přestěhovala. Za tři měsíce vypukla druhá světová válka – to byl pro nás konec světa.“

Od roku 1939 až do současnosti žil Melchior v těšínském Fryštátu (dnešní Karviná). Obyvatelé Těšínska se po připojení k Německu mohli v rámci tzv. Volksliste přihlásit ke slezské národnosti, čímž by se stali občany nacistické třetí říše (a tím dospělým mužům vznikla i povinnost rukovat do wehrmachtu), nebo si ponechat českou či polskou národnost a stát se tak občany druhé kategorie s vidinou možných perzekucí.

Sikorovi se přihlásili k polské národnosti a Melchiorova maminka byla kvůli tomu uvězněna. Po propuštění musela pracovat jako uklízečka pro německé obyvatelstvo. „Já jsem se nemohl přihlásit k jiné národnosti, moje maminka byla Polka, i bratři byli Poláci… Národnost se změnit nedá,“ říká pamětník.

Pomáhali nám zdejší Němci

Těšínsko bylo národnostně velmi pestré a tak, jak byli během války perzekvováni Poláci, tak se po válce lidé mstili zase na německém obyvatelstvu. „Tady na Těšínsku to byla taková směs Čechů, Poláků, Němců i Židů. Za války jsme měli německé kamarády. Když maminku zavřeli, tak nám pomáhali zdejší Němci,“ vzpomíná. Melchiorova maminka se i postavila na obranu německých přátel. „Po válce museli Němci nosit na rukávu bíle namalované N. Když to zjistila maminka, tak šla za pánem, co mluvil perfektně rusky, a u vojáků zajistila těm našim známým Němcům, že ta N nemuseli nosit,“ dodává pamětník.

Po konci druhé světové války začala sílit komunistická strana. „Komunisté, když chtěli vyhrát volby [v roce 1946], tak se obrátili na Poláky a zaručili jim, že když vyhrají volby, tak nebudou muset do Polska. Proto v Karviné vyhráli volby komunisté. Splnili slib a nevyvezli Poláky do Polska.“

Nevěřte tomu, co se děje

Po komunistickém puči v únoru 1948 byl Fryštát přejmenován na Karvinou. Původní Karviná v podstatě zmizela kvůli rozsáhlé důlní těžbě. „Nazvali Fryštát Karvinou a udělali z něj městskou část Karviné.“ Melchior nastoupil po základní škole v roce 1952 do učení jako hutník a valcíř ve Vítkovicích. Od roku 1954 pracoval čtyři roky v hutích a železárnách v Karviné. A následně do roku 1961 působil jako řidič autobusu u ČSAD.

V roce 1961 nastoupil jako horník na šachtu. Po pár letech se přihlásil na hornickou školu, kterou nedokončil  a odešel z ní v roce 1968: „Dubčekovské uvolnění se ve škole projevilo tak, že my budeme vzorem v Evropě a na nás se budou dívat, jak děláme socialismus s lidskou tváří. Já jsem byl jediný Polák v té třídě a říkal jsem jim: ,Hoši, nevěřte tomu, co se děje. Musíte přemýšlet. Nic neuděláme, Brežněv je schopen vyvolat třetí světovou válku.‘“ Jeho spolužáci ho za takové pochybnosti posílali zpátky do Polska.

Pak brečeli, jak jsou zklamaní

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy přišel Melchior v září 1968 do školy. „Když jsem viděl ty kluky, co mě vyháněli do Polska, jak tam brečí, že jsou zklamaní, tak jsem si říkal, že s takovou partou už nevydržím, a z té školy jsem odešel,“ vzpomíná. Maturitu si Melchior nakonec neudělal a zůstal pracovat na šachtě, kde byl spokojený.

Melchiorovi několikrát v práci nabízeli, aby vstoupil do komunistické strany, ale to vytrvale odmítal. „Já jsem to měl dobré. Nevstoupil jsem do strany. Třikrát mě nabádali a já jsem jim vždycky řekl, že nemůžu, protože jsem cizinec,“ vysvětluje. Několikrát mu bylo také nabízeno, aby přijal československé občanství, ale to nechtěl, cítil se být Polákem. „Za komunismu se třeba nesmělo mluvit o Katyni, že tam Sověti vyvraždili polskou inteligenci,“ připomíná.

Na všem musí člověk pracovat

Od roku 1975 žádal Melchior o výjezdní doložku pro sebe a rodinu do Anglie, kde žil jeho strýc. Ten tam odešel po druhé světové válce. Bojoval na několika frontách a zažil, jací jsou v Sovětském svazu komunisté. Když zjistil, že získávají vliv i nad Československem, tak se domů nevrátil a zůstal žít v Anglii. Melchior se v roce 1975 přihlásil také do kurzu angličtiny, aby se v Anglii domluvil.

Možnost vyjet do Anglie dostala rodina až v roce 1978. V tu dobu měl Melchior s manželkou už dva syny a šestiletou dceru. Povolení k výjezdu dostali z dětí jen synové a dcera musela zůstat v Karviné jako záruka toho, že se zbytek rodiny vrátí. V roce 1989 vzal Melchior do Anglie i svou dceru.

V roce 1985 utrpěl během těžby úraz a z šachty byl propuštěn. Od té doby je v důchodu. „Nikdy jsem se neměl tak dobře, jak se mám teď,“ říká. Dnes má Melchior sedm vnoučat. Jeho syn s rodinou žil nějakou dobu v Americe, kam se za nimi jel Melchior dvakrát podívat. Poprvé v roce 2001, kdy se vrátil domů týden před útokem na „Dvojčata“ a podruhé v roce 2005. To v Americe strávil dokonce osm měsíců a hlídal svého půlročního vnuka. „Neviděl jsem tam zamračený lidi,“ říká závěrem.

Současné mladé generaci by Melchior Sikora rád vzkázal toto: „Nedejte se zmást. Dívej se, porovnávej a sám si dávej dohromady to, co by mělo být. Nic nejde udělat lehce, na všem člověk musí pracovat.“