Miloslav Šimek

„Celý týden tam pracoval a na sobotu přijížděl do Holíče, za protektorátu. A to musím připomenout, že na řece Moravě, Morava dělí Slovensko od Moravy, tam byli na jedné straně slovenští financi a na druhé straně němečtí. A ti němečtí tatínkovi kolikrát… Maminka říkala: ‚Zas ho zbili, zas ho zbili.‘“

„Velice krátce a jednoduše: jako evangelík jsme chodili s maminkou a tatínkem a se sestrou do evangelického kostela. Tam byla nedělní škola a tu jsem absolvoval až do svého dospívání. Byl jsem konfirmovaný ve 14 letech a pak v roce 53 ve Zlíně, v tom mém přechodném bydlení, přišel tam jeden můj známý, pan Štec se jmenoval. Přestože já jsem neměl žádné hlubší poznání nebo vzdělání, byl jsem řadový člen evangelické církve, on mě oslovil, pozval mě do Křesťanského sboru ve Zlíně. Tam jsem poprvé slyšel o tom, že je potřeba svůj život změnit, obrátit se k Bohu a začít nový život s Bohem. To se v plné míře uplatnilo v mém životě do dnešního dne. Mám z toho veliké potěšení a užitek, protože cítím to každý den i teď ve své starobě, protože vím, že Bůh o mně ví a já to vím a to je důležité.“

„Přiznám se, že můj vedoucí vždycky: ‚Pojď, Milane, uděláme tam ten oltář, jo?‘ Tak to byla komunistická schůze. Museli jsme samozřejmě výzdobu jako pracovníci udělat. Přípravu na tu schůzi a takové komedie všelijaké. Někdy to bylo... v mém životě se to nějak moc drasticky neprojevilo, ale v té době já jsem přišel k poznání mého opravdu pravého a živého Boha a Pána Ježíše. Tak můj vedoucí řekl: ‚Šimek by ve jménu Boha i tady tiskárnu zapálil, tak musí jít pryč.‘ Teď uvažovali, kam mě pichnou. Do dolů jsem byl slabý. Do Letu Kunovice, v Otrokovicích to bylo, nebrali už takové ty brigádníky, tak jeden komunista si vymyslel, ale v tom dobrém slova smyslu, že půjdu do Dolního Rychnova v západních Čechách, kde byla sklárna, kde se vyrábělo tabulové sklo. To byly velké plochy. Já jsem tam pracoval jako pozorovatel. No, žádná těžká práce, akorát musel jsem chodit na směny. Příjmy jsem měl daleko vyšší, jako jsem měl ve svém oboru. Byl jsem tam půl roku a za půl roku si mě zavolali zpět do tiskárny, protože mě tam potřebovali. A tak se stala velká kariéra moje pracovní. Pak jsem byl známý široko daleko jako odborník v polygrafickém průmyslu.“

„Každý pracovník, který pracoval u firmy Baťa, musel mít konto a dostával pravidelně každý týden výplatu na život, na živobytí. Navíc když přišel a neměl byt, tak byl hned ubytovaný. Dostal byt, protože Baťa nastavěl spoustu těch červených kosteček, které jsou do dneška ve Zlíně jako takový historický dokument toho dobrého bydlení. Baťa se postaral nejenom o dobré bydlení. Od 7 do 12 byla pracovní doba, pak byla přestávka hodinu a pak se pracovalo od jedné do pěti. Pak si lidé šli nakoupit do obchodního domu, který byl blízko. Byla tam prodejna botů, která poskytla lidem potřebné... a veškeré to pro lidi. Baťa toho udělal maximum. Abych to nějak moc nekonkretizoval, jenom můžu říct, že to byly takové hlavní, důležité věci pro život: mít zaměstnání, mít peníze, mít úspory a mít všecko, co bylo potřeba. V tehdejší době pracovníci v polygrafickém průmyslu, to byla elita. Sazeči, tiskaři, grafici, knihaři. Mít naskládané peníze, člověk mohl jet kdekoli. Mohl si, co si chtěl koupit. A 500 korun, to byly velké peníze tehdy, a týdenní to byla výplata. Ale když tam byla nějaká chyba, nějaké závady, tak na to si pan Baťa dost potrpěl. Pracovníci si stěžovali, zvlášť u těch obuvnických oborů, že ten kruh se moc rychle točí, že nestačí tu práci vykonat dobře. Tak pan Baťa si sednul ke kruhu a zkusil to. Šlo to? Nic se nestalo. Nešlo to? Tak udělal zásah. V tom jsem viděl, řekl bych, to sociální pochopení majitele té firmy vůči lidem. Že jim věřil a důvěřoval. A když někdo byl lenoch a nechtělo se mu, tak se nic nestalo. Musel přidat. A když opravdu to nešlo, tak ten kruh se zpozdil trošku.“