Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Šilerová (* 1950)

• narozena jako Žáková 31. prosince 1950 ve Znojmě

• v srpnu 1968 se ve Znojmě účastnila protestů proti okupaci

• vystudovala Husovu bohosloveckou fakultu v Praze

• po vysvěcení nastoupila jako farářka husitské farnosti ve Vratimově

• s manželem se podílela na šíření samizdatových textů

• byla opakovaně vyslýchána a sledována Státní bezpečností

• od roku 1984 farářkou husitského sboru v Rychvaldu na Karvinsku

• v roce 1999 zvolena biskupkou Církve československé husitské

• byla první ženou v biskupském úřadu v postkomunistické Evropě

• úřad vykonávala dvě volební období do roku 2013

• v letech 2001 až 2007 členkou Rady České televize

• v roce 2022 působila jako emeritní farářka v Rychvaldu a v Bohumíně

Jana Šilerová uvažovala o studiu herectví, ale protože její budoucí muž se přihlásili na Husovu bohosloveckou fakultu, následovala ho. „Netušila jsem, jak jsem se s teologií trefila. Až s odstupem let mi došlo, jak moc jsem se trefila. Boží cesty jsou nevyzpytatelné a plné tajemství, a ještě vás vedou přes něco tak půvabného, jako je to, že se zamilujete,“ říká emeritní biskupka Československé církve husitské Jana Šilerová.

Když nastupovala v Praze na vysokou školu, začínala normalizace. Komunistický režim hlásal svobodu vyznání, ale náboženství potlačoval. Církve, které po roce 1948 zbavil majetku, už sice nepronásledoval tak tvrdě jako v 50. letech, ale silně je omezoval a kontroloval. „Už když jste se přihlásili na teologickou fakultu, režim vás odepsal,“ vysvětluje.

Prostřednictvím církevních tajemníků stát zvláště hlídal vliv duchovních na děti a mládež. Když Jana přišla s mužem Vladimírem do Vratimova, tamní husitský sbor ožil. Byli mladí a jejich kázání byla dosti odvážná. „Masaryka jsme připomínali při každém výročí. V kostele jsme vzpomínali i na Johna Lennona,“ vypráví. Zakrátko přilákali řadu mladých lidí. S rostoucí návštěvností bohoslužeb a biblických hodin přibývalo estébáků, kteří kolem nich kroužili také kvůli výrobě a šíření samizdatu.

„Když nás poprvé odvezli k výslechu, báli jsme se. Ale vzpomínám, když náš kostelník, pan Vilk, který přežil Osvětim, a někdy nám hlídal dceru, řekl: ‚Do plynu vás nedají a nehty už vám taky nevytrhají.‘ To mě docela uklidnilo, protože to byla pravda,“ vzpomíná. O státní souhlas nepřišla. Tehdejší biskup Leo Marceluch, který má podle ní na svědomí sedmnáct vyhozených farářů, jí ale zakázal sloužit ve Vratimově a poslal ji do zapadlých farností v Beskydech. „Když mě pak přeložil do Rychvaldu, byl to ten nejlepší trest,“ říká.

Povzbuzení během kněžské služby nacházela mimo jiné ve slovech své oblíbené španělské mystičky Terezy z Ávily: „Nic se nelekejte, nic se nevzrušujte, máte-li Boha, jeho láska stačí.“

Tatínka zavřeli, když jsem byla v první třídě

Jana Šilerová se narodila na Silvestra roku 1950 ve Znojmě. Přišla na svět jako druhé dítě Antonie a Jana Žákových. Otec se živil jako stolař. „Na práci se dřevem byl velmi talentovaný. Postavil nejhezčí chaty na vranovské přehradě. Chaty stavěl i potentátům. Měl velmi dobrou pověst,“ říká. Po válce mu komunisté svěřili ve Znojmě stolařský závod, který pod jeho vedení prosperoval.

Žákovi bydleli v krásném domě porostlém vínem v Antonínské ulici ve starém Znojmě kousek od řeky Dyje. Patřili k bohatším rodinám. Měli dokonce rakouskou pomocnici v domácnosti. Rodinnou harmonii však Jana moc nepoznala. Rodiče měli problémy. Matka byla přecitlivělá a později se léčila v psychiatrické léčebně.

Otce komunisté v roce 1956 zavřeli za údajné rozkrádání socialistického majetku. Jana tenkrát chodila do první třídy. „Tatínek nechal dělníky, aby si brali odpadní dřevo z nábytku, který vyráběli. Spousta chat na Vranově je postavena z takových drobných kostek. Dostal čtyři roky, odseděl si dva. Nevím, jestli to bylo z hlediska zákona spravedlivé. Politický vězeň ale nebyl,“ vypráví. Matka otcovo uvěznění špatně nesla a rodiče se nakonec rozvedli.

Bylo jí jedenáct, když jednou v noci utekla jen v pyžamu k babičce Antonii Hortové a už tam zůstala. Babička měla o kousek dál dům, který jí – na rozdíl o klempířské dílny znárodněné po roce 1948 – zůstal. „Babičce vděčím za všechno. Byla nesmírně sečtělá, podporovala mě v lásce ke knihám a dávala mi i ideologická školení už tím, že mi vyprávěla o svém životě. Vyprávěla třeba také o Miladě Horákové. Když jsem byla starší, nadávaly jsme spolu na Rusáky a bolševiky,“ vzpomíná.

Na imperialistickou televizi se dívali i soudruzi

Ze Znojma je to kousek na rakouskou hranici, která byla za komunistů přísně střežená. Jana má v paměti cesty vlakem na trati Znojmo–Mikulov, kde byly ostnaté dráty tak blízko, že se na ně dalo z vlaku skoro sáhnout. Vzpomíná, jak byla jako dítě nešťastná, když jim odvedli jejich mladého psa Kazana k pohraniční stráži. „Dozvěděli jsme se, že ho vyškolili na chytání přeběhlíků přes hranici. Bylo mi ho strašně líto,“ říká.

Režim nedokázal zabránit sledování rakouské televize, která se dala na Znojemsku snadno naladit. „Když se slavily První máje, soudruzi hřímali z tribun k lidu, aby se nedíval na tu prolhanou imperialistickou televizi. Všichni ale stejně věděli, že ten, který nejvíc vyřvává, má doma tyč od záclony natočenou na Vídeň. To stačilo,“ vypráví pamětnice.

Díky rakouské televizi vyrůstala s vědomím, že venku je svět jiný. „Věděla jsem, že lidé tam nemají na hlavách rohy, ale že svět je tam barevný, že je svobodný. Říkala jsem si: ‚Bože můj, já se snad do toho světa nepodívám jinak než přes magické oko obrazovky.‘“

Oči paní Jeřábkové vyplakané po popravě syna

Když ještě žila s rodiči, dávala ji matka někdy na hlídání k paní Jeřábkové, matce Aloise Jeřábka, který se v roce 1953 jako voják pokusil utéct na Západ. Pohraničníci ho až na rakouském území postřelili, došli si pro něj, vyléčili ho a pak popravili. „Paní Jeřábková měla zvláštní oči. Ptala jsem se maminky, proč má takové červené oči. Řekla mi, že si je vyplakala. Prosila pro syna o milost všechny komunistické bosse včetně Gottwalda, ale nepomohlo to,“ vypráví.

Blízkost rakouské hranice měla v době studené války podle ní neblahý vliv i na charaktery tamních lidí. Komunisté je nutili, aby se podíleli na hlídání hranice. „Například o obyvatelích Šatova se říkalo, že tam byli práskači snad všichni. I děti, pionýři měli za povinnost nahlásit, když viděli někoho cizího,“ vzpomíná. Když tam jednou jako studentka přijela s mužem prohlédnout si kostel, zatkli je vojáci se samopaly, sotva vystoupili v Šatově z vlaku. „Byli tam velmi bdělí,“ dodává.

Poprvé na ni samopal namířili v srpnu 1968 sovětští vojáci. Do Československa tehdy vpadla vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby potlačila údajnou kontrarevoluci. Sedmnáctiletá gymnazistka, kterou invaze nanejvýš rozhořčila, vyfasovala před školou, kde se sešli někteří spolužáci, kyblík s barvou a štětku. „Půl Znojma jsem popsala výzvou Iditě domoj,“ vypráví.

„A stalo se tenkrát, že jsme stáli s kamarádem Pavlem u památníku sovětským osvoboditelům, který už někdo jiný pomaloval, když jel kolem sovětský tank. Byli jsme celí od barvy, na tanku vojáci s kalašnikovy. Dívali se na nás, mířili na nás. Mysleli jsme si, že nás opravdu zastřelí. Ale ne. Objeli pomník, my jsme řekli několik sprostých slov a pokračovali jsme v práci se štětkou a barvou,“ vzpomíná.

Jako by nás poslali do Turecka

Na gymnázium, kde v roce 1969 odmaturovala, má pěkné vzpomínky. Zvláště milovala svou třídní učitelku Jiřinu Čechovou, která v roce 1970 neprošla politickými prověrkami a byla ze školství vyhozena. Později podepsala Chartu 77. Jiřina Čechová patří k laureátům Ceny Paměti národa.

Už jako středoškolačka začala chodit s Vladimírem Šilerem, se kterým dokumentaristé Paměti národa také natočili rozhovor. Vladimír zběhl na bohosloví z brněnské elektrotechniky v roce 1969, Jana tam nastoupila rok po maturitě v roce 1970 už jako Šilerová. „Teologie mě velmi zaujala. Slibovala i studium filozofie, psychologie, sociologie či historie v míře, kterou jiné fakulty tenkrát nenabízely,“ říká. S výjimkou matky, která byla ráda, si rodina myslela, že je to bláznivý nápad a že taková škola jí k ničemu nebude.

Po vysvěcení si nemohla vybírat farnost. Dostala umístěnku do Vratimova nedaleko Ostravy. Manžel měl na starost sbor v Havířově, kam z Vratimova dojížděl. „Bylo to, jako by nás poslali do Turecka. První, co nás ovanulo, když jsme do Vratimova přijeli, byl smrad z tamní papírny. I na všudypřítomný černý prach a zvláštní mluvu tamních lidí jsme si ale rychle zvykli. Zůstali jsme tam nakonec dvacet let,“ vypráví.

Psací stroj Zeta uměl krásných dvanáct kopií

Na faře připravovali kázání, ale také poslouchali Svobodnou Evropu a přepisovali zakázané knihy a tiskoviny. Manžel také vydával samizdatový časopis Ars Boutique. „Byla jsem spíše jen námezdní síla, která vařila kafe a ťukala do stroje. Náš psací stroj Zeta uměl krásných dvanáct kopií. Tiskoviny jsme často ukrývali na zahradě. Byli jsme opatrní a kupodivu za celá léta skoro nic nenašli,“ říká. Nepamatuje si už, kdy je Státní bezpečnost (StB) odvezla poprvé k výslechu do Ostravy, ale zažila to opakovaně.

Estébáci se jich hlavně ptali na různé lidi. „Měli jsme rádce, vratimovského římskokatolického faráře, který bojoval u Sokolova, ten nás poučil, jak se chovat, jak nic neříct,“ vypráví. Když se postupně přestala bát, mívala z vyslýchajících i legraci. „Užívala jsem si například, když se mnou jeden příslušník šel na záchod až k míse. Bylo to absurdní, protože okno na záchodě bylo zamřížované,“ vypráví. Když se jednou usmívala nad protokolem plným pravopisných chyb, požádal ji estébák, aby jim je opravila. „Nepřišlo jim to divné ani urážlivé,“ říká.

Vzpomíná si, jak tajní seděli v parku před farou na lavičce a hlídali je. „Potřebovali jsme zrovna někam odejít, ale nechtěli jsme, aby nás sledovali, tak jsme vyšli jen naboso na zahradu, oblečení jsme si vzali s sebou, venku jsme se oblékli, přelezli přes plot a zadem jsme došli na zastávku autobusu a odjeli,“ vzpomíná. Jindy je sledovala volha s tajnými až do Kunčic pod Ondřejníkem, kam jeli na víkend ke známým.

Jediný, na koho se neptali, byl Jarda Glac

S odstupem let si myslí, že hlavním cílem sledování a výslechů bylo nahnat jim strach, aby je režim mohl lépe ovládat. „Myslím si také, že na Ostravsku neměli estébáci tolik práce jako v Praze nebo jiných velkých městech. Bylo tady pár chartistů, neloajálních umělců či farářů, kolem kterých se ochomýtali mladí lidé. Činnost ale tajní vykazovat museli, a tak se museli více snažit,“ míní. Chartu 77 nepodepsali, i když ji opisovali a šířili. V únoru 1977 se jim narodila dcera Kristýna.

K jejich blízkým přátelům patřil Jaromír Glac, který Chartu podepsal už v létě 1977 a patřil k nejvýznamnějším disidentům na Ostravsku. V prosinci 1989 byl kooptován jako poslanec do tehdejšího Federálního shromáždění, ale rezignoval nedlouho poté, co vyšlo najevo, že patřil k agentům StB. Hájil se tím, že byl dvojitým agentem a že nikomu neublížil.

„Když se to provalilo, uvědomili jsme si, že se nás na něj u výslechů vůbec nikdy neptali. Přitom se zajímali i o kdejakou paní z kostela, která třeba přišla vyřizovat pohřeb. Tenkrát nás ani ve snu nenapadlo, že byl práskač. Nevím, jak moc udával. Asi měl strach a strach člověka nemůžu nikdy soudit. Pořád je to kamarád,“ říká a dodává, že by už kvůli němu měla radost, kdyby přiznal, jak to bylo.

Jejich kamarádi Jaromír Glac a Lubomír Zaorálek, pozdější politik sociálních demokratů, kteří patřili v listopadu 1989 k zakladatelům Občanského fóra v Ostravě, vtáhli Šilerovy do revolučního dění. Po Listopadu se dozvěděla, jak moc i konkrétně ji udávali někteří kolegové duchovní. „Lumpárny ve vlastních řadách člověka trápí více než jiné zlo,“ říká. Československá církev husitská se podle ní vyrovnávala se svými kolaboranty za zavřenými dveřmi. „Mnozí církevní funkcionáři měli máslo na hlavě. Někteří se přiznali a omluvili,“ říká.

Jako ženská jsem byla rarita

Když se hroutil komunistický režim, zhroutilo se jí i manželství. S dospívající dcerou se přestěhovala na husitskou faru do Rychvaldu na Karvinsku, kde byla už od roku 1984 farářkou. Po zákazu kázat ve Vratimově působila v Kunčicích pod Ondřejníkem, Frýdlantu nad Ostravicí a Frenštátu pod Radhoštěm. V Rychvaldu našla hodně přátel i novou radost z kněžské služby. Oblíbená byla i mimo husitský sbor. V roce 1992 kandidovala v Rychvaldu jako nestraník asi na osmnáctém místě kandidátky Občanské demokratické strany. Volby vyhrála, nabízené místo starostky odmítla.

S rychvaldskou náboženskou obcí sjezdila v 90. letech celou Evropu od Norska po Vatikán. V roce 1999 měli naplánovaný zájezd do Izraele, ze kterého ale sešlo, protože ji zvolili olomouckou biskupkou. „Předtím nikoho nenapadlo, že bych to měla být já, už proto, že jsem ženská. Ani mě to nenapadlo. Byla jsem šťastná v terénu a na faře. Když za mnou přišel bratr biskup Zítek a řekl mi, že by chtěl, abych to po něm převzala já, smála jsem se, až jsem málem spadla ze židle,“ vypráví.

Situace ale byla složitá. Nebyli vhodní mužští kandidáti. „Jeden duchovní o ten úřad stál moc, ale zkušenosti s ním byly všelijaké. I můj bývalý muž mi vzkázal, že to musím vzít,“ říká. Nakonec se nechala ke kandidatuře přesvědčit. „Doufala jsem, že můj protikandidát vyhraje a já se vrátím na faru. Média si mě vzala na paškál už před volbou, protože žena biskupka, to byla rarita,“ vypráví.

Diecézní olomoucké shromáždění ale vybralo ji. Jana Šilerová se stala první ženou v biskupském úřadu v postkomunistické Evropě. „Nikdy jsem to nebrala tak, že jsem tak skvělá. Šlo hlavně o to, aby nevyhrál ten druhý kandidát,“ tvrdí. Je přesvědčena, že kdyby její muž neodešel z církve, byl by tenkrát vhodným biskupem a možná i patriarchou právě on. Vladimír Šiler se po revoluci rozhodl pro dráhu vysokoškolského pedagoga.

Když bude sedět v kostele pět duší, nevadí

Jana Šilerová vykonávala úřad olomoucké biskupky dvakrát sedm let. Byly to pro ni hektické roky, kdy hlavně organizovala opravy biskupství a kostelů, řešila peníze, účetnictví a pořád pendlovala mezi Rychvaldem, Olomoucí a Prahou. V roce 2001 ji zvolili do Rady České televize. „Poznala jsem tam mnoho zajímavých lidí a samozřejmě jsem zažila i tlaky z politických kruhů, vždy v souvislosti s volbami radních nebo nového ředitele televize. Od začátku jsem si ale nikoho nepustila k tělu,“ říká. Poté působila také v poradním orgánu někdejšího ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Daniela Hermana.

Po skončení mandátu biskupky se naplno vrátila ke službě v rychvaldské farnosti. „Jsem tam s mými ovečkami šťastná, i když mnohé drahé jsem už pohřbila. Budu sloužit, dokud mi budou stačit síly,“ říká. Tvrdí, že jí nedělá starosti, že do kostela chodí stále méně věřících.

Budoucnost své církve totiž neváže na počet lidí, kteří se k ní hlásí. „Nastává proměna. Už nepůjde o to, jestli budou plné kostely. Budou otevřené lidem. Faráři možná budou mít i své zaměstnání, ale pořád budou sloužit. Nelekám se toho. Spíše mě trápí, že já už to nezažiji. Vidím, kolik možností dnes mají mladí duchovní. Přestože v kostele jim bude sedět pět duší, nevadí. Mají kolem sebe celé široké pole, které je velmi, velmi neorané.“