Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tak jsme dorazili na nádraží, přijel vlak a z vagonů vylezli lidé ze Zakarpatské Ukrajiny Říkali, že jdou na naše místa Ale tam už byli Ukrajinci z bývalého Polska Tak nevím, jak se tam dohodli
volyňská Češka původem z Ozeran
první manžel padl v roce 1944
v roce 1947 s celou rodinou odjela do Čech
„Přála bych si, aby se lidé nezabíjeli, nekradli, aby byli na sebe slušní a nerozváděli se tolik.“
Evženie Šiková se narodila 11. listopadu roku 1921 v obci České Ozerany na Volyni jako Evženie Kopecká. Jejími rodiči byli Vladimír Kopecký a Antonie Kopecká, rozená Chudobová, kteří, stejně jako většina dalších českých obyvatel Volyně, vlastnili hospodářství. To po léta budovali a rozvíjeli a Evženie spolu se sourozenci musela při pracích pomáhat. Manželé Kopečtí měli celkem pět dětí. Nejstarší Věru, která zemřela v roce 2004, Evženii, Slavomilu – ta v roce 1937 v pouhých čtrnácti letech podlehla zápalu mozkových blan, Marii, která dnes žije v Liberci, a jediného syna Rostislava. Všech pět sourozenců spolu s rodiči pečovalo o hospodářství o rozloze cca 14 hektarů a také o krávy a koně, které vlastnili. Pomáhali okopávat zeleninu, pást krávy. Dělali vše, co bylo zapotřebí.
Obec České Ozerany, ležící na Volyni, dnes ve východním Polsku, čítala několik set obyvatel. Veškeré obyvatelstvo, na rozdíl od sousedních obcí, tvořili pouze Češi. Prvními osídlenci této obce se stali Josef Beneš a Josef Opočenský. Od jejich příchodu se obec postupně rozrůstala. V obci fungovala mimo jiné škola, pohostinství a kostel, který si evangelická část obyvatel svépomocí zbudovala. Kostel byl v roce 1931 vysvěcen a Evženie Kopecká s celou rodinou ho pravidelně každou neděli navštěvovala. Po nedělní mši navštěvovaly děti z Českých Ozeran nedělní školu a mládež se také bavila procházkami po okolí. Zpívali písně v lese nebo chodili na návštěvy ke kamarádům. V obecné škole se vyučovalo převážně polsky, avšak někdy i česky, v závislosti na učitelích. Obecná škola zde byla ukončována pátou třídou, kterou absolvovala rovněž Evženie Kopecká se svými sourozenci. Pohostinství byla v Ozeranech dvě a konaly se v nich mimo jiné posvícenské zábavy, tancovačky a v zimním období se zde hrálo divadlo. V obci také fungoval parní mlýn, kam si obyvatelé docházeli pro teplou vodu. Mlýn vlastnily dvě židovské rodiny, Nejtrovi a Gellerovi. Bydleli v nedalekém Lucku a do Ozeran dojížděli. Pro občasné přespání si u mlýna postavili domek. Obě rodiny byly poměrně početné, a nikdo z nich nepřežil druhou světovou válku.
Evženie Kopecká vzpomíná na otce, který měl neblahé vzpomínky na Rusy z první světové války a při okupaci Volyně sovětskou armádou vzpínal ruce a byl z nastalé situace nešťastný.
Od září 1939 byla rodina Kopeckých neustále, a stupňovaně omezována. Hned v září jim sovětská armáda zabavila dva koně a pět krav ze sedmi, které vlastnili, a zmocnila se poloviny domu. Na hospodářství se během války střídali podle situace Sověti a Němci, kteří rodinu využívali stejným způsobem. Jediné, co Kopeckým za války zůstalo, byly pozemky. Ty ovšem museli obdělávat a Rusům odevzdávat tzv. kontingent neboli odvody. Po čase jim i tyto pozemky vyměnili za horší a na statku Kopeckých si vytvořili tzv. selradu neboli místní samosprávný úřad. V době působení tohoto úřadu musela matka Antonie Kopecká jeho zaměstnancům vařit obědy, na které úředníci docházeli ke Kopeckým do domu. V tomto úřadě Kopečtí po útěku Sovětů v červnu 1941 nalezli dokumenty o připravovaném odsunu pětadvaceti rodin na Sibiř. Paradoxně tedy díky příchodu německých vojsk nebyli posláni na Sibiř, kde většina odsunutých nalezla smrt.
Rodina Kopeckých se snažila se všemi nepřízněmi osudu vyrovnat a žít za daných podmínek co nejlépe. Pro ulehčení práce zakoupil otec německého koně, který byl raněn do nohy. Koně vyléčil a časem přikoupil i dvě hříbata.
Evženie Kopecká se v roce 1940, v době sovětské okupace, provdala za řezníka Vladimíra Svítka. Vladimírovi rodiče spolu s mladším bratrem byli odsunuti na Sibiř, kde všichni zemřeli. Vladimír tedy neměl kde bydlet a byl rád, že se ho ujala rodina Kopeckých. Spolu s Evženií žili v manželství čtyři roky. Manželství bylo bezdětné. Jediné dítě, které spolu čekali, Evženie potratila. Vladimír Svítek po čase narukoval do armády a v listopadu 1944 padl v boji na Dukle.
„On mi dennodenně posílal lístek. Některé ženy třeba měsíc nedostaly dopis z války a on mně dennodenně napsal.“
„Ještě ten samý den, když padl, mi napsal lístek, a dole už bylo od jeho velitele napsáno, že padl.“
V červnu 1941, po příchodu Němců, se situace nijak zásadně nezlepšila. Kopečtí měli znovu obsazený statek a pracovali jako doposud. Další komplikací a s ní spojenou obavou, která nastala, byl příchod banderovců. Ti rovněž rodinu využívali coby nedobrovolné zásobovače jídla, ošacení a všeho, co se jim hodilo. Banderovci měli okolí dokonale zmapované a vše měli pod kontrolou, takže nebylo možné se jim nějak vzepřít. Kromě mnoha krádeží měli na svědomí spoustu lidských životů, které bezcitně a násilně ukončili.
S banderovci se v roce 1944 setkal i Evženiin bratr Rostislav, který se zrovna vrátil zraněný z fronty. Ani ne dvě hodiny po tom, co dorazil domů a lehl si v kuchyni na kanape, dorazili i banderovci.
„Přišli k němu, sedli si na to kanape a povídají: ,Skydaj štany. Nehněvaj sa, ale skydaj štany.‘ Aby se nezlobil a sundal si kalhoty. No tak si sundal kalhoty. On měl anglickou blůzu a vojenské kalhoty. No, tak to sundal. A teď říkají: ,A šinelu.‘ Plášť. Jak byl raněný, tak to měl samou krev, ten plášť. A když ležel v nemocnici, tak tím byl přikrytý. Ale měl to s sebou, protože v dubnu byla ještě zima.“
Banderovci obrali bratra o vojenské oblečení a odešli. Naštěstí nikomu neublížili.
Evženiin bratr se ze zranění ruky léčil ještě dlouho po válce. Podstoupil několik operací. I přes veškerou snahu lékařů paže zůstala nepohyblivá a Rostislav Kopecký dostal invalidní důchod. Ovšem ve výši pouhých devadesáti korun měsíčně! Kvůli tak nízké částce byl pan Kopecký nucen si přivydělávat jako traktorista. Tato práce mu však vždy po čase přinesla komplikace a bolesti namáhané, zraněné paže. Situace se pro něj zlepšila po nástupu generála Svobody do funkce prezidenta Československé republiky. Rostislavovi byl jeho zásluhou zvýšen invalidní důchod. V roce 1981, ve věku nedožitých šedesáti let, Rostislav Kopecký zemřel.
V období po roce 1941 se Evženie Kopecká setkala i s útiskem a následně zoufalým jednáním Židů. Jako například, když na jejich statek přišel židovský mladík, kterého rodina znala, jelikož dříve pracoval ve mlýně v Ozeranech. Mladík z obavy o svůj život prosil tatínka Vladimíra Kopeckého o to, aby ho nechal přebývat v hrobce své zemřelé dcery Slavomily Kopecké. Tatínek to však odmítl. Bál se, co by se stalo s jeho rodinou, kdyby na to Němci přišli. A tak mladík šel s prosbou o pomoc dál. Nakonec se ukryl v psí boudě, kterou mu poskytla rodina bydlící na okraji Českých Ozeran. Bohužel po nějakém čase Němci mladíka objevili a na místě zastřelili.
V roce 1944, kdy do Českých Ozeran přišli znovu Sověti, byla na statku rodiny Kopeckých znovu zřízena „selrada“ a k tomu ještě lazaret. Takže rodina přišla o další prostory v domě. K užívání jí zůstala pouze kuchyně a jedna místnost na spaní.
„Většinou tam byli tankisti. Celí spálení, neviděli na oči, ruce zabalené, ale hráli hezky na harmoniku a rádi tancovali po dvoře.“
„A ti důstojníci každou chvíli přišli, aby jim ,mamuška‘ uvařila boršč. Tak jim vařila boršč a dělala jim ,koržiky‘ (koláčky – pozn.aut.).“
Po válce rodina Kopeckých uvažovala o stěhování do Československa. Uskutečnili ho v roce 1947. Celá rodina a další obyvatelé Českých Ozeran se za pomoci Ukrajinců, kteří již čekali na uvolněná hospodářství a chalupy, přesunuli na šest kilometrů vzdálené vlakové nádraží.
„Tak jsme dorazili na nádraží, přijel vlak a z vagonů vylezli lidé ze Zakarpatské Ukrajiny. Říkali, že jdou na naše místa. Ale tam už byli Ukrajinci z bývalého Polska. Tak nevím, jak se tam dohodli.“
Obyvatelé Ozeran, rodinu Kopeckých nevyjímaje, cestovali nejen s osobními věcmi a zavazadly, ale i s veškerým zvířectvem.
„Vzali jsme si dva koně, a já tam byla u nich. Hrabali tam, že jsem ani nemohla spát. A jednu krávu jsme si vzali. Naše kráva byla březí, takže se nemusela dojit, ale kráva strýce Karla byla po telátku a ta se dojila. Teta byla nemocná, a tak jsem ji dojila já.“
„Když jsme někde zastavili, tak jsme vzali kýble a utíkali pro vodu, abychom tu krávu a koně napojili.“
„Na každém patníku jsme stáli. Vždycky přišli za tatínkem, ten jim musel dát peníze a nějaké jídlo, a tak jsme zase kus jeli.“
Cesta do Čech trvala několik týdnů.
Rodina Kopeckých, na rozdíl od ostatních rodáků z Ozeran, kteří měli sraz na Žatecku, cestovala dále do Chotiněvse na Litoměřicku, kde již bydlel mladší bratr Rostislav. V sousedních Řepčicích již několik měsíců bydlela i sestra Věra, která se odstěhovala z Českých Ozeran při první vlně stěhování se svým manželem Janem Albrechtem. Oba sourozenci zde přichystali zbytku rodiny uvítací pohoštění a rodina Kopeckých se zde usadila.
V roce 1949 se Evženie Kopecká podruhé vdala a spolu s manželem se odstěhovala na Žatecko do Tuchořic, kde oba dva pracovali v JZD. Zde Evženie pracovala až do důchodu do roku 1978. Stejně jako pro Evženii, i pro jejího muže to bylo druhé manželství a stejně jako ona, i její manžel byl bezdětný. I toto jejich manželství zůstalo bezdětné, ačkoli nějaký čas Evženie uvažovala o adopci, kterou jí nakonec matka rozmluvila. Svého rozhodnutí však při pohledu zpět nelituje.
V Tuchořicích žila Evženie se svým mužem třicet let až do roku 1979, kdy se dočasně přestěhovali k bratrovi do Chotiněvse a následně do bytu v Litoměřicích. Na tento byt si již v Tuchořicích podali žádost, jelikož druhý manžel Evženie, pan Šik, měl v roce 1968 vážný úraz a nechtěl, aby manželka zůstala sama na Žatecku, kde neměla nikoho z rodiny. Po půl roce soužití v novém bytě manžel Evženie Kopecké zemřel.
V současnosti žije Evženie Šiková v domě s pečovatelskou službou v Litoměřicích.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Lukáš Krákora)