Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Šišková (* 1929)

• spokojené dětství v Praze-Střešovicích

• otec ředitelem Československých státních aerolinií

• studia na Státní grafické škole, totální nasazení

• Akademie výtvarných umění

• animátorka v Krátkém filmu Praha

• zakázky pro amerického režiséra Genea Deitche

• oscarový film Munro

• manželem filmový výtvarník Bohumil Šiška

• členství v KSČ

• ukončení členství v KSČ po srpnové okupaci v roce 1968

• ústup ruční animované tvorby po roce 1989

Děti v aeroplánu

„V neděli 14. června 1931 měla Masarykova letecká liga velmi mladé pasažérky. Byly jimi dvouletá Olga a sedmiletá Zdeňka, dcerušky pana inženýra Andrse z ministerstva veřejných prací. Prohlásily prý, že by obě seděly v letadle od rána do večera,“ napsal jistý pražský deník k fotografii dvou děvčat. Mladší z nich, Olga Šišková, vzpomíná na tehdejší let dodnes: „Dole na zemi byla taková malá autíčka, malé vozy a lidi jak mravenci, to si pamatuju.“ Ta malá autíčka by tehdy ráda viděla znovu, ale maminka už to podruhé nedovolila.

Tatínek se později stal ředitelem Československých aerolinií. Rodina byla dobře situovaná. Žili v Praze-Břevnově, v domě, který stál v místech dnešní mimoúrovňové křižovatky u hotelu Pyramida. Olga ráda vzpomíná na dětství, pamatuje původní podobu této části Břevnova i s chudinskou kolonií, cihelnou a vrchem zvaným Šrůty, kde nejspíš muselo být pohřebiště, protože tam jako děti vyhrabávaly kosti a sanice se zuby.

Na výtvarné škole

Olga studovala na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně. Školu ale nedokončila. V letech druhé světové války se ji pokoušela jedna spolužačka přimět ke vstupu do nacisticky orientovaného Kuratoria pro výchovu mládeže, a dělala to tak vehementně, že se Olga rozhodla z jejího vlivu vymanit. Protože ji přitahovalo výtvarné umění, zvolila přestup na Státní grafickou školu. Díky výborným výsledkům u přijímacích zkoušek byla přijata, přestože neměla maturitu.

V letech 1944–45 byli studenti této školy nasazeni na nucené práce. V pražském družstvu Dorka nejprve pletli proutěné tašky, později dostali za úkol čistit kroužky do raket V2. Studenti však práci na raketách bojkotovali například tím, že místo čištění kroužky pomazávali popelem, aby se při používání zadrhávaly. „Kdyby se na to přišlo, tak by nás popravili,“ uvědomila si Olga teprve později a zmocnila se jí hrůza.

Po válce pokračovala studiem grafiky na Akademii výtvarných umění, a když v roce 1950 končila, byla rozhodnuta věnovat se ilustraci a volné tvorbě. Do svého prvního zaměstnání ale nastoupila v Ústředí pro mechanizaci zemědělských strojů (ÚMEZ), kde kreslila reklamní materiály. Tato práce ji nenaplňovala, a tak po roce odešla.

Bratři v triku

Po určité době bez zaměstnání si vzpomněla na animovaný film a objednala se na pohovor. „Já jsem se ve všem rozhodovala sama – ať šlo o školu nebo o práci. Naši byli tak tolerantní, že mi vždycky nechali volnou ruku.“ Vydala se na Barrandov v nejlepším kožichu od maminky, s kloboukem a závojem. „Chtěla jsem zapůsobit, ale myslím, že to bylo spíš legrační.“ Přijímal ji Eduard Hofman. V roce 1952 nastoupila do studia Bratři v triku, které bylo součástí Československého státního filmu. Půl roku pracovala jen jako koloristka. „To byla veliká fabrika a poměry jako u Bati, každý tam musel začít od píky.“ Dokáže si ještě vybavit první film, na kterém se podílela? „Bylo to něco podle Lady... Jmenovalo se to Jablůňka se zlatými jablky. A potom jsme dělali film Hrnečku, vař!. Režíroval ho pan Bedřich a tam jsem už animovala.“

Ve studiu Bratři v triku pracovala Olga v dobách jeho největší slávy. Spolupracovala s nejslavnějšími českými režiséry animovaného filmu: Ladislavem Čapkem, Václavem Bedřichem, Zdeňkem Smetanou, Zdeňkem Milerem, Lubošem Benešem, Milanem Klikarem a řadou dalších. O Zdeňku Milerovi, autorovi slavného Krtečka, říká: „Ten byl velice náročný, scény se musely často opravovat a přetáčet. Byl nerozhodný, režíroval až na hotovém záběru. Ale taky má ty filmy krásné.“ Proti tomu Václav Bedřich prezentoval opačný typ režiséra a přicházel vždy s hotovou představou. A skvělé filmy točil i on, stejně jako režisér slavných pohádek o Rumcajsovi Ladislav Čapek. „To byl hodný, slušný člověk. Straník, ale hodný člověk.“

Zakázkové oddělení

Zcela samostatnou kapitolou tvorby Krátkého filmu byla spolupráce s americkým režisérem Genem Deitchem. Tento režisér přišel do Prahy v roce 1959 a v koprodukci s českými filmaři zde natočil mnoho svých animovaných filmů i seriálů (Moon Man, Tom a Jerry, Pepek námořník, Munro, Nudnik, Strega nonna apod.). „To byla spousta krásných filmů, ale nejkrásnější ze všech byl seriál Nudnik,“ vzpomíná Olga Šišková. „To bylo o takovém nemehlu, člověku, který pořád něco vynalézal...“ Protiválečně laděný film Munro dokonce získal v roce 1961 Oscara. Řada Deitchových filmů, které vznikly v Praze, se ale u nás v době komunismu nepromítala. K výjimkám patří například krátký film Hloupá žába, k němuž natočil český komentář a hudební doprovod Waldemar Matuška. Kvůli Deitchovi, jehož produkce přinášela Československu cenné valuty, vzniklo dokonce celé oddělení zakázkové tvorby. V něm se realizovaly Deitchovy práce, ale později sloužilo i jiným zakázkám. Když zrovna nebyla práce na zakázkové tvorbě, podílely se animátorky a ostatní pracovníci na původních filmech Krátkého filmu. Režiséři si je vybírali do svých výrobních týmů.

Manželství s Bohumilem Šiškou

Gene Deitch se v Československu v roce 1963 oženil a zůstal zde natrvalo. U animovaného filmu pracovala i jeho žena Zdena a animovaný film dal dohromady i manžele Šiškovy. Bohumil Šiška tam byl prý „od úplného začátku“. „Manžel byl kreslič, maloval krásná pozadí,“ vzpomíná Olga. Mezi jeho známé práce patří například Říkání o víle Amálce, ale kreslil pozadí i do filmu Nudnik. Jako hlavní výtvarník vytvořil postavičky pro černobílý večerníčkový seriál Pohádky ovčí babičky a námět poskytl k seriálu Kluk z plakátu. Pocházel z Hané a k výtvarné práci se dostal díky svému bláznivému dědečkovi, který byl amatérským malířem a loutkářem. Později studoval u malíře a grafika Jaroslava Švába.

Jedinečná atmosféra

„Byla jsem mladá a Eduard Hofman zavedl, že si budeme všichni tykat. Mně bylo zatěžko mu říkat: ,Edo, podívej...ʻ Ale on si to přál, tak jsme mu říkali Edo, a ne pane řediteli.“ V animovaném filmu panovala podle vyprávění pamětnice přátelská, pozitivní atmosféra. „Všichni tam měli smysl pro humor, my jsme se tam pořád dobře bavili. Proto to bylo tak prima. Pracovali jsme, ale když se dělaly čisté kresby, tak jsme mohli i povídat. A nosili jsme si práci domů, abychom dohnali, co jsme povídáním zameškali. My jsme totiž byli placení od metru... My jsme si s manželem vozili práci i na chalupu.“ Když se Olga ohlíží za minulostí, s údivem vždy znovu konstatuje, že měla štěstí na lidi a na práci. Dělala ji ráda, bylo jí dobře mezi lidmi, se kterými spolupracovala.

V 50. letech byla stejně jako řada jejích kolegů členkou KSČ. „Měla jsem vždycky sociální cítění. Kdyby nebyly gulagy a perzekuce, asi bych komunistkou zůstala. Ale to samozřejmě nebylo možné.“ Ze strany vystoupila v roce 1968 po sovětské okupaci. Po pracovní stránce se ale nic nezměnilo. Členskou knížku položila i řada jejích kolegů, ale u filmu pracovali dál jako dřív.

Olga nastoupila k filmu v mládí s představou, že to nebude na dlouho, ale nakonec zůstala na celý život. Ještě v roce 2010 animovala zakázku pro japonské tvůrce. Mrzí ji jen to, že ruční animace zaniká a v konkurenci počítačové animace se nenávratně stává minulostí....