Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán Jaroslav Sitar (* 1927)

• narozen 1. května 1927 v obci Budky Hubinské na Volyni

• v roce 1944 narukoval do 1. československého armádního sboru

• absolvoval několikatýdenní výcvik v Rumunsku

• jako telefonista byl zařazen k pátému pěšímu praporu

• zúčastnil se bojů o Duklu

• v prosinci 1944 u Stropkova raněn

• dostal se do nemocnice do Krosna

• v srpnu 1945 vystoupil z armády

• žil krátce na Žatecku

• usadil se v Branišovicích na Moravě

• roky žil v Trutnově, kde pracoval ve strojírenství

• poté se vrátil do Branišovic

Mládí a příchod války na Volyň

Jaroslav Sitar se narodil v roce 1927 na Volyni, kde také chodil do školy. „Byla to polská škola, ale měli jsme ve vyučování také dvě hodiny týdně češtinu.“  Otec pracoval v družstevním obchodě a matka byla doma. Celá rodina byla malozemědělská. Po příchodu Sovětů v roce 1939 chodil do ukrajinské desetiletky a po přepadení Sovětského svazu Německem byl jeden rok na ukrajinském gymnáziu v Rusku.

„U nás byla sovětská vláda dva roky, pak v jednačtyřicátém vstoupila německá vojska a v roce čtyřiačtyřicátém přišla opět sovětská armáda.“ Po dosažení věku 17 let v roce 1944 mohl vstoupit do armády „S československou armádou jsem se zúčastnil bojů na Dukle, koncem války jsem byl zařazen do důstojnické školy a koncem srpna v roce 1945 jsem vystoupil z armády.“ Po válce byl krátký čas na Žatecku, poté se odstěhovali do Branišovic, kde pobýval až do důchodu s přestávkou, kdy 40 let strávil v Trutnově kvůli práci.

Za Poláků chodil normálně do školy, režim byl demokratický. „Měli jsme tam českou dětskou kapelu, tak jsem byl členem dětské kapely, kterou vedl náš krajan Židlický. Ten měl konzervatoř vystudovanou v Praze.“ Život na Volyni byl normální jako všude jinde až do roku 1939, kdy bylo Polsko rozděleno mezi Německo a SSSR. Na západní Ukrajinu a Bělorusko vstoupila sovětská vojska. „Pak jsem nastoupil do školy. To byla sovětská desetiletka, kde se vyučovalo ukrajinsky.“ V roce 1941 bylo SSSR přepadeno Německem. „Potom ještě chvíli byla otevřená škola, ale jediná možnost byla vstoupit do ukrajinského gymnázia v Lucku, kde jsem byl rok. Pak byla škola zavřená. A vlastně už žádná možnost studia nebyla. Ta doba byla prostě nepopsatelná pro dnešní lidi. Bylo to něco, co si dnešní člověk nedovede dost dobře představit.“

Chování Němců k sovětským zajatcům bylo hrůzné. „Nejenže jsme viděli na vlastní oči pogromy Židů, pak jsme viděli zacházení se zajatci, což je nepopsatelné. Ti lidé umírali na ulici. Ti lidé byli absolutně vyhladovělí, to byly jenom lidské trosky. A oni je honili na práci, ale už na ulici umírali, protože byli zbídačení. To je pro normálního dnešního člověka nepopsatelné.“ Sovětští vojáci ovšem také vyváželi polské legionáře na Sibiř. „Oni je považovali za nepřátele Sovětského svazu, protože to byli legionáři, kteří v roce 1918 vytvořili polský stát.“ Polský stát byl obsazen před rokem 1918 Pruskem, Rakouskem-Uherskem a Ruskem, takže SSSR poslala polské legionáře za osvobození na Sibiř.

„Doma za Poláků jsem chodil mimo školu hrát do dětské kapely. Měli jsme národní kroje české. A bylo nás přes čtyřicet.“ V mládí se museli účastnit domácích prací, takže nebylo moc času na koníčky. Měl jednoho sourozence, bratra.

Češi na Volyni

Na Volyni byli Češi v polském demokratickém režimu, provozovali své zvyky či tradice, ale nebyli v partaji. „A když jsme došli sem (do ČSR), tak naši nevstupovali do žádné partaje. Aspoň drtivá většina ne. Takže podle toho jsme byli také jednotlivými partajemi hodnoceni.“

Na Volyni byl problém dostat se na studie kvůli financím, takže někteří studovali v Praze či jinde. Například Edvard Hagen nebo profesor Dufek, který studoval v polské vysoké škole medicínu. „Ale to stálo hodně peněz. Takže oni vlastně prodávali pole, aby mohli zaplatit studium. To bylo špatné po této stránce, jinak s námi nebylo jednáno špatně. Židé na tom byli za Polska lépe. Oni většinou byli velice zdatní obchodníci, takže hodně z nich studovalo.“ Mnozí Židé byli lékaři a vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Cesta do armády a výcvik

„Do armády jsem se nerozhodl jít proto, že bych chtěl prodělat nějaké dobrodružství. Protože fronta u nás přecházela několikrát, tak jsem věděl, co to obnáší. To bylo riziko, jestli se vůbec vrátím, nebo ne. Ale to všecko, co jsme zažili na tom území … tak jsem se prostě rozhodl, že tam nezůstanu.“ Kdyby vyhrálo Německo, tak by už Volyň nebyla. „Bylo to konfliktní území, protože Poláci to tam považovali za území polské a Ukrajinci za ukrajinské území. Po úvaze mně nic jiného nezbylo, než se rozhodnout pro armádu a vstoupit do ní.“ Rozhodl se dobrovolně, chtěl se dostat do Československa.

Příliš si toho s sebou vzít nemohl. „Co jsem mohl vzít s sebou, když pět let neexistoval žádný obchod. Když člověk měl boty, tak si je vlastně musel sám nějakým způsobem udělat.“ Vzal si jen oblek, bochník chleba a pár rublů. „Ale ty ruble neměly žádnou hodnotu, a taky kde by se nějak vydělaly.“

Nebylo jiné cesty než jít do války. „Ty poměry, které tam byly … tak se tam už nikdo na to neohlížel, jestli přežije, nebo nepřežije. Samozřejmě že rodičům to nebylo jedno. Ale viděli, že neexistuje jiná možnost, jak se dostat do světa, než tímto způsobem.“ 

Dostat se do české komandatury v Lucku byl problém, protože neměli doklady. „Kdyby nás hlídky někde zastavily, tak jsme se neměli čím prokázat, kam jdeme. A to byl problém.“ V Lucku se přihlásili do armády, převeleli je do Rovna a pak do Kamence  Podolského přes Šepetovku. V Kamenci Podolském je prezentovali a poté byli přeřazeni na výcvik do Černovic v Rumunsku. „A výcvik probíhal, dá se říct, za pochodu. Výcvik trval půl druhého měsíce, za půl druhého měsíce už jsme byli na frontě. Takže na nějaký dlouhodobý výcvik nebyl čas.“

V armádě na východní frontě

Jaroslav Sitar byl zařazen jako telefonista k pátému pěšímu praporu třetí brigády. „Samozřejmě že tam člověk musel vykonávat funkci, jak byl naučen. Boje v Karpatech jsou těžko pochopitelné pro normální boj. Tam bylo všechno území zaminované tak silně, že z těch, kdo byli u ženistů, tak se jich z války moc nevrátilo. A spousta lidí zahynulo právě na minových bojích, nemluvě o těžkých podmínkách – deště, déšť se sněhem. A být v zákopech měsíce…“ Do pátého pěšího praporu bylo zpočátku zařazeno 850 vojáků a za tři a půl měsíce zbylo 100 vojáků. „To byli většinou ranění, ale spousta taky padla.“ Na německé straně, i když byli v obraně, jich padlo také hodně. „Naši vojáci, přestože měli krátkodobý výcvik a nebyli to školení zabijáci, jak byli připravovaní na válku Němci, tak byli velice stateční a opravdu se dá říct, že prokázali velké hrdinství. Nejenom že postoupili.“

Jaroslav Sitar vzpomíná na své první bojové nasazení. První, které prožil, byla Wrocanka. Došlo zde ke krutému masakru. „Těžko říct, kdo vlastně zavinil, že jsme se tam dostali do nepříjemné situace, kde padlo hned první den hodně lidí. A byli jsme vlastně přepadeni, což se víckrát nestalo. Ale tyhle situace prodělaly všechny armády.“ Vina spadá buď na špatné informace od sovětského velitelství, nebo na vlastní velitele, kteří mohli být nezkušení. „Každopádně jsme se z toho dostali. A pak už, i když pomalu, se šlo přes Karpaty, protože tam byla vybudovaná obrana předem, všecko zaminované. Takže přece jenom úkol, který jsme měli, byl splněný. I když ne úplně, protože my jsme původně měli jít pomoci Slovenskému národnímu povstání, a to se nepodařilo.“

Měl hodně známých, kteří v boji zemřeli. „Když jsem úvodem řekl, že jich tam bylo přes osm set a za tři a půl měsíce jich byla pouze stovka, tak není třeba popisovat. Tam jsem viděl v minových polích, že to utrhalo nohy a ruce. Tam jsem viděl spoustu zabitých různým způsobem. To nejsou pěkné vzpomínky.“ Museli na sebe spoléhat, takže kamarád byl každý s každým. Známí z fronty jsou už všichni mrtví a dlouho po válce se žádné setkání neuskutečnilo, poprvé až v Kroměříži. „A pak bylo setkání asi po pětadvaceti nebo po třiceti letech a tam už jsem nikoho nepotkal. Setkal jsem se s pár lidmi, ale s moc málo.“

Stres byl, ale s ním se člověk nemohl moc potýkat. „To byla situace, kdy člověk žil ne ve stresu, ale v šoku, protože byla tak náročná doba. A takové obrovské vyčerpání. Žádný spánek, to byl jenom minispánek v zákopu a nohy ve vodě. Člověk neměl vůbec na nic náladu.“

Jaroslav Sitar ve válce sloužil ve funkci telefonisty, udržoval spojení. Za války byl telefon jedinou možností jak komunikovat. Dvojlinky se nedělaly, akorát jedna linka a uzemnění. „Spojení bylo nataháno od roty k velitelství praporu a od praporu k brigádě. To spojení se muselo za každou cenu udržet, to bylo jediné pojítko, které tenkrát bylo.“ Dělostřelci měli ještě rádia. „Ale pro dnešní představu – takové rádiové spojení představovalo dvě těžké bedny a spojení bylo možno navázat do vzdálenosti dvaceti nebo třiceti kilometrů.“ Technika nebyla tak vyspělá jako dnes.

Telefonické spojení mělo sloužit především k úspěchu v bojích k udržení fronty. Povinností Jaroslava Sitara bylo udržování spojení. „Samozřejmě že každou chvíli to někde rozbilo linku nebo roztrhlo. Tak jsem musel ve dne nebo v noci po té lince jít, najít ten druhý konec a spojit.“ To znamenalo všudypřítomné nebezpečí – byl možný vstup do minového pole, nebo přepadení německým průzkumem. Němci totiž v noci někdy přestříleli linku a čekali, až ji půjde někdo spravit. „A najít ten druhý konec. My jsme nechodili ve dvou, protože nás bylo málo. Správně bychom měli jít ve dvou, ten jeden by podržel linku a ten druhý hledal konec. Musel to ale člověk dělat sám.“  Dříve to byla nejlepší a často jediná možnost spojení. Přicházelo ještě v úvahu dávat znamení ze světelných raket nebo používání morseovky na vyšších štábech, ale jiné možnosti spojení nebyly.

Mezi vojáky vládla solidarita a nebyla zde žádná etnická nedorozumění. V jednotce byli podkarpatští Rusíni, Židé, Slováci a Češi. „Ale já jsem žádné rozdíly necítil. Když jsme se setkali se sovětskými jednotkami, tak národností bylo hodně, ale nedělalo mi to žádné problémy. Já chovám úctu ke všem národům.“ Ruští vojáci se lišili od jiných národností většími zkušenostmi z předešlých bojů na východní frontě. „Jiné rozdíly tam nebyly.“

V boji se armáda a politika musela rozdělovat. „Ten voják, který padnul, ať byl náš, sovětský nebo americký z druhé strany, byl stále člověk a hleděl nám přinést svobodu.“ Politika s tím neměla co dělat.

Pro Jaroslava Sitara byla hlavním nepřítelem ideologie. „Nepřítelem byla hlavně ideologie nacismu a nakonec ani ke komunismu jsem nechoval žádné (sympatie). Když si vzpomenu, jak nastupovala německá vojska, jak pálili všechno a stříleli lidi bez ohledu na to, že jsou to civilové. Byli to otroci komunistického režimu na venkově a oni jim vypalovali vesnice a ničili všechno. Divil jsem se, že německý národ je kultivovaný a že se nechali přimět k tomu, aby vyvolávali tyto situace. To k civilizovanému světu nepatří – jak koncentráky, tak válka. Já jsem zásadně nepřítelem války. A tam jsem se dostal, ať už jsem chtěl nebo nechtěl.“

Němci se velice připravovali na válku a na začátku získali výzbroj z jiných států, které obsadili. Sovětská vojska neměla zpočátku tak výbornou výzbroj, avšak v době, kdy nastupoval do armády Jaroslav Sitar, už na tom se zbraněmi byli lépe, měli samopaly a Kaťuše. „To byla vlastně zbraň, které se Němci obávali. I když je faktem, že tenkrát Němci prohlašovali, že vyvinou novou nejstrašnější zbraň a znova budou postupovat. Zřejmě se jednalo o atomovou zbraň, ale k tomu bohudíky nedošlo.“

Horké chvíle připravovali Němci svému nepříteli, kde to jen šlo. „Smrt je stále stejná, i na frontě. Ta krušná chvíle je neustále.“ Nebezpečí hrozilo i od protiútoků – leteckých útoků po zákopech nebo tankových protiútoků. „V horách se nedalo všechno využít. Tam byly hlavně minomety nejúčinnější, protože za kopec se nedá střílet.“

Vojáci na frontě měli noviny, které se k nim občas dostaly. „Ale jen občas, protože dostat něco do zákopů, do přední linie, byl problém. To se dostávalo jedině v noci. To bylo stravování a hlavně zbraně, výzbroje a tak.“ Problém s dopravou byl nepředstavitelný. „Tam se stavěly zvlášť cesty z kulatin, aby se vůbec mohlo dovézt nějaké střelivo nebo zbraně.“

Korespondenci dostávali, ale neměli moc času psát. „Tak opravdu ty dopisy z fronty jsem poslal dva, to nevím.“ Nejprve musel získat list papíru, který se složil do trojúhelníku. Adresa se psala na trojúhelník a polní pošta také. „To se poslalo zase po provianťácích, kteří nám donášeli v noci stravování a střelivo. Oni to poslali dál.“ Na psaní měli tužky. Vojáci nikdy nepsali, kde se právě nalézají a co se děje. „Všechny dopisy procházely cenzurou, takže tam se mohlo jedině napsat: ‚Jsem živ a zdráv.‘ A za tím, že mám třeba nějaké problémy. Ale nemohlo se psát, že jsem ve frontě tam a tam a co tam mám za zbraně. To se nepsalo.“

Jedna událost utkvěla Jaroslavu Sitarovi v paměti. „Byl jsem poslaný na natažení linky na Hyrowou horu. To bylo u Dukly. Já jsem se dostal na kopec, kam mě poslali. Na to předpokládané místo, že tam budou naši. A najednou kousek za mnou, jenom stranou, jde skupina Němců. My jsme byli vybavení jako telefonisti jenom krátkou karabinou. S tím bych nic moc neudělal. Tak jsem se rozhodl, že si vyhrábnu malý zákop a že se schovám, než projdou. A během chvilky se tam objevil Steiner se svojí rotou. Kde se vzal, to nevím.“ Steiner byl nositelem sedmi válečných křížů a Řádu bílého lva. „A tak to byla záchrana, na kterou nelze zapomenout.“

Odchod z fronty

Přímé bojové zranění Jaroslav Sitar neutrpěl, avšak následky z válečného prostředí měl. „Já jsem vlastně odešel z fronty, to bylo před Stropkovem, už někdy začátkem prosince. Tam jsem byl ohlušený minou a omrzly mi nohy.“ Dostal se do sovětské nemocnice v polském městě Rymanow Zdrój.

V nemocnici narazil na dva Němce, kteří se vydávali za Čechy. „V té nemocnici v Rymanowě Zdróji, když jsem tam přišel, byli i čtyři němečtí zajatci a dva se dokonce hlásili, že jsou Češi. Pravděpodobně pocházeli někde od Ostravy, někde z Opavska, protože ten jeden mluvil ostravským nářečím. Tamti mluvili jenom německy.“ Jaroslav Sitar vypráví příběh o polní nemocnici v Polsku a o Němcích, kteří sami sebe prohlašovali za Čechy: „Zavolal si mě zástupce náčelníka nemocnice a říkal: ‚Tady jsou ranění Němci, ale říkají, že jsou Čechoslováci. A ty jsi Čechoslovák, tak pojď, zeptáš se jich.‘ Tak jsem tam za nimi přišel a jeden opravdu mluvil obstojně, ale s ostravským přízvukem. Tak byl z Ostravska. Pár vět jsem s nimi promluvil a zástupce náčelníka se mě ptá: ‚Tak jsou to Čechoslováci, nebo ne?‘ Já jsem říkal. ‚Podívejte se, mluvil se mnou česky, ale já ho osobně neznám. Já mluvím s vámi rusky, vy víte, že jsem Čechoslovák, ale kdybych s vámi mluvil jenom takhle rusky, tak nevíte, jestli jsem Rus, nebo Čechoslovák. Takže já vám to potvrdit nemohu.‘“ Na Volyni měli Češi svůj jazyk – za Poláků ve škole dvě hodiny, ale za Němců a Rusů už ne. Všichni volyňští Češi mluvili výborně česky tak, jak se jazyk naučili jejich předkové, navíc matka Jaroslava Sitara neuměla mluvit jinak než česky.

Ve svém vyprávění se Jaroslav Sitar vrací ke svému zranění, které mu způsobila zamrzlá voda. „Tenkrát ve dne padal déšť se sněhem a v noci mrzlo a my jsme byli v zákopech. Divil jsem se, že na kopcích normálně stála voda. Takže jsme vlastně byli ve vodě a v botách nám zamrzala voda.“ Celé měsíce byli v zákopech, protože nemohli jít jinam. „Je to v první linii, tam se nedalo někde zajistit nějaký nocleh. Musel to člověk vydržet. A co člověk vydrží, to se nedá ani popsat. Dovedete si představit, když bude déšť se sněhem a budete normálně oblečení? A zkuste být jenom týden venku.“ Vojáci v zákopech byli promrzlí a mokří, ale také byli v tehdejších poměrech otužilejší. Za celý rok nespal Jaroslav Sitar v domě, spal pouze venku. Přesto neměli vojáci moc nemocí. „Tam si nepamatuji, že by někdo měl angínu nebo chřipku. Tam snad to prostředí ani pro nemoc nebylo vhodné. Čeho jsem se strašně bál, jako všichni ostatní, bylo nějaké zranění. Protože než se člověk dostal do nemocnice, tak takové zranění, které by se dnes dalo hravě vyléčit, tam znamenalo smrt. Protože když byl člověk v blátě, v bahně, a než se dostal někam, to bylo nejméně kilometr do polní nemocnice, tak už většinou se chytala sněť. Takže člověk zemřel na nákazu.“ Léky měli, ale v takovém prostředí nebylo příliš možné ošetřovat. Stačila se třeba jen zatáhnout noha, aby nekrvácela. „Jinak nějaká ochrana nebyla.“

Po válce odchod do ČSR

Po propuštění z armády a z důstojnické školy chtěl dostudovat gymnázium a dostat se na vysokou školu. Na ministerstvu školství mu sice slíbili neplacenou školu, ovšem všechno ostatní by si musel hradit sám. „Takže jsme se skupinou našich bývalých spoluobčanů z Volyně jeli na Moravu do Branišovic a zde jsme se usídlili.“ Po pěti letech se odstěhoval do Trutnova, kde byl zaměstnán ve strojírenství po 40 let. Na důchod se vrátil kvůli manželce zpět do Branišovic.

Do Prahy a na Květnové povstání se Jaroslav Sitar už nedostal, protože byl tou dobou v důstojnické škole v Novém Městě nad Váhom. „Koncem války jsem nastoupil jako frekventant do důstojnické školy. Jinak jsem nastoupil původně do Popradu, pak jsme byli v Rožmberku a pak v Novém Městě nad Váhom.“ Tam ho dostal štábní kapitán Schreiber, který byl velitelem pátého pěšího praporu.

Antisemitismus

S antisemitismem se během války setkal už na Volyni. V místě bydliště Jaroslava Sitara bydlelo původně 700 Židů. „A ti byli popraveni všichni. To bylo v roce dvaačtyřicet. Ale jinak jsme s nimi za Poláků žili, vycházeli, byli to spolužáci. A chodil jsem do školy s Ukrajinci, s Poláky i se Židy. A nějaký projev, že je někdo té, nebo oné národnosti, nebyl.“ Na Volyni bydlelo mimo jiné 42 000 Čechů, ale i 150 000 Němců. „I s nimi jsme se stýkali a taky s nimi nebyly problémy za Polska, až do války. Až za války začal být národnostní problém. Do války jsme znali dobré a špatné lidi, ale národnosti nehrály nějakou roli.“ Povědomí o utrpení židovského obyvatelstva získali už na začátku příchodu Němců. „Když jsem viděl, jak byli popraveni spolužáci, tak je pochopitelné … člověk si to živě dovedl představit, co museli ti lidé prožít. To je nepopsatelný, to nemá snad ve světe obdoby. Jenom proto, že je nějaké národnosti, ho zabít.“

Jaroslav Sitar se na etnické rozdělení dívá jinak. „Já chovám ke všem národům úctu. Ať to jsou Romové, Němci nebo kdokoliv jiný, každý národ. Pokud mám rád svou rodinu, svou obec, svůj stát a respektuji to u každého druhého, tak to není špatná vlastnost. Ovšem nesmí to vybujet k nějakému nacionalismu.“

V armádě sloužilo poměrně dost Židů. Poprvé se s nimi setkal v Kamenci Podolském. „Mně se jevili normálně jako všichni ostatní. Jestli mezi sebou (vyzdvihovali své náboženství) nějak to nevím. Ale mezi námi jsem žádný rozdíl neviděl.“ Totéž platí i o příslušnosti ke komunistické straně. „V naší armádě, v tom širokém okolí, s kým jsem přišel do styku, tak nepamatuji, že by tam byli nějací straníci. Partajníci tam nebyli. Kdyžtak to bylo mizivé procento.“ Nikdo nezdůrazňoval svou stranickou příslušnost. „Možná že nějaké buňky někde mohly být, to nevylučuji. Protože po válce, jak se objevil Reicin a několik podobných – to snad museli být partajníci už tenkrát, ale já jsem o nich nevěděl.“

Poselství

Poselství: „Mám za to, že si snad lidstvo opravdu jednou vezme ponaučení z těch minulých dob a že, proboha, nebude vyvolávat žádné války. Ovšem k tomu, aby války nebyly, musí člověk mít na duši obraz přátelství ke všem lidem. A pokud poneseme obraz nenávisti, tak nikdy války neskončí.“

Problémy s komunisty

Po válce Jaroslav Sitar zajišťoval doklady pro své kamarády z armády, když přišli do Branišovic v roce 1945. „Byl jsem členem národního výboru, ale nebyl jsem příslušníkem žádné strany. A v roce 1948 jsem byl vyloučen z národního výboru a ze všech funkcí vyplývajících z tohoto členství.“ Poté se přestěhoval Jaroslav Sitar do Trutnova, kde strávil 40 let. „Dělalo mně problém dostat se ze zemědělství do průmyslu. To byl problém, protože tenkrát musel mít člověk na všechno souhlas. To mně dělalo problém, ale podařilo se mi to, a tak jsem čtyřicet roků dělal v průmyslu.“