„V koncentračním táboře Kleinstein jsem byl do 15. ledna roku 1945, tábor byl rozpuštěn, museli jsme se každý na vlastní pěst dostat do Prahy. Tehdy jsem se už zajímal o divadlo, koupil jsem si celé dílo Williama Shakespeara, odvezl jsem si ho do Kleinsteinu v domnění, že budu mít dost času si ho tam přečíst. Místo toho jsem každý večer odpadnul na kavalec. Zpátky jsem knihy vezl na primitivních saních, ale byly strašně těžké, tak jsem je po jednotlivých dílech postupně odhazoval. Domů jsem nedovezl nic. Doma mne čekalo předvolání do koncentračního tábora Osterode.“
„[O matčině židovství] jsem do té doby nevěděl a najednou vidím, že do tramvaje smí jenom na plošinu, do parku nesmí vůbec, do divadla nesmí vůbec, do kina nesmí vůbec. Měli nějaký zvláštní park u Jiřího náměstí, kde se tedy scházeli ti s tou hvězdou, no a to bylo všecko. A vím, že začali odjíždět nějací příbuzní – nějací lidé někam jezdili, chodili s kufry.“
„Doma mne čekalo předvolání do koncentračního tábora Osterode. Ten se nacházel na území dnešního Saska-Anhaltska. Cestou jsem dostal vysokou horečku. Ošetřoval mne Oldřich Nový, měl s sebou lékárničku, dal mi nějaké prášky a půjčil mi svou deku. Po příjezdu do Osterode mi zařídil teplou vodu, ve které jsem se umyl. Pravděpodobně mi zachránil život. Asi čtrnáct dní dělali nově příchozí v dolech, pak z nich vybrali kolem padesáti lidí a převezli je do vesnice Düderode, kde stavěli úzkokolejnou dráhu.“
„Pamatuji se na to, že vždycky v noci, když jsem byl strašně ospalý, jsem se zavřel na záchodě a hodinu až dvě jsem tam takhle spal s rukama na kolenou. Nebo jsem šel do skladu, kde to v té slámě šustilo, jak tam lítaly myši, tam jsem taky spal. Oni to ti čeští dělníci zřejmě věděli, že tam jsou nasazení mladí kluci, tak nás tolerovali.“
„Něco k obědu bylo, nějaké šlupky od brambor nebo něco takového. Musím ovšem říct, že ti Němci, strážní, se k nám chovali celkem slušně. Na podzim 1944 už věděli, že je konec, a byli to většinou starší páni, kteří už zřejmě prošli frontou nebo co. Ne že by se s námi kamarádili, to jistě ne, ale nikoho nebili. Nepamatuji si, že by někoho nějak šikanovali.“
„Waltrovka posílala své dělníky do továrny Gebrüder Schäfer Nürtingen nedaleko Stuttgartu. Půl roku 1943 jsem tak strávil totálně nasazen v Německu. Po návratu v září roku 1943 jsem se stal pomocným dělníkem ve Waltrově továrně, ke strojům (vrtačce) jsem už nemusel.“
„O Velikonocích se herci pravidelně scházeli v kavárně Slavia naproti Národnímu divadlu. Už jsem si připadal jako herec, tak jsem tam šel také. Tam za mnou přišla vysoká štíhlá dívka, jmenovala se Zorka Rozsypalová, která hrála v Horáckém divadle. Říkala, že má maminku v Kroměříži a viděla mě ve hře O myších a lidech. Nabídla mi, že bych mohl přejít do Horáckého divadla. Odcházeli odtud někteří herci, například Jiří Sovák. Dala mi adresu na ředitele a režiséra Jana Strejčka. Tak jsem mu zavolal, pozval si mě do svého bytu, přednesl jsem mu nějaký text a on mne přijal. V Jihlavě jsem strávil dva nejkrásnější roky svého života (1946 ̶ 1948), učil jsem se tam hrát, byla tam výborná parta převážně mladých lidí.“
„V táboře Osterode vybrali kolem padesáti osob a převezli nás do vesnice Düderode, kde jsme stavěli úzkokolejnou dráhu. Hlídali nás jen čtyři vojáci. Kolejnice nosilo šest chlapů a všichni jsme je museli odhodit v jeden moment. Stalo se, že to jednomu klukovi udělalo velký šrám, měl jsem ho ještě s jedním vojákem doprovodit na ošetřovnu do tábora. Nad námi letělo americké letadlo a já na ně z blbosti začal mávat. On se na nás obrátil a začal střílet.“
Jan Skopeček se narodil 19. září 1925 v Litoměřicích. Rodina se v roce 1933 odstěhovala do Horního Jelení ve východních Čechách a později do Prahy. V šestnácti letech byl Jan totálně nasazen jako soustružník u firmy Walter Jinonice. V roce 1943 byl vyslán na půl roku do firmy Gebrüder Schäfer Nürtingen sídlící nedaleko Stuttgartu. Po návratu byl kvůli svému židovskému původu poslán do koncentračních táborů Kleinstein a Osterode. Po druhé světové válce se vrátil do Prahy, ale brzy si našel herecké angažmá na Moravě - nejprve začal hrát v Brně, pak v Přerově a od roku 1947 v Jihlavě. V jihlavském Horáckém divadle poznal svou budoucí manželku Věru Tichánkovou, oba hráli ve hře Hrátky s čertem. Společně se v roce 1949 stali zakládajícími členy libeňského Divadla pod Palmovkou. Krátce hrál Jan Skopeček také v žižkovské Akropoli. Kus vojny si odsloužil na Vinohradech v tehdejším Divadle československé armády. V divadle pod Palmovkou hraje dodnes, taktéž ve Strašnickém divadle a hostuje na dalších pražských scénách. Během své kariéry ztvárnil více než šest set divadelních, filmových a televizních rolí. Kromě herecké profese se občas věnuje také literatuře. Napsal šest divadelních her (například Záhadu červeného pudru) a několik rozhlasových dramatizací. Mezi jeho nejznámější role patří televizní seriál Tři chlapi v chalupě, na který v roce 1973 navázal celovečerní hraný film Tři chlapi na cestách. Zahrál si například ve filmech Dobrý voják Švejk, Vyšší princip, Tažní ptáci, Tajemství hradu v Karpatech. Dále se objevil ve filmech: Kdo chce zabít Jessie?, Marečku, podejte mi pero, Drahé tety a já, Dobří holubi se vracejí, Zítra to roztočíme, drahoušku nebo v pohádce S čerty nejsou žerty. Zahrál si také v řadě seriálů, například Klapzubova jedenáctka, Byl jednou jeden dům a v mnoha dalších. Z novějších filmů pak například v trilogii Kameňák, Bobule, Vrásky z lásky atd. Jan Skopeček zemřel 27. července roku 2020 ve věku 94 let.