Jan Simandl

„Říkal jsem si, to je dobré, už rozdává ty opušťáky a já odpoledne zdrhnu, tak jsem v cestovní horečce běžel do kanceláře. Před kanceláří stál černý tatraplan, to bylo tenkrát nejlepší vozidlo... po vojensku jsem se hlásil u velitele, byl tam mimo něj ještě chlápek v civilu otočen zády a ptal se: ‚Jste ten a ten, narozen tam a tam...?‘ A já říkám: ‚Ano.‘ On se od toho stolu otočil, držel v ruce pistoli, mířil na mne a řekl: ‚Dejte ruce nahoru, jste zatčen.‘ Věřte mi to nebo ne, já jsem se začal smát... mne to nenapadlo, že by to byla skutečnost. (...) Pak mne nechali svléct do naha, všechno mi sebrali, nechali znovu obléct a řekli: ‚Teď si půjdete sednout do toho auta dozadu, nesmíte udělat ani krok z cesty, nesmíte s nikým promluvit, jinak okamžitě použiji zbraň.‘“

„Už jsem to doklepal do toho jednapadesátého roku, kdy mi přišel povolávací rozkaz na vojnu. Měl jsem nastoupit 1. října 1951 na Libavu, kde se nás sešlo tenkrát velké množství vojáků. Nevěděl jsem, k čemu jdu... až tam jsem se dozvěděl, že k PTP, že jsem nespolehlivý, a že budu tedy sloužit na vojně beze zbraně u pracovních táborů, protože nám pracující lid nedůvěřuje, že bychom mohli zbraň obrátit proti nim. Tak jsme zbraně nedostali, dělali jsme čtrnáct dní pořadový výcvik na cvičáku, mě zachránily brýle, že jsem nešel do dolů. Byl jsem zařazen do těžkého stavebnictví. Po čtrnácti dnech v neděli odpoledne nás naložili na nákladní auta a dovezli nás do Přerova, za vesnici Bochoř.“