„V roce 1943 je sebralo gestapo a mě sebralo taky. Od té doby jsem potom byla tady ve věznici v Budějovicích, z Budějovic nás přeřadili do Terezína a v Terezíně po šetření případu, spoluvinice na činech velezrádných a nebezpečná Říši, to byl ten [rozsudek], co jsem musela podepsat, nás dali do Osvětimi. Tam jsme byli v dubnu 1943.“
„Na tom revieru (Krankenrevier – pozn. autora) bylo strašně blech. Strašně. Když jsem spala nahoře v lůžku, jako ve třetím poschodí by se dalo říct, tak to bylo lepší. Ale pamatuji si, jmenovala se Benešová, to byla teta nebo něco bývalého doktora prezidenta příbuzná, tak ta spala dole a byla samá tečka. Jestli znáte, jak jsou po blechách tečky, tak byla tečkovaná úplně celá. Ona měla teploty a byla nějak nemocná. Takže to jsem si řekla: ,To je hrozný.‘“
„Oni se spíše vytahovali na muže, bych řekla. A my jsme tak nějak. Prostě jak jsem byla s tou Bělinkou po kancelářích, tam jsme to musely uklízet. Tak nějak se to rozběhlo. Nemůžu si stěžovat na nějaké příkoří. Taky jsem tam tak dlouho nebyla. Vlastně jsme nikam nemohli a nic jsme nemohli dělat. Taky tam byla s námi Milada Horáková.“
„Když byly nějaké zvěsti o koncentračních táborech, co tam s lidmi dělají a nebo že je tam týden a zemře, to jsem si vůbec nedovedla představit. A že jsem to potom poznala, že to bylo skutečně možné, když jsme tam byli. [A ty zvěsti o těch koncentrácích jste věděla už před zatčením? Že ty zvěsti kolovaly o koncentrácích? To už bylo?] Jo, to už bylo. Ano, protože tam byli nějací známí. Ne třeba moji, ale prostě jsem už o tom slyšela, že ten tam zemřel nebo ne. A skutečně za krátký čas. Nedovedla jsem si představit, že by to bylo možné.“
„Teď jsme vlastně byli venku v polích bez dozoru, tak jsme udělali takové skupinky, známí se dali dohromady, a šli jsme. Tam bylo město, myslím, Waren. To jsme přecházeli. Buď tam byla řeka nebo jezero nebo něco takového a most. Přes most jsme šli dále po silnici. A taky taková příhoda. Tam byl zabitý kůň. To jsme byli volní. Tak tam plno lidí – a my taky – se snažilo uříznout maso.“
Blažena Simotová, roz. Hovorková, se narodila 3. 2. 1921 v obci Myslín u Mirotic. Rodina měla hospodářství, a tak se věnovala zemědělství. Blažena Hovorková vychodila obecnou a měšťanskou školu a poté získala práci pomocnice u lékaře Vaňaty v Českých Budějovicích. Doktor Vaňata finančně pomáhal manželkám uvězněných mužů a v únoru 1943 ho zatklo gestapo. Spolu s ním však zatkli i jeho manželku a Blaženu Hovorkovou. Tehdy 22letá mladá slečna následně prošla několika nacistickými tábory a vězeními. Nejprve byla vězněna v Českých Budějovicích, poté na Malé pevnosti Terezín, následoval koncentrační tábor Osvětim a Ravensbrück, odkud byla převezena do jeho pobočního tábora v Neubrandenburgu. Před osvobozením nastoupila na pochod smrti, ale už u města Waren se organizace pochodu rozpadla. Blažena Hovorková tak putovala zpět do Prahy a do rodného Myslína. Po válce získala zaměstnání na poště v Českých Budějovicích, kde pracovala až do důchodu. V roce 2009 žila Blažena Simotová v Českých Budějovicích.
