Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Skiba (* 1919)

• narodil se 8. 11. 1919 v obci Kenderešovo, okr. Mukačevo

• 1. 8. 1941 odveden do ženijní pracovní roty maďarské armády

• práce v Maďarsku, od listopadu 1941 v Sovětském svazu (kácení stromů)

• v lednu 1942 přešel přes zamrzlou řeku Don, zatčen a odsouzen do gulagu

• nástup k čs. vojenské jednotce

• bojoval u Dukly a za SNP

• po válce si dodělal maturitu, pracoval u Sboru národní bezpečnosti

• je aktivním členem Svazu bojovníků za svobodu

Do maďarské armády a útěk z ní

Michal Skiba se narodil 8. listopadu 1919 na Podkarpatské Rusi. V roce 1939 byla jeho rodná ves okupována maďarskou armádou. Po okupaci pracoval nejprve v mukačevském pivovaru. 1. srpna 1941 byl pan Skiba odveden do maďarské armády, nikoliv však do bojových jednotek, ale do ženijní pracovní roty. Zpočátku pracoval v Maďarsku v Debrecíně, od listopadu 1941 byl zařazen do vojenského nákladního transportu na území Sovětského svazu. Ve Voroněžské oblasti (rajonu Buďonnyj) pracoval v lese a pomáhal při kácení stromů, připravovaných jako stavební materiál na zákopy. Začátkem ledna 1942 byl poslán na frontovou linii k řece Donu mezi Voroněží a Stalingradem (samozřejmě v této době stále ještě jako součást maďarské armády).

Byl vybrán do oddílu, který měl na frontové linii stříhat nepřátelské ostnaté dráty či natahovat nové ostnaté zátarasy. Sloužili beze zbraně: „Moje zbraň byla krumpáč a lopata.“ Velkou část těchto pracovních sil tvořili maďarští Židé. Spolu s dalšími čtyřmi (vedle pana Skiby tři Rusíni a jeden Slovák) se rozhodl přejít na druhou stranu fronty, nechtěl se nechat zabít při této vysoce nebezpečné práci, kde hrozilo nebezpečí z obou stran zákopů. Přešel přes zamrzlou řeku Don. „Všechno bylo zapadaný sněhem, sníh byl do pasu ani cestu nebylo vidět.“ V tu dobu už byl pan Skiba sám, znal jen směr, kudy má jít. Postupoval liduprázdnou krajinou, „všechny domy byly zničené, tam nic nebylo“. K večeru našel dvě ženy, přežívající v blízkosti fronty v zemljance. „Dost dobře to měly zrychtovaný, měly tam i nějaký takový postele a kamínka. Tak jsem tam přespal, daly mi i najíst. Co mi daly najíst… brambory nějaký, samy nic neměly.“ Druhý den se pan Skiba přihlásil sovětským úřadům.

Nevěděli jsme, jestli nás nepostřílejí

„Sešlo se tam 92 utečenců, převážně maďarských Židů, Rumunů, ale i Rusínů a dalších národností. Ovládal jsem maďarštinu i ruštinu, tak mne vybrali jako tlumočníka a vedoucího pro tuto skupinu. Několik dní nás vezli vlakem.“ Na cestu dostal pro 92 lidí dva chleby. „Po pět dní jsme pak nedostali ani lžíci vody.“

Situace a nedostatek informací vzbuzovaly stále větší strach. „Nevěděli jsme, co se bude dít, jestli nás nepostřílejí. Nahnali nás nakonec do několika zemljanek, abychom se ubytovali.“ Znalost jazyků panu Skibovi opět pomohla k postavení tlumočníka – a tím také k postupu ze zemljanky do kancelářské budovy. „Byl tam ještě jeden Jugoslávec na tlumočení italštiny, Rumun a já na maďarštinu.“

Ostraha i jídlo v tomto táboře již dosvědčovaly, že z běženců se stali vězni. „K jídlu jsme dostávali občas kousek slané ryby. Jindy byly brambory. Drobné jako vlašské ořechy, špinavé, nevyprané, zmrzlé, vypadalo to jako štěrk. Do toho se přidal sníh, trochu otrub a to se vařilo a strašně to smrdělo.“

Pokud nemohli z prstu sundat prsten, usekli prst

Každý vězeň byl po příchodu podroben přísné a nemilosrdné osobní prohlídce. „U nově příchozích se dělaly osobní prohlídky. Všechny cennosti se odebíraly, žiletky, nože, prsteny. Stalo se i to, pokud nemohli z prstu sundat prsten, usekli prst. Jako tlumočník jsem u toho byl. Něco jsem mohl směňovat na cukr, díky tomu jsem přežil. Bylo několik zemljanek, v každé bylo asi tak padesát lidí. V každé byl ustanoven vedoucí a každé ráno hlásili, kolik bylo mrtvých. Bývalo i 200 mrtvých denně. Mrtvoly se házely jako dříví do obrovské jámy, bylo to v zimě, nikdo ty mrtvé nepřikrýval.“

Pan Skiba se v táboře nakazil tyfem. „Měl jsem horečky, ale nevěděl jsem, co tyfus je, co mi tedy je. Myslel jsem, že mám malárii.“ Jen šťastnou náhodou se dostal do nemocnice. Pomohl mu jeden sovětský major, který poznal pravou povahu nemoci: „On u nas chorošó rabotal, my jego dadim v bolnicu.“ Ani v nemocnici neprobíhala žádná léčba, starý lékař mu věnoval jedinou tabletku, kterou měl. Pan Skiba přesto přežil a uzdravil se. „Bylo to v dubnu 1942.“ Po nemoci byl velmi zesláblý. V nemocnici opět působil jako tlumočník hlavní lékařky, což mu přineslo větší množství jídla, hygienické poměry ale byly příšerné: „Tam byl smrad, lidi dělali pod sebe, nikdo to neuklízel, umírali tam, to se nedalo vydržet.“

Skiba využil nabídky a v květnu se stal závozníkem a převážel proviant pro tábor. Jezdil nyní i mimo tábor. „Veškeré hadry, co jsem měl na sobě, jsem musel hodit do rozpálené pece, aby se vydezinfikovaly,“ říká pan Skiba. „Byl jsem úplně zavšivený. Když jsem otočil límec, byl samá hnida, jako by ho pilinami posypal. Jezdil jsem s koníkem. Mohl jsem si občas přilepšit, říkal jsem si, takhle bych se chtěl mít až do konce války. Netrvalo to však dlouho. Převezli nás do tábora v oblasti Gorkého.“ Zde působil nějakou dobu při kuchyni, ale poté, co se stal velitelem Žid, byli všichni lidé na výhodných místech vyhozeni a nahrazeni Židy. Sám pan Skiba později postupoval podobně. „Posléze nás převezli do lágru v oblasti Kirova, kde jsem si do svého zásobovacího oddílu vybral samý Rusíny. Tam jsem byl do 1. července 1943, kdy jsem byl odveden do armády. Již rok předtím jsme si totiž podali žádosti do československé armády.“

„Lepší umřít sytej než z hladu…“

Motivace ke vstupu do armády mohla být podle pana Skiby u vězňů v sovětských táborech různá: „Když jsem byl v lágru, mezi sebou jsme si říkali – jednou v životě se dosyta najíst, a můžeme potom umřít. Každý z nás, co jsme tam byli, se dobrovolně hlásil k armádě. Věděl, že půjde na frontu, že může zemřít. Ale lepší umřít sytej než z hladu. Šli do armády, aby se zachránili. Hlad je silnější než strach.“

Michal Skiba prošel dělostřeleckým výcvikem v Novochopersku, o něco později se v Jefremově přidal k československé paradesantní brigádě, kde se mu dostalo parašutistického výcviku. Pan Skiba působil jako parašutistický instruktor, účastnil se též v bojů o Duklu a na Slovensku se zapojil do Slovenského národního povstání.

SNP

„Dvanáctého října 1944 přistálo naše letadlo na letišti Tri duby u Zvolena. Přiletěli jsme v noci, již další noc jsme byli nasazeni do bojů, protože Němci postupovali. Sloužil jsem u minometu ráže 120. Tak jsme bojovali do 28. října, po tomto datu jsme se stáhli do lesů… Dostali jsme se na horu Prašivá – Kozí chrbát. Tam jsme se dozvěděli, že brigáda jako samostatná organizace se rozpouští a od té doby ať se každý zachrání, jak může. Někteří Slováci na tom byli dobře, ti mohli jít a také šli domů. My, co jsme neovládali slovenštinu, jsme museli zůstat. Skrývali jsme se v horách. Někdy jsme se báli promluvit i na slovenské civilisty, nevěděli jsme, kdo jaký je… Někdy jsme neměli co jíst, pak jsme i kůru z břízy vařili, abychom přežili.“

Pan Skiba prošel několika boji s německými jednotkami, nejvíce však partyzány trápil nedostatek zbraní, střeliva a potravin. Jednoho dne je vyslídili němečtí psi. „Německá jednotka měla s sebou několik Slováků. Ti křičeli do lesa: ‚Chlapci, nebojte se, vzdejte se, nic se vám nestane.‘ Nevěřili jsme a zůstali zticha na místě. Pak utvořili rojnici a šli na nás. Začali jsme střílet, některé jsme zastřelili. Kolik, to nevím, do hlubokého lesa za námi už nešli.“ Z lesa se však museli během noci stáhnout, protože hrozilo, že ráno „Němci udělají čistku v lese“.

Ústup směrem na Bánskou Bystrici trval celou noc. „Viděli jsme skupinku tanků, šel jsem na výzvědy. Čekal jsem tam hlídku, žádná tam nebyla. Ukázalo se, že to jsou opuštěné tanky československé armády. Měli jsme radost.“

Během další cesty však nálada s postupující únavou a hladem opadala. Partyzáni dokonce uvažovali o sebevraždě. Nakonec ucítili z hustého lesa kouř a našli skupinku partyzánů, pekoucích nad ohněm prasata. Tábořili tam již 14dní… „To bylo štěstí.“ Mokří a hladoví utíkající partyzáni se konečně usušili a najedli. Po několika dnech narazili na sovětskou jednotku. Pan Skiba se snažil zabránit tomu, aby partyzáni přijali nabídku a začlenili se do ní, ale nakonec se tak stalo. Skiba byl zařazen do jedenáctičlenné průzkumné jednotky. „Vždycky jsme šli na noc do vesnice a ráno se stáhli, protože Němci se zásadně na noc ve vesnici u lesa nezdržovali.“ Za získaný proviant platili Slovákům penězi, které partyzánům shodila u Kaliště britská letadla. „Za jeden chleba jsme platili i 200 korun.“ Právě poblíž Kaliště došlo k dalšímu boji s Němci, kteří po prvotním ústupu napadli partyzány z boku a vytlačili je od osady. „Přestěhovali jsme se jinam a šli jsme hladoví k vesnici Hrádle a tam jsme sehnali něco k jídlu. Ono těžko bylo se dostávat do vesnice, když to člověk neznal, protože nevěděl, jestli vesničané jsou nám naklonění. Někdy začala nějaká ženská řvát: ‚Banditi, banditi!‘“

Dříve se o tom nesmělo mluvit

Jeden z kolegů Michala Skiby pocházel z Liptovské Ondrášové. Rozhodli se tam přesunout. Na falešné dokumenty se dostali z Banské Bystrice vlakem do Ružomberka. Na cestu si vzali civilní oblečení, pod ním ovšem byli oděni do sovětské uniformy: „Jinak bych zmrznul.“ Pan Skiba měl koupit další jízdenky z Ružomberka do vesnice před Liptovským Mikulášem. „Já jsem vystoupil z vlaku, že koupím jízdenku, a teď vlak odjel. Byl jsem sám. Nikdy jsem předtím na Slovensku nebyl, slovensky jsem neuměl. Tak jsem si šel prohlédnout město a přemýšlel jsem, jak se dostat k lesu… Naštěstí mi lidé pomohli a mohl jsem se schovat v osadě Motyčky u Ružomberka. Přišli tam však Němci. Jestli někdo udal, nevím. Schoval jsem se do komína. Poprosil jsem dělníky o trochu jídla. Němci odešli, večer jsem zmizel i já. Dostal jsem se k partyzánské brigádě, která operovala v prostoru Chabence. Od ledna do dubna 1945 jsme byli schovaní v kolibě. Měli jsme tam hlad. Mnoho lidí tam umřelo hroznou smrtí, hlady, protože nebyli schopní se dostat do vesnice, aby si tam opatřili nějaké jídlo, nebo se i báli tam jít. Museli tak zbytečně zemřít, dříve se o tom nesmělo mluvit.“ V další části nahrávky pan Skiba poněkud nekontinuálně vzpomíná na několik dalších míst v horách, kde jednotka operovala, na provizorní podmínky k bydlení a přežívání, ohřívání u ohně nebo na to, že po každé návštěvě civilistů partyzáni okamžitě měnili místo. „Na nějaký humor místo téměř nebylo… Co jsem prožil v bojích třeba na Dukle – nic nebylo tak těžký jako hlad v slovenských horách.“

Když dvanáctého dubna přišla do Lupči armáda, Michal Skiba sestoupil dolů do údolí do Lupči a přidal se k československé armádě nacházející se tehdy v Kežmarku. „Mimo záznam“ pan Skiba vzpomíná, že před postupující sovětskou armádou na Slovensku i v Podkarpatské Rusi mladí lidé utíkali do lesů, poněvadž Sověti je odváděli na práci.

Po válce

Pan Skiba si po skončení války dodělal maturitu, absolvoval důstojnickou školu v Popradu. „Šel jsem dělat osvětovýho důstojníka k pluku v Košicích“. Poté přešel k bezpečnosti, byl na vlastní žádost převelen ze Slovenska do českých zemí. Teprve zde se pořádně naučil česky: „Já jsem v českém jazyce samouk. A naučil jsem se obstojně i gramatiku českou.“

Je aktivní ve Svazu bojovníků za svobodu, je předsedou v Ústí nad Labem, žije v Lovosicích. Stěžuje si na nezájem současné okresní vojenské správy o spolupráci se Svazem bojovníků za svobodu a s Československou obcí legionářskou, na nezájem státu o řešení tohoto problému a nedostatečný legislativní rámec v této oblasti (toto téma pamětník široce rozvádí v druhé části nahrávky).

Po roce 1945 se ještě dvakrát podíval do staré domoviny, se sestrou se naposledy viděl tři roky před rozhovorem. Příbuzní žijí v Mukačevě. Kontakty se mu podařilo obnovit až po smrti J. V. Stalina, do té doby „nechodila ani pošta“.