Helena Šilhanová

„Po pětačtyřicátém roce, když skončila válka, byl můj tatínek poštovní zaměstnanec. A protože se odsunovali Němci z pohraničí, tak tam potřebovali lidi. Mého tatínka odveleli k České Lípě na poštu, kde byla poštmistrová Němka. Měla bejt odsunutá, tak my jsme se tam s tatínkem přistěhovali. Dcera paní poštmistrové čekala děťátko. Byli to Němci, mluvili jenom německy, mně jich bylo hrozně líto. Já jsem byla stará jako vy, to mně bylo čtrnáct let. Oni se museli seřadit a jít do těch sběrných táborů. Ona mezitím porodila děťátko. Já jsem se s ní spřátelila, mně bylo čtrnáct let, jí jednadvacet. Odsunuli je do Český Lípy, do sběrnýho tábora, a já jsem ji tam šla navštívit. Ti, co je hlídali, mi říkali: ,Co tady děláš? Vždyť jsi Češka, tady nemáš co dělat.‘ Já jsem říkala: ,Já ji jdu navštívit, má miminko.‘ Tak jsem ji šla navštívit a ona mi říkala, že na poště, kde bydleli, visí obraz a za ním že má schovaný peníze. Tak jestli bych mohla ten obraz rozebrat a ty peníze jí přinést.“

„No samozřejmě, bylo to hrozně nebezpečný, nesmělo se to. Češi byli tenkrát dost na ně vysazený, šestiletá válka, některý lidi zkusili... Mně jí bylo líto, toho miminka mi bylo líto, chtěla jsem jí vyhovět. Tak jsem skutečně ten obraz našla, ty peníze, marky, tam byly. Teď jsem si říkala: ,Půjdu ji navštívit, uvidím, jak to dopadne.‘ Vzala jsem ty peníze a šla jsem zase do toho tábora. A voni: ,Co tady zase děláš?‘ A já: ,Jdu zase na návštěvu.‘ ‚A víš, že se sem nesmí?‘ ‚No, já vím, já se jdu podívat na miminko.‘ Sešla jsem se s tou paní a ty peníze jsem jí přinesla. Přišla samozřejmě s miminkem, marky se daly do povijánku pod miminko. Tak měla do začátku, do toho Německa, aspoň nějakou korunu. To byl takový můj dívčí zážitek, že nebyli všichni Němci zlí.“