Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Skalický (* 1952)

• narozen 31. srpna 1952 v Praze

• od šesti let vyrůstal v Plzni

• vyučil se tesařem v plzeňské Škodovce

• po vojně se přestěhoval do Chomutova

• v 70. letech spoluorganizoval koncerty a festivaly neoficiální hudební scény

• založil skupinu Hever and Vazelina Band

• v březnu 1976 byl zatčen spolu s lidmi kolem skupiny The Plastic People of the Universe

• odsouzen na devět měsíců nepodmíněně za organizování přednášky a koncertu v Přešticích

• po propuštění na svobodu podepsal Chartu 77

• v roce 1978 spoluzaložil undergroundovou komunitu v Nové Vísce u Kadaně

• podílel se na výrobě samizdatového časopisu Vokno

• byl opakovaně zadržován a šikanován Státní bezpečností

• v červnu 1980 v rámci akce Asanace donucen emigrovat do Rakouska

• pašoval do Československa exilové protikomunistické časopisy a tiskoviny

• po pádu komunismu vybudoval v Meziříčku na Třebíčsku kulturní centrum

Dlouhé vlasy u mužů byly od šedesátých let symbolem svobody a odporu k měšťáckým hodnotám. Jejich nositele také spojoval obdiv k drsnému zvuku elektrických kytar rockových hudebníků, který i do socialistického Československa doléhal z kapitalistického Západu. Dlouhovlasí mladíci byli někdy násilně stříháni ve školách, měli problémy v zaměstnání a příslušníci Veřejné bezpečnosti je šikanovali neustálými kontrolami dokladů. Komunistická propaganda dávala dlouhé vlasy do rovnítka s chuligánstvím, výtržnictvím a příživnictvím, byli označováni za alkoholiky a narkomany.

Také Miroslav Skalický si v dospívání oblíbil angloamerickou bluesovou a rockovou muziku. Jako tesařský učeň už měl delší vlasy a mistr se ho marně snažil donutit, aby se ostříhal. Raději dělal podřadné práce, než by se vlasů vzdal. Pro vlasy by se nechal z učení i vyhodit. „Dlouhé vlasy se mi líbily a bral jsem to také jako vyjádření protestu proti režimu,“ vysvětluje pamětník, kterému přátelé říkají „Skalák“.

Podrobit se nůžkám a holicímu strojku byl donucen poprvé na vojně a podruhé v roce 1976 ve vězení v Plzni na Borech, když byl odsouzen za to, že organizoval přednášku vůdčí postavy českého undergroundu Ivana Martina Jirouse. Obžalovaná byla větší skupina protagonistů neoficiální hudební scény. Část byla zavřená ve vazbě v Praze, pamětník a jeho dva kamarádi byli vězněni v Plzni. A stala se zvláštní věc. Jejich vlasů se měsíce nikdo ani nedotkl...

„Byla to legrace. Ostatní vězně ostříhali, ale nás nechali půl roku ve vazbě zarostlé, nesměli jsme se ani holit. Chtěli zvýšit efekt u soudu, abychom působili odpudivě. Jakmile padl pravomocný rozsudek, hned nás ostříhali,“ vzpomíná Miroslav. Když pak protestoval proti kratšímu sestřihu, než jaký udával vězeňský řád, skončil za trest na čtrnáct dnů v takzvané díře v podzemí, kde vylézaly v noci ze záchodu krysy a lezly po něm.

Pionýrské začátky

Miroslav Skalický se narodil 31. srpna 1952 v Praze. Otec Otto byl vyučený tesař, ale živil se jako řidič nákladních aut a později jezdil s kamionem. Matka Růžena pracovala do kolektivizace zemědělství v rodinném hospodářství na Plzeňsku, pak byla zaměstnána v zahradnictví a v pekárně. Prvních šest let jeho života rodina žila v Praze-Krči, kde bydlela v bytě v areálu fabriky Fruta. Tři roky po Miroslavovi se Skalickým narodil další syn.

Ze života v pražské Krči si Miroslav pamatuje na zarostlé stráně okolo fabriky a hry s dětmi z nedaleké cikánské kolonie. Do školy začal chodit v Plzni. Rodina se přistěhovala do domku jedné z jeho tet v části Doubravka. Rodiče se režimu otevřeně nevzpírali, ale nespolupracovali s ním. K jejich blízkým přátelům patřili lidé, kteří byli v padesátých letech z politických důvodů ve vězení. Nebyli nadšeni, když se Miroslav stal ve třetí třídě pionýrem a hrdě chodil s červeným šátkem. Otec mu později řekl, že se musel držet, aby mu to nezatrhl.

Pamětník chodil do turistického oddílu, od třinácti nebo čtrnácti let vandroval s kamarády po Šumavě. Nahrával si z rozhlasových pořadů Mikrofórum nebo Houpačka na magnetofon písničky oblíbených skupin. Otcův kamarád, který jezdil s kamionem na Západ, mu občas přivezl desky rockových kapel. Po základní škole se Miroslav vyučil tesařem v plzeňské Škodovce. Práce se dřevem ho bavila, ale měl problémy s mistrem, kterého dráždily jeho dlouhé vlasy.

V Plzni zažil jako šestnáctiletý okupaci vojsky Varšavské smlouvy, která měla v Československu potlačit údajnou kontrarevoluci. „Potřeboval jsem tenkrát přejít přes most, který blokovali ruští vojáci. Tlačil jsem vedle sebe motorku a najednou jsem ucítil tlak na zádech. Byl to samopal vojáka, který šel za mnou. Přešli jsme takto most a pak mě nechal jít. Byl jsem trochu vyděšený,“ vzpomíná Miroslav. Poprvé měl zájem použít školní ruštinu, když se snažil vojákům vysvětlit, že v Československu nemají co dělat. Sovětští vojáci naši republiku „hlídali“ více než dvacet let. Od roku 1969 nastala pod vedením Gustáva Husáka další dlouhá etapa nesvobody zvaná normalizace, která znamenala mimo jiné návrat tvrdé cenzury v masmédiích i umělecké tvorbě.

Vojna horší než vězení

Miroslavovi se podařilo po vyučení vyvázat se ze smlouvy, podle které měl ve Škodovce několik let pracovat. Našel si místo kulisáka v plzeňském divadle. Když mu hrozila vojna, nastoupil jako civilní zaměstnanec u Vojenských staveb ve Strašicích u Rokycan. Vojenská služba se mu díky tomu zkrátila na pět měsíců. Absolvoval ji u útvaru ve Zbirohu. „Bylo to snad nejhorších pět měsíců mého života. Buzerace a šikana tam byly horší než v kriminále. Museli jsme třeba vytírat chodbu tkaničkami z kanad. Dělali jsme to do půlnoci, pak přišel mazák, rozsypal na podlahu trochu písku a museli jsme to dělat znovu. Nebo jsem měl službu a dozorčí mě několikrát za noc volal, abych po něm spláchnul záchod. Bylo to tam k nevydržení,“ vypráví pamětník.

Po vojně se přestěhoval ke kamarádovi do Chomutova a pracoval opět u Vojenských staveb. V té době měl už mnohé zkušenosti s policisty, tehdejší Veřejnou bezpečností. „Jednou jsme jeli s kamarády na nějaký film do Karlových Varů, kde nás kontrolovali asi dvacetkrát. Nic jsem si z nich nedělal. Naopak jsem je provokoval a dělal si z nich srandu,“ říká Miroslav. Ještě před vojnou byl zadržen kvůli tomu, že chodil po Chomutově v kalhotách ušitých podle americké vlajky. „Tehdy se zrovna ve fabrikách podepisovalo něco proti Američanům. Zatkli mě a vyslýchali asi šest hodin. Kalhoty mi svlékli a vyhodili mě v trenkách ven,“ vypráví.

V první polovině sedmdesátých let začal pamětník pořádat po klubech poslechové diskotéky. Díky kamarádovi Karlu Havelkovi, přezdívanému „Kocour“, který v roce 1973 emigroval do USA a Miroslavovi odtamtud posílal desky, se výrazně obohatila jeho sbírka hlavně bluesové hudby. Začal s kamarády organizovat hudební akce. Za pár tisíc koupil na předměstí Chomutova u Kamencového jezera zchátralý domek, kam se sjížděli lidé z širokého okolí. „Byly to dvě místnosti a kamrlík, ale jezdívalo tam i sedmdesát lidí. Hrálo se, zkoušelo, dělaly se výstavy v přírodě. Občas nás obklíčili policajti, ale nic vážného se nestalo,“ říká Miroslav.

Tesilová verbež

Už na vojně začal pamětník skládat texty písní. Na převzaté melodie psal vlastní, provokativní texty. K nejznámějším patří Tesilová verbež. Sestavil kapelu Hever and Vazelina Band. Hráli nejen na nástroje, ale také na různé barely, plechy či sudy. „Neuměli jsme moc hrát, ale bavilo nás to. A hlavně jsme chtěli provokovat lidi, kteří nás štvali svou připosraností. Hráli jsme třeba Tesilovou verbež v chomutovském parku, když se lidi scházeli na ples v divadle. Zavolali na nás policajty. Nebo jsme hráli před kulturákem, kde byla schůze Revolučního odborového hnutí.“

V roce 1974 se vrátil ze Spojených států amerických kamarád Karel Havelka. V nepřítomnosti byl odsouzen na rok a půl vězení, ale dostal od prezidenta milost. Havelka a také František Stárek z Teplic, známý pod přezdívkou „Čuňas“, byli Miroslavovi velmi blízcí přátelé a spolupracovníci při organizování undergroundových akcí.

V polovině sedmdesátých let se Miroslav Skalický seznámil s Ivanem Martinem Jirousem zvaným Magor, básníkem, výtvarným kritikem, publicistou a duchovním otcem českého undergroundu. Dělal manažera a uměleckého vedoucího skupiny The Plastic People of the Universe, která se odmítla podřídit cenzuře a ztratila možnost legálně vystupovat na veřejnosti. Společně připravovali undergroundový festival, který se měl uskutečnit v Příchovicích u Přeštic. Nakonec z tohoto však sešlo.

Místo toho zorganizovali v prosinci 1975 v klubu Socialistického svazu mládeže v Přešticích akci s názvem Večer poezie a hudby. Jirous tam přednesl svůj zásadní text Zpráva o třetím českém hudebním obrození, který byl doplněn fotografiemi a záznamem z Prvního festivalu druhé kultury v Postupicích. Na závěr zahráli písničkáři Svatopluk Karásek a Karel „Charlie“ Soukup. „Všechno proběhlo v klidu až na to, že potom přišli policajti a mě a Kocoura odvedli k výslechu. Pak nás ale hned pustili,“ vypráví pamětník.

Na vlně s Magorem

Bez policejního zátahu se v únoru 1976 uskutečnil v Bojanovicích u Prahy undergroundový koncert nazvaný Druhý festival druhé kultury. Oficiálně to byla soukromá oslava svatby Ivana Martina Jirouse s Julianou Stritzkovou. Vystoupily tam skupiny Plastic People, DG 307, Umělá hmota a poprvé tam pro větší publikum zahrál i Skalického Hever and Vazelina Band. Asi týden poté byl pamětník přítomen u Jirousova setkání s dramatikem a známým disidentem Václavem Havlem. „Měl jsem s Magorem sraz U Slunců. Byl nervózní. Spěchal k Julianě, kam měl přijít Havel. Do té doby se neviděli. Vzal mě s sebou, i když říkal, abych radši moc nemluvil. Byl z toho sympatický večírek,“ vypráví pamětník.

Setkání s Václavem Havlem se ukázalo vzhledem k následujícím událostem důležité. Státní bezpečnost už od podzimu 1975 chystala velký zátah na takzvané závadové skupiny, především na Plastic People. V polovině března Státní bezpečnost pozatýkala více než dvacet lidí z hudebního undergroundu. V Praze byli nakonec postaveni před soud Ivan Martin Jirous, saxofonista Plastic People Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček z DG 307 a evangelický farář a písničkář Svatopluk Karásek. Miroslav Skalický, Karel Havelka a František Stárek byli vězněni a souzeni v Plzni.

Podle komunistické justice se dopustili výtržnictví tím, že v Přešticích zorganizovali a účastnili se vystoupení skupin, jejichž program vyjadřoval neúctu k socialistické společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami. Žalobce to dokazoval hlavně tím, že účinkující používali sprostá slova. „Padlo tam určitě slovo ‚hovno‘. Také v Karáskově písničce o Sodomě a Gomoře a hledání spravedlivých je v závěru pasáž: ‚… nenajde-li, pak je všechno v prdeli.‘ U soudu to dokola pouštěli a to ‚v prdeli‘ vždycky zesílili,“ vzpomíná Miroslav.

„Prdel“ u soudu

Až do prvního rozsudku u okresního soudu Miroslav Skalický věřil, že je nemají za co odsoudit. Za výtržnictví dostal osmnáct měsíců nepodmíněně, František Stárek osm měsíců a Karel Havelka dva a půl roku. Po odvolání jim krajský soud snížil tresty na polovinu. Z hlavní, pražské větve obžalovaných byl nejpřísněji potrestán Ivan Martin Jirous, kterého soud poslal za mříže na osmnáct měsíců. Také Zajíček, Karásek a Brabenec dostali nepodmíněné tresty. Vratislav Brabenec v rozhovoru pro Paměť národa popisoval, jak jejich obhájce u soudu citoval z děl autorů od Haška až po Lenina, aby ukázal, že používání vulgarismů může mít své opodstatnění.

Díky Václavu Havlovi mezitím odstartovala kampaň na obranu stíhaných, do které se zapojili spisovatelé Ivan Klíma, Pavel Kohout, básník Jaroslav Seifert, filozof Jan Patočka a mnoho dalších osobností včetně německého prozaika Heinricha Bölla. O procesu informovala Svobodná Evropa a psalo se o něm i v zahraničních novinách. „Myslím si, že nám ten humbuk pomohl při odvolacím řízení ke snížení trestů. Dodnes si vážím lidí, včetně bývalých komunistů, kteří se za nás postavili,“ říká pamětník.

Zatímco ve vazbě si mohl aspoň číst, ve výkonu trestu musel pracovat. Nejprve byl krátce zařazen do dílny kovošrotu a poté pracoval asi tři měsíce na šachtě Zbůch nedaleko Plzně. „Vozili nás tam každý den autobusem. Tahat hajcmany v osmi stech metrech pod zemí, to byl skutečný underground,“ říká pamětník. Vězení ani práce v dole však nelituje. „Poznal jsem tam spoustu výborných lidí. Od té doby se na kriminálníky dívám úplně jinak.“

Když byl po devíti měsících propuštěn na svobodu, styděl se jít po ulici. „Bál jsem se, že si na mě budou lidé ukazovat prstem. Byl jsem ostříhaný a lehce oblečený na to, že byl prosinec a docela velká zima. Šel jsem raději pěšky přes celou Plzeň, než abych vlezl do tramvaje,“ vypráví Miroslav.

Výtržník a chartista

Při obraně svobody projevu nekonformních mladých lidí kolem Ivana Martina Jirouse se dali dohromady kritici režimu z různých kruhů. V čele s Václavem Havlem a Pavlem Kohoutem zformulovali jednu z nejvýznamnějších opozičních iniciativ s názvem Charta 77. Miroslav Skalický ji při první příležitosti podepsal. „Neváhal jsem ani chvíli, i když mi text připadal příliš mírný. V nápravném zařízení mě nepřevychovali. Naopak. Teprve tam si ze mě vytvořili nepřítele,“ říká.

Charta 77, která kritizovala politickou moc za porušování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se představitelé Československa zavázali na konferenci v Helsinkách, vyvolala masivní nenávistnou kampaň režimu v novinách a televizi. Pracovní kolektivy po celé republice podepisovaly proti Chartě 77 protestní petice. Také umělci byli nuceni odsoudit takzvanou rozvratnou činnost jejích protagonistů na speciálním shromáždění v Národním divadle. Česká televize odvysílala tendenční dokument o skupinách Plastic People a DG 307 s názvem Atentát na kulturu.

„Reakce obyčejných lidí, kteří nás neznali, byly hrozné. Zažil jsem, že na mě doslova plivali. Nemohli jsme ani do hospod, do kterých jsme dříve chodili. Hospodský měl od policajtů nařízeno, že nás nesmí obsloužit. Nedalo se vůbec nic dělat. Každý týden jsem byl na výslechu. Stalo se, že sotva mě po osmačtyřiceti hodinách pustili, zabásli mě znovu ještě dříve, než jsem došel domů,“ vypráví Miroslav.

Po propuštění z vězení pracoval v chemičce v Ústí nad Labem, pak dělal v Chomutově v uhelných skladech nebo v bytovém družstvu. Domek u jezera mu byl vyvlastněn kvůli stavbě zooparku. V roce 1978 koupil s přáteli bývalý statek na samotě v Nové Vísce u Kadaně. Složilo se na něj asi dvanáct lidí. „Trvalo to sice jen tři roky, než nás zase vyvlastnili, ale užili jsme si to tam se vším všudy.“

Idyla v Nové Vísce

V Nové Vísce vznikla jedinečná undergroundová komunita. Podílníci na tom ale museli tvrdě zapracovat. S využitím půdy vytvořili v obytné části asi jedenáct pokojů, kde přespávali. Měli společnou kuchyni, záchod a koupelnu. Ze stodoly vybudovali sál s pódiem a balkonem, kde byla aparatura pro koncerty a festivaly. Z chlévů udělali hospodu, kde se pořádaly přednášky nebo vystoupení folkových písničkářů. Menší část podílníků, včetně pamětníka, žila v Nové Vísce i s rodinami trvale. Ostatní přijížděli na víkendy.

Příslušníci Státní bezpečnosti monitorovali veškeré dění v domě. Když obyvatelé Nové Vísky chystali v roce 1978 silvestrovské oslavy, na které měla přijet zahrát řada undergroundových skupin, zařídili, aby jim byla odpojena elektřina. Záminkou bylo, že mají špatně umístěný elektroměr. „Natáhli jsme kabel k nejbližšímu sousedovi, vzdálenému asi tři sta metrů, který jsme zahrabali pod drny. S pomocí motoru z auta jsme také zprovoznili agregát pro případ, že by policajti kabel našli. Napadl ale sníh a nenašli nic. Kapely bez problémů hrály a vymrzlí policajti z toho byli vyvalení, protože nevěděli, odkud taháme elektriku,“ vzpomíná Miroslav.

V Nové Vísce koncertovaly i undergroundové legendy DG 307 a Plastic People. „Plastici“ tam na podzim roku 1979 představili nový program na motivy textů Ladislava Klímy s názvem Jak bude po smrti. Miroslav Skalický a jeho kamarádi koncert natočili a nahrávka se pak šířila po republice. Uskutečnit takovou akci ale nebylo vůbec jednoduché. „Všechny víkendy byla Nová Víska obšancovaná policajty. Akce tohoto druhu se dělaly v přísném utajení přes týden. Zvaní diváci dopředu nevěděli, kde se koncert uskuteční. Byli svedeni do nějakého místa, kde se až na poslední chvíli dozvěděli, kam mají pokračovat dál. Policajti přijeli, když už bylo po všem. Nikdy se jim nepodařilo žádnou akci v Nové Vísce přerušit.“

Záminka obranyschopnosti

V roce 1979 vznikl v Nové Vísce undergroundový časopis Vokno, který vymyslel František Stárek. Na tvorbě obsahu a výrobě Vokna se podíleli další členové komunity, především Karel Havelka a Miroslav Skalický. To byl zřejmě důvod, proč Státní bezpečnost proti komunitě v Nové Vísce razantně zakročila. Objekt byl roku 1980 vyvlastněn se zdůvodněním, že je potřebný pro obranyschopnost státu.

Miroslav Skalický vzpomíná na okolnosti před vyvlastněním. „Jednoho dne pozvali nás, kteří jsme měli v Nové Vísce trvalé bydliště, na Okresní úřad v Chomutově. Záminkou bylo jednání o náhradních bytech. Schlamstli jsme jim to. Najednou se zamkly všechny dveře, přijeli estébáci a odvezli nás na Vísku a ukázali povolení k domovní prohlídce. Trvalo to celý den. Prohledali všechno, zabavili nám spoustu věcí, včetně tisíců mých fotek, rozkopali i zahradu, protože hledali tiskařský stroj, na kterém jsme tiskli Vokno. Ten ale nenašli, protože byl schovaný jinde,“ vypráví pamětník.

Protože přišel o bydlení, Státní bezpečnost ho šikanovala neustálými výslechy i výhrůžkami, že by se mohlo něco stát jeho dítěti, rozhodl se, že využije nabídky k emigraci. Věděl, že jako signatář Charty 77 snadno získá politický azyl v Rakousku. V létě 1980 proto odjel s partnerkou a malou dcerou do Vídně. V rámci akce Státní bezpečnosti s názvem Asanace tehdy odjížděla spousta jeho přátel a známých z undergroundu. Přistoupil na ztrátu československého občanství a vydal se hledat nový domov. Neuměl německy, plánoval, že pojede za oceán, ale nakonec se mu v Rakousku zalíbilo a zůstal tam. Živil se jako tesař, jezdil s dodávkou a opravoval byty a domy po celém Rakousku.

Pašerák exilu

Po celá osmdesátá léta spolupracoval s Pavlem Tigridem, jedním z nejvýznamnějších představitelů protikomunistického exilu, který vydával v Paříži časopis Svědectví a další tiskoviny. Miroslav Skalický mu pomáhal dostávat materiály do Československa. Zdejší úřady poštu z kapitalistických zemí důsledně kontrolovaly, a pamětník proto vymýšlel konspirativní způsoby distribuce.

„Samozřejmě to nešlo posílat z Rakouska rovnou na české adresy. Byly různé cesty, kterými jsme to dělali. Pomáhal i můj otec, který mi jednou přivezl tisíce českých známek ve vydlabaném prkýnku na maso. Zásilky se pak posílaly po částech z Česka. Tiskoviny jsme převáželi v prášcích na praní nebo v rezervách osobních aut. Využívali jsme také cestu přes Maďarsko, odkud nebyla pošta tolik sledována,“ říká Miroslav.

Výtisky Svědectví nebo Listů, což byl další významný opoziční časopis vydávaný v exilu, vozil s sebou pravidelně na dovolenou k Jadranu, kde je šířil mezi turisty z Československa. Účastnil se setkávání emigrantů z disidentských a undergroundových kruhů. Po pádu komunistického režimu v Československu se pamětník vrátil do vlasti. Koupil a přestavěl bývalý mlýn v Meziříčku na Třebíčsku, kde začal pořádat hudební festivaly a koncerty. Obnovil skupinu Hever and Vazelina Band a knižně vydal své písňové texty a básně. Do Rakouska se stále vrací za svými třemi dětmi, ale také za prací.

Nikdy nelitoval svých postojů a aktivit, které ho v normalizačním Československu přivedly až do vězení. „Užil jsem si to i s těmi průšvihy. Mám ale hrůzu z toho, co se děje dneska. Přituhuje a svobody ubývá.“