Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Šimíčková (* 1943)

• narozena 5. května 1943 ve Starém Městě u Uherského Hradiště

• vyrůstala v katolické rodině se třemi sourozenci

• po mnichovské dohodě byla rodina přesídlena z Vražného do Starého Města u Uherského Hradiště, po válce se do Vražného vrátili

• otec pracoval na poště a díky informacím, které tam získal, pomáhal zachránit sousedy před deportací do koncentračních táborů

• v 50. letech chtěli komunisté rodinu vystěhovat a otce zbavit úřadu na poště, nakonec se jich zastal soused

• po maturitě v roce 1960 chtěla jít studovat pedagogiku, kvůli kádrovému posudku to bylo nemožné

• mezi lety 1960 a 1969 pracovala v elektrozávodu Romo Fulnek

• po třech letech praxe začala studovat dálkově ekonomickou školu v Ostravě

• od roku 1969 spolupracovala s knězem Antonínem Huvarem při opravování církevních staveb na Moravě

• od roku 1975 do roku 1991 pracovala v domově důchodců, nejprve jako uklízečka a poté jako zdravotní sestra

• v roce 1978 dálkově vystudovala zdravotní školu v Ostravě

• od roku 1991 do roku 2005 pracovala na Církevní střední škole sv. Anežky České v Odrách jako vychovatelka a později jako vyučující

• v roce 2024 žila ve Vražném

Ludmila Šimíčková zažila represe vůči věřícím, jako mnoho jiných, v době komunistického režimu. Po maturitě na jedenáctiletce nemohla kvůli kádrovému posudku studovat, rovněž její bratr nemohl studovat humanitní předměty, vystudoval tedy vysokou školu báňskou. Otce chtěli propustit ze zaměstnání na poště, rodinu vystěhovat z obecního bytu. Její příběh je však o velké touze studovat a věnovat se výchově a vzdělání dětí a mládeže. Nebylo jí to umožněno, a tak nastoupila do zaměstnání a pro každý obor, ve kterém pracovala, si doplnila vzdělání dálkovým studiem zakončeným maturitou na ekonomické a zdravotnické škole.

Ludmila Šimíčková se narodila 5. května 1943 ve Starém Městě u Uherského Hradiště do katolické rodiny jako třetí ze čtyř dětí: nejstarší Alois, Marie a nejmladší Helena. Do konce války rodina bydlela ve Starém Městě, kde otec pracoval na místní nádražní poště a zastupoval i na jiných poštách v okolí. Po válce se státní zaměstnanci většinou vraceli z protektorátu na původní místa. Otec byl opět ustanoven poštmistrem ve Vražném na Novojičínsku, odkud v roce 1938 musel odejít. Rodina se tedy sem přestěhovala.

Rodiče se seznámili ve Fulneku. Otec Josef, narozený v roce 1905, pocházel z chudé rodiny v Bernarticích nad Odrou. Když měl necelé čtyři roky a mladší bratr jeden rok, zemřel jim otec. Vyrůstali v době první světové války, bez prostředků, v nouzi, jen z výnosu malého hospodářství, na kterém zůstala matka sama se čtyřmi dětmi. Vyučil se krejčím, ale kvůli invaliditě se řemeslu dlouho nemohl věnovat. Podařilo se mu najít místo u České pošty, kde po celý život poctivě a s láskou pracoval. Začínal v nedalekém Jeseníku nad Odrou, bezplatně, jak tehdy fungovala zkušební doba, a po uvolnění místa na poště ve Vražném byl zde ustanoven jako administrátor.

Matka Božena pocházela ze samoty Holubice, nedaleko Medlova u Uničova. Byla nejmladší z devíti dětí. Už od svých čtrnácti let sloužila v rodině svého strýce ve Skalici na Slovensku. V osmnácti letech se přesunula do Fulneku, kde sloužila v místním hotelu u Charbuláků. V té době ve Fulneku pobýval i její budoucí manžel, který musel pro získání odbornosti projít většími poštami a kurzem v Opavě. Ve Fulneku se seznámili a už v dubnu před jejich sňatkem v červenci 1937 byl otec opět ustanoven administrátorem ve Vražném. Zde pak dostali byt v budově pošty.

Vystěhování ze Sudet

Mnichovská dohoda a dramatické dny podzimu 1938 zasáhly i do rodiny Šimíčkových, v té době již tříčlenné s čerstvě narozeným synem Aloisem. Pamětnice uvádí: „Státní zaměstnanci museli odejít z tzv. Sudet do protektorátu. Tatínek byl po krátké době působení v Přerově převeden na nádražní poštu ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Maminka opustila byt a s malým chlapcem v kočárku odešla pěšky do devět kilometrů vzdálených Bernartic k tatínkově mamince. Po nějaké době se pak přestěhovali do malého bytu ve Starém Městě.“

Po narození starší sestry došlo u matky ke zdravotní komplikaci, takže byla invalidní podobně jako otec. Na druhou světovou válku si pamětnice nevzpomíná, ale její starší sestra vyprávěla, jak na protější dům spadl granát a střepiny ležely u jejich domu. Matka často vzpomínala, jaký zažila strach a hrůzu, když otec se synem se dlouho nevracel z města domů a slyšela zvenku rány. Vypravili se totiž do cukrovaru, který se zbavoval zásob cukru a nabízel jej obyvatelům. Vědělo se, že bude bombardován. Naštěstí se vrátili v pořádku. Rodině se ve Starém Městě líbilo. Velmi často rodiče vzpomínali na nádherné bohoslužby na Velehradě a na své tamější přátele.

Po válce se většina státních zaměstnanců vracela na svá bývalá místa. Už tehdy bylo zřejmé, že větší pošty budou obsazovány loajálními lidmi k připravovanému totalitnímu režimu. Otec dostal nabídku vrátit se opět do Vražného. „Byly to skromné začátky,“ popisuje pamětnice.

Návrat do Vražného a odsun německých obyvatel

Bydleli v obecním domě nad poštou v bytě po nadučiteli Richtrovi, který byl přestěhován do výminku jedné usedlosti v obci. Pamětnice se ve vyprávění vrací k těžkému osudu odsunutých německých obyvatel. Vražné byla původně česká obec, ale přicházeli sem i lidé z Německa a založili zde malou obec. Postupně obě obce splynuly a němečtí obyvatelé převládali. Až do odsunu se však uchovala některá česká příjmení (např. Horak) u německých obyvatel. S hrstkou českých obyvatel před válkou, během války i po válce žili v naprostém souladu. Odsun je tvrdě zasáhl. Po mnoha staletích museli opustit svou “Heimat“. Byli odvezeni v otevřených vagonech jen s minimální výbavou, často byly ve stanicích některé vagony odstaveny a další pokračovaly. Trvalo pak dlouhou dobu, než vystěhovaní zjistili, kde žijí jejich příbuzní a bývalí spoluobčané. Na mnoha místech pak byli s nelibostí přijati, někdy dokonce i odmítnuti.

Otec i po odsunu udržoval písemný kontakt se svým bývalým zaměstnancem – listonošem Martinem, který i po letech vzpomínal na jejich spolupráci a přátelství a obdivoval otcovu odvahu udržovat s ním kontakt i v poválečných letech. V sedmdesátých letech se poměry poněkud upravily. Původní němečtí obyvatelé začínali přijíždět do svých bývalých obcí. Někteří často. Navštívili svá bývalá obydlí, pokud byli přijati, hřbitov, kostel a známé  ještě z doby předválečné. Otec byl často navštěvován a oblíben. Pamětnice popisuje, že setkání po letech byla mnohdy velmi dojemná. Po válce dostal otec dobrozdání, že se ve státní službě českému národu nezpronevěřil. „Otec vzpomínal, že při spojování hovorů se mnohé dozvěděl, uměl dobře německy. Informace, které ohrožovaly život některých lidí, sděloval spolehlivým českým policistům. Zachránil tak lidi, kteří by možná odešli do koncentračních táborů, nebo by skončili úplně,“ líčí pamětnice.

Nepřáteli režimu

Věřící byli pro komunistickou stranu nepřijatelní. Silný tlak byl vyvíjen i na Šimíčkovy, zvláště pak proto, že bydleli v domě, kde byl národní výbor, aniž by se rodina politicky angažovala. Otec i matka byli invalidní, rodina žila skromně jen z otcova platu na poště. Bylo rozhodnuto, že otec bude propuštěn ze zaměstnání a budou se muset vystěhovat. Naštěstí se jich zastal soused, komunista: „A kdo je bude živit, kdo si to vezme na svědomí?“ Rozhodnutí bylo zrušeno.

Nebyly to v té době ojedinělé případy. Zvláště zemědělci byli pod silným tlakem, museli plnit vysoké dodávky, často jim  doma nezbývalo nic na vlastní obživu. Vzpomínky na perzekuci Ludmiliných příbuzných, zemědělců, jsou zachyceny v knize Dědictví od Heleny Havlíčkové.

Mládež Gottwaldova

Do místní školy nastoupila Ludmila Šimíčková v září 1949. Sama zažila, jak se začal totalitní režim projevovat i ve škole. Po roce 1950 už nesměly děti zdravit učitele slovy „Dobrý den, pane učiteli“, ale „Čest práci, soudruhu učiteli“. Školní prostředí bylo zvláště střeženo, aby vyrostla nová generace, tzv. „ mládež Gottwaldova“ -  podle představ nastupující totality.

Sama pamětnice zmiňuje zbožňovaný kult osobnosti Gottwalda a Stalina. Jejich fotografie byly na prvních stránkách všech učebnic. „V době, kdy zemřel J. V. Stalin, konala se v sále kina smuteční tryzna. Hrály a zpívaly se tam budovatelské písně, internacionála, pronášely se dlouhé oslavné a smuteční  proslovy, něco se tam i promítalo. Brzy, snad po deseti dnech po svém návratu z pohřbu Stalina, Klement Gottwald zemřel. Tak se to opakovalo,“ vrací se pamětnice k vnímání politiky ve škole. Po roce 1956 se začal kult osobnosti vytrácet, objevily se informace o zločinech a žáci museli fotografie Gottwalda i Stalina z učebnic vytrhávat.

O politice se doma moc nemluvilo, jen zřídka. Rádio doma neměli, ale otec měl velké znalosti z historie, z důvěrných rozhovorů s lidmi stíhanými režimem a mnohé informace ze služby na poště. Někdy se stávalo, že se pamětnici nezdál věrohodný výklad učitele, zvláště v dějepise, a obrátila se na otce: „Tati, jak to vlastně je?“ A po otcově výkladu byla upozorněna, že o tom nesmí nikde mluvit.

Nové obzory na jedenáctiletce

Po ukončení druhého stupně základní školy v Odrách začala studovat na Jedenáctileté střední škole v Odrách, která se rok předtím otevřela. Vyučovalo se podle daných směrnic totalitního režimu, navíc ředitel byl obávaný člověk, tvrdý komunista. Přesto se tam našli i odvážní kantoři, kteří studentům otvírali jiné obzory. Například učitelka dějepisu rozhodla, že se namísto dlouhého výkladu o starém Římě budou v jejích hodinách číst úryvky z knihy Henryka Sienkiewicze Quo vadis. Někteří učitelé češtiny přinášeli knihy Čapka, Zeyera a jiných autorů, kteří v té době nebyli pro režim „na úrovni“.

Třídní učitel uváděl studenty do světa umění – výtvarného (dílo Jiřího Trnky, které bylo v té době na indexu) i dramatického (nacvičoval s třídou divadelní hry, organizoval návštěvy divadla apod.). Krátce na škole působil učitel fyziky a matematiky. Řídil dívčí pěvecký sbor, chtěl uskutečnit zájezd na výstavu korunovačních klenotů v Praze, obnovit studentský majáles. Vše mu ale bylo zakázáno. Po roce musel odejít, především proto, že byl věřící. Pracoval pak  v nedalekém závodě. Pro pamětnici to je nezapomenutelný kantor. Na škole se vyučoval jako nepovinný předmět latina, pamětnice jej absolvovala, bylo to pro ni velké obohacení. Když hodnotí školu, uvádí: „Dostalo se nám i jiného vzdělání, na tu dobu, bylo to pro mnohé kantory na stíhání, ale byli natolik odvážní a riskli to.“

Sama si pak uvědomovala, že jí nebude umožněno studium pedagogiky. Byla to její jediná touha. S jejím kádrovým posudkem to bylo v té době nemyslitelné. Vzpomíná: „U maturity, zřejmě po hodnocení – výborně – a informaci, že nepokračuji ve studiu a jdu do zaměstnání, vyběhl za mnou rozčílený pan ředitel a ptal se, jak je možné, že v sedmnácti letech jsem tak neuvědomělá, že chodím do kostela a jsem věřící. S klidem jsem mu sdělila, že budu pokračovat ve studiu dálkově.“ Na chvíle při blahopřání po maturitě vzpomíná takto: „Když člověk viděl, že všichni mohli jít na vysoké školy, bylo mi to líto. Slzy nechyběly.“

Hned do zaměstnání

Ještě před maturitou začala hledat zaměstnání. Ve spořitelně, kde pracoval její příbuzný, byla pro svůj kádrový posudek odmítnuta. Podobně to dopadlo i v podniku Optimit Odry. Naštěstí se o tomto problému dozvěděla matka spolužačky, „rázná ženská“, která pracovala v podniku Romo Fulnek. Zjistila, že se tam otvírá nové pracoviště dispečinku ROMO Fulnek – závod Elektro a hledají korespondentku, a pamětnici tedy doporučila. ROH váhalo s přijetím, stanovilo tedy zkušební dobu, byla to pro ni doba obav, nejistoty. Sám vedoucí dispečinku, komunista, podle pamětnice dobrý člověk, zasáhl a byla přijata natrvalo. Velmi si toho vážila. V kanceláři dispečinku pracovalo šest dispečerů, z toho dva otcové jejích spolužaček z jedenáctiletky. Vytvořila se tam téměř rodinná atmosféra, vnímali ji i vedoucí pracovišť, když přijížděli na porady. Měla tak možnost poznat spoustu zajímavých lidí různých povah, názorů i kvalit. Zvlášť jí byli blízcí lidé z východního Slovenska, pracovití, obětaví a skromní.

Po dvou letech přešla do účtárny, kde pracovala následujících sedm let, a rozhodla se doplnit si vzdělání pro tento obor a zvlášť dostát slibu, který dala panu řediteli na jedenáctiletce, že bude dálkově studovat. Záměrně si šla vyzvednout přihlášku k řediteli jedenáctiletky, byl podrážděný, asi mu vše došlo, ale přihlášku vydal. Na školu nebyla přijata, platila totiž podmínka – tříletá praxe. Za rok přihlášku podala znovu a dálkové studium úspěšně zakončila maturitou.

Spolupráce s ThDr. Antonínem Huvarem

Důležitým a obohacujícím úsekem života Ludmily Šimíčkové byla spolupráce s knězem Antonínem Huvarem. Narodil se v Albrechtičkách na Novojičínsku, studoval teologii ve Vidnavě a v Olomouci. Byl vysvěcen v roce 1947, po jednoletém působení ve Vizovicích byl v září 1948 zatčen, odvezen do brutalitou vyhlášené věznice v Uherském  Hradišti a v listopadu téhož roku odsouzen na deset let kriminálu. Během nich prošel třinácti věznicemi. Po návratu z vězení pracoval manuálně na rybnících. Po devíti letech dostal souhlas k výkonu duchovenské služby a na podzim 1967 nastoupil do Fulneku.

Zde se také s Ludmilou Šimíčkovou při bohoslužbách v kostele poprvé setkali. „Když tam přišel otec Huvar, to byl živel, navíc s těmi zkušenostmi a přípravou v kriminále,“ vzpomíná. Otec Huvar řídil pěvecký sbor, stal se duchovním rádcem skautů, zakládal nové buňky v obcích fulnecké farnosti, organizoval tábory a podobné akce. Právě v údobí Pražského jara začala jejich dlouhodobá spolupráce. Vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Českolovenska byla všechna obroda zastavena.

Srpen 1968 a těžkosti normalizace

Brzy ráno 21. srpna 1968 se pamětnice vydala s několika děvčaty na skautský víkend do Lomnice u Rýmařova. To ještě nevěděla, co se děje. Až v Opavě, kde čekaly na další spoj, sledovaly v televizi dění v Praze: vojsko, tanky. Vrátily se tedy domů. V blízkém Hrabětickém lese zanedlouho tábořili sovětští vojáci.

Po srpnových tragických událostech se měnila situace i ve společnosti. Soudruzi opět ožili a usilovali o návrat do dřívějších pořádků. Otec Huvar byl v roce 1969 přeložen do Velké Bystřice u Olomouce. Ludmila Šimíčková usilovala o přijetí na teologickou fakultu, po událostech roku 1968 bylo studium pro laiky zrušeno. Využila tedy možnosti udělat si kurz pro katechety rovněž v Olomouci. Spolupráce s Antonínem Huvarem pokračovala – vedla farní domácnost, pomáhala na nekonečných opravách fary, kostelů a kapliček, rovněž vedla účetnictví a písemnosti.

V době normalizace v roce 1972 byl Antonín Huvar, nyní již ThDr., přeložen do pohraničí na Rýmařovsku, do farností Velká Štáhle, Břidličná, Václavov. A opět zde opravovali sakrální stavby, zároveň zde Antonín Huvar získal příležitost k setkání s mládeží a jejich formaci. Pamětnice popisuje, že měl vzácný dar nadchnout lidi všech věkových kategorií pro společnou věc. Při každém jeho přemístění dokázal vyprovokovat k ušlechtilé aktivitě současné farníky, přicházeli i přátelé a mládež z jeho předešlých farností, aby mu pomohli. Výsledky jeho působení  v pohraničí byly nepřehlédnutelné. V roce 1975 byl zbaven státního souhlasu k duchovní službě. Krátce pracoval v Olomouci v Dopravních stavbách, potom ve velkomlýně v Jeseníku nad Odrou.

Studium zdravotnické školy

Ludmila Šimíčková se po ukončení pracovního poměru v lékárně v Břidličné vrátila domů k rodičům a hledala smysluplné zaměstnání ve zdravotnictví. Po určitých potížích byla přijata jako uklízečka do domova důchodců v Odrách. Po celá tři léta, kdy dělala uklízečku, usilovala o dálkové studium na zdravotnické škole. Zaměstnavatel ji ale nedoporučil. Až na zásah předsedy ROH dostala povolení. Dálková forma studia na této škole se však v této době zrušila. Byla povolena pouze externí maturita. Během sedmi měsíců musela zvládnout čtyřleté učivo zdravotnických předmětů. To znamenalo: každých jedenáct dní zkouška, studijní volno jí v práci nebylo poskytnuto. Byla si vědoma zátěže nad lidské síly.

Před každou zkouškou se tedy vždy zastavila v blízkém kostele s naléhavou prosbou: „Pane Bože, chceš-li, abych se stala zdravotní sestrou, pomoz mi, sama to nezvládnu, dělej to se mnou.“ Popisuje, že zvláště v tomto údobí silně vnímala „úžasnou Boží režii a pomoc“. Jako uklízečka pracovala i o víkendech, mohla tak v náhradním volnu dělat zkoušky. Jezdila většinou stopem, z důvodů časových i finančních.

Když vypadla pracovnice v prádelně, musela ji zastupovat. Pracovala tedy odpoledne, během dopoledne absolvovala povinnou praxi v místní nemocnici. Na další praxe v Novém Jičíně a v Ostravě si brala dovolenou. Závěr studia byl dramatický. Těsně před praktickou maturitou jí učitelka sdělila: „Nebudete maturovat na chirurgii, kde jste byla na praxi, ale na interně. Jděte tam o den dřív, ať se s prostředím seznámíte.“ Byl to pro ni šok, neznámé místo, cizí lidé, rozdílná praxe, velký problém i pro zdatného zdravotníka.

„Opět přišel nečekaný zásah shůry,“ komentuje Ludmila Šimíčková, „lékaři dovolili, že jsem mohla být při všech úkonech, které se tam prováděly. A jeden z nich jsem si při maturitě bez jakéhokoliv zásahu vylosovala. S netrpělivostí a obavami jsme očekávali hodnocení. Poněkud nás uklidnilo sdělení, že pětka není. Díky Bohu, máme to všichni.“ Když však stále při vyhlašování výsledků neslyšela své jméno, napadlo ji: „Ale co je se mnou, zapomněli na mne, vyloučili mne?“ U žádné z dalších známek nebyla jmenována, až závěr slyšela svůj studijní výsledek – výborně. Pracovala pak 13 let jako zdravotní sestra v domově důchodců v Odrách, několik měsíců zastupovala i v domově v Novém Jičíně.

Pán Bůh má smysl pro humor

Po změně režimu byla v Odrách založena Církevní střední škola sv. Anežky České. Pamětnice dostala nabídku pracovat jako vychovatelka v domově mládeže. Pamatuje si na své tehdejší pocity: údiv, naplnění touhy. Bylo to však těžké rozhodování. V domově důchodců byla spokojená, měla dobré vztahy s obyvateli domova i spolupracovníky, bylo jí už kolem padesáti let. Práce byla smysluplná, bavila ji. Rozhodla se do školy nastoupit. Zpočátku pracovala pouze jako vychovatelka, ale po získání pedagogického minima na Pedagogické fakultě UP v Olomouci vyučovala současně i několik předmětů až do odchodu ze školy do důchodu v roce 2005. S úsměvem dodává: „Pán Bůh má smysl pro humor a vede člověka tak, aby se jeho touhy naplnily a hřivny uplatnily.“

Ani po všech životních změnách neukončila Ludmila Šimíčková spolupráci s Antonínem Huvarem. V době, kdy byl zbaven státního souhlasu a pracoval ve mlýně na vrátnici, byl stále aktivní ve své činnosti – pomáhal opravovat kostely, věnoval se mládeži v malých kroužcích, na utajovaných místech měl přednášky pro studenty teologie, scházel se se spolubratry v kněžské službě. V roce 1982 byl mu vrácen státní souhlas s podmínkou, že půjde do Orlové. Kostel byl v havarijním stavu, poddolován, hrozila demolice jako mnoha objektům v Orlové. Varhaník musel mít na hlavě helmu, ze střechy vypadávaly úlomky cihel, klenby byly podepřeny. A opět kromě domácích přicházeli i věrní přátelé, aby pomohli při náročné opravě a zabezpečení kostela i fary. Dojížděla tam i Ludmila. Šimíčková, ne ovšem tak často, protože byla zaměstnána, bydlela s rodiči ve Vražném a pečovala o ně. V telefonických rozhovorech museli být velmi ostražití. Věděli, že jejich telefony jsou odposlouchávány státní bezpečností. Mnohokrát se o tom přesvědčili.

V roce 1990 odešel Antonín Huvar opět do Velké Bystřice, aby byl blízko Olomouce, kde přednášel na teologické fakultě. Spolupráce pokračovala podobně jako v Orlové. V roce 2005 odešel na odpočinek do Vražného na bývalou faru, kterou pomáhal Šimíčkovým opravit. Vypomáhal v okolních farnostech o nedělích i ve všední dny, v místním kostele zvláště o svátcích. Zemřel v roce 2009.

Vnímání války na Ukrajině

Na závěr rozhovoru natočeného na konci února 2022 se pamětnice zamýšlí nad paralelami srpnové invaze v Československu roce 1968 a ruské agrese na Ukrajině započaté před pár dny: „Prožili jsme osmašedesátý rok, byla to velká lekce pro náš národ a je možné na tom stavět. Žádná pomoc, jak ji nazvala druhá strana, ale obsazení cizí země, první krok pro vznik války. Jsme povinni být v první linii – jakkoliv pomáhat. Máme zkušenosti, jak jedná Rusko,“ komentuje situaci. O Ukrajincích mluví s obdivem, velmi si váží jejich hrdinství. Dodává, že Ukrajinci nebojují jen o svou zem, ale o všechny země, které spadaly pod vliv agresivního Ruska.

Na závěr vyprávění se vrací pamětnice ke slovům svého otce, který jí vždy říkal: „Bůh, jenž vidí, co je skryté, odmění ti.“ Moudrá slova pro celý její život. Na často nelehké situace pohlíží s nadhledem: „Myslím, že je důležité překonat ty chvíle.“ A s úsměvem dodává: „Svěřit to Pánu Bohu, on je mocnější než my všichni.“ V roce 2024 bydlela Ludmila Šimíčková stále ve Vražném.