Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Skála (* 1953)

• narozen 11. prosince 1953 v Praze

• pochází z česko-židovské rodiny

• otec Josef Skála a prarodiče Bruno a Hedvika Skálovi (před válkou Spitzovi) emigrovali v roce 1939 do Palestiny

• otec Josef Skála bojoval za války u Tobruku a Dunkerque

• v roce 1973 maturoval Zdeněk Skála v Praze na gymnáziu

• v roce 1981 absolvoval stavební fakultu ČVUT

• v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Praze-Suchdole

• v roce 1989 vstoupil do zastupitelstva v Praze-Suchdole

Příběh Zdeňka Skály ukazuje, jakým různým způsobem mohli ve 20. století vnímat svou identitu čeští Židé. Skálova rodina a později on sám pronesli své židovství liberální atmosférou první republiky, zkázou druhé světové války, rádoby rovnostářskou náladou nastupujícího komunismu a normalizační šedí až do porevoluční euforie nových možností. Jeho poctivé vzpomínání předkládá otázku, co to vlastně znamená cítit se jako Žid, ve světě, z nějž široká komunita přirozeně sdílející tyto postoje téměř úplně zmizela.

Sionismus přebilo české vlastenectví

Hledání identity hraje v životě Zdeňka Skály zásadní roli. Rodiče pocházeli z odlišných prostředí, žena Adriana má italské kořeny a dnes již dvojí občanství. Matka Zdeňka Skály Marie, rozená Široká, vyrůstala v poměrně chudé dělnické rodině, kterou vedla jen Zdeňkova babička Marie, jelikož její manžel Karel Široký, který měl problémy s alkoholem, spáchal sebevraždu.

Otcova rodina pak měla židovské kořeny. Šlo o středostavovskou rodinu z Vinohrad, dědeček pamětníka Bruno Spitz (po válce Skála) pracoval jako obchodník u ústecké firmy Schicht. K víře měli v rodině spíše vlažný vztah, do synagogy se chodilo jen na svátky a otec Josef byl, podle pamětníkových slov, celý život „vágní věřící“. Brzy se ale s židovstvím identifikoval politicky, souzněl se sionismem a v roce 1939 odešel s otcem Brunem a jeho druhou ženou Hedvikou do Palestiny.

Válka samozřejmě hluboce zasáhla do osudů širší rodiny z otcovy strany. Skutečná Skálova babička Zdenka, s níž se dědeček rozvedl dlouho před válkou, den před nástupem do transportu skočila z okna. Strýc Antonín Heller pochopil, podobně jako pamětníkův dědeček, že německé antisemitské postoje nejsou žádnou reklamní předvolební rétorikou, a odjel do Londýna sehnat pro rodinu byt. „Ale jeden byt se mu nelíbil, pak se mu nelíbil další a mezitím už rodinu nikdo nepustil. Takže strýček Anton zůstal v Londýně a jeho žena a dítě skončily v Osvětimi,“ vypráví pamětník. Rodina dědečkovy sestry Marty Menzelové, usazená v Benátkách nad Jizerou, za války zahynula celá.

Bruno Spitz měl větší štěstí. Syna Josefa poslal do Palestiny s židovskou skautskou organizací, mladšího syna Viktora, kterého se do Palestiny dostat nepodařilo, vypravil do Dánska a sám odjel do Palestiny později jen se ženou. I zde panovaly ale napjaté poměry a rodině se nevyhnuly dramatické události. Prarodiče byli po příjezdu internováni a posléze přežili potopení lodi Patria, kterou britské úřady odmítaly vpustit do přístavu v Palestině.

Ještě horší byl ale zřejmě společenský propad, který odchod z Československa rodině přinesl. Zvlášť dědeček Bruno nesl novou situaci těžce. Rodina se protloukala různě, do roku 1942 své rodiče podporoval Josef, ale v tom samém roce narukoval do armády. V řadách 11. československého pěšího pluku se zúčastnil bojů u Tobruku, v letech 1944–1945 se zapojil do obléhání Dunkerque a zpátky do Československa se pak dostal po boku americké armády. S otcem Brunem, nevlastní matkou Hedvikou a také bratrem Viktorem se znovu sešel až po válce v Praze. O tom, že by se v Palestině usadili natrvalo, podle všeho neuvažovali. Jejich sionismus přebilo české vlastenectví.

K židovství se pamětníkovi prarodiče, po válce již Skálovi, i jeho otec hlásili i v obnovené republice, kdy se ovšem situace zcela zásadně změnila. Dědeček už pracovat nezačal. Zmizení celého předválečného světa, v němž se přirozeně prolínaly česká, německá a židovská kultura, mu přineslo osobní trauma, ale zároveň i onen společenský propad, kterému čelil již v Palestině. Přesto nechtěl, aby syn odešel v roce 1948 do nově vznikajícího Izraele. Tento druhý odchod by se přitom nabízel, jelikož nástup komunistického režimu nesla rodina těžce, přestože byli spíše levicově orientováni. Jejich socialistické smýšlení se ale úzce vázalo na židovskou kulturu, Zdeňkův otec Josef v Palestině pracoval v kibucu a později se hlásil k sociální demokracii. Mladý židovský stát navíc bojoval o samotnou existenci a Skálova otce jako vojáka s válečnými zkušenostmi přímo oslovil.

Židovství pro mě bylo světem vzpomínek a mrtvých

Zdeněk Skála se narodil 11. prosince 1953 a všechny tyto souvislosti nasával zřejmě od dětství, i když postupně a pomalu. Jako zhruba sedmiletý školák dostal od táty facku, když vyprávěl vtip o Icikovi. Vzpomíná si, že ho matka bránila s tím, že netuší, co říká. Věděl, že pochází z židovské rodiny, ve škole se pral kvůli běžné nadávce „ty židáku“, ale dlouho pro něj židovství bylo světem vzpomínek, a hlavně světem mrtvých. Každou neděli se totiž rodina vypravila na hřbitov, k hrobu babičky Zdenky, kterou strach z koncentračního tábora dohnal k sebevraždě. „Táta měl do smrti pocit viny, že tady tu mámu nechal. Byla to blbost, táta emigroval v 17 letech, ale bylo to pro něj doživotní trauma.“ Až na gymnáziu Zdeněk Skála s překvapením zjišťoval, že jako Židé se vnímají i další lidé, dokonce i jeho kamarádi ze školy.

Svůj vztah k židovství prohluboval četbou a později také návštěvami židovské obce. Knížky židovských intelektuálů v něm posilovaly levicové přesvědčení, které, jak už tehdy soudil, nemělo nic společného s ideologií režimu, ve kterém vyrůstal. I v knihách se ovšem setkával sice s obdivuhodným, ale v podstatě mrtvým světem pražských či vídeňských kaváren, spojených s každodenní realitou židovské menšiny v meziválečném období, či dokonce za starého Rakouska.

Negativní postoj ke komunistickému režimu samozřejmě v pamětníkovi, stejně jako v jeho otci, posílila invaze sovětských vojsk v srpnu 1968. V šedivém období normalizace potom dokončoval gymnázium a v roce 1973 začal studovat stavební fakultu ČVUT. V technickém oboru, kterému se i po vysoké škole věnoval, ale podle jeho slov nebyl režimní tlak tak důsledný. Politická výuka se odbývala formálně a řada učitelů se chovala slušně a někdy i odvážně. 

S relativně početnější židovskou komunitou a živou kulturou se setkal až ve chvíli, kdy jako mladík začal docházet do Pražské židovské obce. Tady se při nacvičování divadelní hry seznámil se svou ženou. I ta v prostředí obce hledala své kořeny, jelikož pocházela podobně jako Zdeněk Skála ze smíšeného manželství. Tatínek byl Ital, maminka z česko-židovské rodiny, ale k židovské tradici se dlouho nehlásili. „Až vlastně když děti byly dospělé, o tom začala jejich máma mluvit. Takže Adriana hledala identitu, naivně, na náboženské obci za doby normalizace.“ Se ženou potom Zdeněk Skála vztah k židovství dál prohluboval, např. se začal učit hebrejsky.

Pochopil jsem, že do Izraele nepatřím

Období po listopadu 1989 umožnilo Zdeňku Skálovi řadu věcí. Je členem správní rady židovské obce, jako projektant se podílel na opravě židovských památek, v Izraeli navštívil dceru, která tam odjela studovat. Zároveň se ale musel vyrovnat se dvěma zjištěními. Uvědomil si, že podle tradičního výkladu by se ani za Žida považovat neměl, jelikož jeho matka byla Češka. A když navštívil Izrael, necítil se tam dobře, pochopil, že tam nepatří. „Bojím se, že táta měl ten pocit taky a že to nechtěl zažít,“ vysvětluje Zdeněk Skála důvod, proč se jeho otec do Palestiny už nikdy nevrátil.

Vedle práce v židovské obci naplňovaly a stále naplňují život Zdeňka Skály další aktivity. Za normalizace ho dlouho pohlcovala rekonstrukce rodinného domu v pražském Suchdole, tady v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum, pracoval ve volební komisi a rovněž na zastupitelstvu. Angažuje se v řadě organizací a projektů, které často iniciuje jeho velmi aktivní manželka, takže svou roli v nich s úsměvem snižuje. Pomáhají v Cestě domů či při organizaci všemožných suchdolských kulturních aktivit. Ve stáří a zvláště po otcově smrti si pan Skála podle svých slov začal víc uvědomovat i českou část své identity, snaží se přemýšlet o prostředí, z nějž vyšla jeho matka. Nejprve prý vždy zdůrazňuje, že je Žid, aby se snad nezdálo, že se za to stydí. Židovství představuje pořád zřejmě tu hlavní část jeho identity. Ta má ale součástí několik.