Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Věděla o nás celá vesnice, a přece nás nikdo nevyzradil
narozena v roce 1933 ve Vítkovicích
židovský původ
otec roku 1939 zatčen a vězněn v Praze a v Sosnowci
pracovní tábor v obci Vyhne na Slovensku
ukrývání ve slovenské obci Drahová
manželům Ďulovcovým udělil Izrael titul Spravedlivý mezi národy
pamětnice žije v Havířově
Psal se rok 1933, kdy svět poznal statečnou osobu Zuzanu Alexanderovou. Zuzana (po svatbě Skácelová), pochází z židovské rodiny. Oba její rodiče se narodili v Polsku. Když jim bylo kolem 3-4 let, odstěhovali se se svými rodinami na Ostravsko, jelikož to byl průmyslový kraj a pravděpodobně se tam dala lépe najít práce. Tatínek byl vyučený brašnář a elektrotechnik a maminka byla prodavačka bot.
Rodiče byli původem Poláci, což byl v roce 1939 velký problém. Začala totiž válka, přišla nacistická armáda a ta chtěla vyhostit všechny Poláky z republiky. Avšak tatínek Zuzany to nechtěl dopustit. Věděl, co se v Polsku děje. Nejen že tam zahynulo přes 3 000 000 židů, ale bylo tam postaveno mnoho koncentračních táborů, kde židé doslova čekali na smrt. Protože se tehdy odmítli vystěhovat, byl tatínek zatčen a odvezen do pražského vězení. Maminka Zuzany zůstala s dvěma malými dětmi sama.
Ještě téhož roku se však i s dcerami odstěhovala do Prahy, aby jak ona, tak i její dcery mohly tatínka navštěvovat. Zuzana tam začala chodit do první třídy, ale nebylo to nic bezpečného. V tu dobu už byli v Praze nacisté, a jelikož Zuzana byla židovského původu, musela jezdit vždy poslední tramvají a nesměla si v ní ani sednout. Byla to tzv. „šikana“ židovských dětí. V roce 1941 nacisté zavedli šesticípé žluté hvězdy, které museli nosit všichni židé.
V době, kdy rodina žila v Praze, byl tatínek odvezen do polského koncentračního tábora Sosnowiec. Odváželi tam zejména ostravské muže, kteří tam pracovali. Avšak zanedlouho skupinu ostravských židovských mužů odvezli na Slovensko do tří pracovních táborů, ne vyhlazovacích! Její tatínek byl odvezen do tábora Vyhne.
Tábor Vyhne leží 12 km od městečka Bánské Štiavnice, kde byla před válkou ložiska stříbra. Během války bylo městečko kvůli válečným událostem hodně vydrancované.
Když přijeli za tatínkem, nevěděli, že dojeli vlastně do pracovního tábora. Táboru Vyhne veleli slovenští fašisté neboli Hlinkova garda, která je hlídala. Hlinka byl vedoucí fašista na Slovensku a pravá ruka prezidenta Tisa, který velice úzce spolupracoval s Hitlerem. Židé neměli žádná práva a rodiče za svou práci nedostali zaplaceno.
Němci si židy představovali jako podlidi, a taky tak s nimi zacházeli. Fašisté nebyli na židy tak tvrdí jako nacisté, ale to všechno zlé teprve přišlo. V roce 1942-1943 na příkaz Němců Slováci vypravili z tří pracovních táborů na jižním Slovensku (Nováky, Sereď, Vyhne) několik transportů. Vyhne byl nejmenší tábor, měl okolo 530 lidí. V táboře byla umístěna i maminčina sestra, její manžel a teprve osmnáctiletá dcera. Všichni tři šli do transportů, které směřovaly do Osvětimi. Fašisté s oblibou „trhali“ rodiny. První šel do transportu manžel, (že prý jdou kopat zákopy), potom dcera a nakonec maminčina sestra. Nikdo nevěděl, že budou transportování do koncentračního tábora Osvětím. Zuzanina rodina měla štěstí. Její tatínek byl šikovný řemeslník a velitel o něho nechtěl přijít, proto jeho i rodinu ponechal v táboře.
29. sprna 1944 začalo slovenské partyzánské povstání proti fašistům a nacistům. Jenže Tiso, nejdůležitější fašista na Slovensku, povolal německou armádu a tím pro židovské zajatce začalo další peklo.
1. září 1944, dva dny po vypuknutí povstání, přišli do jejich tábora partyzáni a řekli: ,,Jste volní, rušíme tábor, můžete si jít, kam chcete.“ Jejich svoboda však trvala jen čtrnáct dní. Za tu dobu se vězni stačili rozutéct. Nemohli tam zůstat, jinak by je Němci postříleli. Zuzana a její rodina se vydala do Bánské Štiavnice a odtud směřovali na východ, protože nacistická armáda postupovala od západu. Slovensko je hornaté, bylo tam hodně jeskyní a Slováci hodně hospodařili, takže měli své stodoly a sklepy. Avšak schovávání nebylo vůbec bezpečné, často je Němci našli, když šli na procházku se psy po lese. Mnozí z nic byli vyzrazeni Slováky, kteří se báli o své rodiny. Přežilo asi 20% ze všech uprchlých židů. Na útěku byli čtyři měsíce. Schovávali se od 1. září, až došli na východ Slovenska do městečka Rimavská Sobota. Tam se jich na ulici ujal jeden sedlák z vesničky Drahova. Pan Dulovec a jeho žena Katarína Dulovcová, tak se jmenovali, je u sebe ubytovali na deset dní. V té době chodil pan Dulovec s tatínkem do lesa stavět bunkr. Veškeré potřebné věci jim půjčila vesnice a na oplátku jim maminka se Zuzkou pletli potřebné věci z ovčí vlny, kterou jim vždycky tatínek donesl od vesničanů. Celá vesnice o nich věděla, ale naštěstí se nenašel ani jeden zrádce, který by je udal Němcům.
Jednou se stalo, že se v okénku bunkru objevily dvě hlavy se samopaly. Byla to partyzánská hlídka. Vyptávali se rodiny, kdo jsou a co tam dělají. „Řekli jsme, že jsme židé a ukrýváme se před Němci“. Hlídka je upozornila, aby si dávali pozor, že je našli podle zvuku. Tatínek, který vařil i topil, totiž bouchl železnými dvířky od kamen.
Ke konci února 1945 byla Drahova osvobozena Rumuny. Což je zajímavé, protože Rumunsko bylo spolčeno s Hitlerem a až ke konci války se přidali k Rudé armádě. Všem se ulevilo. Mohli se vrátit dolů do vesnice, kde se jich ujala zase jiná rodina a ta je ubytovala na dva týdny. U nich byl ubytován i jeden Rumun, kterému bylo smutno po svém devítiletém synovi, kterého zanechal doma a nevěděl, jestli ho ještě někdy uvidí. Po čtrnácti dnech u Katarňákových se vydali na cestu domů.
Ostrava byla osvobozena až 30. května. Proto znovu zakotvili ve Vyhních. Tam znali jednu rodinu, u kterých bydleli 3-4 týdny, dočkali se tam konce války.
Po návratu rodiny zpátky do Ostravy, onemocněla Zuzana tuberkulózou. To je nemoc chudobných, a jelikož už bylo po osvobození, poslali ji na tři týdny do nemocnice, pak na tři měsíce do sanatoria v Bělském lese (za Ostravou). V Československu existovala tzv. Masarykova liga proti tuberkulóze a ta ji pak poslala na pět měsíců do Švýcarska. Pobyt tam jí opravdu pomohl a ona se opět postavila na nohy. Dvě hodiny týdně tam probíhala výuka (hodina matematiky a hodina českého jazyka).
Rodiče pracovali do začátku války ve svém oboru, ale po skončení války maminka nenašla práci ve svém oboru, tak pracovala spolu s tatínkem ve Vítkovických železárnách. Tatínek, jelikož byl vyučený elektrotechnik, pracoval v dílně, kde se opravovaly tramvajové motory, a maminka pracovala v brusírně. Třebaže nebyla v tomto oboru vyučená, tuto práci velmi rychle a dobře zvládla.
Ne všechno, co Zuzana vypráví, si pamatuje z hlavy. Hodně vzpomínek na svůj život v dětství a svou rodinu našla v knize ,,Osud židov vo Vyhniach,“ kterou sepsal pracovník slovenského muzea spolu s dětmi, kteří si mnohé pamatovaly, co všechno zažily v době války. V táboře byl například doktor Beneš, na kterého Zuzana ráda vzpomíná a vzpomíná i na svou paní učitelku, která vyučovala starší děti.
Z literatury o Terezínu se dočetla, že v slovenském táboře bylo i fotbalové mužstvo mladých mužů, pěvecký sbor a hráli tam i divadlo. Dokonce jeden hudebník si tam nacvičil známou skladbu od italského skladatele Verdiho. Skladba obsahovala party pro čtyři sólisty a orchestr. Někdy se stalo, že přišli Němci a některé členy odvezli přímo do transportů, které směřovaly do Osvětimi.
Po válce se stala členkou KSČ. Se svým manželem založila rodinu, měli dva syny: starší byl Alexandr a mladší Vladimír. Vystudovala střední i vysokou školu a učila na různých školách jazyky, zejména angličtinu. Dnes ráda cestuje a čte.
Toto je životní příběh paní pamětnice Zuzany Skácelové…
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Soutěž Příběhy 20. století)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)