Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Helena Šimková (* 1957)

• narodila se 11. července 1957 v Mladé Boleslavi

• maminku pronásledovali za protikomunistické postoje

• rodina žila neustále pod dohledem

• 21. srpna 1968 vylepovala maminka plakáty v Kosmonosích

• v roce 1976 maturovala na gymnáziu

• kvůli víře ji odmítli přijmout na vysokou školu

• účastnila se náboženských bytových seminářů

• absolventka teologické fakulty

• účastnila se náboženských setkání v NDR

• v roce 1989 působila jako lektorka češtiny v Lipsku

• v roce 2023 žila v Mladé Boleslavi

Do konfliktu se stoupenci komunistické strany se dostala maminka pamětnice již krátce po druhé světové válce, kdy se jako sociální demokratka postavila proti znárodnění podniku svého zaměstnavatele. Svůj názor neváhala dát najevo ani při komunistické agitaci před volbami v roce 1948, kdy na celý sál zakřičela, že komunisty volit nebude. Po jejich vítězství  ji tak čekal vyhazov ze školy, výslechy na Státní bezpečnosti i pokus o zatčení na veřejné ulici.

„Když maminka přecházela ulici, tak zastavil nějaký zelený anton a nějací muži jí vyzvali, ať jde s nimi, že se jí chtějí na něco zeptat. Řekla jim, ať se jí zeptají tady. Dala si bloček na auto a chtěla si dělat poznámky, na co se jí ptají. V tu chvíli jí začali strkat do auta. Z tramvaje ale vyskočil člověk, který jí pomohl. Řekl jí, o koho jde, a maminka se pak schovávala,” vzpomíná na vyprávění své matky Helena Šimková.

O to větší radost prožívala rodina při uvolnění politických poměrů v roce 1968. Maminka pamětnice se stala předsedkyní výtvarného kroužku v Mladé Boleslavi a konečně se mohla veřejně více angažovat. A o svou naději se nebála bojovat ani osudného 21. srpna 1968, kdy vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy.

„Do Mladé Boleslavi přijeli jako první Poláci. Maminka dělala velké plakáty, tatínek jí to nadiktoval v polštině a ona je potom vylepovala v Kosmonosích. Jeden někde v kopci a jeden šla vylepit ke dveřím obecního úřadu. Když to chtěla připevnit, přišel z jednoho tanku důstojník. Šel až k ní a ona mu před očima ten plakát roztáhla. Říkala, že udělal takový bezděčný pohyb, jako by si sahal k revolveru. V tu chvíli se prý celá zpotila, ale důstojník pak jenom zakýval a řekl, ať to tam nalepí,” podotýká pamětnice. „Maminka napsala pro polské okupanty v polštině i nějaký dopis, ve kterém jim zřejmě vysvětlovala náš postoj k okupaci. Nevěděla, jak jim to předat, tak jela na kole a hodila jim to do tanku. V ten moment nevěděla, jak zareagují, a byla ráda, když zajela za roh.”

Maminka měla velké přání jít na uměleckou školu

Helena Šimková, rozená Nováková, se narodila 11. července 1957 v Mladé Boleslavi. Její otec pocházel z Pozděnice u Zełówa, které bylo centrem českých evangelíků a do Československa odešel v září 1945.

„V Polsku se po skončení války nazíralo na českou menšinu jako na nežádoucí. Češi měli za války vůči Polákům určité výhody a ti jim to pak spočítali. Docházelo k přepadům usedlostí, násilí i veřejným krádežím majetku. Když pak přejížděli na českou stranu, zastavovali strojvedoucí vlaky a vybírali od lidí peníze, aby je pustili dál,” popisuje otcovy útrapy v Polsku Helena Šimková.

Maminka pamětnice Jiřina Slavíková byla rodačka z Horního Bousova, kde její tatínek opravoval lidem z okolí zemědělské stroje či první automobily, věnoval se nicméně i kovotepectví, kdy cizeloval celé výjevy nebo portréty. Poté, co otec získal ve 30. letech zaměstnání v továrně Škoda, přestěhovali se Slavíkovi nejprve do Mladé Boleslavi a později do Kosmonos.

„Od útlého dětství maminka hodně kreslila. Když končila základní školu, moc si přála jít na střední uměleckou školu. Bylo to ale neprůchodné, protože její matka nevěřila, že by se tím uživila. Nastoupila tak v roce 1937 na nově otevřenou obchodní školu v Mladé Boleslavi. V roce 1939 ji absolvovala a v březnu 1940 nastoupila jako sekretářka k továrníkovi Václavu Svobodovi v Kosmonosích, kde pracovala po celou dobu války,” vzpomíná na matčino vyprávění pamětnice.

Na celý sál zakřičela, že nebude volit komunisty

Po kapitulaci Německa a skončení druhé světové války se stala Jiřina Slavíková předsedkyní národně socialistické strany v Kosmonosích. Velice brzy se však dostala do konfliktu se stále více prosazujícími se členy Komunistické strany Československa.

„V květnu nebo v červnu 1945 se v podniku Václava Svobody vytvořila skupina lidí, která chtěla jeho podnik znárodnit. Vytvořili národní správu a už v létě se zasloužili o to, že všichni příbuzní továrníka Svobody museli firmu opustit. Po určitých dramatických jednáních musel v listopadu firmu opustit i Václav Svoboda. Maminka se v té době velmi zasazovala o to, aby pan Svoboda o továrnu nepřišel a postavila se proti jeho odchodu. V únoru 1946 musela ale továrnu opustit i ona,” pokračuje Helena Šimková.

Jiřina Slavíková poté získala místo na sekretariátě národně socialistické strany v Mladé Boleslavi a v roce 1946 nastoupila na Uměleckoprůmyslovou školu v Jablonci nad Nisou. I zde však záhy narazila. „Když se v době silné propagace před volbami v roce 1948 účastnila shromáždění mládeže v kině, kde agitátor prohlásil, že v Jablonci nebude ani jeden bílý lístek, nebála se na celý sál zakřičet ‚To teda bude!‘  Dostala se do velkých problémů a v červnu 1948 ji vyhodili ze školy.”

V parlamentních volbách v roce 1948, uskutečněných krátce po únorovém komunistickém převratu, mohli lidé hlasovat pouze pro jednotnou kandidátku Národní fronty. Vedla ji KSČ a měla zaručených 70 procent křesel v Národním shromáždění. S jednotnou kandidátkou mohli Češi a Slováci nesouhlasit pouze tak, že do volební urny vhodili bílý lístek.

StB se ji pokusila sebrat přímo na náměstí

Potíže se stupňovaly, když maminka pamětnice odmítla podepsat archy, požadující smrt Milady Horákové a později  Rudolfa Slánského. V Jablonci nad Nisou se na ni zaměřila Státní bezpečnost. Jiřina Slavíková musela i na několik výslechů, při kterých jen mlčela. Později se ji StB pokusila sebrat přímo na jabloneckém náměstí. Tehdy ji popadli dva muži a snažili se ji dostat do auta, Jiřině Slavíkové však pomohl kolemjdoucí člověk a příslušníkům StB ji vytrhnul. Potají se pak vrátila k rodičům a s pomocí obvodního lékaře nalezla dočasný úkryt v Psychiatrické léčebně v Kosmonosích.

Po těchto problémech s komunistickou státní mocí bylo pro maminku pamětnice velmi obtížné najít nějaké zaměstnání. V těžkých časech se jí však opět stalo životní náplní výtvarnictví. Chodila malovat do přírody, velice ráda tvořila portréty či zátiší. V roce 1955 se také seznámila s budoucím manželem Vilémem Novákem.

„Jako český evangelík a člověk, který se hlásil k odkazu Jana Husa a Jana Amose Komenského, jí byl otec sympatický. Jeho víru přejala za svou a svatbu měli 28. října 1955 v evangelickém kostele,” dodává Helena Šimková.

I doma jsme byli hlídaní, o všem rozhodoval uliční výbor

Dřívější politické problémy matky se pochopitelně do jisté míry promítly také do soukromého života rodiny. „Kosmonosy byly hodně komunistické a maminka dost strádala v rámci ulice, kde o všem rozhodoval místní uliční výbor. Jako dítě si vzpomínám, že jsme byli hlídaní. Obcházel tam jeden ze sousedů s páskou pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Sedávali i na takovém plácku u naší zahrady a sledovali, co doma děláme,” popisuje dětství pod dohledem pamětnice.

Sama však výraznější potíže se sousedy nebo ve škole nepociťovala. „Paní učitelka nám řekla, že děti, které jsou hodné a vzorné, budou moct vstoupit do jiskřiček, což byl předstupeň Pionýra. Maminka mi ale řekla, že do žádných jiskřiček nepůjdu, protože je to komunistická organizace. Nakonec jsem maminku ubrečela a do jiskřiček mě pustila” vzpomíná Helena Šimková.

V roce 1968 nás začali lidé více akceptovat

Poněkud radostnější období přinesl Novákovým až rok 1968, který znamenal politické uvolnění a hlavně naději na větší svobodu. Maminka pamětnice se v té době stala předsedkyní výtvarného kroužku v Mladé Boleslavi a konečně se mohla veřejně více angažovat. Lidé ji jednoduše začali akceptovat. Ve škole povolili výuku náboženství, kterou mohl vést katolický kněz a změna nastala i v evangelickém sboru, odkud odešel dosavadní farář Čejka a sbor si zvolil za nového faráře Alfréda Kocába.

Nádech svobody však drasticky přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, která přijela do Československa potlačit údajnou kontrarevoluci. „Reakce lidí byly naprosto spontánní, pamatuji si na tu soudržnost. Věk nehrál žádnou roli. Stará paní, co šla z nákupu, hrozila okupantům pěstí, mladí muži stáli u silnice a rozdávali papírové vlaječky, které si lidé dávali na auta, malé vlajky si přišpendlovali i na oblečení,” popisuje náladu mezi lidmi Helena Šimková.

Protože přijely do Mladé Boleslavi jako první polské okupační jednotky, rozhodla se maminka pamětnice vylepit po městě několik plakátů v polštině.

Protisovětské plakáty v českém nebo ruském jazyce se postupně objevily po celé dnešní třídě T. G. Masaryka, ale na činnost Jiřiny Novákové místní úřady nezapomněly. Na výročí okupace 21. srpna 1969 se například musela hlásit na Obecním úřadě v Kosmonosích, že není na nějaké demonstraci v Praze.

Vojáci chtěli bránit kasárna do posledního muže

Příštích pět let bydleli Novákovi v Mladé Boleslavi přímo v domě, který sousedil s areálem Žižkových kasáren. „Vzpomínám si, že zde zeť paní domácí právě vykonával základní vojenskou službu a říkal nám, že Rusáky do kasáren nepustí a jsou odhodlaní kasárna bránit do posledního muže. To se potom nestalo a dalších mnoho let zde byli ruští vojáci. Z okna jsme přímo viděli do kasáren. Podél plotu s naší zahradou měli nějaké cvičiště, vedle toho byl postavený domek okál a na jeho vnějších zdech měli namalované různé cviky,” vzpomíná Helena Šimková.

Kromě Hlavních a Žižkových kasáren obsadili sovětští vojáci i jiné budovy ve městě, například bývalou pojišťovnu naproti Sokolovně a vilu Václava Klementa v Husově ulici. „Pak obsadili také bývalou rolnickou školu u autobusového nádraží. V mých vzpomínkách zůstalo, že tam byl neuvěřitelný svinčík. Nechávali na keřích odpadky a vypadalo to nevábně. Velmi nás rušily i přesuny tanků v noci, když se otřásaly domy.”

Farář Kocáb podepsal Chartu a ztratil státní souhlas

Když v roce 1972 vychodila pamětnice základní školu, podařilo se jí po určitých peripetiích dostat na gymnázium do nově otevřené třídy s rozšířenou výukou jazyků. Jak vzpomíná, během studií větší politické problémy neměla. Po ukončení gymnázia doporučení na vysokou školu nicméně nedostala. V těžkých časech se jí pak oporou stal farář Alfréd Kocáb, kolem kterého se shromažďovali mladí lidé.

„Bylo to něco úžasného, co otevíralo jiný svět v době, kdy tu nastávala tvrdá normalizace. Když člověku nebylo dobře, vždycky jej dokázal nějak povzbudit a pomoci mu. Měla jsem přísné rodiče a Kocáb se za mě často přimlouval, aby mě třeba pustili na nějaké setkání mládeže. Lidem z neúplných manželství často nahrazoval i otce,” popisuje činnost oblíbeného faráře Helena Šimková.

Kvůli své otevřenosti však začal mít Alfréd Kocáb potíže s udržením státního souhlasu. Když mu jej odebrali, mohl sice ještě nějakou dobu ve sboru zůstat, musel si ale najít civilní zaměstnání. Začal pracovat v teplárně ve Škodovce a později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. „Stát pak vyvinul velký nátlak na jednotlivé členy sboru. Církevní tajemník vyhrožoval, že pokud farář Kocáb zůstane ve sboru, že sbor zavře. Tlak činilo i seniorátní vedení, takže se stalo, že Alfréd Kocáb musel v roce 1978 Mladou Boleslav opustit,” pokračuje pamětnice.

Kvůli víře mě nevzali na školu

Po maturitě měla Helena Šimková možnost studovat na jazykové škole roční nástavbu, kterou ukončila státnicí z němčiny a ruštiny. Poté se hlásila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. „U pohovoru se mě ptali, proč jsem nevstoupila do Socialistického svazu mládeže. V tu chvíli mě nenapadlo říct nic lepšího, než že je to vstupenka do komunistické strany a tam nemůžu vstoupit, protože jsem věřící. Na to mi odpověděli, že je dobře, že jim to říkám už teď, a na školu jsem se nedostala.“

V roce 1977 začala pamětnice uvažovat o studiu teologické fakulty. Ani tentokrát však nedostala kladný doporučující dopis. Pocházela totiž z boleslavského sboru a údajně by neposkytovala záruky, že by věřící vedla správným směrem. U ústní zkoušky se jí pak záměrně ptali na otázky, které byly předmětem výuky třetího ročníku a na které nemohla znát odpověď.

Po neúspěšných přijímacích zkouškách proto začala pracovat ve Škodovce, kde vyráběla šrouby na obráběcím stroji. Pak získala přes známé místo ve Výzkumném ústavu řepařském v Semčicích, kde rok dělala rešerše a tlumočila.

Faráři tajně poslouchali hru Václava Havla Asanace

Po dvou letech čekání se Helena Šimková přece jenom dostala na teologickou fakultu, neboť v jejích posudcích už nefigurovali ani rodiče, ani evangelický sbor. Se svými přáteli z mladoboleslavského sboru i Alfrédem Kocábem se však i nadále stýkala buď na bytových seminářích nebo na společných víkendových pobytech. Na jednom z nich se také seznámila se svým budoucím manželem Michalem Šimkem.

Jako studenti navštěvovali také bytová setkání farářů, kam často chodili faráři bez souhlasu i zvláštní hosté jako například Václav Havel. „Zdeněk Bárta nás pozval do svého sboru v Řepčicích a naznačováním jsme se dozvěděli, že tam má být Václav Havel. Myslela jsem, že bude něco vyprávět nebo nahodí nějaký politický či etický problém, ale Václav Havel tam přijel s kazetami, na kterých měl nahranou svoji novou hru Asanace. Říkal, že má chraplavý hlas a není schopný nám to číst. Takže tam byl kruh asi patnácti farářů, který poslouchal novou čtenou hru Asanace. Václav Havel tam seděl a kouřil u toho,” vzpomíná na setkání s pozdějším prezidentem pamětnice.

Setkala jsem se s křesťany i ze západní Evropy

V době svých vysokoškolských studií podnikla Helena Šimková také několik cest na mládežnická setkání do Německé demokratické republiky (NDR) zvaná Ostseewoche, které vedl evangelický farář a pozdější prezident Joachim Gauck. Protože v Německu nedošlo ke sloučení církve a státu, nemohl stát tolik zasahovat do náboženských otázek a panovaly zde mírnější poměry než v Československu.

„Poprvé jsem vycestovala do NDR v roce 1975, kdy jsme tam s kamarádkou jely pracovat do ústavu pro handicapované. Podruhé jsem se v roce 1982 účastnila i církevního setkání Ostseewoche, kam zvali mládež z východní a západní Evropy. To bylo důležité, protože jsme jinak neměli možnost potkat se s křesťany ze západu. Opravdu se nám věnovali. Dostali jsme téma, o kterém se celý týden mluvilo a my tvořili různé skupinky tak, aby se setkali lidé z různých zemí,” vypráví Helena Šimková.

Manžel nedostal jako bohoslovec státní souhlas

Po ukončení studií na teologické fakultě a slavnostním vyřazení v kostele sv. Martina ve zdi se pamětnice v dubnu 1983 provdala za absolventa teologické fakulty Michala Šimka. V tomtéž roce se manželům narodila dcera Hanička a později druhá dcera Anežka. V prosinci 1984 se rodina přestěhovala do Liběchova u Mělníka.

„Manžel nedostal po vystudování státní souhlas jako bohoslovec. Na pohovoru s StB mu rovnou řekli, že pokud chce souhlas, musí se přestat stýkat s určitými lidmi. Souhlas až do roku 1989 nedostal a pracoval v Liběchově u lesů, pak si sehnal místo topiče v Praze,” popisuje první léta manželství Helena Šimková.

Čechy se měly stát spojnicí Německa se světem

Po mateřské dovolené a ročním zaměstnání ve Výzkumném ústavu včelařském získala pamětnice krátce před listopadovou revolucí nabídku vyučovat češtinu v Lipsku. Podle ní tehdy Němci věřili, že se Čechy stanou jejich spojnicí se světem a oni se zde budou moci setkávat s lidmi z ciziny.

„V Německu to neskončilo listopadem 1989 a pádem Berlínské zdi. Byl tam velký zápas o budoucí podobu Německa. Před budovou opery byli zastánci Helmuta Kohla, kteří prosazovali rychlé připojení Východního Německa k Západnímu Německu a přijetí západoněmecké marky, kdežto od kolejí směrem ke Gewandhausu stáli studenti a levicově orientovaná mládež, kteří byli proti. V místě, kde jsou koleje, pak docházelo k velmi živým debatám, některé studentky i plakaly. Vpravo od opery se zase setkávali pravičáci, kteří když přijela televize, tak vykřikovali - Jedno Německo, jedna vlast!“ dodává pamětnice.

Postupem času nicméně zájem o výuku češtiny upadal a v březnu 1990 se Helena Šimková vrátila zpátky do Československa. V létě 1990 se rodina odstěhovala do Kyjova, kde manžel pamětnice působil jako farář, zatímco Helena Šimková začala pracovat jako vychovatelka na církevní evangelické škole v Brně a od roku 1994 vyučovala němčinu a katechetiku na církevní konzervatoři v Kroměříži. V době natáčení (2023) žila v Mladé Boleslavi a pracovala jako lektorka němčiny.