Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Šišpera (* 1920  †︎ 2006)

• narozen 9. dubna 1920 v obci Milokošť u Veselí nad Moravou

• navštěvoval měšťanskou školu v Uherském Ostrohu, dva roky se učil na truhláře

• po okupaci roku 1939 byl nuceně nasazen v Kielu

• při první dovolence odešel tzv. balkánskou cestou přes Balkán a Střední východ do Francie

• 26. 1. 1940 vstoupil do armády jako spojka v 9. rotě 2. československého pluku, zúčastnil se bojů o Francii

• po pádu Francie se dostal do Anglie, kde působil u pozemního personálu 311. perutě v letech 1940-1942 a následně létal s Tichého posádkou jako radiooperátor

• v 311. peruti hlídal a doprovázel spojenecké lodě na Severním moři

• krátce po válce přivážel repatriované vojáky z Anglie

• pracoval jako radiooperátor u ČSA, odkud byl v roce 1950 propuštěn

• v roce 1950 byl za pokus o ilegální překročení hranic odsouzen na 11 let

• prošel si vězením v Horním Slavkově, v Jáchymově, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově

• v roce 1967 byl rehabilitován a vrátil se k ČSA

• v roce 1972 odešel do invalidního důchodu

• v americkém letectvu byl bratr (s americkým občanstvím se zúčastnil bojů v Indii a v Barmě) a v anglickém letectvu strýc

• v roce 1941 se oženil s Angličankou, s níž se v roce 1954 po dohodě rozvedl, podruhé se oženil v roce 1958

• do své smrti 27. 10. 2006 žil v Praze-Písnici

Útěk z nuceného nasazení

Jaroslav Šišpera se narodil 9. dubna 1920 v obci Milokošť u Veselí nad Moravou. Ve Veselí nad Moravou absolvoval obecnou školu, v Uherském Ostrohu měšťanskou školu a dvouletou truhlářskou školu.

„Po obsazení Německem jsem byl nasazen do německého Kielu, kde jsem dělal v Marine Kaserne, na stavbách. První dovolenou jsem zůstal doma a nevrátil jsem se.“

V Kielu tedy Jaroslav Šišpera nakonec pracoval pouze několik měsíců. Zlínské gestapo jej vyšetřovalo, ale vzhledem k otcově nemoci nebyl perzekuován. „Ale musel jsem se vrátit zpátky. Tak jsem se dohodl se dvěma kamarády a vydali jsme se do Francie. (…) Věděl jsem, že by hrozil postih, kdybych na gestapo nepřišel. Musel jsem něco udělat – buď se vrátit, nebo utéct.“

Jeden z kamarádů zajistil převaděče a 6. 12. 1939 přešli slovenskou hranici. Skupina se dostala do Budapeště, kde je ubytovalo francouzské velvyslanectví. Dva týdny strávili v Armádě spásy. Kamarádi z Veselí nad Moravou odešli pryč a Jaroslav Šišpera byl spolu s dalšími Čechy odeslán do polské armády. S Poláky se dostali do Koprevnice. „Jenomže převaděč si popletl přechod a Jugoslávci nás chytli. Bylo s námi asi sto Poláků, které vrátili zpět, a nás šest Čechů nechali převézt do Koprevnice. Tam byl jugoslávský starosta, který vystudoval v Praze a jeho manželka byla Češka. Měli jsme se tam velice dobře.“ Obyvatelé Koprevnice poskytli ošacení a 24. 12. 1939 se Jaroslav Šišpera dostal do Záhřebu.

Spojkou při obraně Francie

Přes Bělehrad, Řecko, Turecko a Bejrút, kde byli ubytováni v táboře cizinecké legie, se dostali lodí do Marseille a do Agde. 26. 1. 1940 vstoupil Jaroslav Šišpera do armády, byl zařazen k 9. rotě 2. pluku československé armády. Působil ve spojovací rotě a prošel poddůstojnickou školou.

„V červnu vypukla válka a nás odvezly autobusy na frontu. Tam jsem prodělal celý ústup fronty, až jsme se ztratili na trati. Byly to noční pochody, tak nás zůstalo jenom pár Čechů.“ Dostali se do 12. roty, kde dostali kola a s nimi jezdili jako spojky.

Na nádraží cestou do jižní Francie bylo Jaroslavu Šišperovi kolo ukradeno. „Vlezl jsem si na vagon, jel jsem na jih a dostal jsem se až do Montpellier, kde jsem odevzdal nábojnici a flintu. Odtud jsem jel do Agde.“

Díky náhodě u 311. perutě

V Agde zastihl pouze leteckou jednotku. Setkal se s letcem Krčmářem, kterého poprvé poznal v Bělehradu. „Dal mi letecké ošacení, druhý den jsme nastoupili do nákladních aut a jeli ke španělským hranicím do Port Vendres.“ Oba nastoupili na nákladní loď Apapa a 7. 7. 1940 dojeli do Liverpoolu.

Z Liverpoolu odcestovali do Cosworthu. „Tam bylo pro letce náhradní těleso, a jelikož jsem byl v uniformě, tak jsem zůstal mezi letci. Tím jsem se dostal k letectvu.“ Jaroslav Šišpera byl přidělen k 311. peruti a 26. 7. 1940 byl přidělen do Honingtonu. „To byla letecká základna 311. perutě, která se formovala v Anglii.“ Jaroslav Šišpera byl zařazen do školy pro telegrafisty.

Základní opravy letadel se prováděly v Honingtonu v hangárech A, B, C, Jaroslav Šišpera pracoval v hangáru A. 311. peruť byla poté přesunuta do East Wretham. Důstojníci bydleli v zámku, ostatní vojáci byli umístěni do dřevěných domů..

„Ve dvaačtyřicátém roce byly obrovské ztráty a vedení v Londýně rozhodlo o přecvičení na cluster command, kde ztráty nebyly tak veliké.“ Doklady Jaroslava Šišpery se ztratily a do cluster command nemohl nastoupit, zůstal pracovat jako telegrafista na přistávacích drahách. „To byl travnatý provizorní povrch a u majáku byl telegrafista, který navazoval spojení s letouny.“ Brzy bylo zřízeno gonio, kde sloužil Jaroslav Šišpera s dalšími třemi telegrafisty. Po shození bomb naváděli letouny zpět na letiště.

Z Wrethamu se přesunuli do Irska na výcvik na jezeře. V Irsku pracoval Jaroslav Šišpera jako údržbář letadla na radiokomunikaci. Po ukončení výcviku odjeli do Talbenny. „Létalo se na moře s wellingtony, ty se předělaly z bombardovacích strojů na létací a na hledání ponorek.“ Z Talbenny odešel Jaroslav Šišpera na rok do Cromwellu. Absolvoval i střeleckou školu. Dva roky strávil Jaroslav Šišpera v pozemním personále 311. perutě.

Radiooperátorem v posádce Jacka Tichého

Na tři měsíce byli odesláni na Bahamské ostrovy. „Měli jsme OTU a výcvik se dělal na mitchellech a liberatorech. Byli jsme přeškoleni z wellingtonu na liberatory, já jsem dělal přeškolení na radiooperátora.“ Díky blízkosti Baham a USA navštívil strýce v Kanadě a švagrovou v USA. Po výcviku odjeli lodí Mauretania zpět do Anglie.

Na Bahamách byl zařazen do posádky kapitána Jacka Tichého. Jaroslav Šišpera dělal radiooperátora, posádku dále tvořil navigátor, dva radiostřelci a druhý pilot. S posádkou odjeli do skotského Tainu. „Zde byla 311. peruť, která operovala a hlídala bránu mezi Shetlandy a Islandem, tudy se dostávaly lodě a ponorky na širé moře. Hlídali jsme Severní moře, od Anglie a Norska až po Island.“ 

„Létali jsme ve čtvercích určených na ploše, letadlo vedle letadla. Rozsah byl poměrně velký, asi dvě hodiny letu. Strávili jsme ve vzduchu deset až jedenáct hodin. To znamená, že třeba jsme odstartovali o půlnoci a vrátili jsme se k poledni. Za každého počasí se létalo.“

„Bylo tam rušno. Odpočal jste si a byl znovu let. S nikým jste se nestýkal, akorát s posádkou a na pivě. To nikdy nepadlo slovo o antisemitismu, to byli všichni kamarádi na život a na smrt.“

„Naším navigátorem byl štábní kapitán. Jednou jsme letěli na cíl, chtěli jsme mít polohu tři hodiny před dobou našeho předběžného přistání a navigátor nevěděl polohu. Kapitán se tedy rozhodl, že poletíme zpátky na základnu. A to jsme doletěli s posledním benzínem. Od té doby toho navigátora nechtěl.“ S novým navigátorem létali až do konce války.

S posádkou Jacka Tichého se bombardovaly ponorky. „Skvrna, která má vyjít nahoru, bylo jediné znamení o potopení ponorky. Když ponorka vyjela nahoru, byla osvětlená a nalétávalo se. To světlo bylo intenzivní leelight a muselo se zaměřit na určité stupně. To oslnilo posádku, že nemohla zaměřit.“ Dal se zaměřit směr unikající ponorky, nalétnout a shodit bomby. „Ty explodovaly až druhým nárazem. První byl náraz na vodu a pak náraz a exploze na ponorku. Jednou to byly bomby, podruhé rakety.“

Strach zažil u norského pobřeží při setkání se čtyřmi německými stíhačkami. „My jsme byli varovaní, že tam je německé letiště focke-wulfů a messerschmittů. Letadla se na nás řítila zezadu, nesměla jít do zaměřovače, a jak šla, tak jsme je osolili. Možná jsme špatně mířili, nepřišlo totiž žádné hlášení. Nicméně to byly čtyři spitfiry ze Shetlandských ostrovů.“

311. peruť byla naprosto samostatná, pouze velitel letiště a pozemní personál byli Angličané. „Jediné nedorozumění, které jsem zpozoroval, bylo mezi Američany a Angličany. Tam bylo nedorozumění velké. Mezi námi, Angličany a Poláky nějaké incidenty byly, ale nikdy nějaké velké.“

Na zábavách se potkávali s Angličany i s Poláky. „To jsme se veselili a zpívali dohromady.“ Přijetí civilním obyvatelstvem bylo výborné. Měli výuku angličtiny, hodiny basic english. „Já angličtinu pochytil nějak moc brzy.“

V Anglii potkal španělského interbrigadistu původem také z Veselí nad Moravou. „To byl komouš jako poleno. Sice nedělal agitaci, akorát mluvil o Španělsku, ale na frontu nešel. Slehla se po něm zem. V Anglii byl v civilu, v žádné armádě nebyl a byl výkonným rotmistrem.“

Do druhé světové války byli zapojeni také další členové rodiny Šišperů, celkem devět mužů bylo v zahraniční armádě, přesto však nebyla rodina perzekuována nacisty. Kromě bratra, odstěhovaného v roce 1927 do USA a bojujícího v amerických jednotkách v Indii a v Barmě, byl v Anglii u letců také strýc Jaroslava Šišpery. Bratr byl v Barmě raněn a zemřel v roce 2006 ve věku 89 let.

„Jestli byl na velitelství antisemitismus… tam na to měli čas. My u bojových jednotek jsme na to neměli ani náladu, ani čas. To by každý poslal někam někoho.“

„Nemusel jsem bojovat, to nebylo povinností. V zahraničí bylo spousta lidí, co se promenádovali, byli podporovaní a zajištění naší vládou, odmítli bojovat a byli v civilu. Já jsem chtěl samostatnost jako dříve.“

„Chtěli jsme jen odejít z Československa, to bylo všechno“

V roce 1941 se Jaroslav Šišpera v Anglii oženil. „A z tohoto manželství mám v Anglii tři děti.“ Manželé se odstěhovali do Československa a bydleli v Bzenci, v Praze se neměli kde ubytovat.

Po ukončení války létal pro repatriované vojáky do Anglie. „Předělaly se pumovnice a daly se tam sedátka, abychom mohli nabrat plnou mašinu cestujících. Létali jsme mezi letištěm Blackbushe a Prahou.“ Celkově existovaly čtyři posádky určené na repatriaci. 12. 12. 1945 letěl Jaroslav Šišpera posledním letadlem s kapitánem Rudolfem Haeringem. „Já zůstal v Anglii. S mašinou, která vezla zpátky posádku, jsem už neletěl. Zůstal jsem tam na Vánoce a 13. ledna jsem jel vlakem s manželkou a třemi dětmi do Československa.“

Přes kamaráda Leoše Hřebačku se dostal Jaroslav Šišpera do Československých aerolinií. „Dal mi na vědomí, abych jel do Prahy. Měli tam brát lidi, co létali na západě. Tak jsem přijel a byl jsem přijat do Československých aerolinií. Prodělávali jsme navigační školení v hangáru a zacvičovali se tam.“

U ČSA létal jako telegrafista-navigátor do roku 1950. V roce 1950 ilegálně odletěla tři letadla na Západ a stovku západních letců vyhodili z ČSA. „Tehdy jsem se rozhodl, že tady nebudu a pojedu do Anglie.“

Jaroslav Šišpera se s rodinou rozhodl v roce 1950 odejít za hranice Československa ilegálně, ale konfident Úlehla je prozradil. Skupina se skládala z pěti rodin – Šedova, Schořova, Nedělkova, Holodova a Šišperova. „To byla skupina, která se chtěla dostat pryč. Všechny nás zavřeli a odsoudili, všichni to byli zápaďáci.“

Zatčení proběhlo na nádraží, převaděč měl převézt rodiny vlakem. „Byli jsme hloupí a nechávali jsme to na něm. My jsme přišli na místo, čekali jsme a já jsem viděl, jak Holodovu rodinu berou esenbáci. Sebral jsem se, šel jsem do města a nás zase sebrali po cestě. Chtěli jsme odejít, to bylo všechno.“

„Schoř dostal šestnáct let, Šeda čtrnáct let, Holoda třináct let, já jsem dostal jedenáct let a Nedělka sedm let. Manželky byly zavřené – Šedova dostala rok, Holodova rok, Schořova půldruhého roku, moje dostala rok. Já jsem si odseděl šest roků a tři měsíce, Holoda si odseděl osm let. Seděl jsem v Horním Slavkově, v Jáchymově, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově. V Leopoldově jsem seděl dva roky a byl jsem propuštěný na podmínku.“

S Holodou se seznámil v anglických hospodách, ostatní letce 311. peruti, se kterými byl zavřen, poznal až po válce. Před zatčením létal Jaroslav Šišpera u ČSA s Karlem Šedou.

V komunistickém kriminále se chovali k letcům hůře než k opravdovým kriminálníkům. „Někdy nás s nimi dali dohromady a pak říkali, že je kazíme. A opět nás dali k politickým vězňům.“ V Leopoldově byli vězněni s církevními hodnostáři, než se obě skupiny oddělily. „Ti to snášeli lépe než my, oni neměli rodiny. To byli úplní hrdinové. Na zápaďáky byl tvrdší postih.“

Vězni měli v západních vojácích oporu. „Byly skupiny vězňů kolem nás. A strašně to dráždilo dozorce. Ovšem také to člověka více povzbudilo. Byl-li člověk v samovazbě, tak to bylo těžší unést psychicky, než byl-li v kolektivu.“

V roce 1954 se Jaroslav Šišpera po dohodě rozvedl s manželkou. Ta se v Anglii následně provdala za sudetského Němce, který byl spoluvězněm Jaroslava Šišpery a na základě retribučních dekretů seděl devět let ve vězení. „Nedostal povolení v Anglii, tak bydleli v německém Kielu.“

„Já jsem vyšel ven, musel jsem jít na brigádu do jáchymovských dolů a pak jsem dostal zaměstnání.“ Po brigádě nastoupil jako hromosvodář v Moravském Písku.

Zpět u Československých aerolinií: „Už mě nebude StB sledovat, že jsem prý řádný občan“

S druhou manželkou se Jaroslav Šišpera oženil po propuštění v roce 1958. Od první manželky má v Anglii tři děti, deset vnoučat a deset pravnoučat, se svými dětmi se viděl poprvé až v roce 1975.

Sledování StB ani po propuštění neustávalo. „Až do roku 1963, kdy mi zavolali a řekli, že mě přestanou sledovat, že jsem řádný občan. Já jsem měl pohov od StB od roku 1963 nebo 1964. To byl takový zlom.“

V roce 1967 byl rehabilitovaný. „Měli jsme soud a převaděč-udavač vše přiznal – že spolupracoval s StB a že to všechno na nás bylo nachystané. Tím jsme byli osvobození.“

V roce 1968 mohla Šišperova rodina odjet na Západ, ale okupace vojsky varšavské smlouvy byla rychlejší. „Propásli jsme to, najednou to přestalo přes noc platit. Dlouho jsme otáleli, měli jsme velké závazky.“ 

Jaroslav Šišpera byl přijat zpět k ČSA, kde létal v letech 1967 až 1972. Po pěti letech byl poslán do invalidního důchodu vzhledem ke svému špatnému zdraví.

U ČSA létal i do zahraničí. „Pouze pokud se vezl nějaký náklad. Byl jsem v Sofii nebo v Bruselu, létal jsem i za rodinou.“ Na vyšších typech letadel Tupolev tu létali další angličtí letci, např. Maňák, Říha nebo Jaroš. 

„Poselství? Aby si člověk udržel vlastní páteř, udržel vlastní já a nenechal se ovlivnit okolní atmosférou. Já se vždycky choval podle svého vědomí a svědomí a nenechal se ovlivnit.“