Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Šímová (* 1934)

• narozena 12. prosince 1934 ve Dvoře Králové nad Labem

• dědeček Hugo Kuželka veteránem první světové války z řad československých legií v Itálii

• za druhé světové války dědeček Hugo pomáhal partyzánům

• otec Antonín po atentátu na Heydricha zadržen gestapem

• pamětnice pamatuje násilí, ale i vítání sovětských osvoboditelů ve Dvoře Králové nad Labem

• v srpnu 1968 byla u příbuzných ve Vídni, na přání manžela se společně vrátili do okupovaného Československa

Během srpnové okupace byla s manželem a dětmi na návštěvě ve Vídni. Příbuzní je tehdy přemlouvali, ať na svobodném Západě zůstanou, a nabízeli jim bydlení i práci. „Ale můj muž to všechno zhatil. Řekl: ,Já jsem Čech a já se vrátím.‘ A tak si na život ve svobodě musela počkat dalších jedenadvacet let. O to větší úlevu sametová revoluce přinesla. „To jsme se dívali na televizi a vyskakovali jsme takhle vysoko! Konečně, konečně! Chodili jsme na náměstí zvonit klíčema, koupili jsme si stužky. To bylo hned vyprodaný, protože tam se navalil dav lidí a každej chtěl mít trikoloru,“ vypráví Věra Šímová. 

Gestapák to položil a šli pryč

Věra Šímová, rozená Kuželková, se narodila 12. prosince 1934 ve Dvoře Králové nad Labem. Otec Antonín Kuželka, vyučený kadeřník, pracoval na úřednické pozici, matka Božena, původně modistka, pracovala jako vedoucí prodejny skla a porcelánu. Věra vyrůstala společně s mladším bratrem Rudolfem. „Bydleli jsme v takovým činžáku, tomu se říkalo vavroušák. Pamatuju si, že jsme za války, když siréna hučela, tak jsme se jeli schovat do lesa nad Dvůr Králové a tam jsme vždycky ten nálet přečkali. Pamatuju si, když byl nálet na Pardubice, protože to bylo strašný. To mám v paměti pořád,“ vybavuje si válečná léta.

Po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 si pro otce přišli příslušníci gestapa. S atentátem na zastupujícího říšského protektora přitom neměl nic společného. „On někde řekl Heydrichovo jméno, když se o tom mluvilo, a oni si pro něj přišli. Sebrali každýho, kdo o něm něco věděl. Sebrali ho a byl tam asi čtrnáct dní. Pak přišel domů, protože zjistili, že s tím neměl nic dočinění,“ přibližuje pamětnice. K zátahu gestapa se váže i následující vzpomínka: „Otec měl na nočním stolku knihu Hovory s TGM a ten gestapák si ji prohlížel. A potom se ho zeptal – můj otec mluvil německy a on se ho zeptal: ,To čtete?‘ Otec zakýval, že jo, ten gestapák to položil a šli pryč. Takže to byl nějakej dobrej Němec, asi. Jinak by ho určitě nepustili.“ 

Naši měli strach, abych někde něco nevykecla

Část válečného období prožila Věra s bratrem u prarodičů. Stalo se tak poté, co byl otec poslán na práce do Pece pod Sněžkou, podrobnosti o jeho nasazení však Věra nezná. „Oni potřebovali pracovníka a on to uměl, ale nepamatuju si, co tam dělal.“ Prarodiče bydleli v Jezbinách (dnes součást Jaroměře), nedaleko Dvora Králové. „A do vedlejší vesnice Semonice jsem chodila do školy. A taky jsem pásla husy, protože babička vždycky říkala, než jsem šla do školy: ,Musíš si ty husy pořádně napást, protože budeš mít peřiny, až se vdáš!‘ Takže jsem chodila s husama a to si pamatuju moc dobře,“ vypráví. 

Jak se za války žilo na venkově na samotné hranici Sudet? „Líbilo se mně tam, bylo to moc hezký. […] Vedle nás byl velkej statek, kde měli kluka starýho jako já. Takže jsme chodili sbírat vejce a to si pamatuju, že jsme z hambalků vejce házeli dolů, tam jsme si udělali místo ze sena a do toho jsme házeli vejce. Takové volovinky jsme spolu dělali. [smích] A chodila jsem se koupat do nádrže, kde plavali koně.“ V Jezbinách pomáhal dědeček Hugo Kuželka tamním odbojářům. „Nosil jim zprávy a naši měli strach, abych někde něco nevykecla. Tak o tom přede mnou moc nemluvili.“ 

Zabíjel, když jel okolo vlak

Podle vzpomínek k několika odbojovým akcím v okolí skutečně došlo. „Dávali na koleje nějaké rozbušky. Když jel nákladní vlak a vezl zbraně – to bylo jaroměřské nádraží – tak tam dělali takové vylomeniny. [Ale] on nám děda toho moc neřekl.“ Dědeček Hugo měl zkušenosti nejen z druhého, ale i z prvního odboje. Za první světové války totiž bojoval nejprve v řadách rakousko-uherské armády. Díky jeho deníku z let 1914 až 1915 víme, že se účastnil obléhání pevnosti Přemyšl, i to, že na frontě utrpěl zranění. V květnu 1918 padl do zajetí, od srpna pak bojoval v řadách československých legií v Itálii. 

O svých zkušenostech z fronty Hugo Kuželka nemluvil. „Jenom vždycky říkal, že byl italskej legionář. A je pravda, že jezdil na srazy do Prahy, když se tam legionáři scházeli, takže jsem ho viděla i v uniformě. Ale nemluvil o tom, asi se tam dobře neměli.“ Věra vzpomíná, jak dědeček za války v Jezbinách tajně poslouchal zakázaný Londýn. „A babička vždycky říkala: ,Ty nás jednou přivedeš do koncentráku!‘“ Mimoto – coby řezník z povolání – Hugo za války pořádal černé zabijačky. „Okolo baráku jezdil vlak, tak on vždycky toho vepře zabíjel, když jel okolo vlak, aby byl rámus a aby to nikdo neřekl.“

Chytili nás a na tanku odvezli daleko

Díky černým zabijačkám tak – navzdory potravinové nouzi válečných let – místy docházelo k paradoxním situacím. „Děda s babičkou měli strašnej strach z toho, že když to prase rozporcovali, tak taky samozřejmě jim ten majitel nějaké maso dal. A to si pamatuju, že babička říkala, když to přinesl – to nebylo na jeden oběd, toho bylo víc – tak ona vždycky spínala ruce a říkala: ,Propánakrále, kdyby nás přišli prohlížet, tak to najdou!‘ Tak jsme ten tejden, co tu zabijačku dělal, tak jsme měli furt maso. To se mně líbilo.“

S blížícím se koncem války přibývalo poplachů. „Každou chvíli siréna hučela! Pak jsme chodili do lesa za nemocnici.“ Samotné osvobození prožila Věra ve Dvoře Králové. „Z takových kůlů se stavěly barikády. My jsme na ty barikády jako malí lezli a ti blbí Rusi nás z těch tanků chytili a na tanku nás odvezli daleko. Vysadili nás a my jsme museli jít pěšky hrozně daleko, abychom se vůbec dostali domů. Pamatuju si, že maminka, když jsem přišla, tak moc brečela, protože si myslela, že mě Rusáci sebrali. Takovýdle oni dělali pitomosti,“ vzpomíná Věra na příjezd Rudé armády.

Dávali jsme jim jíst a pít, co bylo

Osvobození se podle vyprávění neobešlo bez krádeží a násilí: „Vím, že jednoho vojáka velitel, když ho načapal, jak znásilňoval naši holku, tak ho na místě zastřelil.“ Zároveň však příjezd sovětských vojáků doprovázely i oslavy. „Hráli na ty garmošky, jak oni říkali, tancovali. My jsme byli celí nadšení, když přijeli, a tak jsme je vítali kytkama a vším možným. Dávali jsme jim jíst a pít, co bylo. Děda si sám dělal, on tomu říkal samohonka, tak to jim dával taky,“ dodává pamětnice. Bezprostředně po osvobození se rodina přestěhovala do Trutnova, otcova rodiště. Tam Věra vychodila měšťanku, po které absolvovala jednoroční učební kurz. 

Roku 1954 se Věra Kuželková provdala za Jana Šímu (nar. 1931), absolventa lesnické školy. Společně nejprve chvíli bydleli u Janových rodičů ve Vojnově Městci. Díky manželovu profesnímu zaměření pak vystřídali vícero adres: ve Velkém Meziříčí Jan pracoval na lesním úřadu, zatímco se Věra na mateřské starala o syna Jana. Z Meziříčí se rodina stěhovala do Horních Vilémovic na Třebíčsku, kde manžel působil jako fořt a Věra zastávala funkci hospodářky v tamním JZD. Později manželé Šímovi se dvěma dětmi přesídlili do Šumné na Znojemsku. Tam žili i v době invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Vyskakovali jsme takhle vysoko!

V srpnu 1968 se manželé Šímovi vypravili i s dětmi za strýcem do Vídně. Když mezitím v Československu došlo k „bratrské pomoci“, Věra se do okupované země vracet nechtěla. Strýc dokonce manželům nabízel ve Vídni práci i ubytování. „,A děti, až se naučej německy, tak tady můžou chodit do školy.‘ Tak nám to všechno krásně vymyslel. Ale můj muž to zhatil. Řekl: ,Jsem Čech, jdu zpátky do Česka. Co bych tady dělal?!‘“ A ještě udělal to, že šel do trafiky, koupil si Rudý právo, přinesl to tam a řekl: ,Vidíte? Tady o tom ani nic nepíšou!‘ Oni se začali smát a říkali, že bodejť by oni psali, že chtějí někoho napadnout. Oni to dělají doteďka! Že někoho napadnou, aniž by mu dali předem vědět,“ říká pamětnice rozčíleně v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu (2022).

Po ne zcela dobrovolném návratu z Vídně si tak Věra musela na svobodu počkat dalších více než dvacet let. Tou dobou bydlela s manželem v Ostopovicích u Brna, kam se přestěhovali z Šumné. „Začalo to svatou Anežkou. Svatej otec zasvětil Anežku, udělal z ní svatou. A potom to přišlo,“ vzpomíná Věra na sametový podzim 1989: „Začali ti studenti, to jsme se dívali na televizi a vyskakovali jsme takhle vysoko! Konečně, konečně!“ Během listopadových událostí opakovaně zavítala na brněnský „Svoboďák“. „Chodili jsme na náměstí zvonit klíčema, koupili jsme si stužky. To bylo hned vyprodaný, protože tam se navalil dav lidí a každej chtěl mít trikoloru. Tak tak jsme začali. Chodili jsme na náměstí, manifestovali jsme, pak jsme se dívali na televizi,“ uzavírá své vyprávění Věra Šímová.