„Moje jméno je Alois Šiška, narodil jsem se ve čtrnáctém roce v malé obci u města Kroměříže. Měli jsme malé hospodářství doma, byly jsme třï děti. Můj otec zůstal v Rusku za první světové války, a snad proto, nebo já nevím proč, mě táhlo pořád k letectvu. My jsme třeba, jenom si vzpomenu, tak: byli jsme s matkou v poli a přetrhávali jsme řípu a kdesi v oblacích letělo letadlo. A já jsem tak dlouho se díval, až jsem ho uviděl, a nepřestal jsem se dívat, dokud to letadlo nezmizelo. Matka mi napomínala, už byla daleko vpřed, protože tehdy se po kolenách lezlo a přetrhávala se řípa.“
„Teď se díváme, úplně zamračeno a pod těma mrakama asi pět set metrů vejšky najednou někdo zakřičel: ‚Tam jsou aeroplány.‘ No tak ten navigátor vzal tu jednu raketu. A buďto byla už mokrá ta zápalka navrchu, to se mělo rychle trhnout, aby se to (zapálilo), tak se mu to nepovedlo, řikám: ‚Dej to sem!‘ Tak mi dal tu druhou, ta ruka byla dost bolestivá, tak ten mě držel, já jsem za to trhl, pak mně to předal a já jsem za tím aeroplánem... Dva aeroplány hudsony letěly nad náma. A někdo počítal ty (aeroplány) a mělo jich tam být dvanáct... takový svítící světla, aby nás viděli v noci. Už jsem napočítal devět, když ten aeroplán vystřelil červenou raketu, to znamenalo, že nás vidí. Ten druhej letěl ve vrchu a ten jeden letěl k nám. Úplně nad nás lítal, nahoru, dolů, dělal všelijaký takový... a my jsme si všichni (mysleli, že už jsme zachráněni). Protože v Anglii existoval nepsaný zákon, že když nás najde jako trosečníky, záchrana aeroplánem musí zajistit naše vytažení i za cenu, že by musel přistát bez benzinu vedle nás. To je nepsaný zákon, jistě. No tak teď když lítal, shodil balíček. Větší balík. A ten balík by se nám hodil, trošku vody pitné nebo něco. Jenomže Tománek řiká: ‚Já pro to skočim a doplavu.‘ Asi deset metrů v té vařící (tj. bouřící) vodě. Já řikám: ‚Tady seď a ani se nehni. Tam skočíš a už tě neuvidíme.‘ A taky ten balík za chviličku zmizel v těch vlnách. Byla to škoda, ale co se dá dělat. No a teď samozřejmě ten hudson letěl přímo na nás a pomalu, až se v mracích ztratil. To byl pro nás psychickej šok.“
„A z toho Segedína tam přišli... policajt nás tam zavedl, a najednou tam vstali od stolu dva chlapci. Toho policajta dořvali, nás sebrali a hned do vězení. I tkaničky z bot jsme museli (odevzdat). A cela pro jednoho, jsme tam byli tři, a ten Major spal sám. A vedle byli cikáni. No tak to si umíte představit. Čili my jsme se střídali na té pryčně, když jsme leželi na jednom boku a někdo chtěl se otočit, musel se (otočit i ten druhý). Tři týdny. A za tři týdny se nás tam nahromadilo asi šestatřicet, nebo tak nějak.“
„Když máte žízeň a mořskou vodu dáte do úst, tak polknete – jednou, dvakrát. To vám spálí hrdlo, no prostě, je to zlý. No a já řikám: ‚Pavle, podívej se, my tady – to je otázka asi tak dvou hodin. Poněvadž jsme za stejnejch podmínek, ti jsou mrtví, Štěrba je v bezvědomí. Měli bysme to skoncovat. Nikdo z nás nechce zůstat sám s těma mrtvejma.‘ Pavel řiká: ‚Co chceš dělat? Pistoli nemáme, abysme se zastřelili. Jedině se překulit do vody.‘ Seděl jsem po prsa ve vodě a řikám: ‚Pavle, všechno, jenom ne do vody.‘“
„Z té věznice potom nás vzali do sklepa v Segedíně, do sklepa, kde vyhazovali ze slamníků tu mrvu, to svinsto. My jsme se toho štítili, protože to bylo nebezpečný na spojivky. No a tak jsme se tři a tři chytili, drželi jsme se, že takhle prospíme (noc). Jenomže jsme tam byli tři noci! Žádný jídlo, nakonec jsme všichni spadli do slámy. To nikdo hlady nevydržel. Pak přišli, tak nás vzali, a my nevěděli (...) a odvedli nás do Ódmesevarszáhery (?). To je město, a tam nás dali do připravenýho celýho baráku jednopatrovýho. Spodní patro obsadilo pětadvacet strážnejch a nás už bylo pětašedesát a jedna žena. Tak my jsme byli v prvním patře (...) proti sobě nohama pod jednou dekou vždycky leželi dva. My jsme si za chvíli, pravděpodobně z toho svinstva tam, nanesli vši, svrab, to se strašně rychle šíří.“
„‚Tak, Pavle,‘ já jsem řikal, ‚musíme tady udělat pořádek na tom člunu. A on řikal: ‚Já vim. Pohřbíme ty mrtvé.‘ Protože ten člun nám šel pod vodu i s náma. Tam už nic nebylo, co mělo být nafouknutý. Nebylo to čím nafouknout. (Bylo to) splasklé. Takže pohřbíme ty mrtvé, abysme sebe zachránili. My jsme měli jakousi morfiovou naději, že se musíme zachránit. Takže já jsem mu (Tománkovi) zapl tu haubnu na rameni a ten Pavel mi pomáhal ho překulit přes to. Podařilo se nám to ho překulit do té vody, (přes) ten splasklej (okraj) nebyla to taková námaha. A teď my jsme se pomodlili za ním a já řikám: ‚Pavle, toto je pohřeb bez květin.‘ Víte, to mrtvé tělo nám chybělo. Pokud byl s náma, byť mrtvej, ale jak už jsme ho hodili tam... To máte zvláštní pocit. Samozřejmě na toho Moora už jsme neměli vůbec žádnou sílu. Já jsem řekl: ‚Pavle, já nemám možnost pohnout nohama, jenom rukama. Tak zkus probudit Štěrbu, možná, že ho vzbudíš, aby ti pomohl.‘ Co ten Štěrba udělal: toho mrtvýho, to byli kamarádi, dal si na prsa, tu jeho mrtvolu... To bylo všechno zalitý vodou. A já jsem říkal: ‚Pavle, musíme toho Štěrbu vytáhnout a položit nahoru, aby se nám neutopil. Snad ještě žije.‘“
„Tak jsme šli, jenomže tam už byla obleva, tak my jsme šli tak do půl lýtek v bahně, to čvachtalo. A ona (průvodkyně) řikala: ‚Poznáš Jugoslávii tehdy, když přejdeš můstek, kterej má zábradlí. Ale to byla jedna hladina bahna. A pak jsem uviděl něco z toho bahna, tak jsem tam šel – a byl to můstek. Přelezl jsem to, všichni za mnou. Ta mladá paní se mě držela za ruku, (šlo se) po dvou, aby (to) zvládli, pomalu, no prostě už takový zkušenosti jakýsi z útěků. Teď přejdem přes to zábradlí a tam byly panáky z kukuřice, stály. Byly tři hodiny po půlnoci. Teď se mi zdálo, že ty panáky se pohly. Tak jsem se zastavil, všichni se zastavili, a pak jsem udělal krok, a jak to čvachtlo, tak řiká: ‚Stoj!‘ Tak to jsem věděl, že už jsme v Jugoslávii.“
„Napřed nás posadili, tam jsou lavice. Jedna (k tazatelce) takovejch děvčat, jako jste vy asi, seděla vedle druhé. A do těch ostatních řad tam seděli muži tak na půl metru od sebe a museli mít ruce na prsa. A já jsem si sedl, mě posadili vedle jednoho, mezi takový dva, a ten jeden byl asi silný kuřák, řiká: ‚Cigaretu, neviděl jsi? Cigaretu?‘ zašeptal. Navrchu u toho stolu, tam byl gestapák. A mezi ně chodili, stáli čeští policajti, kteří sloužili gestapu. Tak já jsem si ty nohy tak jako hladil a vytáhl jsem pár cigaret a tak jsem je na té lavici dal. A on, silný kuřák, po nich skočil. A že tím dal ten pohyb, tak si toho všiml naštěstí českej policajt. Ten přišel a zmlátil ho, mě vzal a posadil mě na betonovou takovou lavici čelem na tu zeď. A já jsem na té zdi četl snad nehtem napsané: ‚Sbohem, matko.‘ Tak jsem si řikal: ‚To někdo napsal už i za mě!‘“
Alois Šiška se narodil 15. května 1914 v obci Lutopecny u Kroměříže. Rodiče měli malé hospodářství, otec se nevrátil z první světové války z Ruska. Malý Alois se od dětství toužil stát letcem, v roce 1934 si zaplatil leteckou školu, létal mj. u Baťovy letky. Po okupaci odešel přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Blízký východ do Francie, krátce byl v Cizinecké legii, po pádu Francie odešel do Velké Británie. Létal u 311. bombardovací perutě, 28. prosince 1941 byl sestřelen nad Severním mořem, tři členové posádky se zachránili v zoufalých podmínkách v záchranném člunu, na nizozemském pobřeží byli zatčeni Němci. Pobýval v německých nemocnicích a zajateckých táborech, po invazi Spojenců do Normandie byl převezen do protektorátu, odsouzen k trestu smrti, odvezen do pevnosti Colditz a dalšího tábora, kde byl osvobozen Američany. Dva roky strávil v britských nemocnicích, 1947 se vrátil do vlasti, kde již (nuceně) zůstal. Po odchodu z armády byl nucen pracovat v zemědělství (a i v této práci mu bylo bráněno), rovněž jeho manželka musela opustit místo vysokoškolské pedagožky. V roce 1968 byl částečně rehabilitován, v roce 1989 pak zcela rehabilitován. Je autorem knihy KX-B neodpovídá. Alois Šiška zemřel 9. září 2003. Byl nositelem řady vyznamenání.
