Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaromír Šimonek (* 1945  †︎ 2021)

• narozen 24. července 1945 na zámku Lobeč

• 8. března 1948 byl rodině Šimonků znárodněn veškerý majetek nabytý pradědečkem Josefem Šimonkem

• 1951 – rodina se musela vystěhovat z lobečského zámku do chaty Eduarda Štorcha v Lobči

• 1960 – nepřijat na střední průmyslovou školu z kádrových důvodů

• vyučil se v oboru pěstitel-chovatel, potom absolvoval nástavbu na Střední škole zemědělské v Mladé Boleslavi

• mezi roky 1965 a 1970 studoval v Praze Vysokou školu zemědělskou, obor mechanizace

• pamatuje první studentský majáles a upálení Jana Palacha

• po promoci pracoval ve Škodě Mladá Boleslav

• po roce 1989 požádal s rodinou o restituci zabaveného majetku

• mezi roky 1991–1994 všechen majetek rodině vrácen

• se sestrou Blankou Horovou byl majitelem hradu Houska a zámků Lobeč a Stránov

• společně se sestrou spravoval 500 hektarů polí, 2000 hektarů lesů a sedm hektarů rybníků

• zemřel 26. července 2021

Jaromír Šimonek se narodil 24. července 1945 na zámku Lobeč rodičům Jaromíru a Blaženě Šimonkovým. Tatínek se narodil na zámku Stránov, maminka, rozená Křováčková, byla z Jizerního Vtelna. Rod Šimonků pochází z obce Stránky a okolí – Mšeno, Újezd, Ledce. Pamětník má vypsaný rodokmen zhruba do roku 1700. Jeho předci byli rychtáři, měli polnosti a drobná hospodářství. Vlastnil společně se svojí sestrou Blankou Horovou zámek Stránov, hrad Houska a zámek Lobeč u Mladé Boleslavi s přilehlými polnostmi a lesy.

Povýšeni do šlechtického stavu

Historie rodiny, na kterou jsou její členové náležitě pyšní, je spjata se jménem pamětníkova pradědečka Josefa Šimonka (1862–1934). Ten se po studiích Českoslovanské obchodní akademie a krátkém angažmá v Rusku vypracoval ve Škodě Plzeň až na post komerčního ředitele (v devadesátých letech 19. století). Jako šéf firmy začal během první světové války pro rodinu postupně kupovat zámky a hrad, které rodině patří po čtyřicet let trvajícím znárodnění dodnes.

Josef Šimonek se v plzeňské Škodovce vypracoval díky své poctivosti. „Přišel na to, že nějaký jeho nadřízený poctivý není. Stěžoval si na to jednou, ale skoro nic se nestalo. Pak si stěžoval ještě jednou, pán ze Škodů to nechal prověřit a ukázalo se, že měl pravdu. Toto zřejmě vedlo k jeho postupu, když se později uvolnilo nějaké místo.“ Škoda Plzeň byla za dob pradědečkova života jedním z nejúspěšnějších evropských koncernů. Josef Šimonek žil jeden čas ve Vídni a vedl rušný společenský život; třeba do tanečních chodil s budoucí manželkou Tomáše Bati – Marií, se kterou rodina zůstala v kontaktu i v dobách její emigrace.

Za svoje zásluhy o rozvoj průmyslu byl pradědeček na jaře roku 1918 povýšen posledním rakouským císařem a českým králem Karlem I. do šlechtického stavu. Získal dědičný titul svobodného pána z Mlaďatova, jednalo se o titul barona, tedy o nižší šlechtu. Šlechtické tituly však byly po vzniku svobodného Československa zrušeny tehdejším prezidentem T. G. Masarykem. Jaromír Šimonek s tím nesouhlasí. „My jsme byli povýšeni císařem pánem, tedy z Boží vůle, takže nějaká světská vůle může podle mě stěží něco takového měnit... My se k tomu hrdě hlásíme, a i když jsou šlechtické insignie zakázány, máme v našem firemním logu náš zjednodušený rodový znak.“

Po skončení první světové války přešla Škodovka velmi brzy na mírovou výrobu, a to díky kontraktům s Francií, které Josef Šimonek uzavřel. V roce 1925 zase vedl jednání o fúzi Škody Plzeň a automobilky Laurin & Klement s jejím tehdejším majitelem Václavem Klementem: „Náš zahradník, pan Šmíd, říkal: Hrabal jsem co nejblíž, abych slyšel, byl tam takový stoleček pod kaštanem, venku se to podepisovalo a pan prezident [Josef Šimonek] vytáhl hodinky a řekl panu Klementovi: ,A má na to deset minut. Bude rád, když se tam stane ředitelem.‘“ Takto vznikl předchůdce dnešní Škody Mladá Boleslav.

Pradědeček Šimonek se angažoval i politicky jako agrárník a dvě volební období působil jako senátor. Na svých zámcích hostil významné evropské politiky své doby, včetně prezidenta T. G. Masaryka. Když v roce 1934 zemřel, shromáždil se na jeho počest celý Senát a jeho tehdejší předseda doktor Soukup měl proslov, jehož přepis mají Šimonkovi zveřejněn na svých internetových stránkách. Josef Šimonek je pohřben v rodinné hrobce v Lobči.

Po Mnichovu a za války

Blízko Lobče se nachází hraniční pásmo, za kterým začínaly Sudety. Němci rodině zabrali majetek, který v Sudetech měla – hrad Housku a okolní lesy. Protože lobečský zámek byl v té době prázdný a rodina žila na Stránově, zabralo gestapo i Lobeč a zřídilo zde školu pro žáky Hitlerjugend. Na starost ji měl bratr Hermanna Göringa, pod kterého tyto ústavy pro mládež spadaly a jenž Lobeč i osobně navštívil. Pamětník si nevybavuje, že by nacisté na rodinu vyvíjeli nějaký nátlak. Na Lobči se po nějaký čas skrýval generál Alois Eliáš, předseda protektorátní vlády v letech 1939 až 1941, kterého potom gestapo zadrželo v Praze a popravilo. Šimonkovy neprozradil a neměli kvůli němu žádné potíže. Jaromír Šimonek si osobně vzpomíná na vdovu po generálu Eliášovi, se kterou se přátelila a pravidelně ji na Stránově navštěvovala jeho babička. Mezi babiččiny přítelkyně patřila třeba i vnučka Václava Laurina.

Lobečské dětství

Pamětník se narodil doma na lobečském zámku, sestra Blanka už se narodila v porodnici. Hnacím motorem rodiny byla maminka. Neustále tlačila na děti, aby v rámci možností dosáhly toho nejlepšího vzdělání, a to včetně vysoké školy. Malý Jaromír měl v dětství dvě chůvy. První, Anna Rottová, byla sudetská Němka. Po skončení války musela společně s rodinou v rámci odsunu opustit Československo. Pamětníkův strýc zjistil, který odsun jede do západního Německa, a pomohl jim se do něj dostat. Ostatní odsuny z tohoto kraje směřovaly do východní části rozdělené země. Pamětník poté Annu znovu potkal až ve svých sedmadvaceti letech. Během komunistické éry ji Šimonkovi mohli několikrát navštívit i v západním Německu.

Druhá chůva, Maja Vávrová, byla pamětníkova kmotra a příbuzná. Jedna z jejích čtyř sester si vzala spisovatele Eduarda Štorcha. Pamětník s ní strávil hodně času u dědečka Františka Šimonka na Stránově. Dědeček zahynul 6. dubna 1950 za velmi podivných okolností při dopravní nehodě. Tu zavinil řidič divadelní služby, příslušník StB. Policie svalila vinu za nehodu na mrtvého dědečka. Pamětník pátral, zda nešlo o nějakou připravenou akci StB, ale neprokázalo se to.

Jaromír Šimonek rád vzpomíná na lobečskou jednotřídku, hlavně na pana učitele Jecha. Ten později spáchal sebevraždu kvůli akci liberecké StB „Kluky“, která poznamenala celý kraj. Šlo o akci namířenou proti sedlákům. Pan učitel neohlásil, že se ho do ní StB pokoušela falešně naverbovat, a kvůli tomu ho začali vyšetřovat. Neunesl tlak a zastřelil se. „V ten den nás pustil domů už v deset hodin, dal nám nějaké obtisky a spoustu dalších věcí. No a potom šel do modřínového háječku na Pustej sad a tam se zastřelil. Pohřeb byl veřejný, od školy, my děti jsme tam byly všechny.“ Po jeho smrti na uvolněné místo nastoupila mladá učitelka, komunistka. O Šimonkových mluvila hanlivě, což pamětníkovi trochu zkomplikovalo vztahy s ostatními dětmi. I díky ní většina dětí věřila, že zatčení sedláci v akci „Kluky“ byli skutečně vinni, že skutečně něco spáchali proti republice.

Znárodnění rodinného majetku

Znárodnění majetku zná pamětník pouze z vyprávění, byly mu v té době pouhé tři roky. „Přišli za mým dědečkem, ten znárodňovací tým, a řekli: ,Pane Šimonek, dejte nám klíče od trezoru‘, a ustřihli telefon a tím bylo znárodnění de facto vyřízeno. Dneska máme víc než pětadvacet let po sametové revoluci a ještě nemáme restituce dotažené do konce.“ Znárodňovací výměr byl z 8. března, originál se bohužel nedochoval. Rodina tehdy nebydlela přímo v zámku, ale na území dvorce v tzv. čísle dvě a tam mohla zůstat až do roku 1951. Jaromír Šimonek tam má aktuálně kanceláře a apartmány k pronájmu. Sousedé se k Šimonkovým chovali většinou normálně. „Byli i tací, kteří hodně horovali pro ten levicový režim, pro to znárodňování a získávání majetku, protože si mysleli, jak oni zbohatnou. Jenže on každý režim si rychle najde těch svých horních deset tisíc a na ty obyčejné už tolik nezbyde, jak si původně mysleli.“ Rodině hrozilo vystěhování do místností, kde nebyly ani podlahy, což pamětníkova maminka odmítla. Situaci zachránil Eduard Štorch, kterému pradědeček Šimonek daroval v Lobči chatu. Nabídl ji Šimonkovým, a rodina se tedy přestěhovala tam. Pamětníkovi rodiče zde dokonce dožili.

Šimonkovi se museli přizpůsobit novým poměrům. Maminka pracovala v kanceláři v Jednotě v Doksech, ale kancelářskou práci jí dlouho dělat nedovolili. Zasedl si na ni okresní tajemník KSČ v Doksech Josef Grösser a osobně se zasloužil o její pracovní sestup. Potom vykupovala ovoce a nakonec se rekvalifikovala na prodavačku a více než dvacet let prodávala v Nosálově v obchodě. Tatínek byl nedostudovaný lesník, nestihl školu dokončit, než Němci za války zavřeli vysoké školy. Po znárodnění chvíli pracoval u Státních lesů, potom krátce jako traktorista oral pole, která mu kdysi patřila, a nakonec skončil ve Škodovce v Mladé Boleslavi jako pomocný dělník u stěhovací party. „Tam, kde jeho dědeček byl dvacet let muž číslo dvě. Ještě na něj ukazovali: ,To je on, ten Šimonek!‘ Ten Šimonek, ten špatnej, kterej založil halířový fond, který funguje dodneška.“ Z haléřového fondu se škodováckým dělníkům přispívalo na brýle. Nešel zrušit, a tak ho komunisté alespoň přejmenovali na Šimůnkův. Základní vklad byl milion korun od pradědečka Šimonka a potom do něj přispívali všichni zaměstnanci, kterým se strhávaly peníze z výplaty, šlo o haléřové částky, odtud název fondu.

Prastrýc Eduard Štorch

Známý spisovatel, pedagog a archeolog Eduard Štorch si vzal pamětníkovu pratetu Boženu Vávrovou. Pradědeček Josef Šimonek mu potom dal v Lobči chatu. Štorch tam napsal některé ze svých knih, nejznámější z nich je Minehava. V padesátých letech chatu zapůjčil pamětníkovým rodičům, aby se do ní mohli nastěhovat, když museli opustit zámek. Od té doby se s nimi stýkal častěji a v létě s nimi v Lobči i bydlel.

Další studia, zlatá šedesátá léta v Praze

Po skončení jednotřídky začal Jaromír Šimonek dojíždět do školy do Mšena. Tam si na něj zasedl učitel jakožto na syna vykořisťovatele z Lobče, často ho shazoval a vyvolával. Pamětník na to nijak nereagoval a děti na něj kvůli tomu naštěstí nezanevřely. Po základní škole chtěl coby fanda dopravních prostředků zamířit na strojní průmyslovku v Mladé Boleslavi, ale to mu komunisté nedovolili. Uvažoval tedy o studiu zemědělské techniky a mechanizace, ale nebyl přijat. Skončil na učilišti v Horkách nad Jizerou na oboru pěstitel-chovatel, kam chodily děti z pomocných škol a děti kulaků. Potom se vyučil jako opravář zemědělských strojů a nakonec si udělal i nástavbu na té škole zemědělské techniky, kam ho předtím nevzali. To už se ale psala šedesátá léta a poměry se trochu uvolnily.

Jedním z jeho spolužáků byl i Miroslav Štěpán, pozdější tajemník Socialistického svazu mládeže (SSM) a pražské KSČ. Potkali se i na Vysoké škole zemědělské, kde Jaromír Šimonek studoval na fakultě mechanizace v Suchdole. Štěpán paradoxně pocházel ze sedláckého gruntu, které KSČ likvidovala. Na vysoké škole to pro pamětníka bylo těžší, protože mu chyběla středoškolská matematika. Při studiu si přivydělával jako řidič nákladního auta, v létě jezdil na žně. Studoval v Praze mezi lety 1965 až 1970, a zažil tedy události jako první majáles nebo upálení Jana Palacha. „Prostáli jsme spoustu tryzen a všelijakých shromáždění. Byla to samozřejmě oběť, která pohnula... Ale mně osobně ho bylo líto, myslím, že to dělat neměl. Nevím, jestli to tolik změnilo. On byl od Mělníka, chodil na gymnázium s mojí nynější švagrovou. Takže jsme ho brali jako kámoše a chyběl nám.“ Pamětníkova sestra vystudovala medicínu a léta působila jako primářka v Nemocnici Na Bulovce.

Po promoci v roce 1970 zamířil Jaromír Šimonek na vojnu do Tachova, kde v rotě týlového zabezpečení dosáhl hodnosti četaře. Po měsíci ho převeleli do Stříbra, kde učil kurz konstrukce obrněných vozidel. „Na vojně byla znát roztrpčenost, protože zrovna do civilu odcházela spousta oficírů, kteří se po roce 1968 nějak zpronevěřili, buď něco řekli, nebo si tam vyřizovali možná nějaké soukromé účty.“ Protože jak Tachov, tak Stříbro ležely v západním okruhu, prováděli důstojníci často prohlídky ubikací, jestli vojáci nemají někde ukryté rádio. Pamětníkovi takto jednou našli jak rádio, tak Bibli. „Už jsem přece jen nebyl obyčejný voják, tak mně to rádio nechali. Já neposlouchal Svobodnou Evropu, ale spíš hudbu. No a vedle tam ležela Bible svatá. Ptali se: ,Co je tohle?‘ Řekl jsem: ,To je Bible svatá.‘ To ale nebylo proti ničemu, takže jsem si ji nechal. Četl si z ní hlavně můj spolubydlící, který byl při kostele víc než já.“

Muži evangelíci, ženy katoličky

Zajímavá věc se týká konfese rodu Šimonků. Počínaje pradědečkem Josefem jsou všichni muži v rodě evangelíci a berou si katoličky. Jejich společné děti jsou potom vychovávány – chlapci jako evangelíci a dívky jako katoličky. To platí i pro pamětníka – on je evangelík, jeho sestra Blanka je katolička a jejich děti to mají stejně. Pamětník finančně podporuje jak evangelický sbor ve Mšeně, tak tamější římskokatolickou farnost. Stejně, jako to dělali jeho předci. „Když třeba v padesátých letech vystěhovali babičku ze Stránova, šla na faru. Pan farář Tržický stál mezi dveřmi a řekl: ,Paní patronko, fara je vám k dispozici.‘“

Devadesátá léta a restituce

První zrestituovaný majetek převzala rodina Šimonků na podzim roku 1991, do roku 1994 nebo 1995 jim stát vrátil všechen nemovitý majetek, ale dodnes se někde řeší hranice pozemků. V současné době Šimonkovi hospodaří zhruba na 500 hektarech polí, 2000 hektarech lesů a sedmi hektarech rybníků, do majetku rodiny patří i dva výše jmenované zámky a hrad. Šimonkovi se starají i o spoustu cest a parků, vzali si zpět všechno, nepřebrali jen produktivní části majetku. Na všem hospodaří sami a až na drobnosti téměř nic nepronajímají. Mají i bytový fond, ten je však dlouhodobě ztrátový. „Snažíme se vrátit se do stavu z třicátých let. Úspěch je střídavý, záleží na tom, jak jde hospodaření nebo kolik peněz přijde z dotací. Protože my jsme si to sami nezdevastovali. To není žádný milodar, jsou to peníze za to, co nám bylo zničeno nebo odcizeno.“ Co se týče dopadů kolektivizace na život na vesnici, nevidí Jaromír Šimonek pouze negativa. „Systém života na vesnici se změnil, je to taková negace negace. Už se to nevrátilo do těch původních kolejí, farmy jsou dnes větší. Dřív, když byly menší, tak se ti lidé na nich hodně nadřeli, a i tak patřili pořád mezi ty chudší. Zase na tom ale někteří lpěli, byly to jejich rodové grunty, tomu taky rozumím.“

Jaromír Šimonek jednal a mluval se všemi, i s těmi, kteří za minulého režimu třeba proti jeho rodině něco měli. Někteří z těchto lidí byli dřív komunisté, a dnes jsou z nich pravičáci. Pamětník si o jejich charakteru myslel své, ale jinak je v těchto věcech smířlivější, než byl jeho otec. Ten by některé lidi nepřijal, nemluvil by s nimi. „Odpuštění, to asi ne, je to nutné zlo, jednat s nimi musíme. Je pravda, že s některými jsem se i spřátelil. Nejsem fanatik. Myslím, že kdybychom je nepřijali, přišli bychom o spolupráci s nějakou částí a že by nám to chybělo. Každý zastává v té oblasti nějakou důležitou funkci.“

Podle pamětníka si každá doba nese své předsudky. Stejně, jako se jemu v padesátých letech děti posmívaly, že je třídní nepřítel, tak se teď někdy smějí jeho vnoučatům. „Kája jednou přišla domů s brekem, že se jí děti smějí, že bydlí v zámku. Ondra mi zase jednou říkal: ,Ten tvůj Stránov!‘ Řekl jsem: ,Počkej, čí je Stránov?‘ ,No, náš!‘ ,No tak vidíš, náš, jakejpak můj!‘ A my ho budeme rádi opravovat a rozvíjet a používat a myslím, že se nám to daří.“