Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ctibor Šindar (* 1955)

• narodil se 20. května 1955 ve Venezuele

• krátce po jeho narození se jeho rodina přestěhovala do Švýcarska, nedlouho poté se Šindarovi vrátili zpět do Venezuely

• v roce 1957 ve Venezuele vypukla revoluce a Ctibor s rodinou se přestěhoval do Rakouska

• roku 1961 Šindarovi cestovali do Československa, ale po vstupu do země byli měsíc drženi v pražské Ruzyni

• do roku 1967 žil Ctibor s rodinou střídavě v Třeskonicích a na Jáchymovsku

• 13. srpna 1967 utekla Ctiborova rodina přes hraniční přechod do Rakouska, Ctibor byl zadržen celníky

• měsíc po 13. srpnu 1967 strávil Ctibor v dětských domovech

• v září 1967 byl s pomocí Červeného kříže převezen do Rakouska za svou rodinou

• koncem 60. let se Šindarovi vrátili do Venezuely

• pracoval jako truhlář v rodinné dílně

• po roce 1996 se vrátil do České republiky

Ctibor Šindar se narodil 20. května 1955 ve Venezuele. Jeho otec Karel Šindar byl původem Moravák a pocházel z Uherského Brodu. Zato jeho matka Olga Mirková byla Polka a vyrůstala poblíž Krakova.

 

Otec: voják a sympatizant v ohrožení

Karel Šindar se vyučil tesařem. V osmnácti letech nastoupil do československé armády, kde sloužil jako řadový voják. Přišel ale rok 1938 a s ním Mnichovská dohoda. Zabrání oblasti Sudet způsobilo, že se Karel Šindar ocitl ve službách německé armády. Ctibor dnes vzpomíná, že jeho otec „fandil Němcům“, a přestože se osobně nikdy nehlásil k nacismu, sympatizoval s režimem, který byl v Německu po roce 1933 nastolen.

Ctiborův otec si údajně – pokud nebyl zrovna ve službě – rád krátil chvíli vysedáváním s kamarády v hospodě. Mezi jeho přáteli byli ale i někteří členové partyzánského odboje proti Němcům. Jednou se tak k němu dostalo varování, že se partyzáni chystají postřílet jeho vlastní vojenskou jednotku. Jen těsně se vyhnul osudu, který potkal ostatní vojáky z jeho jednotky. Karel prý nesdělil dalším vojákům informaci, jež se k němu dostala. Když vojáci přicházeli na místo, kde je měla čekat smrt, Ctiborův otec se záměrně zdržel a nestal se tak obětí útoku partyzánů.

Obával se, jak by na vojenské autority působilo, že se z jednotky vrátil jako jediný přeživší. Proto se Karel rozhodl, že raději uteče do Rakouska. Tam se přihlásil jako voják Wehrmachtu. Plavil se po Dunaji a náplní jeho práce bylo zejména čištění řeky od min, které v ní byly umístěny.

 

Matka: služka a úřednice v Osvětimi

Matka Ctibora Šindara Olga Mirková byla nejstarší dcerou v rodině, ve které žilo dohromady 8 dětí. Když jí bylo 12 let, byla rodiči poslána do Německa, aby tam jedné příbuzné dělala služku. V Německu také chodila do školy. Po roce 1938 se vrátila k rodičům do Polska. V průběhu německé okupace Polska se k ní dostala nabídka práce v právě zakládaném koncentračním táboře v Osvětimi. Olga Mirková tam začala pracovat jako sekretářka.

Podle vyprávění Ctibora Šindara se jeho matka při práci v Osvětimi slitovala nad čtyřmi židovskými děvčaty a zařídila jim povolení k opuštění tábora. Záhy poté ale došlo k zadžení jedné z dívek na nedalekém nádraží. Kvůli tomu na Olgu při příchodu do práce čekalo gestapo, byla zatčena a poslána do koncentračního tábora v Dachau.

Podařilo se jí vyhnout smrti v plynové komoře, která ji v Dachau čekala. Jak se jí to podařilo, odmítala sdělit i svému synovi. Byla Němci vzata na práce a jistou dobu dělala servírku v Passau. Právě tam potkala Karla Šindara, který do Passau připlul po Dunaji. Podařilo se mu při cestě zpět na loď propašovat i Olgu a společně se vrátili do Vídně.

 

Do Československa, z Československa

V posledních letech války se ve Vídni vzali. Karel byl ale stále vojákem Wehrmachtu. Protože již sám údajně odmítal nadále pomáhat Němcům, rozhodl se, že dezertuje. Společně se poté se svou novomanželkou přestěhovali do Čech. Ctibor vzpomíná, jak se jednou s ohledem na válečná léta otce zeptal, zda byl hrdinou. Ten mu na to odpověděl: „Ne, synu. Kdybych byl hrdinou, tak bys ty nebyl na světě. Lepší být zbabělec.“

Rodiče se dostali do Brna a hledali místo, kde se usídlit. Poprvé navštívili rodinu Olgy v Polsku a uvažovali, zda se nepřestěhují tam. Nakonec však Karel našel práci jako pohraničník na česko-rakouské hranici. V té době se narodila Ctiborova nejstarší sestra Olga. Nedlouho po ní se narodili i další sourozenci Darina a Karel. V té době již přestal Karel Šindar sloužit v pohraničí, ale stal se řadovým příslušníkem Sboru národní bezpečnosti.

Pak přišel komunistický převrat. Začaly kolovat zvěsti o čistkách proti údajným viníkům 2. světové války. Nedlouho poté bylo několik z Karlových kamarádů, kteří měli také sdílet jeho proněmecké sympatie, nalezeno patrně zavražděných. Proto se Karel rozhodl, že s rodinou uteče do Rakouska. Hranici překročili pěšky po polích přes místa, která Karel Šindar střežil jako pohraničník. V Rakousku požádala celá rodina o azyl.

 

Mezi Evropou a Venezuelou

Brzy nato se Karel rozhodl, že se přestěhují do Venezuely. Nějaký čas přežívali v přistěhovaleckém táboře ve Valencii. Nakonec se Karlu Šindarovi podařilo získat dost peněz na to, aby si koupil malý pozemek, postavil dům a zřídil truhlářskou dílnu. Zde se roku 1951 narodil Ctiborův bratr Petr a v roce 1955 Ctibor sám.

Jeho otci se ale pracovně moc nedařilo. Rozhodl se proto prodat vše, co měl, a odcestovat zpět do Evropy. Na nějakou dobu se rodina usídlila ve Švýcarsku poblíž Zürichu. Ani zde ale nebyl Karel schopen nalézt dobré zaměstnání, proto se rozhodl vrátit opět do Venezuely do malého městečka v Andách. Tam Karel Šindar pracoval pro zdejší kostel.

V roce 1958 ale nastala ve Venezuele revoluce a otec Ctibora Šindara se rozhodl k návratu do Rakouska. I zde si Karel Šindar zřídil malou truhlářskou dílnu a rodině se na chvíli docela dařilo. Právě tady byl také Ctibor Šindar pokřtěn a nastoupil do školy. Ve vesnici, kde tehdy Šindarovi žili, ale proti nim údajně začala narůstat „vesnická nenávist“. Proto se Karel Šindar rozhodl k opětovnému návratu do Venezuely. K tomu došlo v roce 1961.

V té době ale ve Venezuele probíhal další převrat. Rodina uvízla v Evropě. Ctiborův otec se proto rozhodl, že než se ve Venezuele uklidní situace, budou „kočovat“ a stanovat po Rakousku. Konflikt ve Venezuele ale ne a ne utichnout. Rodina tak neměla kam jít, a tak Karel Šindar pocítil touhu rozloučit se ještě před dalším opuštěním evropského kontinentu se svou matkou v Československu.

 

Problémy po návratu

Když roku 1961 rodina Šindarových překračovala hranice Československa z Rakouska, byl jim celníky nabídnut doprovod několika vojenskými auty s tím, že pojedou do Brna přes Prahu. Celníci s k sobě do auta vzali Ctiborovy dvě sestry, aby rodiče „měli v autě větší pohodlí“. Když ale dojížděli do Prahy, uvědomili si všichni, že celníci je vedou přímo do ruzyňské věznice.

Tam byl Karel Šindar zavřen do vězení a rodina byla držena v malém pokoji. Ctibor vzpomíná, že tehdy neměli tušení, co se děje. V Ruzyni rodina strávila asi měsíc. Jednoho dne se objevil vyčerpaný otec s bachaři a oznámil, že rodina zůstane v Československu a že jim byl přidělen dům.

Poté byla rodina propuštěna a společně zamířili za matkou Karla Šindara. K té se ale dostala zpráva, že její syn s manželkou a dětmi byli zadrženi a zavřeni. Jakmile je babička uviděla před svými dveřmi, zavolala policii, protože se domnívala, že celá rodina z vězení utekla. Na scénu dorazila přivolaná policie a oznámila staré paní Šindarové, že vše je v pořádku, propuštěná rodina jen musela jet hned další den do státem přiděleného domu v Třeskonicích. Ctibor vzpomíná na reakci otce na celou situaci takto: „Táta se [kvůli babiččině udání] cítil velmi špatně. Noc jsme strávili s babičkou u ní doma, ale to napětí bylo nepříjemné.“

Po zabydlení se v Třeskonicích Karel Šindar pracoval ve zdejším JZD, ale moc mu nešly zemědělské práce, takže se mu nakonec podařilo živit se v rámci JZD jako tesař. I Olga Šindarová pracovala v zemědělském družstvu, kde se starala o býky. Později začal Karel pracovat jako tesař na stavbě elektrárny u Ostrova nad Ohří, kam dojížděl. Kvůli oddělení od rodiny ale požádal o přidělení pozemku v Jáchymově. V té době starší sourozenci Ctibora začali chodit do učení. Ctiborova sestra Olga v té době otěhotněla a narodila se jí dcera Klaudie.

 

Touha po moři a konflikt otce s úředníkem

V Jáchymově se jim příliš nevedlo, takže se rodina rozhodla, že se vrátí do Třeskonic. Ctibor tam chodil na základní školu. Jednou mu spolužačka, která se vrátila z dovolené v Jugoslávii, dala ochutnat slanou mořskou vodu, kterou si s sebou přivezla. Když se se svým novým chuťovým zážitkem pochlubil doma, otec mu řekl: „Hochu, ty ses narodil u moře! Ty jsi byl v moři hodněkrát!“ Malý Ctibor si to ale nepamatoval. Karel Šindar se tak rozhodl, že pojedou k moři, a rozhodl se požádat o pasy.  

Při vyzvedávání pasů ale došlo ke konfliktu Karla Šindara s komunistickým úředníkem, který chtěl vydat pasy pouze Ctiborově matce a sestrám. Karel úředníka prakticky napadl a údajně mu řekl: „Ty svině komunistická, já ti uteču!“ Ctibor ale uznává, že myšlenka na útěk ze země v jeho otci možná klíčila již delší dobu.

V obavách, že potyčka s úředníkem bude mít nějaké následky, se rodina raději už nevrátila domů a jela do Brna za Ctiborovou babičkou, jen aby zjistili, že ta už je tři roky po smrti a jim se nikdo neobtěžoval podat o tom zprávu. Dle Ctiborových slov tak již jeho otce nic v Čechách nedrželo.

 

Dramatický útěk přes hranice

Otec opět plánoval utéct přes hranice v místech, která střežil jako pohraničník. Jenže poměry na hranicích se razantně změnily. Rozhodl se proto překročit hranici na přechodu v Českých Velenicích. Otec dcery Ctiborovy sestry Olgy žil v Rakousku, proto se při příjezdu na hraniční přechod Karel Šindar celníkům vymlouval na to, že chtějí navštívit otce malé Klaudie. Celník mu doporučil, aby přijel v neděli, kdy bude na přechodu „větší klid“ a patrně i mírnější stráž. Rodina se tedy rozhodla stanovat v lese poblíž hranic a počkat do neděle. Ctibor vzpomíná na velké napětí, které v těch chvílích v rodině panovalo.

V neděli 13. srpna 1967 se konečně pokusili o útěk. Karel Šindar nejprve plánoval prorazit hraniční závoru automobilem, pak se ale rozhodl, že rodina překoná hranice pěšky. Se Ctiborem chtěl odlákat pozornost strážníků, zatímco rodina přeběhne poslední závoru. Na Karlův povel celá rodina podskočila závoru a všichni začali utíkat. Všichni až na malého Ctibora, který zůstal stát jako přikovaný a v šoku sledoval reakci celníků, kteří začali pálit na jeho utíkající rodinu ze samopalů.

Všem kromě Ctibora se nakonec podařilo dostat na rakouskou stranu a vyvázli naštěstí jen se zraněními. Ctibor byl odvlečen do celnice a poslouchal dozvuky útěku – křik maminky, nadávky celníků a příjezd rakouských sanitek, které odvezly ostatní členy rodiny.

 

Cesta zpět za rodiči

Ctibor nevěděl, co se s jeho rodinou děje. Další den po útěku byl umístěn do dětského domova ve Vodňanech. Celý útěk získal velkou mediální pozornost zejména v zahraničí. To způsobilo, že se začalo pracovat na propuštění Ctibora za jeho rodinou a na jeho převezení do Rakouska. Po měsíci byl Ctibor přepraven do Prahy, kde mu byl vydán pas. Poté odletěl s pomocí Červeného kříže do Švýcarska a odtud do Rakouska, kde se konečně znovu setkal se svými rodiči.

Celý zážitek Ctibora podle jeho slov na jistou dobu velmi poznamenal. „Byl jsem takový zaražený. Takový bez citu. Něco se ve mně v té době zlomilo a nedokázal jsem plakat nebo vyjádřit smutek. (…) Tehdy jsem byl jako loutka, co se dívá na svět. Nic víc. Byl jsem jako na té hranici – zaseknutý. Takhle jsem se potom cítil spoustu let.“

 

Návrat do Venezuely

V Rakousku rodina poté žila v táboře pro přistěhovalce. Chvíli trvalo, než opadl zájem novinářů o příběh Šindarových. Ctibor mezitím chodil v Rakousku do školy a učil se německy a anglicky. Díky onomu mediálnímu zájmu řada států nabízela, že rodině Šindarových poskytnou azyl. Děti se ale chtěly podívat do Venezuely, kde se většina z nich narodila.

Když připluli do Venezuely, byl Karel Šindar velmi překvapen změnou, která v zemi proběhla. Přesto rodina zamířila přímo do Valencie, kde žili dřív, a pronajali si domek. Všichni členové rodiny dělali, co mohli, aby se ve Venezuele dokázali uživit. Z tohoto důvodu se Ctibor rozhodl nedokončit ani své základní vzdělání, aby mohl vydělávat pro domácnost nějaké peníze. Ctibor a jeho bratři si nakonec založili truhlářskou dílnu a jejich situace se začala pomalu zlepšovat.

V roce 1982 zemřel Ctiborův otec. Po jeho smrti si jeho děti začaly pomalu zakládat své vlastní rodiny. Bratři ale stále pracovali společně v bývalé otcově dílně. Ctibor se začal potápět a vychutnával si tolik vytoužené moře. Ještě před otcovou smrtí se také seznámil se svou první ženou, se kterou měl syna Ctibora.

 

Návrat do Česka

Po sametové revoluci v Československu se Ctiborův bratr Karel přestěhoval zpět do Čech, kde mu byl navrácen rodinný statek. Na Vánoce roku 1992 navštívil již rozvedený Ctibor poprvé od revoluce rodnou zemi svého otce. Moc se mu ale nelíbila. I přes nabídky zůstat v Česku se rozhodl, že se vrátí do Venezuely. Zde se seznámil i se svou druhou ženou. Po narození dcery se v roce 1996 pár rozhodl, že pojedou do Evropy na dovolenou a navštívit bratra v České republice. „Ta změna za čtyři roky byla úžasná. (…) Češi jakoby spali celou zimu a pak přišlo jaro a všechno rozkvetlo.“ Na Ctiborovu manželku udělala Česká republika takový dojem, že se do ní nakonec přestěhovali. Ctibor si pořídil svou vlastní truhlářskou dílu a dodnes v ní pracuje.