Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Martin Šimsa (* 1959)

• narodil se 27. července 1959 v Klášteře nad Dědinou

• dědeček Jaroslav Šimsa se angažoval v odbojové skupině Petiční výbor věrni zůstaneme

• dědeček Jaroslav Šimsa se spolupodílel na záchraně židovských i německých dětí

• dědečka Jaromíra Procházku utlouklo gestapo v roce 1945 v Brně

• tatínek Jan Šimsa byl evangelický farář, jeden ze zakladatelů Nové orientace

• tatínek Jan Šimsa přišel v letech 1963 a 1973 o státní souhlas

• v roce 1974 komunisti pamětníkovi znemožnili studovat

• v 70. letech se účastnil bytových seminářů profesorky Boženy Komárkové

• v roce 1978 podepsal Chartu 77

• v 80. letech se účastnil bytových seminářů profesora Ladislava Hejdánka

• v 80. letech pořádal koncerty Svatopluka Karáska a Charlieho Soukupa v Brně

• během normalizace ho vyšetřovala Státní bezpečnost

• v roce 1989 se účastnil demonstrací během sametové revoluce v Praze

• vystudoval filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 2023 vyučoval na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem

• v roce 2023 žil v Litoměřicích

Tatínek Martina Šimsy byl evangelický farář Jan Šimsa. Od roku 1973 bez státního souhlasu k duchovenské činnosti. Díky tomu rozhodoval o přijetí na gymnázium tehdy patnáctiletého Martina církevní tajemník. „Jeli jsme do Žďáru nad Sázavou, kde se měl tajemník s rodiči dohodnout. Začali se hádat a on vyčítal otci, že nemá rád socialismus. Pak se obrátil na maminku a řekl, že to měla asi v životě jednoduchý. Ona oponovala: ‚Mně bylo třináct, když mi gestapo zabilo otce.‘ On jí ale odvětil: ‚Z toho jste mohla mít výhody vy, ale už nemůže váš syn,‘ Načež otec povstal a zařval, že s takovým sprosťákem se nebude bavit. Ten tajemník pak zvedl telefon a zavolal ředitelce: ‚Jestli Šimsu necháte studovat, tak vás kopnem do prdele.‘“

Učňovský poměr v národním podniku Tisk se stal pro Martina Šimsu v roce 1974 jedinou možností oficiálního vzdělání. Když k Šimsovým přivezl na Vánoce roku 1976 evangelický farář Miloš Rejchrt Chartu 77, chtěl ji Martin okamžitě podepsat. Nemohl, nebyl ještě plnoletý.

Hned 12. ledna 1977 provedla u nich doma Státní bezpečnost dlouhou, sedmihodinovou domovní prohlídku. „Maminka říkala, že jí někdo poradil, ať donutí estébáky, aby se při domovní prohlídce zuli. Prý se pak chovají slušně a prohlídka trvá kratší dobu. Kdyby si ale nechali boty, tak by všude dupali a byli by v bytě mnohem déle,“ vzpomíná Martin Šimsa.  „Díky tomu, že se zuli, nešli do sklepa ani na půdu, kde měla maminka  nejcennější archiv. Nechtělo se jim tam v ponožkách, a tak nám to nikdy nevzali. Sebrali ale plno knížek a dopisů.“

Posílen výtiskem Helsinské úmluvy, přinesl v roce 1977 výtisk Charty 77 do hodiny občanské nauky, když měl jako student přednést aktualitu. Učitel vykřikl: „Co si jako myslíš? Tohle není možný!“ Martin Šimsa oponoval, že tím učitel dává Chartě 77 za pravdu, neboť tím pádem potvrzuje nesvobodu slova. Nakonec dostal povolení ji celou v hodině přečíst. „Ostatní tam byli ale učni a nikoho to nezajímalo. Dostal jsem pětku a učitel volal na Státní bezpečnost,“ dodává pamětník.

U babičky v bytě šifroval depeše pro Londýn

Martin Šimsa nepoznal ani jednoho ze svých dědečků. Narodil se 27. července 1959, tedy v době, kdy už nežil ani Jaroslav Šimsa, který zemřel v únoru 1945, ani Jaromír Procházka, kterého ve stejném roce utlouklo brněnské gestapo.

Jeho tatínek, evangelický farář Jan Šimsa, proto vyrůstal od svých šestnácti let bez otce. Dědeček Jaroslav Šimsa nebyl jen sekretářem nejstarší a největší mládežnické organizace světa YMCA (Young Men´s Christian Association), ale také knihovníkem na Pražském hradě u prezidenta T. G. Masaryka a vydavatelem jeho spisů a Křesťanské revue. Prohlašoval o sobě, že je pacifistou, což mu však vydrželo pouze do roku 1938, kdy změnil názor po událostech navazujících na podepsanou mnichovskou dohodu. Začal se angažovat v odbojové skupině Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Od té doby žil v ilegalitě a v roce 1941 ho zatkli, odsoudili a poslali na smrt do koncentračního tábora Dachau, kde zahynul 8. února 1945.

Stranou odbojové činnosti nezůstávala ani jeho žena Marie, babička Martina Šimsy. „Přišel k nim Jaroslav Valenta, další odbojář, kterého pak také utloukli u výslechu. Aby ho donutili vypovídat, zastřelili mu před očima rodiče. Přišel k mojí babičce do bytu, kde ho gestapo zatklo. Zůstala tam ovšem vysílačka. Babička ji musela se svou příbuznou Růženou Hořejší, manželkou básníka Jindřicha Hořejšího, zlikvidovat,“ popisuje Martin Šimsa. Jaroslav Valenta v bytě Šimsových až do svého zatčení šifroval depeše určené pro ilegální rádiové vysílání do Londýna.

Přemysl Pitter

Dědeček Jaroslav Šimsa se přátelil s kazatelem Přemyslem Pitterem, který i přes zákazy během druhé světové války statečně zásoboval perzekvované Židy. Po osvobození v roce 1945 zorganizoval akci „Zámky“. Do této ojedinělé humanitární pomoci židovským dětem vracejícím se z koncentračních táborů se bezprostředně po válce zapojil i Jan Šimsa. Ve státem zkonfiskovaných zámcích Štiřín, Olešovice, Kamenice a Lojovice jižně od Prahy pro ně zřídili ozdravovny.

Pitterova lidskost však byla výjimečná a nerozlišovala. Po konci války velmi kritizoval špatné zacházení s dětmi internovaných Němců a zahrnul je také do okruhu své péče. Nezdráhal se je odvážet z internačních táborů, což stálo za značnou nenávistí ze strany řady Čechů. Po únorovém převratu v roce 1948 ho Státní bezpečnost začala pronásledovat, až musel v roce 1951 uprchnout do západního Německa. 

Jaroslava Procházku utlouklo gestapo při výslechu

Jan Šimsa se po válce pustil do studií evangelické teologie a chvíli nato se seznámil s Milenou Procházkovou, svojí budoucí ženou a maminkou Martina Šimsy. Snad i kvůli podobnému osudu, který je potkal.

„Její otec Jaromír Procházka byl legionář, a proto byl za druhé světové války veden jako politicky nespolehlivý. Jelikož pracoval jako zeměměřič, začal zakreslovat opevnění Brna a říkal, že až se přiblíží Rusové, mělo by se jim tím pomoct. Někdo z jeho přátel legionářů ho ale udal a gestapo ho utlouklo při výslechu v únoru roku 1945. Mamince bylo tehdy třináct let,“ říká Martin Šimsa.

Chvíli po osvobození, dne 12. května 1945, zavítal do Brna tehdejší prezident Edvard Beneš. Při návštěvě Kounicových kolejí ho zavedli přímo do cely, kde Jaromíra Procházku zabili. Takový význam mu Brno dávalo.

Nová orientace – charta před Chartou

Tatínek Martina Šimsy se ihned po dostudování stal za plné podpory své ženy Mileny farářem. Vystudovala archivnictví, na které se pro svůj špatný kádrový posudek dostala až po zásahu profesora Jindřicha Šebánka. Po svatbě s Janem Šimsou ale nemohla své povolání vykonávat. Archivy totiž spadaly pod ministerstvo vnitra. Pokračovala ve své práci soukromě a začala budovat archivy obou rodin, Šimsových a Procházkových, a v osmdesátých letech založila archivy profesora Ladislava Hejdánka, Jakuba Trojana nebo Jana Duse. Svou práci tak celý život dělala neoficiálně.

Jak říká Martin Šimsa, jeho otec měl problémy s komunistickým režimem v podstatě pořád. V roce 1958 začal formovat společně s Jakubem Trojanem, Milošem Rejchrtem, Janem Čapkem, Boženou Komárkovou, Ladislavem Hejdánkem, Milanem Balabánem, Alfrédem Kocábem, Jaroslavem Pfannem a dalšími teologický proud Českobratrské církve evangelické s názvem Nová orientace. Název vznikl podle jeho série kázání pro pražskou mládež z Vinohrad.

Snažil se o návod, jak by mělo evangelium fungovat v tehdejších poměrech. Postupem času a po několikerých setkáních společně formulovali programové zásady a oč by chtěli usilovat. Jak Martin Šimsa vysvětluje: „Jakési praktické a ‚žité‘ křesťanství, domýšlené do společenských nebo politických důsledků. Vystupovali proti snaze vedení církve, aby lidé chodili do kostela a o nic kolem se nestarali. Chtěli, aby lidé nemlčeli. Jak říkal Milan Balabán – Nová orientace byla jakási charta před Chartou.“ 

Vytrvale psali kritická prohlášení o tom, aby vycházely náboženské knihy nebo se natáčely náboženské pořady v rozhlase. „Největší zápas se odehrál v roce 1963. Zápas o rodinný zákon. Hlavní roli tehdy sehrál farář Jan Dus. Výsledkem bylo, že se podařilo prosadit stažení návrhu zákona, aby rodičům vychovávajícím nábožensky byly odebírány děti a dávány do dětských domovů. Po roce protestů vláda zákon stáhla. Janu Dusovi za to sebrali státní souhlas,“ vypráví Martin Šimsa.

Hrozil vyhazov z práce nebo vězení, nic tak hrozného

Po tom všem však přišlo paradoxně jakési uvolnění. Alespoň zdánlivé, které mělo, jak se záhy ukázalo, své důvody. Šimsovi dostali v létě roku 1969 povolení k vycestování do Finska společně s rodinami farářů Jakuba Trojana, Alfréda Kocába a Jiřího Vebera. Odjeli na pozvání tamní evangelické církve a Finové jim okamžitě nabídli možnost emigrace. Martin Šimsa na pobyt vzpomíná: „Ukradli nám tam pasy. Byl to zřejmě někdo z rozvědky a nechtěli nám pak vydat náhradní. Neustále otci opakovali, že když ve Finsku zůstane, pas už nebude potřebovat. Nechtěli, aby se vrátil. Otec to ale odmítal a říkal, že když jeho rodiče neemigrovali ani v roce 1939, kdy jeho tatínek Jaroslav dostal pozvání na univerzitu v Princetonu, tak on nemůže. Říkal: ‚Nám hrozí maximálně vyhazov z práce nebo vězení, ale nic tak hrozného jako za války.‘“

Jako evangelický duchovní působil Jan Šimsa v Pardubicích, v Praze na Vinohradech nebo v Klášteře nad Dědinou. Tam mu komunisti poprvé odebrali státní souhlas k duchovenské činnosti, v roce 1963.

Státní souhlas mohl získat zpět jen za podmínky, že se přestěhuje. Rodina se proto ocitla v Prosetíně. Tam mu ale státní moc odebrala souhlas znovu, a to v roce 1973. Za jeho farářování se stal Prosetín neobyčejným místem. Martin Šimsa na malou obec nedaleko Žďáru nad Sázavou vzpomíná: „Na brigády k opravě věže kostela tam jezdili třeba Aleš Březina, Honza Kozlík nebo Michael Kocáb a další. Přes léto otec pořádal setkání s profesorkou Boženou Komárkovou nebo s profesorem Ladislavem Hejdánkem, který jezdil se svou rodinou. Vedly se tam veliké diskuse. Otec otevřeně vystupoval proti sovětské invazi, ale protože byl v církvi hodně známý, ještě nějakou dobu trvalo, než se komunisti odhodlali proti němu zasáhnout.“ 

Bytové semináře jako Večerní univerzita Jana Patočky

Odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti znamenalo v dobách socialistického Československa pro faráře vždy konec a působení bez něj bylo trestným činem. Na nějakou dobu ho v Prosetíně ještě zaměstnala synodní rada jako archiváře a údržbáře, ale krátce nato, v roce 1975, se celá rodina přestěhovala do Brna, kde nastoupil k práci skladového dělníka. Ale ani tím se Jan Šimsa nenechal zastrašit a pustil se do pořádání bytových seminářů.

Navázal kontakty s historikem Janem Tesařem nebo filozofem Jaroslavem Šabatou a po podpisu Charty 77 usoudil, že by rád konal v Brně pro mládež přednášky. Pustili se například do výkladu textů Jana Patočky a Jan Tesař přišel s návrhem celou aktivitu nazvat Večerní (někdy Podzemní) univerzita Jana Patočky. „Můj otec a Jaroslav Mezník to tehdy zamítli a řekli, že rozhodně ne, protože když to takhle nazvou, okamžitě je StB rozpráší. Šlo jim spíše o to, aby takové vzdělávání běželo, a ne aby se zbytečně provokovala Státní bezpečnost. Nicméně jsem viděl své záznamy z StB, kde to tak stejně pod tím názvem vedli. Milan Uhde chodil přednášet a četl i nějaké hry, přednášel Ladislav Hejdánek nebo tam Miloš Rejchrt přivezl nějakého francouzského profesora,“ říká Martin Šimsa.

Při Brežněvově návštěvě zatýkali chartisty

Přednášky se konaly nepravidelně. Občas proti někomu zasáhla Státní bezpečnost. Například Milan Uhde, v té době zakázaný, docházel sporadicky, ale o to většímu zájmu se pak těšil. Účastníky zatýkali, vyhrožovali jim, ale nikdy nikoho nezavřeli jen za účast na seminářích.

„Nějaké aktivity běžely průběžně pořád. Rozklepával jsem a roznášel Infochy (Informace o Chartě) po knihkupectvích, kde si to vždy dali pod pult a věděli, komu to můžou dát. Ani proti tomu nikdy StB nezasáhla,“ vzpomíná Martin Šimsa.

V květnu 1978 přijel do Československa na státní návštěvu první tajemník Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik Leonid Brežněv. Při té příležitosti „posbírala“ Státní bezpečnost preventivně plno chartistů v Praze i v Brně. Do okruhu jejich zájmu patřil také otec pamětníka Jan Šimsa. Odvezli ho nejprve na „osmačtyřicítku“ (dvoudenní  vyšetřovací vazbu) a potom na domovní prohlídku. Během ní našli dopis Jana Patočky.

Chtěli ho zabavit, ale i podle tehdejšího práva mohli jen nahlédnout. Jan Šimsa to věděl, a když kvůli dopisu jeden z estébáků zkroutil manželce Mileně ruku, strčil do něj a on spadl na postel do peřin. Všichni začali křičet: „Napadení veřejného činitele!“ Odsoudili ho na osm měsíců, což byl na tehdejší dobu vcelku mírný trest. Martin Šimsa to vysvětluje: „Přátelé z Německé demokratické republiky sehnali několik set podpisů farářů a posílali protestní dopisy na synodní radu a na soud. Prý to sehrálo roli ve výšce trestu pro otce. Říkali, že když to budí ve spřátelené zemi takový odpor, neměl by se soud vyhrocovat.“ 

Petr Cibulka chtěl zaplavit republiku nahrávkami Plastiků

Když Martina Šimsu nepřijali na gymnázium, studoval od roku 1974 do roku 1978 na učilišti národního podniku Tisk a seznámil se tam se Stanislavem Kotasem, který prodával desky zahraničních kapel. Přivedl ho také k Petru Cibulkovi, který měl zájem o Martinovy kontakty s Chartou 77. „Dal jsem tehdy Cibulkovi adresu na Ječnou k Němcovým. Říkal, že natočí několik set tisíc nahrávek Plastiků a zaplaví tím celou republiku. Na mě to působilo dost přehnaně, ale kontakt na Ječnou jsem mu dal. Společně jsme pak organizovali v Brně koncerty,“ říká Martin Šimsa.

Během doby normalizace absolvoval kolem třiceti výslechů na StB. Dodává k tomu, že po přečtení spisu z archivu StB ví, kdo ho tehdy udával, ale zároveň přiznává určitou nadsazenost těchto zpráv, protože ačkoliv uvedenému člověku říkal, že například iniciativu přednášek nechtějí nazývat Večerní univerzita Jana Patočky, ve spisech je tento název použit. 

Dokládá to mimo jiné i vzpomínkou na pořádání koncertů: „StB si některé věci zveličovala, aby dodala sama sobě na významu. Když jsme pořádali v Brně koncert Sváti Karáska a Charlieho Soukupa, vedli to ve spisech jako koncert The Plastic People of the Universe. Bylo jim jasné, že Plastici znějí mnohem úderněji než jenom Karásek a Soukup, takže měli své důvody, aby občas přeháněli a aby ukázali naši nebezpečnost.“

Kvůli pohřbu Jana Patočky zatkli Hejdánka i Karáska

Středoškolské vzdělání ale po ukončení odborného učiliště v roce 1978 tehdy devatenáctiletému Martinovi stále chybělo. Nabídla se však paní profesorka Božena Komárková, že se mu pokusí gymnázium nahradit. Chodil k ní na němčinu, latinu, dějepis a zeměpis. 

Při pravidelných cestách do Prahy se vždy zastavil u Hejdánků, kde se přednášky konaly každé pondělí. Mohl se tak setkat s opravdovými kapacitami, jako byl například americký filozof Richard Rorty nebo francouzský filozof Jacques Derrida. Docházel také pravidelně za Sváťou Karáskem ještě před jeho emigrací v roce 1980. „V březnu 1977 jsme vyrazili do Prahy na pohřeb Jana Patočky. Měli jsme spát u Hejdánků ve spacácích na zemi. Když jsme odjeli za Karáskem, tak mezitím estébáci odvedli Láďu Hejdánka, aby nemohl na pohřbu mluvit. Když jsme odjeli od Karáska, přijeli ho estébáci sebrat taky. Měli jsme to štěstí, že jsme se těm zátahům vždycky vyhnuli. Nakonec jsme na pohřeb dorazili,“ vypráví Martin Šimsa.

Stopl jsem si auto, které jelo k Havlovi na Hrádeček

Když se 22. dubna 1978 vypravil Martin Šimsa stopovat, aby dojel za svým kamarádem Martinem Zlatohlávkem na vojnu, zastavil mu vůz s posádkou, která mu zásadně změnila plány. Nasedl do auta ke Zdeňku Vokatému, zvanému Londýn, a Janu Litomiskému, kteří zrovna jeli na Hrádeček u Trutnova, kde se na chalupě Václava Havla konal koncert The Plastic People of the Universe jako premiéra nového programu Pašijové hry velikonoční.

Martin Šimsa vzpomíná, jak poprvé potkal Václava Havla: „Nikdo nás nepředstavil a já jsem nebyl zase tak drzý, abych za ním šel. Měl jsem tam ale spoustu známých, Karáska, faráře Tomáše Bíska nebo Jiřího Němce. Když jsem po čase potkal Havla u Hejdánků, chvíli po tom, co zavřeli v Brně Petra Cibulku, Libora Chloupka a Petra Pospíchala, pamatoval si mě. Sháněl jsem tehdy podpisy a psal na Amnesty International protest proti jejich věznění.“ 

Když z Hrádečku odjížděli, bylo okolí již obklíčené Státní bezpečností. Museli se tedy vydat přes les a Jan Litomiský je znovu naložil do auta jinde, aby se vyhnuli kontrole.

Aby se nás zbavili, tři kluky zavřeli a mě poslali na vojnu

Prvního  srpna 1978 dostal Martin Šimsa povolávací rozkaz na vojnu do slovenského Humenného. Měl v té době již podmínku za dřívější odmítání nástupu do vojenské služby. Jak sám říká: „Tři kluky, Petra Cibulku, Libora Chloupka a Petra Pospíchala, zavřeli a mě poslali na vojnu na Slovensko. Kdybych nenastoupil, zavřeli by mě taky. Takhle se nás zbavili. Všichni byli překvapení, že jsem nastoupil na vojnu úplně sám a mimo termín.“

Těsně před odjezdem na Slovensko se pamětník zastavil u Jaroslava Šabaty podepsat Chartu 77. Služba v Humenném měla v té době jisté výhody. Veleli zde často čeští důstojníci „uklizení“ na východní Slovensko za trest po sovětské invazi v srpnu roku 1968. Jeden z „kontrášů“ (příslušníků  vojenské kontrarozvědky) sbíral na Martina Šimsu materiály, ale v podstatě ho kryl. 

„Věděl, že tam mám Chartu, tak mi vzkázal po svém řidiči, abych ji raději odvezl. Měl jsem taky kazety Karáska, Kryla a Plastiků a velitel po mně vždy chtěl, abych mu opisoval na stroji  strategické operační plány, a dal mi klíče od kanceláře. Vzal jsem ještě pět kluků a v kanceláři jsme kazety poslouchali. Když jsem si o sobě četl materiály, velitel vždy uváděl, že proti Šimsovi nemohou zasáhnout, aby nedošlo k dekonspiraci.“ 

Jeden z velitelů, který nebyl moc chytrý, se opil a přišel v hospodě o pistoli. Musel sloužit bez ní a pořád nám dokola vykládal, jaká je to nespravedlnost, že ho nechají sloužit bez pistole,“ vzpomíná Martin Šimsa. Asi čtyřikrát provedlo velení u Martina Šimsy takzvaný nákup, což bylo hledání Charty 77, kterou ale nikdy nenašlo. Velitelé vycházeli z častých odposlechů, které prováděli během návštěv rodičů a jeho přátel, kteří do Humenného občas zavítali. Dnes už si bohužel nepamatuje, kde všude Chartu 77 schovával.

Dáme ti ministerstvo pro církevní věci

Ani v osmdesátých letech nepolevovala snaha StB obtěžovat život nepohodlných lidí neustálými výslechy. Martin Šimsa popisuje, že jeden kapitán, který měl na starosti evangelickou církev, působil vždy až familiárním dojmem. Po chvíli vždy do místnosti vrazil ten druhý, zlý a ukřičený estébák.  Občas vydírali nebo vyhrožovali, čím více se však blížil rok sametové revoluce 1989, měnily se výslechy spíše v rutinní.

„Řídil jsem se zásadou, že o názorech mluvit můžu, ale nikdy nejmenovat,“ vypráví pamětník a dodává s úsměvem: „Když jsem byl ještě mladší, radikálnější, tak jsem jednou u výslechu mlčel. Vydržel jsem to asi půl hodiny. Byli už docela vzteklí a řvali na mě: ‚Si tady hraje na Svědka Jehovova. Ty jsou takoví, že si myslí, že jsme od ďábla.‘“ StB si na něho založila operativní svazky pod hesly „Tiskař“ a „Ideolog“.

Několikrát se ještě do roku 1989 pokusil Martin Šimsa o přijetí na vysokou školu, ale marně. Po několika profesích zakotvil v roce 1986 u staveb silnic a železnic, na místě, které mu sehnala Jiřina Šiklová. Díky tomu se s manželkou přestěhoval do Prahy. Mohl docházet na fóra Charty 77, po kterých je často StB pozatýkala, na což vzpomíná: „Jednou jsem se ocitl na cele s Václavem Havlem, Martinem Jirousem, Františkem Stárkem a Petrem Uhlem. Jirous měl tehdy už vypito, a když nás vezli přes most Klementa Gottwalda, tak vykřikoval: ‚Vezou nás přes most masovýho vraha!‘ Na stanici pak křičel: ‚Kde tu máte telefon? Musím zavolat Ivanovi Medkovi do Vídně, že nás tady držíte.‘ Pak, když nás dali celu, bylo nám jasné, že nás odposlouchávají. Tak Jirous říkal: ‚Když tady nemáme co dělat, zatím sestavíme vládu. Šabata bude prezident, protože byl bolševik a přechod musí být postupnej. Havel je mladej, tak bude předseda vlády.‘ A pak říká: ‚Co s tebou? Tobě dáme ministerstvo pro církevní věci.‘ Řekl jsem, že to nechci. Že budu opozice, aby nějaká byla.“ 

Měli samopaly? Neměli. Tak co se nám může stát?

V roce 1986 se Martin Šimsa potkal s Janou Volkovou, svojí budoucí ženou. Byla členkou chotiněveského evangelického sboru a oddával je farář Zdeněk Bárta, který v roce 1987 získal zpět od roku 1980 odebraný státní souhlas. S manželkou se účastnili známých „pondělníků“, což byla setkání na faře u Zdeňka Bárty na Litoměřicku, kam jezdil předčítat své hry Václav Havel, přednášet filozof Jan Sokol a další.

Jana Šimsová, rozená Volková, patřila do evangelického sboru reemigrantů z Volyně, z obce Český Boratín, kteří přišli po válce zpět do Československa. Silný sbor, který si udržel svoji víru i přes veškeré těžkosti života na Volyni, se i s kostelním mobiliářem přesunul do Chotiněvsi i za přispění tehdejšího faráře Antonína Balabána. Většina mužů narukovala do 1. československého armádního sboru, takzvané Svobodovy armády. Po zkušenostech se životem v tehdejším Sovětském svazu se nezalekli komunistického režimu v Československu, a podařilo se jim dokonce v roce 1951 postavit v Chotiněvsi kostel. Na tu dobu nevídaný počin. Když vyslýchala StB celou vesnici kvůli aktivitám Zdeňka Bárty, sám se o svůj sbor bál. Nebylo však třeba a dostalo se mu odpovědi: „Měli samopaly? Neměli. Tak co se nám může stát?“

Říkali jsme si, že z demonstrace SSM stejně nic nebude

Dvacátý šestý Synod Českobratrské církve evangelické se konal v Praze 17. listopadu 1989 a Martina Šimsu zvolili jako zástupce mládeže. Aniž by tušili, co se právě děje na Národní třídě, projednávali možnosti vydávání doposud zakázané literatury nebo požadavky na propuštění politických vězňů. „S Petrem Paynem jsme připravili brožurku, kam jsme dali takzvanou jednatřicítku, což byl dokument Charty z jara 1977 s popsanými případy diskriminací a perzekucí v církvi. Všem jsme to rozdali. Pak jsme se dozvěděli, že bude demonstrace. Říkali jsme si, že je to demonstrace SSM (Socialistického svazu mládeže), tak z toho stejně nic nebude, a dělali jsme si z toho legraci.“ 

Synod zasedal dlouho do noci a někdy kolem půl desáté dorazil na místo Petr Payne a Jan Svoboda z demonstrace na Národní třídě. Informace o tom, čeho byli svědky při brutálním zásahu proti demonstrantům, chtěli ihned předat na plénum synodu. Synodní senior Josef Hromádka se však snažil zařazení těchto informací zabránit a chtěl volat předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi. Někdy kolem půlnoci se konečně podařilo prosadit tento bod k jednání a oba zúčastnění mohli popsat masakr na Národní třídě. Synod zákrok odsoudil a vyzval vládu, aby přestala takové akce potlačovat.

Nikdo nevěděl, co bude za týden

„Potom jsem začal chodit na Václavák každý den. Dvakrát jsem se stavil ve vznikajícím Občanském fóru, ale spíš jsem potom vozil informace do Litoměřic. Víc jsem se do politiky nechtěl zapojovat,“ říká Martin Šimsa.

V pondělí 20. listopadu učil němčinu. Když kurz končil, řekl, že příští pondělí kurz nebude, protože bude generální stávka. Všichni na něho šokovaně koukali. Nikdo nevěděl, co bude za týden. Ale vyšlo to, byla generální stávka a za týden se všechno rozhodlo. „V úterý jednadvacátého se po Praze šířila zpráva, že mají Lidové milice zbraně a proti demonstrantům potáhne armáda. To si vzpomínám, že jsem měl strach. Přišli jsme k Mánesu, a když přijel Saša Vondra, říkal, že došlo k jednání s Adamcem a Václavák bude ozvučený. V tu chvíli to ze mě spadlo a řekl jsem si, že je to hotový,“ vzpomíná pamětník.

Na jaře 1990 se rodina přestěhovala do Litoměřic. Martin Šimsa mohl konečně oficiálně studovat filozofii, na kterou se celé mládí za přispění několika již zmiňovaných osobností připravoval. Stal se odborným asistentem filozofie na katedře společenských věd Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2002 postupně vedoucím katedry společenských věd, odborným asistentem filozofie na katedře politologie a filozofie a nakonec odborným asistentem na katedře politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je autorem několika odborných publikací. V době rozhovoru v roce 2023 žil s rodinou v Litoměřicích.