Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Škarvan (* 1932  †︎ 2021)

• narodil se 20. srpna 1932

• celý život žil v Neveklově

• otec Jaroslav provozoval krejčovskou živnost

• Škarvanovi nebyli v roce 1943 jako jedni z mála vystěhováni z Neveklova

• otce Němci v Neveklově nasadili na práci ve správkárně uniforem

• Jaroslav musel docházet do šest kilometrů vzdálené školy v Tismi

• školní rok 1944 – 1945 prožil v Modřanech u Prahy u své tety

• v roce 1947 dokončil měšťanku v Neveklově a vyučil se krejčím

• kvůli likvidaci živnostenského stavu po únoru 1948 nepokračoval v dráze krejčího

• pracoval v Jawě jako brusič

• v roce 1968 byl svědkem sovětské okupace v Neveklově

• zemřel 17. ledna roku 2021

Jaroslav Škarvan se narodil 20. srpna 1932 v pražské porodnici, ale s rodiči žil v Neveklově, kde dodnes bydlí v domě v Pražské ulici. Otec Jaroslav zde provozoval krejčovskou živnost, maminka Marie se starala o domácnost, ke které patřil také kousek pole, louka a drobná hospodářská zvířata. Jaroslav přišel na svět do otcova druhého manželství. Když první žena jeho otce zemřela, nechala po sobě tři již odrostlé děti, a tak Jaroslav vyrůstal jako jedináček.

 

Do první třídy v den vypuknutí války

Jaroslav vzpomíná na Neveklov svého dětství jako na živé městečko, kam se na trhy sjížděli zemědělci i nakupující z celého okolí. Ke šťastným vzpomínkám patří také ta, jak si s kamarády po vzoru Rychlých šípů založili skautskou družinu Lvů. Vedl je nejstarší z nich, Rudolf Matějka. „Ani nevím, jestli jsme byli registrovaní. Založili jsme si to sami, žádný dospělý nás nevedl,“ vypráví Jaroslav.

Do první třídy nastupoval v den vypuknutí druhé světové války. Jednu z prvních věcí, které prvňáčci museli udělat, bylo začerňování „nevhodných slov a informací“ v učebnicích v souladu s nacistickou cenzurou. Nedlouho předtím při všeobecné mobilizaci Jaroslavův strýc Václav Škarvan rukoval. „Přišli k nám a teta brečela a já jsem z toho byl celý vykulený. Maminčin bratr taky musel narukovat, takže nálada byla u nás jako po pohřbu. Pak ale Němci pohraničí obsadili, okudlali republiku a oni se vrátili. Všichni byli rádi, že jsou zase doma,“ vzpomíná Jaroslav.

 

Nás Němci z Neveklova nevystěhovali

V roce 1942 nacisté zřídili v oblasti Neveklovska a Sedlčanska výcvikový prostor Waffen-SS, což obrátilo život vzhůru nohama zhruba 30 tisícům Čechů v desítkách obcí. Mezi lety 1942-1944 se museli téměř všichni původní obyvatelé v pěti etapách vystěhovat ze svých domovů. Z důvodu utajení se o tom dovídali na poslední chvíli. Neveklovští museli své domovy opustit do 31. prosince 1943. Zůstat zde smělo jen několik rodin řemeslníků, kteří zajišťovali důležité služby. Mezi nimi byla i rodina Jaroslava Škarvana.

„Chodili k nám pořád nějací dva němečtí důstojníci a s nimi Čech. Nevím, jestli to byl starosta. A jelikož otec byl krejčí, tak chtěli, aby tady zůstal. Potřebovali ševce, obuvníky a další jiné profese. Maminka jednou plakala, vyhrožovali nám, když tatínek nebude šít pro Němce... Takže jsme pak zůstali v tom vystěhovaném Neveklově a byli jsme tady skoro jako zajatí, protože jsme nikam nemohli,“ vzpomíná Jaroslav, kterému tehdy bylo 11 let.

Otec se tak rozloučil se svou živností pánského krejčího a musel opravovat v německé dílně mundúry pro SS. Protější stranu ulice Pražská, ve které Škarvanovi žili, museli pro německé vojáky uvolnit i ti Češi, kteří v Neveklově mohli zůstat. „Museli se sestěhovat do bytů na tu stranu ulice, kde jsme byli my. Naproti nám potom byli ti vojáci. Nebyli tam ale soustavně. Bydleli tam vždycky po dobu cvičení a pak šli do války,“ vypráví Jaroslav.

 

Někteří ti vojáci byli chudáci

Dle jeho vzpomínek němečtí vojáci měli zakázáno vstupovat do bytů, kde bydleli Češi, nebo se s nimi kontaktovat. To se ale porušovalo. „Oni ti vojáci taky byli chudáci. Chodili po domech za ženskými, aby jim vypraly nějaké to osobní prádlo. Vypraly jim, no. Oni byli chudáci, když se to tak vezme. U nás taky někdy zvonili, když potřebovali krejčího. Otec dostal příkaz, aby jim našíval výložky. Myslím, že byla jedna za korunu. Jednou večer u nás byl jeden vojáček. Mluvil česky, protože byl z pohraničí. Maminku jeho příběh rozplakal. Bylo mu 17 let. Vyprávěl, že je vzali, že půjdou na práci kopat zákopy. Musel jít. Tak je naložili a odvezli, ale pak je začali oblékat do vojenského mundúru a na vojnu. To je jako by je pochytali,“ vypráví Jaroslav.

 

Denně jsme chodili dvanáct kilometrů

Školu v Neveklově, kam Jaroslav docházel, vystěhovali a zrušili, a tak zhruba 12 českých dětí, které v Neveklově zůstaly, musely za vzděláním putovat každý den do šest kilometrů vzdálené vesnice Tisem, kde byla spádová jednotřídka pro všechny zbylé české děti z okolí.

„Na jednotřídku nás bylo ale hodně, a tak jsme se učili na směny - ranní a odpolední vyučování. Nejhorší bylo, že jsme museli chodit šest kilometrů tam a šest zpátky. Hlavně v zimě, když byly cesty zaváté vysokým sněhem, se nám vůbec nechtělo, ale nedalo se nic dělat, museli jsme. Vyráželi jsme v půl sedmé ráno, abychom byli ve škole na osmou. Odpoledne jsme se někdy vraceli už skoro za tmy,“ vzpomíná Jaroslav.

 

Konec války v Modřanech

Rodina v Neveklově zůstala až do konce války, ale Jaroslav poslední školní válečný rok prožil v Modřanech u Prahy v Nesvadbově ulici, kam si ho do rodinného domu vzala matčina sestra Růžena Kadeřábková. Pro Járu to byla vítaná změna. Se sestřenicí Helenkou byli jako sourozenci a Jaroslav už nemusel každý den šlapat do školy a zpět dvanáct kilometrů. Teď měl školu od domu co by kamenem dohodil.

V Modřanech zažil také nálety a Pražské povstání. „Vždycky když byly nálety, měli jsme otevřít okna, aby se nevysypala. Kolikrát jsem byl sám doma a otevíral je. Kolem petardy a dunění. Nebylo to příjemné. Pak mě jednou v noci probudil ruch z ulice. Lidé tam stavěli barikády. To už byla v Praze revoluce. Strýc nás posílal schovat se do prádelny na dvorku, kdyby se něco dělo. Strach jsme si ale jako děti neuvědomovali. Brali jsme to na lehkou váhu. Když se střílelo v ulicích, nesměl jsem nikam chodit. A když bylo po všem, sešel jsem dolů do Modřan, kde byly obchody, a viděl jsem, jak tam vedli německé zajatce,“ vzpomíná Jaroslav na konec války.

 

Nemocnou maminku chtěli Rusové zastřelit

Vzpomíná také, že v Neveklově si jich Němci za celou válku vůbec nevšímali, na rozdíl od Sovětů. „Němci na konci války odešli, sotva si toho někdo všiml. Pak ale přišli Rusové a to byl dobytek. Přilítli sem, do domů, a začali se roztahovat a rabovat. Hodinky, budíky, boty, peníze, kde co viděli. Maminka byla nemocná, špatně viděla. Oni na ni namířili a šli do pokoje, tam rabovali. To jsem ale nezažil, to mi vyprávěli, když jsem se vrátil po válce domů,“ vypráví Jaroslav, který se do Neveklova vrátil až po ukončení školního roku. Sovětské vojáky tedy zažil, až když odcházeli. „Maminka z nich byla tak na nervy, že už ani nemohla chodit. Měli jsme krásně bílé povlečení a načechrané peřiny, a oni to naházeli na zem a lehli si do toho ve špinavých botách a na dvoře chlastali. Pak tatínkovi dokonce vyhrožovali, že zastřelí maminku, když jim nedá peníze. Byla dlouhodobě nemocná, trpěla dnou,“ vypráví Jaroslav.

Po válce, když se vyhnaní obyvatelé Neveklova vrátili zpátky do svých domovů, někteří podezřívali ty, kteří z Neveklova vystěhováni nebyli, z kolaborace. „Byl to ale úplný nesmysl. Táta jim říkal, že oni přece taky pracovali v továrnách a provozech, které obsadili Němci. Stejně jako ti, kdo tady museli zůstat. Nebyl v tom rozdíl,“ říká Jaroslav.

 

Zavírali jednu dílnu za druhou

Jaroslav absolvoval měšťanku v Neveklově v roce 1947 a pak se přihlásil do učení na krejčího. U svého otce se ale učit nechtěl, a ani mu to nedoporučovali. Prý by tátu neposlouchal. Nechal se zlákat do učení do Prahy. Docházel do krejčovství v Náplavní ulici u Jiráskova mostu, teoretické předměty absolvoval v Baxově škole na Žižkově.

V roce 1948 mu po dlouhé těžké nemoci zemřela maminka a Jaroslav se v tíživé rodinné situaci vrátil do Neveklova, kde si ho vzal do učení otec. Teorii se učil ve Voticích a pak také v tříměsíční škole v Kaplici v jižních Čechách.

Jaroslava krejčovina bavila a po vyučení šil v Neveklově s tatínkem. Měl plány pokračovat ve studiu na oděvní průmyslovce a někam to dotáhnout, perspektivám v oboru však učinil přítrž komunistický puč a změna režimu. Systematická likvidace živností postupně zasáhla všechny, krejčí zavírali jednu dílnu za druhou. Jaroslav Škarvan starší už byl v důchodovém věku, syn jeho dílnu už převzít nemohl. Měl šít v Benešově vojenské uniformy, ale i tuto provozovnu záhy zavřeli. „Táta dostal 75 korun důchod. Jako živnostník měl na důchod našetřeno, ale o úspory ho beztak připravila měnová reforma v roce 1953,“ říká Jaroslav, který po smrti maminky žil s otcem a staral se o něj.

Ke své původní profesi se Jaroslav už nedostal. Šil jen příležitostně pro rodinu, když mu zbyl čas a energie ve volném čase, po práci. Jako mnoho lidí z Neveklova a okolí se nechal zaměstnat v Jawě, kde zůstal až do důchodu. „Udělal jsem si kurz a pracoval jako brusič. Byla to jednotvárná práce, dělalo se na dvě směny, jeden čas byl provoz i třísměnný. Tady v Neveklově moc jiných možností obživy nebylo,“ říká Jaroslav, pro kterého se stal prioritou rodinný život. Oženil se v roce 1961 a vychoval dvě dcery.

 

Vnímali jsme to jako okupaci, jako když nás obsadili Němci

O politiku se nezajímal, s KSČ nechtěl mít nic společného. Samozřejmě ho ale nenechala chladným okupace vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Takto vzpomíná, jak přijeli Sověti do Neveklova: „Dvacátého jsem přišel z odpolední směny a ráno mě probudil hukot. Venku už byly fronty a lidi chodili nakupovat zásoby. Pak jsem měl zase odpolední a přišli na dílnu, že prý nás obsazují Rusáci, tak jsme jeli domů. Byli tady na tancích a stavěli si stany v lesích. Měli tam i odvšivovací stan. Tomu jsme se smáli. Byli tady asi do podzimu, ale nic nepodnikali. Byli tady jen soustředění a čekali na další rozkazy. Chodili do města a do hospody, kde chtěli vodku, a ke Křížku, kde byl hydrant, jezdili pro vodu. My jsme to vnímali jako okupaci, jako když nás okupovali Němci za války,“ vzpomíná Jaroslav.

Jak říká, čekal, že jednou režim padne, ale nemyslel si, že se toho ještě dožije. Ještě dva roky po sametové revoluci pracoval v Jawě a také se podíval k moři. „Komunistický režim mi zničil profesní život, ale jinak jsem měl život docela hezký, když tedy nepočítám předčasnou smrt maminky,“ uzavírá své vyprávění Jaroslav Škarvan.