Zdeněk Škarvada

„Musím přiznat, že se ti námořníci chovali opravdu lidsky. Vytáhli mě, vzali mě dolů do nějaké kabiny. Všecko ze mě strhali, mokrý, byl jsem nahatej a naházeli na mě takhle tlusto dek, protože jsem dostal zimnici a třásl jsem se jak osika. Probudil jsem se teda k vědomí, to už bylo tak kolem šesté hodiny večer a venku tma, bylo 4. února. Takže to bezvědomí trvalo hrozně dlouho, zřejmě to podchlazení vykonalo svý. Že mě teda vykopali doslova z hrobu, teda z mokrýho hrobu.“

„Když Taliáni bombardovali náš konvoj, tak jedna jediná bomba spadla v takové těsné blízkosti u toho křižníku, že střepiny zabily tři námořníky na palubě. My jsme ten den měli ještě povinnost stát čestnou stráž při tom pochovávání. Takže jsme viděli slavnostní…, ne, slavnostní se nehodí, viděli jsme ceremoniál, jak se pohřbívá voják na moři. A to byly vlastně první (válečné) kroky po Polsku, protože tam jsme si zažili těch německejch bomb a toho, těch mrtvejch všude kolem, ať to byli lidé nebo zvířata, viděli jsme víc než dost. To bylo doslova masakrování při tom ústupu v Polsku směrem na východ.“

„No a jak jsme se začali blížit ke středu toho Německa, tak se už začaly objevovat aeroplány. A to jak německý, tak anglický, takže spojenecký. Co se nestalo – viděli pochodovej proud a ti naši do nás začali střílet. Tam tenkrát taky padlo lidí... Vzpomínám si, byl z Brna, on už taky nežije, nějakej bratr Knotek, měl chudák přeraženou ruku taky od toho. Ti naši stříleli, vytrvale útočili. My už jsme lehali na zem a dělali písmena POW – prisoners of war, váleční zajatci. Ale jako kdyby nedbali, bušili do toho znovu.“

„Angličani už na lodi studovali jízdní řády a my jsme byli přesvědčeni, že uvidí anglická nádraží v rozkladu. A jízdní řády že si můžou použít jako vzpomínku, jak vlaky jezdívaly. Překvapení číslo jedna po vylodění – ty vlaky jely na vteřinu přesně, neuvěřitelně přesně! My jsme viděli účinky bombardování všude kolem, ale ta úprava terénu a trati a tak dále, všecko mělo tak hladkej průběh, že jsme jeli.“

„Potom jsme lodí byli transportovaní z Memelu do Štětína a tam byl jeden z nejkritičtějších dnů. Čtyři dny trvala plavba Baltským mořem. Ta loď vozila uhlí a podle toho taky vypadala. Nás do ní naprali 3000 a věřili jsme, a jenom doufali, že se to nestane, že nás utopí. Protože to Němci provedli s nějakými koncentráčníky, že je vyvezli lodí do Baltiku a tam loď potopili s tím, že byla bombardovaná a šla ke dnu. Takže my jsme očekávali taky nejhorší, to je fakt. Ale nakonec po těch útrapách, kdy byl problém vůbec dostat se ven aspoň po jednom po žebříku z podpalubí a vykonat svoji lidskou potřebu, naštěstí jídla nebylo, a tak nebylo ani co ztrácet. Ale jakž takž jsme to přežili...“