Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Skákalová (* 1921)

• narozena 25. září 1921 ve Štědrákově Lhotě

• v roce 1938 utekla před Němci z Horní Moravy

• v roce 1941 odešla s manželem do Vinoře

• s otcem pomáhala partyzánům u Štědrákovy Lhoty

• bratr Stanislav Kouřila za války zatčen gestapem

• otce Antonína Kouřilu málem ubili Němci

• ve Vinoři zažila 25. března 1945 bombardování Prahy

• v současnosti žije ve Starém Městě na Šumpersku

Štědrákova Lhota leží v Jeseníkách v průměrné nadmořské výšce přes pět set metrů. Rodné hospodářství pamětnice stojí v horní části obce nedaleko dnešního Ski areálu Panorama, který pro tréninky využívají i čeští olympionici. V době jejího narození ale obec vypadala zcela jinak a lidé měli jiné starosti než dnes. Rodina Kouřilových vlastnila malé hospodářství a otec, po zranění v první světové válce částečný invalida, si nad to přivydělával i jako lesní dělník. V zimních měsících zase celá rodina vyráběla knoflíky. I když žili velmi skromně, Anna Skákalová si nepamatuje, že by trpěli hladem. Musela doma sice hodně pomáhat, ale v zimě, kdy celý kraj kolem Štědrákovy Lhoty přikryla sněhová pokrývka, našel se čas i na lyžovaní po okolních kopcích.

Anna Skákalová má dětství spojeno i s jednou událostí, kdy se ocitla v ohrožení života. Když jí bylo deset let a byla sama doma, zaklepal na dveře jejich domu neznámý mladík a bez vyzvání vstoupil dovnitř. Ptal se po rodičích a prohlížel si celý dům. Jako vždy stál na plotně hrnek s bílou kávou a Anna pohotově řekla, že rodiče se za chvíli vrátí. Neznámý mladík se tak spokojil s malou svačinou a odešel. „Za nějakou dobu přišli četníci. Vedle v Raškově ten muž přišel do baráku u lesa a hledal v něm peníze. Byla tam desetiletá holka a ta mu řekla, že peníze nemají. Potom prý našel v nějakém hrnku peníze a ta holčička mu řekla, ať je nebere, že jsou maminčiny. Potom holku znásilnil a začal ji škrtit. Když se mu nezdálo, že je uškrcená, tak ji chytil za nohy a omlátil o pelest. Všechno to pak přiznal. Mě zachránila káva,“ vzpomíná Anna Skákalová.

Obklopeni Němci

Anna byla jedinou dcerou rodičů a vzpomíná, že prošla přísnou výchovou. Již v šestnácti se proto snažila domov opustit a najít si práci někde v okolních německých obcích, aby se ještě naučila německy. Nakonec ji v německé Horní Moravě (Ober Mohrau) ležící na jižním úpatí Králického Sněžníku přijal jako služebnou český polesný Sovka. V té době se v okolí stavěla vojenská opevnění, která měla sloužit k zajištění hranic před nepřátelským Německem. Jako voják československé armády pomáhal na stavbách i Otto Skákal a Anna se s ním spřátelila.

V Horní Moravě ale Anna dlouho nezůstala. V době předmnichovské krize prý v německé obci nebylo bezpečno a pamětnice vzpomíná, že v lednu 1938 odsud musela narychlo odjet. Bylo to krátce poté, co se nad vesnicí objevila polární záře, a někteří lidé si ji vysvětlovali jako zlé znamení. „Najednou psi vylítli z baráku. Hoří les! Bylo úplně všechno červené. Červené jako krev. Všichni běhali po lese, protože si mysleli, že hoří. Zanedlouho potom jsem z Horní Moravy odjela. Němci začali provokovat. Natáhli bílé punčochy a provokovali. Už se bál i polesný, věděla jsem, že jeho rodina se bude stěhovat. Nevím, proč mě vypakovali na večer, proč mě nepustili dřív. Ještě mně polesný půjčil kolo, abych jela domů. Bála jsem se, a tak jsem jela na Malou Moravu. Tam byla hospoda. Byla plná diskutujících Němců. Řekla jsem si o nocleh a nechali mě tam,“ vypráví Anna Skákalová a dodává, že polesný s rodinou opustil Horní Moravu hned po ní.

O několik měsíců později předmnichovská krize vyvrcholila a jako opatření k obraně republiky vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci. V kasárnách se byla hlásit i tehdy šestnáctiletá Anna. „Ještě s Lídou Pískovou jsme si řekly, že budeme dělat zdravotní sestry. Jak skončila mobilizace, tak jsme šly zase domů.“ Zástupci čtyř evropských mocností podepsali mnichovskou dohodu o odstoupení československého pohraničí nacistickému Německu. Štědrákova Lhota byla jednou z nejseverněji položených českých obcí na severozápadní Moravě, obývalo ji převážně německé obyvatelstvo, a tak se stala součástí říšské župy Sudety. Anna Skákalová si stále dopisovala s Ottou, který již žil za hranicemi, v jiném státě. Kvůli Ottovi dokonce odmítla jednoho místního nápadníka, který ji žádal o ruku. Místní mládenci jí nemohli odpustit, že si vybrala přespolního a ještě k tomu Pražáka, a při muzice s ní už skoro nikdo nechtěl tančit. Nakonec se v roce 1940 Anna a Otta vzali a bydleli spolu ve Vinoři u Prahy. O rok později se Anně narodil syn Otta a v roce 1944 dcera Jindra.

Jezdila si pro strach

Anna Skákalová i po svatbě společně s dětmi pravidelně o žních jezdila pomáhat rodičům do Štědrákovy Lhoty. Německá správa jí musela povolovat překročení protektorátních hranic. Osobně zažila, v jakých těžkých podmínkách v Sudetech za okupace žili místní čeští obyvatelé. V roce 1944 gestapo zatklo kvůli protinacistickému nápisu několik chlapců v obci a byl mezi nimi i bratr pamětnice Stanislav. „Pod kaplí kostela stál dům, který měl střechu až k zemi, a jeden vtipálek tam nakreslil šibenici a ,Smrt Německu‘ a podobné nesmysly. Ve škole působil německý učitel, ten nebyl špatný, ale jeho paní byla zarytá Němka a ta to všechno požalovala. Přijeli Němčouři a posbírali všechny mladé chlapce. Vzali taky Jindru Pospíšila, který měl čtrnáct let, i mého bráchu. Já jsem tady tenkrát byla. Slyšela jsem, že v neděli chlapce zavřeli v Rudě nad Moravou, a bylo pondělí a žádný jim nedal ani trochu vody, ani nic k jídlu. Tak jsme se domluvili, že dáme dohromady trochu jídla a já jim ho tam vezmu. Tak jsem tam šla. Bála jsem se, ale nikdo mě neviděl. Oknem jsem jim to podala a říkala jsem: ,Prosím vás, snězte to rychle, ať to u vás nenajdou a není zle,‘“ vypráví Anna Skákalová. Zanedlouho byli chlapci před zraky přihlížejících Čechů převezeni do šumperské věznice umístěné v budově bývalé robotárny (donucovací pracovny). „Vylezl jeden voják a chlapcům říkal: ,Kdybyste se někdo pokusil vyskočit z auta, tak vás hned nemilosrdně zastřelím.‘“ Po několika dnech byli naštěstí všichni propuštěni.

Otec se za války stal hajným a pravidelně dělal pochůzky po okolních lesích. Tady se od roku 1944 ukrývala skupina partyzánů a otec se s nimi často setkával. Anna jim dokonce do lesa jednou nesla konev s polévkou. Jistého dne se otec v hájence nad obcí setkal se sovětskými partyzány, kteří se ho ptali na bunkry partyzánů v okolí. Otec jim prý nic neprozradil, pouze naznačil, že o nich něco ví. Ze sovětských partyzánů se ale nakonec vyklubali převlečení Němci a o několik dní později otce v lese napadli cizí muži. „Kdesi u lesa ho chytili, ať řekne, kde se partyzáni schovávají, kde mají bunkry,“ vypráví Anna Skákalová. „Tatínek jim říkal: ,Já se starám jenom o svou práci. Nehledám bunkry. Nevím.‘ To jim nebylo po chuti. Ať jim poví, co ví. Ale tatínek nic neřekl. Tak ho zmlátili. To se stalo na podzim a já jsem zase na jaře přijela na polní práce a tatínek byl ještě černý. Oni ho prý i do přirození píchali. Mysleli si, že ho umlátili, že je mrtvý. Jeden tam dělal na poli a slyšel to. A jak viděl, že Němci odcházejí, tak zastavil koně a běžel se tam podívat. Tatínka tam našel zmrzačeného. Tak hned pro nosítka do zbrojnice a tatínka odnesli. Když se pak v nemocnici doktoři dozvěděli, že ho zmlátili Němci, tak pro něj nebyla ani postel a ležel tam kdesi v chodbě na nosítkách. Říkala jsem si: ,Já sem vždycky jezdím pro strach.’“

Anna Skákalová vzpomíná, že skupina partyzánů nebyla v okolí příliš oblíbená. „Nadělali tady zvěrstva. Kdyby Němce neprovokovali, tak se ledacos nestalo. Tamhle šli a sebrali prase a střeva pověsili kdesi po stromě. Nebo v Podlesí byly takové kastlíky s moukou a oni do té mouky nalili mléko a zničili spoustu věcí v obchodě. Kdyby si sebrali mouku nebo konev mléka, ale oni to ještě museli zničit. Němci pak zuřili.“

Anna si vždy oddechla, když se vrátila do Vinoře. Jenže na konci války začali Spojenci podnikat nálety na Prahu. Při jednom z nich, 25. března 1945, zaútočily bombardéry na průmyslovou čtvrť v severovýchodní části Prahy a několik bomb dopadlo i na Vinoř. „Bylo to na Květnou neděli. Měla jsem oběd na stole, ale už jsme nikdo nejedli. Děcka ve sklepě pod vanou, chlapi nevěděli, jak dát dřeva do oken, aby nám do domu neprolítaly střepiny. To byla hrůza. Bydleli jsme na kraji ulice a dál bylo pole a na něm stál stoh slámy. Já jsem se chtěla do toho stohu slámy jít schovat. Ale oni mě nepustili a švagr říkal: ,Ne, ne, ne, radši do sklepa.‘ Žádnou újmu jsme neměli, akorát okna rozmlácený. Potom tam začala hořet továrna na barvy a laky, myslím nějakého Malce. Byl tam dým, že se nedalo dýchat. Druhý den jsme utíkali s babičkou pryč. Jeli jsme do Počernic a všude samí mrtví. A ten stoh, kam jsem se chtěla schovat, ten byl prý plný krve. Lidi, kteří utíkali ze Kbel, do něj vlezli a všichni byli mrtví.“ Tehdy rodina Anny Skákalové odjela k rodičům do Sudet. „Utekli jsme sem, protože jsme měli potvrzení, že nás poškodil nálet.“

A tehdy tady došlo k nejvážnějšímu střetu mezi partyzány a vojáky wehrmachtu. Osvobozující sovětská vojska se přiblížila na dohled a všeobecně se vědělo o Pražském povstání. Značná část partyzánů a českého obyvatelstva již slavila konec války. „Němci jeli od Rudy a tady po cestě šli partyzáni. Když viděli německé auto, začali po něm střílet. To se převrátilo, asi mu rozstříleli gumy, papíry, co tam byly, se rozlítaly po louce. Němci zuřili. A že vypálí Lhotu. Jenomže už na to neměli čas. Kdyby to stihli, tak by to udělali,“ je přesvědčena pamětnice.

Pod Králickým Sněžníkem

Po válce se Anna s dětmi a manželem ještě vrátila do Vinoře, ale už ne nadlouho. „Všichni naši známí se odstěhovali do pohraničí, tak jsme se rozhodli, že tam také odejdeme,“ vzpomíná pamětnice. Někam do hor poblíž rodné Štědrákovy Lhoty. S manželem se rozhodli pro Staré Město na Šumpersku, získali dům po odsunuté německé rodině a Anna Skákalová pak až do penze pracovala jako kuchařka v místní zotavovně ministerstva vnitra. A v tomto městě ležícím mezi Králickým Sněžníkem, Rychlebskými horami a Jeseníky žije dodnes.