Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Skořepová (* 1926  †︎ 2022)

• narozena 19. května 1926 v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě

• od roku 1935 žili v Roudnici nad Labem

• roku 1937 se přestěhovali do Prahy

• otec Miloslav Skořepa byl pedagog, redaktor, vědec, školní inspektor

• otec za protektorátu působil v odboji

• Miloslav Skořepa popraven 15. června 1942 na Kobyliské střelnici

• Věra Skořepová zemřela 14. října 2022

Věra Skořepová se narodila 19. května 1926 v Německém (Havlíčkově) Brodě jako druhé dítě do rodiny školního inspektora a vlastence Miloslava Skořepy. Maminka byla před svatbou učitelkou, poté v domácnosti.

Tatínek vlastenec, pedagog, vědec

Věra ve svém vyprávění vzpomíná zejména na svého tatínka, jehož jméno by nemělo upadnout v zapomnění. Byl rodákem z Kutné Hory, v roce 1914 absolvoval učitelský ústav G. A. Lindnera v Kutné Hoře a pak působil jako odborný učitel na chlapecké měšťanské škole v tehdejším Německém Brodě.

Od roku 1935 působil jako školní inspektor v Roudnici nad Labem, kam se rodina přestěhovala do služební vilky, a poté v Praze. Působil také vědecky, vyšlo mu několik knih o školní výchově mládeže, usiloval o modernizaci školství, o pozvednutí venkova, o zpřístupnění vyššího vzdělání pro nadané děti z chudých poměrů. Byl redaktorem časopisů Školské reformy a Školská správa a časopisu Komenský, též předsedou nakladatelství Dědictví Komenského.

„Tatínek byl všestranně založený. Ovládal několik jazyků, hrál na housle, na harmonium a na citeru a sportoval, k čemuž vedl i mě a bratra. Koupil nám například loďku a my jsme v létě veslovali. Sám do konce života cvičil s činkami. Vždycky když vstal od psacího stolu a chtěl si trochu vyvětrat hlavu a pročistit tělo, vzal činky, otevřel okno a cvičil. Ty činky jsme měli doma, tak jak je tam zanechal, než byl zatčen. Zdědil je bratr a pokračoval v tomto tátově zvyku,“ vypráví Věra Skořepová.

Na Hradě u prezidenta Masaryka

I když žili ještě v Roudnici, Miloslav brával děti dvakrát ročně do Prahy na výlety a navštěvovali důležitá místa. „Vždycky jsme navštívili Národní muzeum, Národní divadlo a zoo. I jako venkovské děti jsme tedy získávaly rozhled. Také si vzpomínám, že byla tradice, že na Bílou sobotu se vzpomínalo na oběti první světové války, a sice na náměstí u Rudolfina. Tenkrát tam byl parlament. Byla tam socha padlého vojáka. Scházely se tam zástupy obyvatel, zřejmě z různých politických stran. Vystoupili vládní činitelé, v čele šel prezident T. G. Masaryk. Můj bratr skautík se svým novým fotoaparátem se protáhl špalírem a vyfotografoval z profilu prezidenta Masaryka, jak stojí pod schodištěm,“ vypráví Věra Skořepová. 

Vzpomíná, že s prezidentem Masarykem se její otec setkal také osobně, když při 15. výročí vzniku Československa uváděl učitelskou delegaci na Hrad. „Jako dítě jsem se zajímala, jaké tam bylo pohoštění. A tatínek řekl, že nebylo. Na stůl prý dostali nápoj, minerálku a lískové oříšky. Měli tam jen takové skromné pohoštění, protože to prý byla taková masarykovská úvaha – nechodilo se tam na trachtace, ale intelektuálně debatovat a pracovat,“ vzpomíná pamětnice.

Tatínek odbojář

Za protektorátu se její tatínek zapojil do odboje. Dcera zmiňuje odbojovou organizaci Obrana národa, ale pravděpodobně šlo spíše o organizaci Věrni zůstaneme, která s Obranou národa spolupracovala a sdružovala i relativně samostatně pracující skupiny, například železničářů, pošťáků, učitelů, ale také svobodné zednáře, jichž byl Miloslav Skořepa členem. Organizaci Věrni zůstaneme gestapo zlikvidovalo po atentátu na Heydricha.

Ten zemřel týden po útoku, 4. června 1942, a nacisté si na Češích vynucovali držení smutku a potupné manifestace, které měly morálně odsoudit atentát na protektora. Totéž vyžadoval i protektorátní ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec po učitelích.

„Moravec trval na tom, aby byla celopražská tryzna učitelů za Heydricha. Později mi ti, kteří přežili, vypravovali, že se táty ptali: ‚Tak, Skořepo, co si s tím počneme?‘ A on prý říkal: ‚No, to bude těžký.‘ Cítil to vlastenecky. To se ještě pracovalo v sobotu, v pátek měli o tom schůzi na okresním výboru, kde se o tom radili. Tryzna se měla konat asi v pondělí. Otec šel prý s touto myšlenkou domů – co vymyslí, nebo nevymyslí… Ale u domu už stálo gestapo, za rohem měli auto. Šel kolem jeden pán, kterého legitimovali, pustili, a druhý šel otec, kterého taky legitimovali… Všechno to pozoroval domovník z okna, který nám to pak vyprávěl. Říkal, že tatínek jim podal legitimaci, pak se prý narovnal, kývl hlavou a šel s nimi do té limuzíny,“ vypráví Věra Skořepová, která svého tatínka viděla naposledy jako šestnáctiletá.

Milan Skořepa byl popraven v Kobyliské střelnici, kde nacisté stříleli bez soudu od 30. května do 3. července každý den desítky lidí. Miloslava Skořepu popravili v pondělí 15. června 1942 v 19 hodin. „Nevím, co se s ním dělo v sídle gestapa v Petschkově paláci ani jak probíhaly výslechy, zda ho mučili. Bylo mu ale jasné, že to nepřežije, a už se jen snažil uchránit nás,“ říká Věra.

Němci šli po majetku a penězích

Vzpomíná také, že když byl otec vyslýchán v Petschkově paláci, gestapo se zajímalo o jejich majetek, zjišťovali u nich doma, jak na tom jsou, a velmi se divili, že žijí v nájmu a nemají vlastní dům, když má Miloslav Skořepa postavení. „Žádné nemovitosti jsme opravdu neměli. Tatínka nezajímalo shromažďování majetku. Zato jsme ale měli pronajatý, na tehdejší dobu dobře vybavený, moderní byt, plně elektrifikovaný se všemi tehdejšími vymoženostmi. Na to tatínek vydělal a mohl si to dovolit. Chtěl, aby maminka měla doma pohodlí,“ vzpomíná pamětnice.

Jak rodina zjistila po válce, o peníze je gestapo stejně připravilo. Když nemohli zabavit majetek, došli si do pojišťovny. „Táta, protože hodně pracovně cestoval do zahraničí, platil si vysokou pojistku. Matka byla nezajištěná, v domácnosti, my jsme chtěli studovat, takže on myslel na rodinu. Měl tedy vysokou životní pojistku, kdyby se mu něco stalo, tak abychom nezůstali bez prostředků. Samozřejmě to musel po zatčení v Pečkárně přiznat. A když ho zastřelili, tak do pojišťovny napochodovalo gestapo. To jsme ale nevěděli,“ vypráví Věra. 

„Po válce jsme si mysleli, že tam ta pojistka zůstala a že nám ji vyplatí, abychom měli něco do začátku, protože za tři roky okupace jsme byli finančně vyčerpaní, všechno se zastavilo. Ředitel nám ale ukázal doklady, že museli tu vysokou pojistku vyplatit. To byly takové paradoxy,“ vzpomíná Věra Skořepová.

Redakční poznámka: Stávající nahrávka mapuje převážně osudy rodiny pamětnice a hlavně otce Miloslava Skořepy. Poválečné osudy pamětnice nejsou v záznamu reflektovány.