Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof., plukovník v.v. Jože Sivaček (* 1954)

• narozen 13. března 1954 v obci Bela Crkva v bývalé Jugoslavii

• příslušník české menšiny v Srbsku

• vystudoval gymnázium a Vojenskou akademii v Bělehradě

• stal se profesorem a posléze děkanem Vojenské akademie

• po roce 2000 se podílel na reformě vojenského vzdělávacího systému

• hlásí se k české komunitě, je předsedou České národní rady

V rodině Jože Sivačka hrála vždy česká identita významnou roli. Ačkoli se narodil do smíšeného česko-srbského manželství, od svých z rodičů se dozvěděl, že jeho první slova byla česká. Češtinu používal první tří, čtyři roky svého života. Největší část dětství strávil se svou babičkou, protože rodiče hodně pracovali a často nebyli doma. Matka je Srbka, pochází z rodiny, která přesídlila do Banátu v rámci kolonizace Vojvodiny po druhé světové válce. Velmi snadno se začlenila do manželovy rodiny a českého prostředí. Když byl ve věku, kdy by měl začít chodit do základní školy, už neexistovala možnost výuky v češtině (v roce 1960 byla v obci Bela Crkva výuka v češtině zrušena). Rostl v multikulturním a multietnickém prostředí, žilo se ve shodě se sousedy, nezáleželo na tom, kdo odkud pochází. Škola pro něj nikdy nepředstavovala problém, rád se učil, byl dobrým žákem a ukončil gymnázium v Belé Crkvi.

Rok 1968

V šedesátých letech již byly vidět změny ve společnosti, začaly studentské protesty a pamětníkův otec se na počínání studentů nedíval zrovna příznivě, říkal, že bojoval za řádný systém, který teď chce někdo zbourat. Když v roce 1968 proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, v jeho Jožeho rodině a okolí lidé měli strach, jaký dopad by to mohlo mít na Jugoslávii, která podporovala nezávislé Československo. Jeho otec a strýc, kteří se za druhé světové války zúčastnili národně osvobozeneckého boje, zaujali stejný postoj k okupaci Československa, jaký měla Jugoslávie.

Rakousko-Uhersko a česká národnostní menšina

Pamětník se od starších rodinných příslušníků dovídal, že pro Čechy žijící v jižním Banátu, kteří tam vždy tvořili menšinu, panovaly těžké časy už za vlády Rakouska-Uherska. Zjistil, že jeho děda kromě svého českého křestního jména Ludvik musel mít ještě maďarské jméno Lajoš. Nátlak na slovanské obyvatelstvo v Uhersku byl silný. Po roce 1918 se Vojvodina stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SFRJ, Jugoslávie) a podmínky k životu ve slovanském státu se pro českou menšinu zlepšily.

Češi žijící v Banátu jsou většinou katolického vyznání, náboženství je důležitým prvkem jejich identity. Na rozdíl od nich Češi, kteří se usadili v oblastech, které se nacházejí na jihu od řeky Sávy a Dunaje, jsou většinou pravoslavného vyznání a mají svou „křestní slavu“.

Vojenská akademie, kariéra a generál František Zach

Jožeho rodiče byli upřímně překvapeni, když jim syn oznámil, že se chce zapsat ke studiu na Vojenské akademii, ale otec ho v tom nakonec podpořil. V té době bylo v SFRJ několik vysokých vojenských škol a technický obor, o který měl pamětník zájem, bylo možné studovat jen v Záhřebu. Matka nechtěla, aby její syn šel studovat tak daleko od domova, a proto se zapsal na Vojenskou akademii v Bělehradě, asi 100 km od Belé Crkve. Byl skvělý student, absolvoval jako jeden z nejlepších ve své generaci – obor protivzdušná obrana. Na akademii studovali mladí lidé z celé Jugoslávie a to právě byl okamžik, kdy poznal, že se svými zvláštnostmi patří k české národnostní menšině. Uvědomil si také, že nezáleží příliš na tom, odkud člověk je, ale jak dělá svou práci. Vždy se snažil pracovat, jak nejlépe uměl, a to mělo příznivý vliv na jeho kariéru. Do důchodu odešel jako generálštábní plukovník, doktor věd, profesor a děkan Vojenské akademie.

Na začátku 21. století byl v čele týmu, který řídil proces reformy vojenského vzdělávacího systému. Byl příjemně překvapen, že v té době právě on dostal takovou nabídku. Uvědomoval si, že dostal šanci, jakou v životě dostane málokdo. Bylo třeba harmonizovat srbský vojenský vzdělávací systém s evropským, a volba padla na český model. V té chvíli byl hrdý, že po téměř 150 letech zase jeden Čech ovlivní systém vojenského školství, protože v roce 1850 srbskou vojenskou akademii založil český generál v srbské armádě František Zach. Díky práci na reformě poprvé navštívil Českou republiku a tam uslyšel větu, kterou vyslovil jeho český kolega: „Joži, ty nejsi Čech, ty jsi Srb českého původu.“ Když o tom uvažoval, došel k tomu, že po dvou stech letech Češi v Srbsku pochopitelně přijali hodně z prostředí, v kterém žijí, ale že to má svůj pozitivní význam.

Je rád, že jak Česká, tak Srbská republika uznaly, jak je důležité rozvíjet jazyk, a že v posledních letech došlo k výraznému pokroku v úsilí o zachování češtiny na území jižního Banátu, kde bydlí většina českých krajanů.