Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adalbert Bibi Šimáková (* 1921)

• narodila se jako Božena Šimáková 18. prosince 1921 v Mašově

• za války navštěvovala pražský jezuitské kostel sv. Ignáce

• v roce 1947 v Irsku vstoupila do řádu zdravotních misionářek Panny Marie

• přijala řeholní jméno Adalbert

• pracovala na papežské nunciatuře v Dublinu a poté v Londýně

• od roku 1982 pečovala jako hospodyně o biskupa Jaroslava Škarvadu v Římě

• v roce 1992 se s biskupem Škarvadou vrátila do Československa

Sestra Adalbert, přáteli zvaná Bibi, se narodila jako Božena Šimáková 18. prosince 1921 v malé vesnici Mašov na Příbramsku. Vyrostla ve skromných poměrech, její tatínek byl kameník, maminka kromě péče o ni a její čtyři bratry pomáhala místnímu sedlákovi. Také Božena musela odmala pomáhat – s nejmladším sourozencem i s hospodářstvím. Šimákovi vlastnili kousek lesa a pole a chovali dvě krávy. Ani to však rodině nezajistilo dostatek jídla. „Máslo ke snídani jsme nemívali,” vzpomíná sestra Adalbert

V Mašově nebyla škola, děti docházely do o něco větších Petrovic, které byly vzdálené asi tři kilometry. Tam byl i kostel, kam Šimákovi chodívali o nedělích. Boženu ovlivnil petrovický kaplan páter František Ferda, pozdější známý léčitel. Tehdy měl blízko k mládeži – sám byl jen o šest let starší než Božena. Počátkem války pamětnice na jeho popud absolvovala duchovní cvičení na Svaté Hoře u Příbrami.

Chtěla být misionářkou

Boženě bylo osmnáct, když začala válka. Nebyla zaměstnaná a hrozilo jí nucené nasazení pro Říši. Aby se mu vyhnula, maminka jí přes Sdružení katolické mládeže domluvila práci pečovatelky v jedné bohaté pražské rodině. Božena se tak ocitla ve velkoměstě a zůstala tam po celou válku. Své křesťanské společenství našla v jezuitském kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí, kde mimo jiné působilo i laické sdružení mariánská družina.

Kněží z kostela sv. Ignáce se ale nevyhnuli nacistické perzekuci, řada z nich skončila v koncentračních táborech. Na jejich místo jezuité přivedli nové kněze z Moravy. Jedním z nich byl páter Bohumil Horáček. Ten měl za sebou misie na Ukrajině. V roce 1942 ho zatklo gestapu a převezli ho na Moravu, odkud se pak dostal do Prahy. Nacisté ho později věznili znovu na konci války a v roce 1946, kdy věřící varoval před komunismem, musel prchat pro změnu před sovětskou NKVD. Mezitím ale stihl svými přednáškami pro mariánskou družinu v kostele sv. Ignáce Boženu v mnohém inspirovat.

„Řekl, že kdybychom něco potřebovaly, chtěly něco studovat, že nám pomůže.” Božena se mu svěřila, že by ráda pracovala jako misionářka, a po jeho útěku do Říma si s ním dál dopisovala. Páter Horáček pro ni našel vhodnou kongregaci, která se na misie zaměřovala. Šlo o řád zdravotních misionářek Panny Marie – s noviciátem sídlícím v Irsku.

Absolvovala pár lekcí angličtiny a kurz ošetřovatelství u sester boromejek v nemocnici pod Petřínem. Se svým záměrem odjet do misií musela být opatrná, politické ovzduší v zemi totiž přituhovalo. Přesto se k ní přidala kamarádka Marie Buršerová, která na ni tak dlouho naléhala, až se jí s tajným plánem svěřila. Na odjezd se pak připravovaly společně, mimo jiné i jako pečovatelky v mateřské škole při Arcibiskupském zámku v Břežanech u Prahy. Tam se setkaly s arcibiskupem Josefem Beranem, který tam přijel na dovolenou. „Řekly jsme mu, že chceme odjet. On to schválil, ale říkal, že bude těžké dostat se ven. Pak jsme u něj byly ještě před odjezdem a on nám dal kontakt na nějakého Američana, který by nám mohl pomoci.”

Po složitém administrativním procesu, kdy jim pomohlo mnoho lidí, nakonec 18. prosince 1947 směly z Československa odletět do Dublinu. „Na moje šestadvacáté narozeniny jsme odjížděly. Všechno to pak bylo hodně narychlo. Večer jsem přijela domů za rodiči a ráno jsem odjížděla. Požádala jsem je o požehnání a odjela jsem s tím, že jedu na rok do Anglie. Neřekla jsem jim, kam jdu.”

V Irsku a Londýně s papežskou diplomacií

Z Dublinu s Marií pokračovaly na sever do Droghedy, kde měl řád svůj klášter s nemocnicí. Božena v nemocnici uklízela a postupně se připravovala na složení řádových slibů. Přijala řeholní jméno Adalbert, podobu českého jména Vojtěch. „Zdálo se mi, že svatý Vojtěch zkusil dost, ale zůstal dobrým Čechem. Byla jsem v cizí kongregaci, ale měla jsem povinnost modlit se za své lidi. Proto jsem si vybrala Vojtěcha – Čecha.”

V druhém roce noviciátu ji představená převelela z nemocnice na dublinskou nunciaturu, tedy vyslanectví Svatého stolce v Irsku. Jejím úkolem pak bylo pečovat o nemocného papežského vyslance, nuncia. Vařila mu, starala se o domácnost, také prý šila záclony. S jeho nástupcem, nunciem O´Harou, pak přesídlila z Irska do Anglie a na londýnské nunciatuře prožila dalších třicet let. Do Irska se po několika letech vrátila při slavnostní příležitosti, aby do rukou představené řádu složila věčné sliby.

V Londýně se kromě papežských diplomatických kruhů pohybovala také v české exilové katolické komunitě kolem pátera Jana Langa. Ten pomáhal mnoha způsoby československým exulantům a v 60. letech v Londýně založil krajanské církevní a kulturní centrum Velehrad.

„S páterem Langem jsme byli kamarádi,” říká sestra Adalbert s tím, že na rozdíl od Langa však ne všichni čeští exulanti v Londýně byli dobří lidé. Mezi tamními Čechy byli i špioni a člověk se před nimi musel mít na pozoru. Adalbert Šimáková nechtěla ohrozit svou rodinu v Československu, se kterou si celá 50. a 60. léta dopisovala – byť nikdy si prý nemohla být jistá, že příbuzní dopisy dostanou, a musela brát ohledy také na cenzuru. Bratři se svými rodinami ji poprvé přijeli navštívit kolem roku 1968.

Hospodyní biskupa Škarvady

Pamětnice vykonala pouť do portugalské Fatimy, jihofrancouzských Lurd i do Svaté země. V roce 1980 ji řád vyslal na studia do Říma. Zde se blíže seznámila s bývalým sekretářem kardinála Josefa Berana a koordinátorem pastorace českých exulantů ve světě Jaroslavem Škarvadou. Ten byl v roce 1982 jmenován titulárním biskupem, tj. biskupem bez skutečné diecéze. Sestru Adalbertu požádal, aby se mu starala o domácnost – tak jako předtím papežskému nunciovi – takže se do Říma přesunula natrvalo. O biskupa Škarvadu pečovala po zbytek 80. let a v roce 1992, kdy ho pražský arcibiskup Miloslav Vlk pozval do Prahy, se s ním vrátila do vlasti.

Po více než čtyřiceti letech exilu se návratu do Československa obávala. V postkomunistické zemi cítila resentiment vůči emigrantům i vůči příslušníkům církve. „Viděla jsem ve výloze obchodu nějakou mast a šla jsem dovnitř, aby mi ji prodali. A oni řekli: ‚Nemáme.’ Jako řeholnici mi ji neprodali. Řeholnice neměli rádi,” líčí nepříjemné situace, do kterých se počátkem 90. let v Česku dostávala. Později se prý ale atmosféra zlepšila.

Se svými rodiči se již nesetkala, oba byli po smrti. Žili ještě její bratři, s jejichž rodinami se pomalu seznamovala. V roce 2010 pak zemřel biskup Jaroslav Škarvada a ona v Praze vyřizovala jeho pozůstalost. Stále je v kontaktu s řádem zdravotních misionářek a představení z Irska ji občas navštěvují, ona už ale necestuje. Zůstala v Česku a v roce 2021 žila v jednom z kanovnických domů na Hradčanském náměstí.

Mladším generacím by vzkázala to, co jí od mala vštěpovala maminka – aby se nezbavovali Boha. „Držte se Pána Boha. Každý svým způsobem se k němu modlete. A věřte, protože bez Pána Boha nedokážete nic. Bůh je síla, kterou poznáte, když vás něco bolí.” Je dobré mít s lidmi přátelské vztahy – říká sestra Adalbert Šimáková – ale ti s vámi ne vždy natolik soucítí, abyste se na ně mohli spolehnout. „Když máte starosti, je s vámi jen Pán Bůh.”