Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gustav Singer (* 1914  †︎ 2015)

• narodil se 21. ledna 1914 v židovské rodině ve Lvově

• rodina utekla před frontou do Grazu v Rakousku

• v Grazu zůstali i po skončení války

• vystudoval lékařskou fakultu

• v roce 1932 se ukázalo, že si otec pana Singera nevyřídil po válce rakouské občanství, a protože byl původem ze západního Slovenska, získala celá rodina občanství československé

• v roce 1938, po anšlusu Rakouska, odešel p. Singer s manželkou do Prahy

• po okupaci plánovali odjet přes Polsko do Anglie

• s manželkou žili v uprchlickém táboře v Katovicích

• po začátku války utíkali směrem na východ, dostali se do sovětského záboru Polska

• usadili se v Kamenci Podolském

• po napadení SSSR Německem odešli dále na východ do Ufy

• společně s manželkou vstoupil do budované čs. vojenské jednotky v SSSR

• p. Singer působil jako polní lékař, nejprve u praporu, později na brigádě

• účastnil se bitev u Sokolova a Kyjeva, dukelské operace, osvobozování Slovenska

• po válce odešel z armády, působil na oční klinice

• v roce 1951 povolán zpátky do služby, vedl oční oddělení ve vojenské nemocnici v Plzni

• posléze přeložen na oční oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde pracoval až do roku 1976

• v roce 1960 odjel v rámci čs. rozvojové pomoci na rok do severního Vietnamu

• má hodnost plukovníka v. v.

• zemřel 10. října 2015

„Mám dobrý pocit, když dělám nějakou činnost, kterou pomáhám lidem. To byl taky důvod, proč jsem si vybral medicínu.“

Život v Rakousku

Gustav Singer se narodil v rodině účetního v hlavním městě Haliče, ve Lvově. Jeho otec byl za první světové války odveden do rakouské armády a dostal se do ruského zajetí, jeho matka byla evakuována do Grazu ve Štýrsku. Mladý Gustav vystudoval v Grazu lékařskou fakultu. Otec pana Singera si po válce nevyřídil rakouské občanství, domovskou příslušnost měl na Slovensku. Jeho syn proto po něm z toho titulu získal československé občanství, česky se začal učit až za studií medicíny v Grazu.

Útěk před nacisty

Po příchodu nacistů do Prahy byl pan doktor Singer nucen uprchnout nejen z důvodu rasového pronásledování, ale byl též aktivní v levicových studentských organizacích. Začátek války ho zastihl ve sběrném táboře v polských Katovicích, kde čekal spolu s manželkou na vyřízení britského víza.

„Koncem srpna jsme s manželkou dostali vyrozumění, že si 7. září 1939 můžeme v Gdaňsku vyzvednout britské vízum, nastoupit na loď a odjet. Začala však válka. V Katovicích jsme bohužel byli jen pár kilometrů od německých hranic. Ženy a děti mohly nasednout na jeden z posledních vlaků. Muži šli pěšky. Bylo domluveno, že se sejdeme v Kielcích. Válka však postupovala rychleji. Kielce byly bombardované, s manželkou jsem se nesešel. Postupovali jsme proto nezávisle na sobě stále na východ. Doufal jsem, že snad manželku po válce přes Červený kříž najdu…“

„Němci postupovali velmi rychle, sotva jsme před nimi stačili utíkat, asi čtrnáct dnů jsme takhle utíkali. V Kovlu jsem potkal někoho, kdo manželku viděl. Počkal jsem na ni a nakonec jsme se šťastně shledali.“

Pan Singer s manželkou se dostali do sovětského záboru, poté více než rok pracoval v nemocnici ve městě Kamenec Podolskij. Po napadení Sovětského svazu se přesunuli do Georgijevska na severním Kavkaze a později do města Ufa.

„Jednoho dne jsme v rozhlase slyšeli český hlas, který vyzýval všechny československé utečence, aby se hlásili v městě Buzuluk. Ihned jsem se hlásil, přijel jsem tam v únoru 1943, měl jsem kmenové číslo 403.“

Boje u Sokolova

„V březnu 1943 jsme dojeli k Sokolovu. Byla tam zamrzlá říčka, blížilo se jaro, led už začínal tát, Němci ji tak nemohli s tanky překročit. Měli jsme díky tomu čas se zakopat. Pamatuji si, jak jsme v noci postupovali se zdravotní hlídkou nějakých sto metrů vzadu za bojovými liniemi a Němci začali střílet. V tom momentě nebylo kde se schovat. Zalehli jsme a v okamžiku nám vatované kabáty, fufajky, nasákly vodou. V té chvíli nám to ani tolik nevadilo.“

„Plukovník Svoboda byl velmi statečný, když jsme byli nuceni stáhnout se, čekal na ustupující vojáky ve svém džípu, ačkoliv musel dobře vědět, že mu hrozí nebezpečí.“

Přechod Dněpru

Pan Singer ukazuje na malém kousku papíru písemný rozkaz k přechodu Dněpru, který dostal od svého velitele. Noční přesun přes tuto řeku patří k momentům, na které z války nejvíc vzpomíná:

„Vozidlo, které by mělo na pontonovém mostě poruchu, se muselo okamžitě hodit do řeky, protože během noci musela přejít nejen naše jednotka, ale celá divize. Němci věděli, že se Rusové dostali na západní předmostí Dněpru, nevěděli však přesně, na kterém místě se nachází. Z tohoto důvodu došlo k nočnímu přechodu, před ranním rozbřeskem se pontonový most musel znovu uklidit… Plukovník Svoboda měl projev, ve kterém nám říkal, to si pamatuji velice přesně: ‚Bojujte za Kyjev, jako byste bojovali za Prahu…‘“

Po bojích u Kyjeva se ke konci války dostal přes Duklu a Slovensko až do Vsetína.

O zdravotní službě

Pan Singer působil nejdříve ve funkci lékaře u polního praporu, později jako lékař na ošetřovně na úrovni brigády.

„Němci útočili i na stany s červeným křížem na střeše. To bylo porušení Ženevské konvence. Tvrdili, že Sověti tam též schovávali munici. Já osobně jsem nic takového neviděl, nevím… Ruští lékaři možná nebyli na tak vysoké odborné úrovni jako českoslovenští lékaři, ovšem měli větší zkušenosti z bojů. Byli více zvyklí operovat v polních podmínkách – na rozdíl od našich lékařů.“

Život po válce

Po válce odešel pan Singer do civilu, dodělal si atestaci na oční lékařství a pracoval na oční klinice. V roce 1951 však parlament přijal zákon, který umožňoval povolat lékaře a inženýry na cvičení trvající delší dobu. Pan Singer vedl oční oddělení ve vojenské nemocnici v Plzni. O rok později odešel na vlastní žádost do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1976.

V roce 1960 působil v rámci československé rozvojové pomoci rok jako oční lékař v severním Vietnamu. Pan Singer vzpomíná i na to, jak byl vybrán do delegace veteránů pozvaných ukrajinskou vládou na oslavy 60. výročí osvobození Kyjeva.

„Životní krédo? Řídil jsem se následujícím heslem, pokud mi to okolnosti dovolily. ‚Nikdy nepřestávej začínat, nikdy nezačínej přestávat.‘ Chci být stále aktivní, mít neustále nějaký program.“

Zpracoval Hynek Moravec, 2005.