Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Šipošová (* 1938)

• narozena 26. září 1938 v romské rodině

• dětství strávila na Slovensku v obci Ladce u Považské Bystrice

• na konci druhé světové války byla rodina kvůli vypálení velké části obce nucena utéci do Bolešova

• otec i strýc internováni v pracovním táboře

• po válce se otec s celou rodinou přestěhoval do Nového Jičína

• v Novém Jičíně uzavřela sňatek a vychovala čtyři děti

• dnes žije v Ústí nad Labem, kde působil její otec jako romský aktivista

Anna Šipošová, za svobodna Lacková, se narodila ve vesnici Ladce u Považské Bystrice na Slovensku, kde zažila i dramatický konec druhé světové války. Byla nejstarší ze tří sourozenců a takhle vzpomíná na represi německých komand v době Slovenského národního povstání: „Nás rodiče popadli a utekli jsme do lesa. A v tom lese samozřejmě byli partyzáni. Jenže ti partyzáni byli poschovávaní, takže nás taky nemohli v ten moment chránit. No, v tom lese jsme počkali, až ty sirény přestanou houkat. A potom začala chodit německá komanda, anebo já nevím, jak se tomu říká, a hledala samozřejmě partyzány.“

Němci našli pouze rodiny, které do lesa utekly. Začali jim vyhrožovat a ptát se na schované partyzány. Nikdo však nic neprozradil. Dne 14. dubna 1945 vypálili Němci 30 domů. Pamětnice vzpomíná na následující události: „Samozřejmě nikdo neřekl, kde jsou. Někteří věděli, někteří nevěděli. Tak vybrali padesát chlapů, ty postavili k takové stěně. A tam je měli zabít. Jenže jich zabili asi třicet, sirény zase začaly houkat a těch dvacet uteklo, mezi nimi byl i můj děda.“ Zde je na místě odhad pamětnice upřesnit, dle dochovaných pranemů (Vlastivědný slovník obcí na Slovensku) 16. dubna zastřelili na dvoře cementárny devatenáct občanů

Útěk do Bolešova

Kvůli tomu, že nacisté bombardovali vesnici, se rodina rozhodla přestěhovat k prarodičům z otcovy strany do vesnice u řeky Váh, do Bolešova. Později otce a strýce paní Anny odvedli a zavřeli do pracovního tábora v Dubnici, kde byl kamenolom. „Můj otec byl raněný tak, že mu tam zlomili nohu. Dvakrát jsme se tam byly podívat s mojí mámou, to bylo oplocené celé, takže jsme viděly, co tam s těmi cikány dělají. Jednoduše museli jeden druhého mlátit, a když spadl, tak ho dali pod pumpu, pustili na něho studenou vodu. Občas se tak bili, že přišli někteří až o život.“

Pamětnici trápí zlé vzpomínky na Bolešov dodnes. Neustálé schovávání, hukot sirén, utíkání a hlavně velký hlad v početné rodině. „Nejdříve sirény a: ‚Aničko moje, utíkejme, utíkejme.‘ A matka taky byla asi v šestém měsíci těhotenství. A utekly jsme do potoka a tam byly takové dřevěné schody, ona spadla a začala krvácet.“     

Ale nejhorší ze všeho prý byla troufalost a celkové chování Němců. „Když byla pěkná… nehledě na to, že tam jsou děti… Malé, velké, všechno znásilňovali a drželi ty revolvery, anebo co to měli, a ony musely. No, hrozné, hrozné, takže mezi cikány je taky plno německých dětí, když to tak vezmeš. Jak ruských, tak německých, nerada o tom mluvím. Když na to vzpomínám, jde na mě hrůza, strach. I když mi je tolik let, tak když si na to vzpomenu… Nechtěla bych to znovu zažít, to bych radši umřela. Anebo moje děti a vnoučata anebo pravnoučata… katastrofa.“

Život po válce

Po válce nebyla v Bolešově práce, a proto se rodina Anny Šipošové rozhodla k odchodu ze Slovenska. Ke stěhování do Nového Jičína přispěla i špatná bytová situace rodiny. Na Moravě začala chodit Anna Lacková do školy. Zde se také vdala a vychovala čtyři děti. Později se její otec rozhodl přestěhovat za prací do Ústí nad Labem, kde se zabýval romskou otázkou. Anna Šipošová se svým manželem a dětmi nakonec také přijela na sever Čech, kde žije dodnes.

Redakční poznámka: Pamětnice hovořila svou rodnou slovenštinou, ale pro potřeby příběhu pamětníka jsou citace uvedeny v češtině.